Nikdy není pozdě na šťastné dětství
Beatrice Landovská

Rok vydání: 2020

Vyberte typ vydání

Vzpomínky na Léta Páně 1962 – 1975, jak si to pamatuji já, Beatrice Landovská, narozená v září 1962 v Praze v Dejvicích, v porodnici na Roosweltově ulici. Dětství jsem prožila v nedalekých Vokovicích, se svým otcem Pavlem Landovským, narozeným v září 1936 v Německém Brodě, s matkou Helenou Landovskou (rozenou Albertovou) v září 1941 v Praze, a se svou o rok a půl mladší sestrou Andreou Landovskou, narozenou v dubnu 1964 v Přerově. Vše se odehrálo v Praze, v Pardubicích a v Kytlici jakož i na dalších místech Čech a Moravy, s výjimkou jediné cesty do Bulharska v roce 1970. Bez skrupulí, věcně, ale s humorem popisuje Beatrice Landovská své dětství, strávené v Praze Vokovicích ve společnosti bohémských rodičů, herce Pavla Landovského a scénografky a dramatičky Heleny Landovské. Vedle nezapomenutelných rodinných příběhů nechybějí ani historky, v nichž se objevují známé osobnosti, nejlepší rodinný přítel Pavel Juráček, Václav Havel, Ludvík Vaculík a všichni herci Činoherního klubu 60. a 70. let. Existuje dětství? Existuje jenom to, co si pamatujeme. A až odejde naše paměť, nebude existovat ani to. Staneme-li se dospělými, máme zodpovědnost za své dětství už jenom my.

Váz., 1. vydání,

250 stran 

ISBN 978-80-7407-458-5

 

Ukázka

Jindy nás otec traumatizoval například tím, že jsme musely počítat cestou k babičce do Pardubic auta, která jsme předjeli. To byla velmi náročná činnost! Vydržely jsme to přesně sto kilometrů, což byla vzdálenost, kterou jsme jezdívali často, nejen do Pardubic, ale i do Kytlice a do Plzně. Když jsme pak jezdili s tatínkem delší vzdálenosti a my se nemohly cestou ani vyčůrat, protože by nás předjetá auta zase předhonila, jedna nebo druhá jsme se v cíli většinou pozvracely. A to jsme nebyly žádné fajnovky. Holt ale 150 kilometrů v dobře odpruženém Saabu a v napětí, že nám něco unikne, bylo i na nás moc. A abychom na sebe v autě neupozorňovaly a zbytečně otce nedráždily, nevykazovaly jsme za jízdy téměř vůbec známky života: nemluvily jsme, moc se nehýbaly a dýchaly potichu. Otec nesnášel při jízdě jakékoliv rozptylování. Vysmrkat se, chtít se napít anebo, nedej bože, vyčůrat! Tak to jsme si ... více