Případy soudce Ti: Rozvod po čínsku
Frédéric Lenormand

Případy soudce Ti: Rozvod po čínsku

II

První paní přijde za záhadných okolností o šaty;

o budoucnosti soudcova manželského života rozhoduje banda darebáků.

 

Když se První paní vracela domů, stmívalo se. Měla na sobě svoje nejhezčí šaty, když šla do městského chrámu poděkovat bohovi cestovatelů Čung Kchuejovi za to, že po šestnácti letech ukončil soudcovo působení na venkově, prožité ve velice nestálém pohodlí. Mezi dvěma modlitbami k božstvu podstrčila malý dárek bohyni ložnic Čchuang-mu za to, že se za ni přimluvila, jak se dohodly.

Jak Lin Er-ma tušila, na nebi stejně jako doma bylo rozumné obrátit se na paní, když jste chtěli něco získat od pána. Bohovi obětovala kužílky kadidla, bohyni měkké domácí trepky podle poslední módy, se jménem vyšitým zlatou nití na líci. Přizvání Čchuang-mu za ten výdaj stálo. Jejich nové služební obydlí bylo tak prostorné, že paní Lin ani neznala všechna jeho zákoutí. Měla své vlastní komnaty, osobní služebnou a už nemusela sdílet velkou ložnici s konkubínami, z nichž nejméně jedna chrápala.

Manželův služební palankýn – to odpoledne ho nepotřeboval a byla by škoda promarnit štědrost státu – ponechala na nádvoří jejich malého paláce, prošla ústřední budovou a namířila si to do křídla, kde se nacházel její soukromý pavilon.

Chtěla se občerstvit a převléci na večer. Služebná jí pomohla sundat kozinkové botky, paní Lin jí nechala své šaty a přešla do přístěnku, aby se opláchla teplou vodou. Teplá voda! Čistá, chytrá a zdvořilá otrokyně mluvící čínsky! Hezký, měkoučký domácí úbor z prošívané bavlny! Za několik dní zajde znovu do chrámu a věnuje Čchuang-mu palčáky ladící s vyšívanými trepkami. Služebná zůstala v pokoji sama a otevřela truhlu z červené kůže, určenou pro vycházkové oblečení. Když se chystala složit ty krásné šaty tak, aby je nepomačkala, překvapilo ji, jak je ten hedvábný šantung měkký. Byla to nádherná práce s motivem letících jeřábů, ten druh oděvu, který může nosit jen velká dáma. V přilehlé místnosti právě paní uložila své těžké náušnice do šperkovnice a kusem teplého plátna si omývala celé tělo. Pak přijde řada na vonnou mast, hodnou chvíli tedy nic neuvidí ani neuslyší. Mladá žena nemohla odolat, ve spěchu ze sebe

shodila ubohou šedivou halenu, kterou nosila každý den, vklouzla do šatů a na břiše si zavázala tlustý sladěný pás. Prohlížela se v bronzovém zrcadle stojícím na trojnožce z lakovaného dřeva. Vypadala nádherně.

Byla tak krásná a zdravá, že si bývala mohla myslet na místo konkubíny nějakého mandarína, kdyby ji rodiče neprodali jako komornou, aby se o ni nemuseli starat, ještě než dosáhla věku na vdávání. Teď jí bylo dvacet let, už si ji nevezme nikdo, leda tak nějaký sluha bez budoucnosti, za kterého bude provdána dle vůle svých zaměstnavatelů.

První paní již dokončila svou toaletu a požádala o večerní oděv. Nikdo jí neodpověděl.

Zato se v červeném pavilonu objevil Ti, ani se nenamáhal ohlásit. Uklidnilo ho, že ji našel doma, a sevřel ji v náručí, jako kdyby zdolal tibetské průsmyky. Takový projev citů jeho ženu zarazil.

„Dneska se všichni zbláznili! Nejdřív zmizí moje komorná, zrovna když ji potřebuji, a teď vy s tím líbáním, jako puberťák!“

Soudcovo ulehčení rázem opadlo. Zeptal se, co má znamenat ta služebná k nenalezení. Paní Lin nejvíc vadilo, že zároveň zmizely i její šaty. Začínala si myslet, že

jedna zmizela s tím druhým. Taková látka se dá u obchodníka s oděvy z druhé ruky prodat za dobrou cenu. Musí tu vinici chytit a potrestat. Doufala, že jim manželovo povolání bude konečně k něčemu dobré.

Ti zaznamenal, že služební úbor tam je, pohozený v koutě místnosti. Jak mohla ta holka v takovém oblečení odejít? Byla namístě obava, že nevyšla dveřmi, a jestli v té

nádheře přelezla zeď, hrozilo, že to neudělala dobrovolně. Podle mandarínova mínění vše nasvědčovalo tomu, že se jednalo o něco horšího než krádež – mohlo jít o únos.

„Kdo by chtěl unášet otrokyni?“ podivila se paní Lin.

„Otázka spíš: zní kdo by chtěl unést otrokyni ve vašich šatech,“ upřesnil její manžel.

 

Bylo třeba shromáždit fakta. Ti požádal o pochodně, aby mohl prozkoumat dvůr. Přišli všichni obyvatelé domu; přihlíželi události s lampiony v ruce, počínaje oběma konkubínami.

První paní pozorně sledovala průzkumy svého muže a dospěla k vlastním poznatkům: druhou nepříjemností toho večera bylo, že si někdo dovolil pošlapat jí záhony pivoněk. Ti si všiml, že větve ozdobné broskvoně zasazené u zdi jsou polámané. Na vrcholku zdi bylo bláto. Odsoudil strom, aby byl přeměněn na palivové dříví, a rozhodl, že co nejdřív nechá hrazení zvýšit.

Paní Lin se z toho nemohla vzpamatovat.

„Kdo by mě chtěl unést? Přísahám vám, pane, že nemám žádného obdivovatele, který by se o mě až tak zajímal!“

„O tom jsem přesvědčen,“ odvětil její manžel, stále skloněný nad stopami.

První paní s jistou nevolí pohlédla na ostatní obyvatele domu, kteří vypadali, že jsou téhož mínění.

„Možná když jsem byla mladší…,“ zkoušela to.

„Ne, ne,“ odpověděl Ti. „Ani tehdy jste mi nezpůsobovala žádné takové starosti, vždy jste byla příkladnou družkou.“

Poděkovala mu za poklonu, bez níž by se ráda obešla.

Ti se napřímil a obrátil se ke svému pobočníkovi.

„Ma Žungu! Co nejdřív poběžíš do kanceláře a nařídíš našim lidem zjistit, které hovado by mohlo mít něco proti ženě zralého věku.“

„Možná nějaký mandarín?“ napověděla paní Lin.