Život na úvěr
Jindřich Flusser

Vyberte typ vydání

Autobiografie Jindřicha Flussera líčí nejen drastické poměry a mezilidské vztahy v nacistických koncentračních táborech, v nichž měl budoucí lékař několikrát doslova „štěstí v neštěstí“, ale uvádí také jeho četné úvahy o životě, osudu a „lidství“.

Vyprávění začíná transportem z Terezína na jaře 1944, odkud autor odjel spolu s rodiči a manželkou do „rodinného“ tábora v Osvětimi. Díky vlastní prozřetelnosti se zde vyhnul zplynování, o kterém rozhodoval nechvalně proslulý doktor Mengele. A i poté vícekrát unikl smrti jen o vlásek. Kniha končí osvobozením tábora Buchenwald, ve kterém Flusser pomáhal Antonínu Kalinovi se záchranou téměř tisícovky židovských dětí.

Autor knihu sepsal po válce ve třetí osobě, když pro něj ještě byly vzpomínky příliš bolestivé, až později se rozhodl převést text do ich-formy, toho už se ale nedožil. Udělali to tedy za něj potomci, podobně jako doplnění poznámkami a vysvětlivkami. Doslov napsal publicista a novinář Stanislav Motl.

„Nevím ještě …, že to tak bývá, že za svobodu se platí životem, že levněji není k mání. Nevím … že jiní zaplatili i za mě … že žiju na dluh, na úvěr. Budu mít kdy ho splatit a budu vědět jak?“

Jindřich Flusser (1917–1994)

Po maturitě na německém reálném gymnáziu v Praze začal studovat medicínu na Univerzitě Karlově. Po uzavření vysokých škol (1939) pracoval mimo jiné jako pedikér, později vyučoval v kroužcích pro židovské děti. Od prosince 1941 vězněn v Terezíně, od května 1944 v Osvětimi, konce války se dočkal v Buchenwaldu, kde pomáhal se záchranou zhruba tisícovky vězněných chlapců. Poté, co složil rigorózní zkoušky, pracoval na III. interní klinice v Praze, později působil jako ředitel zdravotního střediska a primář I. interního oddělení nemocnice Na Bulovce. V 60. letech začal překládat německou poezii (H. Heineho, E. Kästnera, R. M. Rilkeho). Dlouhodobě spolupracoval s Československým rozhlasem, pro jehož literární oddělení připravil řadu pořadů. Ukázky z překladů a články publikoval časopisecky, zážitky z koncentračních táborů vycházely na pokračování v Židovských ročenkách.

Váz., 240 stran, ISBN 978-80-7407-437-0

Ukázka

Jitka neplakala, vlastně jsem ji vůbec nikdy neviděl plakat. Ani tenkrát v listopadu roku 1941, v noci, kdy jsme se dozvěděli, že jsem já s rodiči zařazen do příštího transportu z Prahy do Terezína.

Měli jsme týden před svatbou. Jitka mlčela jako obvykle, ale na ruce, kterou jsem svíral její prsty, jsem náhle ucítil horké krůpěje slz.

Druhý den přišla bledší než obvykle. Neptal jsem se, jak se rozhodla.

Mamince jsme pomohli sbalit, odnesli ranec a kufr a styděli se pohlédnout si navzájem do očí.

Po půl roce byli v transportu moji rodiče. Maminka loupala v Hamburských kasárnách brambory. Otec, profesor filologie (jeho zamilovaným oborem byla provensálština, jazyk trubadúrů), den co den přecházel v rohu podloubí Magdeburských kasáren sem a tam, s knihou zdviženou blízko k očím za silnými skly. Studoval tu, padesátišestiletý, svůj osmý jazyk – portugalštinu – a při tom vykonával své zdejší zaměstnání: byl hlídačem záchodů. Nebylo ... více