Konvertitka - ukázka
Stefan Hertmans

Konvertitka

Nad Seinou plachtí rackové, rouenské střechy ozařuje ranní slunce. Je jaro 1088.
Davidovi je zhruba dvacet let, Vigdis Adelaïs sedmnáct.
V západním světě roste neklid. Po zemi se potulují proroci zkázy, žebráci a
kacíři, kteří hlásají burcující poselství, jimiž matou důvěřivé. Tepají do kněží s
tvrzením, že pravou víru již není radno hledat v Římě. Tu a tam je zlynčován člověk,
zbit farmář, vypálen statek, účty se vyřizují tupými noži nebo sekerou. Na venkově
má volnou ruku rytířský stav; venkované, kteří po staletí žili v relativní svobodě, trpí
pod jejich knutou. Hradní páni hodují z toho, co ukradnou sedlákům. Když se
schyluje k výtržnostem, Normané zasáhnou. Udržováním pořádku získávají na
autoritě jak u obyvatelstva, tak u šlechty.


Počítání lístků, počítání hodin, počítání dnů, počítání úplňků. Vigdis Adelaïs,
skandinávsko-vlámská kráska v rozpuku, se vrací z trhu se svou guvernantkou.
Vysoko vyčesané, máslem potřené vlasy upevněné do drdolu s vetknutými perlami se
jí zářivě lesknou. Po předcích z matčiny strany má ostře řezané rysy. Tenký, rovný
nos, mírně ustupující bradu, vypnutou pleť a vysoké čelo. Vzezření oduševnělého
typu ženy, která by v dnešní době vykonávala nějaké intelektuální povolání nebo byla
hvězdou artových filmů. Blonďaté obočí má z velké části upravené pinzetou podle
dobové módy, jak je nám známa z obrazů vlámských primitivů nebo ze slavného
vyobrazení Madony od Jeana Fouqueta; pro představu, jak vypadá v celé své
přirozenosti, stačí pomyslet na rané Evy od Lucase Cranacha. Bleděmodré oči má na
ulici téměř vždy sklopené. Při chůzi se jí tu a tam pod lemem suknice mihnou
elegantní, lehce zašpičatělé střevíce z hnědočervené kůže decentně kontrastující se
smaragdovou barvou jejích šatů a sytě modrou barvou kabátku. Její postarší
společnice je oblečená v černém; je to vdova, kterou Vigdisin otec najal, aby se o
dívku starala během dospívání. Před nimi jde sluha s oslem a nese nakoupené
potraviny. Na toto roční období je chladno.
Před branou talmudické školy spolu tlumeně hovoří několik mladých mužů.
Když kolem nich prochází dívka se společnicí, zmlknou. Vigdis letmo vzhlédne. Její
pohled se zkříží s jiskřivýma očima, spatří jižansky vyhlížejícího hocha, který si ji
bezostyšně prohlíží. Na hlavě má malý, žlutý, špičatý klobouk, jak se tehdy od židů
často vyžadovalo. Ústa se mu zvlní do úsměvu. Než se dívka naděje, úsměv mu
opětuje a zrudne až po krk. Židovský hoch, pomyslí si, židovský hoch, co se na mě
usmívá. Na okamžik se jí hlavou mihne vzpomínka na obludně znetvořenou,
krvácející hlavu malého zlodějíčka. Cítí se hloupě a trapně, celý den je nevrlá a
vznětlivá.