Případy soudce Ti: Smrt mistra v go
Frédéric Lenormand

Případy soudce Ti: Smrt mistra v go

I.

Soudce Ti udělá rozhodnutí, jež má nečekané následky;

objeví podivný kraj.

 

Soudce Ti se usadil v Pej-čou, městečku na samé hranici říše, sotva před pár týdny, ale připadalo mu, jako by od chvíle, kdy opustil civilizaci, tak jak ji odjakživa znal, uběhlo tisíc let. Městečko se tyčilo uprostřed roviny, jejíž suchopár byl dokonalým obrazem holé bídy celého regionu. Výraz „bohy opuštěná země“ nepřipadal soudci nikdy přiléhavější.

Jednou v daleké budoucnosti se jistě i tady budou prostírat nespočetná pole a tyčit se pro slávu veliké Číny skvostné svatostánky a krásné domy. Prozatím to všechno představovalo jen obrovský úkol, a ten byl svěřen jemu.

Opevnění z nepálených cihel měla sice skoro všechna čínská města, bylo to dědictví z pradávných časů, tady však odpovídalo nutné potřebě. Barbaři nebyli daleko, muselo se počítat s tím, že mohou na křehkou baštu říše Tchangů kdykoli zaútočit. Právě hradby, jak se Ti přesvědčil, když si je byl v doprovodu stavitelů prohlédnout, vyžadovaly rozsáhlou opravu. Krom toho si lid přál nový karavanseráj, aby bylo kde poskytnout přístřeší karavanám, jejichž zastávky zde představovaly hlavní pramen bohatství. A navíc tu byl příkaz z krajského gubernátorství postavit v zájmu oficiálního zušlechťování národů na nově dobytých územích konfuciánský chrám.

„Aspoň jedno rozhodnutí, které nepřijde zatěžko,“ pomyslel si soudce. On byl místním představitelem Syna nebes, takže dát signál k zahájení operací byl jeho úkol. A protože žádnou z těch tří prací nebylo možné odkládat, rozhodl, že se začne se všemi naráz.

Jeho písaři se tvářili rozpačitě, až nakonec jeden z nich soudce informoval, že pokladny jsou bohužel úplně prázdné.

„Jak je to možné?“ užasl soudce.

„Protože ještě nepřišly daně za tenhle rok, Vaše Ctihodnosti. Váš předchůdce už to předtím, než odešel, nechal

být. S výběrem by se mělo bez odkladu začít.“

Nebylo to poprvé, co Ti konstatoval, že jeho kolegové s oblibou nechávají různé podrobnosti úřadování na svých nástupcích, i když třeba ani nejde o nic obtížného. A protože nic se tu zřejmě nemohlo udělat bez jeho příkazu, řekl hlasitě, aby ho všichni slyšeli:

„Výborně. Tak začněte. Nejlepší bude co nejdřív. Hned zítra, pokud můžete.“

Jeho podřízeným po těch slovech očividně spadl těžký kámen ze srdce. Uctivě se ukláněli, jako kdyby byl soudce udělal něco víc než jen rozumné rozhodnutí, které ho k ničemu nezavazovalo.

Druhý den ráno si Ti ani neuvědomil, že ho probudili dřív než obvykle. A nevšiml si ani toho, že když mu po lehké snídani seržant Chung pomáhal s oblékáním, navlékl mu cestovní šat. Nechal se s hlavou dosud trochu zamlženou spánkem zavést na dvůr plný osedlaných koní, velbloudů s náklady beden a ozbrojených vojáků. Usoudil, že se od něho čeká něco jako požehnání, než se vydají za svým úkolem.

„Výborně,“ přikývl a lehce mávl rukou: „Můžete jet!“

„Jen co nasedne Vaše Ctihodnost,“ odvětil s úklonou hlavní výběrčí.

Soudci chvilku trvalo, než mu došlo, co ta slova znamenají.

„Cože?“

„Vaše Ctihodnost musí být u toho, jinak se daně nevyberou. Vaši předchůdci to tak dělali vždycky. Když jsou naši výběrčí sami, lidi je zaženou kamením.“

Ti si chvilku namlouval, že jde o nedorozumění, jež se snadno vysvětlí. Jaktěživo se mu nestalo, aby ho pověřili něčím podobným. Nejspíš je to jen takový místní zvyk, ten se s trochou ráznosti dá změnit.

