Tak už leť - ukázka1
Etgar Keret

Tak už leť

Todd
Můj kamarád Todd po mně chce, abych napsal povídku, která by mu
pomohla dostat holky do postele. „Máš pár povídek, který dokážou
holky rozbrečet,“ říká mi, „a taky pár takových, co je dokážou rozesmát.
Čili prostě sedneš a napíšeš pro mě povídku, která mi pomůže dostat je
do postele.“ Snažím se mu vysvětlit, že takhle to nefunguje. Jo, je pravda,
že tu a tam některá moje povídka dožene pár holek k slzám, a nejen
holek, třeba i kluků –
„Kluky nechme stranou,“ přeruší mě Todd, „ti mě v tomhle směru
zas tolik neberou. Říkám to radši předem, protože bych nerad, abys
napsal povídku, kterou když si někdo přečte, hupsne mi hned do postele.
Jenom holky. Rovnou na to upozorňuju, aby se předešlo trapným
nedorozuměním.“ A tak mu znovu trpělivě vysvětlím, že takhle to
opravdu nefunguje. Povídka není žádná šeptem vyslovená magická
formulka ani hypnotické zaříkadlo, je to prostě způsob, jak
prostřednictvím příběhu sdílet s druhými něco, co člověk prožívá, něco
velice niterného, třeba i choulostivého, co by normálně –
„No fajn,“ skočí mi Todd znovu do řeči. „Tak prosím tebe, zkus
prostřednictvím příběhu sdílet něco niternýho a třeba i choulostivýho, co
dostane tvoje čtenářky ke mně do postele.“
Todd mě prostě neposlouchá. Neumí to. Aspoň já s ním mám tuhle
zkušenost. Seznámili jsme se na jednom mém autorském čtení, které
organizoval v Denveru. Když tam mluvil o povídkách, co má rád, měl
hlas chvílemi úplně přiškrcený dojetím. Todd má v sobě hodně vášně a
ohromnou spoustu energie. Ale taky je na něm vidět, že úplně neví, jak
dát vší té energii a vášním průchod. Ten večer jsme neměli moc času si
popovídat, ale hned jsem zaznamenal, že je to inteligentní chlapík se
srdcem na pravém místě. Zkrátka mensch, jak se říká, poctivý chlap, na
kterého se můžete spolehnout. Todd jednoduše patří k tomu typu lidí,
které byste chtěli mít vedle sebe uvnitř hořícího domu nebo na potápějící
se lodi. Takový, co nenaskočí na první záchranný člun a nenechá vás na
palubě. Až na to, že zrovna teď nejsme na palubě potápějící se lodi, ale
upíjíme fair trade café latté v biokvalitě se sojovým mlékem v jedné
hipsterské veganské kavárně uprostřed Williamsburgu. Což mi je docela
líto. Protože kdybychom se právě nacházeli v hořícím domě nebo na
palubě potápějící se lodi, mohl bych sám sobě připomenout, proč ho
mám rád, kdežto teď, když mi jako obehraná deska pořád dokola
opakuje, jak mu mám napsat povídku, dost mě rozčiluje. „Můžeš tu
povídku nazvat třeba ‚Chlapák Todd‘. Anebo jenom ‚Todd‘. Víš co?
‚Todd‘ je možná lepší. Takhle si ty holky otevřou knížku a nedojde jim
hned, co se na ně chystá, a pak zničehonic – lup ho! (…)“