Rodokmen
Patrick Modiano

ISBN: 978-80-7407-492-9
Rok vydání: 2021
Počet stran: 140
Formát: 130x200
Vazba: V8

Vyberte typ vydání

Kniha pro všechny milovníky Paříže! Když tajemník Švédské akademie udílel Patricku Modianovi Nobelovu cenu za literaturu, nazval ho Marcelem Proustem naší doby. Modiano se ve své tvorbě věnuje tématům paměti, ztráty, identity a hledání a všechna jeho díla jsou variací na stejnou zkušenost: jeho vlastní. Rodokmen je vzácnou příležitostí odhrnout závoj fikce a nahlédnout příběh, jenž stojí na počátku těch ostatních. V těchto poutavých pamětech Modiano vypráví o svérázném životě svých rodičů za německé okupace, o svém dětství v domácnosti plné cirkusových umělců a gangsterů poválečné Paříže i o dospívání, kdy pro něj bylo zásadní seznámení s matčiným přítelem Raymondem Queneauem. I když Modiano přiznává, že na paměť se nedá vždy spolehnout, s bolestnou jasností si vybavuje nejpalčivější momenty svého mládí, včetně smrti svého desetiletého bratra. Modianovy vzpomínky na prvních jedenadvacet let jeho života v Paříži jsou opravdovým darem pro čtenáře jeho románů, k nimž nabízejí jedinečný klíč.

Patrick Modiano (nar. 1945), potomek sefardských rabínů, přední francouzský prozaik a držitel Nobelovy ceny za literaturu i prestižní francouzské Goncourtovy ceny. Jeho romány se zpravidla odehrávají v Paříži a vyprávějí o lidských osudech poznamenaných historickými událostmi (zabývá se především německou okupací a antisemitismem, ale také obdobím 50. a 60. let ve Francii či událostmi během Alžírské války). Pro jedinečný rytmus a minimalistický styl se jeho dílům ve Francii přezdívá petite musique („malá hudba“). V českém překladu zatím vyšly jeho romány Rodný list, Ulice temných krámků, Takoví hodní hoši, Mládí, Dora Bruderová a román pro děti Katka Krátkozraká.

Z francouzštiny přeložila Jovanka Šotolová
Vázaná
Počet stran: 140
Doporučená cena: 260
Vychází v září
 

Ukázka

Raymond Queneau byl tak laskavý, že mě v sobotu zval k sobě domů
na návštěvu. Často jsme se po poledni vraceli z Neuilly společně, po
levém břehu. Vyprávěl mi o tom, jak s Borisem Vianem podnikli
procházku až do slepé ulice, kterou nikdo nezná, na samém konci
třináctého obvodu mezi nábřežím de la Gare a železniční tratí od
nádraží d’Austerlitz: ulice de la Croix-Jarry. Radil mi, abych se tam zašel
podívat. Četl jsem, že Queneau byl nejšťastnější, když se odpoledne
procházel, protože musel psát články o Paříži do L’Intransigeant. Rád
bych věděl, jestli to vůbec má cenu, vykládat tu o všech těch planých
letech. Stejně jako Queneau jsem se skutečně stával sám sebou, teprve
když jsem se ocitl sám v ulicích a toulal se po Asnières se svými psy.
Tehdy jsem měl psy dva. Jmenovali se Jacques a Paul. V Jouy-en-Josas,
v roce 1952, jsme s bratrem měli fenu Peggy, jednou odpoledne ji na
ulici du Docteur-Kurzenne přejelo auto. Queneau měl psy moc rád.
Vyprávěl mi o westernu, který znázorňoval nemilosrdný boj indiánů s
Basky. Přítomnost Basků ho překvapila a hodně pobavila. Nakonec
jsem si zjistil, co to bylo za film: Caravane vers le soleil. Stručná anotace
skutečně uvádí: Indiáni proti Baskům. Rád bych se na ten film šel
podívat, někam do kina, co jakýmsi nedopatřením doposud nezbořili,
zapadlého v zapomenuté čtvrti, vzpomínal bych přitom na Queneaua.
Queneauův smích. Napůl gejzír, napůl řehtačka. Na metafory ale
nemám nadání. Prostě Queneauův smích.

 více