„To neexistuje jiný způsob, jak na ty lidi zatlačit? Zákony vydané v hlavním městě? Vojenská posádka? Úcta k císaři?“

Z výběrčího nepohnuté tváře nevysvítala sebemenší naděje na únik.

„Hlavní město je daleko, Vaše Ctihodnosti. A vojáci, o těch naši venkované dobře vědí, že mají dost co dělat s barbary, aby nevpadli přes hranici a nezačali s loupením. Co se týká úcty k císaři, ti lidé se ještě před patnácti lety klaněli Velkému Chánu Kchi-tchanů, takže…“

Soudce Ti napadalo, zda by Velký Chán Kchi-tchanů náhodou neměl nějaké zaměstnání pro jednoho krutě vystřízlivělého okresního soudce. Zoufale pátral v mysli po nějakém argumentu, který by ho uchránil kodrcání po venkovských cestách.

„Nestačilo by vybrat daně jen od lidí z města? Řemeslníků, kupců, kočovníků, kteří prodávají na trhu svá zvířata?“

Vysvětlili mu, že městští lidé jsou ochotní platit, jedině pokud platí i zemědělci. Jinak se z nich nevyrazí ani chlup. Ti se musel smířit se skutečností: nezbývá, než se utkat s nepřátelskou přírodou, stav hradeb, nový karavanseráj a Konfuciův chrám si to žádají. S hlubokým pozdechem sešel po schodech do dvora, kde na něj čekal výběrčí konvoj. Jeho konvoj.

„Co si Vaše Ctihodnost vybere? Na čem pojede raději?“ zeptal se kapitán stráže.

Mírné oči velbloudů pohlížely na soudce, tlamy s mohutnými chlupatými laloky přežvykovaly.

„Ne všechny radosti naráz,“ odvětil soudce a zamířil ke koním. Považoval za prozíravější držet se v mezích možnosti toho, co zná. I když mu po pravdě řečeno připadali podivní i koně. Měli krátké nohy, hustou krepovatou, chundelatou srst, na hlavě svázanou koženým řemínkem do střapce.

To neslibovalo nic dobrého, pokud šlo o teploty, jimž budou muset čelit. Jestliže si i koně vyvinuli srst proti mrazu, čekají je asi pěkné věci. Naštěstí se objevil, také v cestovním oblečení, soudcův tajemník Tao Kan, jediná útěcha. Zamířil k jednomu z koní, zasmušilý, se skleslými rameny. A s monoklem na jednom oku.

„Nechtěl jsem nechat Vaši Ctihodnost odjet samotnou,“ prohlásil, když mu jakž takž pomohli do sedla.

„Nech mě hádat,“ řekl Ti. „Moji pobočníci se rozhodli losovat, kdo bude mít to štěstí mě doprovázet, a přistihli tě při obvyklých fíglech, jak napomáháš osudu, takže došlo na pěsti.“

Tao Kan mumlal do vousů svého jemného kníru, že nezná větší radost, než projevit oddanost Jeho Ctihodnosti. Po několika minutách vyjeli z mohutných, ale zchátralých hradeb a město Pej-čou nechali za sebou. Při vší strohé chudobě jim v tu chvíli připadalo jako poslední přístav pohodlí a přepychu. Daňový výběrčí klusal po soudcově boku, očividně spokojený, že se jeho nadřízený své účasti na dobrodružství příliš nebránil.

„Vaše Ctihodnost má štěstí: jaro si letos přispíšilo. Nebude nás trápit sníh a led.“

„Bozi mě milují,“ zavrčel si soudce do vousu. Cítil, jak mu v rukavicích mrznou prsty. Brzo už potkávali jen stáda velbloudů s pastýři oblečenými do kozích kůží.

Krajina však byla velkolepá: nekonečná pláň, až kam oko dohlédlo, pouze na obzoru s matným lemem zasněžených vrcholků. Soudci Ti byla přesto odjakživa milejší místa zabydlená tisícíletími lidské činnosti, krajiny s oplocenými políčky a mezi nimi pravidelně rozsetými, půvabnými kvetoucími osadami. Zeptal se svého průvodce, jak že se ty neurčité bělostné hřebeny tam v dálce jmenují.

„To jsou hory Veliké zimy, Vaše Ctihodnosti. Než se k nim dostaneme, musíme projet údolím Veliké zimy a přes potok Veliké zimy.“