Rodokmen - ukázka
Patrick Modiano

Rodokmen

Raymond Queneau byl tak laskavý, že mě v sobotu zval k sobě domů
na návštěvu. Často jsme se po poledni vraceli z Neuilly společně, po
levém břehu. Vyprávěl mi o tom, jak s Borisem Vianem podnikli
procházku až do slepé ulice, kterou nikdo nezná, na samém konci
třináctého obvodu mezi nábřežím de la Gare a železniční tratí od
nádraží d’Austerlitz: ulice de la Croix-Jarry. Radil mi, abych se tam zašel
podívat. Četl jsem, že Queneau byl nejšťastnější, když se odpoledne
procházel, protože musel psát články o Paříži do L’Intransigeant. Rád
bych věděl, jestli to vůbec má cenu, vykládat tu o všech těch planých
letech. Stejně jako Queneau jsem se skutečně stával sám sebou, teprve
když jsem se ocitl sám v ulicích a toulal se po Asnières se svými psy.
Tehdy jsem měl psy dva. Jmenovali se Jacques a Paul. V Jouy-en-Josas,
v roce 1952, jsme s bratrem měli fenu Peggy, jednou odpoledne ji na
ulici du Docteur-Kurzenne přejelo auto. Queneau měl psy moc rád.
Vyprávěl mi o westernu, který znázorňoval nemilosrdný boj indiánů s
Basky. Přítomnost Basků ho překvapila a hodně pobavila. Nakonec
jsem si zjistil, co to bylo za film: Caravane vers le soleil. Stručná anotace
skutečně uvádí: Indiáni proti Baskům. Rád bych se na ten film šel
podívat, někam do kina, co jakýmsi nedopatřením doposud nezbořili,
zapadlého v zapomenuté čtvrti, vzpomínal bych přitom na Queneaua.
Queneauův smích. Napůl gejzír, napůl řehtačka. Na metafory ale
nemám nadání. Prostě Queneauův smích.