Osvětimský orchestr
Fania Fénelonová

ISBN: 978-80-7407-465-3
Počet stran: 312
Formát: 130x200
Překladatel: Svetozár Pantůček

Vyberte typ vydání

Sugestivní výpověď francouzské klavíristky a zpěvačky, která strávila jedenáct měsíců v „dívčím orchestru“ v koncentračním táboře Osvětim. Pod vedením rakouské houslistky Almy Rosé, neteře Gustava Mahlera, hrály vězeňkyně u bran tábora přicházejícím a odcházejícím pracovním četám nebo na koncertech pro dozorce a SS. Ve své knize popisuje jednu z mnoha absurdit života ve vyhlazovacím táboře s vědomím, že díky zvláštnímu režimu a hudbě byl její osud snesitelnější. Fania Fénelonová popisuje s ironií i černým humorem žárlivost a napětí mezi členkami souboru různých náboženství i národností, kterým i přes ochranu ze strany nejvýše postavené ženy v Osvětimi Marie Mandelové hrozil každým dnem přesun do bloku 25, odkud vedla jen jedna cesta.

Fania Fénelonová, vl. jménem Goldsteinová (1919–1983), francouzská hudebnice, zpěvačka a spisovatelka, její rodiče pocházeli z Ruska. Vystudovala konzervatoř v Paříži a před válkou se živila hrou na klavír a zpíváním v pařížských barech. Po okupaci Francie se zapojila do odbojového hnutí a po prozrazení byla deportována do koncentračního tábora Osvětim. Osvobození se dožila v táboře Bergen-Belsen, a přestože trpěla tyfem, zazpívala ještě ten den vojákům na vlnách BBC. Své zážitky z Osvětimi sepsala v 70. letech 20. století. O pár let později vznikl film Playing for Time, ke kterému na základě jejích vzpomínek napsal scénář americký spisovatel Arthur Miller. 

Ukázka

In memoriam

Že by ta zvýšená aktivita byla na počest Himmlerovy návštěvy? Uzávěry bloků jdou ráz na ráz, jako když si člověk zapaluje cigarety jednu od druhé. Letošní červenec je dusný, skutečná výheň. A transporty se netrhnou – tentokrát z Maďarska: plynové komory a krematoria běží na doraz, nedokáží spolykat množství jim nabízených těl. Žijeme v závoji kouře, který nám zakrývá slunce a jehož hnusný puch nás nutí k dávení. Dusíme se a nedokážeme už ani pozřít stravu. Ve snaze po doušku vzduchu vycházíme večer na práh dveří.

Není ještě noc. Floretta upadá do vytržení: „Podívejte ten kouzelný západ slunce!“

Mýlí se. Vyvracím jí to: „To červené světlo není sluneční záře, to je něco jiného, ale co?“

Nadchází noc, ale nepřináší osvěžení, nebe na obzoru je stále stejně rudé a kouř leží nad táborem jako obrovitá poklice. Eva vzdychne: „Ďábelský kotlík.“

Noc pokročila, ne však tolik, aby nastal čas východu ... více