Květy zla

Prodejná Musa
Ó Muso duše mé, jež sídlíš v palácích,
až v modrých večerech, kdy řádí metelice,
vyžene Borey zlý Leden na ulice,
zda budeš mít čím hřát pár modrých nohou svých?
Zda v nočních paprscích, jež vpouští okenice,
si vzkřísíš ramena, jak mramor plná rýh?
Zda vzlétneš k blankytům a sklidíš zlato s nich,
až spatříš s palácem svůj měšec vyprázdnit se?
Ach, musíš s večerem, jen kvůli krajíci,
tak jako ministrant brát kadidelnici
a zpívat Te deum, na které nedáš tuze,
jak chladná kejklířka se chlubit kouzlem pout
a smíchem plným slz, jež nelze postřehnout,
bys probouzela řev a jásot v sprosté luze.


Nehodný mnich
Zdi starých klášterů se skvěly, nikdy holé,
pyšnými obrazy se svatou Pravostí,
a vřelost výrazu, jenž patřil k jejich škole,
mírnila chlad těch míst, vždy plných přísnosti.
To setbou Kristovou se zelenala pole
a mnohý slavný mnich, jejž svět dnes málo ctí,
za svoji pracovnu si hřbitov často vole,
pak oslavoval Smrt, pln prosté zbožnosti.
– Je moje duše hrob bez nejmenšího jasu,
jímž sám, mnich nehodný, tmou bloudím
od všech časů,
nic nezkrašluje zdi těch temnot klášterních.
Zda z toho divadla své bídy neskonalé
vytvořím, líný mnich, jenž jenom hloubá stále,
kdy lásku očí svých a dílo rukou svých?

Nepřítel
Mé mládí nebylo než dobou nepohody
a jasné slunce mi jen sem tam zaplálo;
dešť s bouří natropil v mém sadě tolik škody,
že plodů růžových mi zbývá pramálo.
A teď se přiblížil již podzim vidin ke mně,
a já snad lopatu a hrábě abych zdvih’
a znova shrabal prsť té zatopené země,
po vodě plné děr, jak hroby hlubokých.
Najde však nový květ, o kterém se mi snívá,
v té půdě smývané, tak jako výspa bývá,
tajemnou potravu, jež slouží květinám?
Čas život polyká – ó běda, třikrát běda! –
a podlý Nepřítel, jenž srdce hlodá nám,
se síle po krvi, co pozbýváme, zvedá!

Osud
Ta tíže by se dala nést
jen, Sisyfe, s tvou statečností.
Ač chuti k dílu v nás je dosti
– ars longa, vita brevis est!
Vzdáleno hrobek slavných rovů,
jde, buben v roušce, srdce mé,
a bubnujíc si smutečně,
jde pustou cestou ke hřbitovu.
– Víc drahocenných klenotů
spí, zahaleno temnotu,
vzdáleno sond a motyk, v stráni,
víc květů svými parfumy,
jak tajemství tak sladkými,
zbůhdarma hýří v pusté pláni.
 

Minulý život
Já dlouho v porticích měl kdysi sídlo svoje,
jež slunce pomoří barvila plameny,
a sloupy, vysoké a pyšné, zatměny,
je večer měnily vždy v čedičové sloje.
A vlny, valíce lesk nebes přes pěny,
mísily mysticky bohaté zvuky svoje
se třpyty západů, jež nyvé oči moje
v snách odrážely zpět, hrou barev zemdleny.
Tam žil v rozkoších a v klidném šťastném štěstí
uprostřed azuru, vln, záře věčných tich
a nahých otroků, svým pižmem páchnoucích,
ovívajících mě palmovou ratolestí
a pečujících jen, jak ještě prohloubit
bolestné tajemství, jež dávalo mi nýt.