Případy soudce Ti: Diplomacie v kimonu
Frédéric Lenormand

Případy soudce Ti: Diplomacie v kimonu

I

Soudce Ti snídá koblihy a lži;

přijme oběť i objednavatele vraždy.

 

V tomto 7. století našeho letopočtu tvořilo největší město světa Čchang-an dokonalý čtverec ohraničený nekonečnými hradbami. Každá čtvrť měla jedinou bránu, která se za soumraku zavírala. Policejní ředitel Ti Žen-ci patřil k těm nemnoha vyvoleným, kteří měli přímý přístup na ulici. Ta výhoda měla bohužel i své nepříjemnosti. Jako každé ráno přišel sluha vzbudit pána před svítáním. Ti s očima ještě zamženýma spánkem překvapeně sledoval, jak k němu vcházejí jeho manželky ve víru růžového hedvábí a zpěvavými hlasy mu přejí dobrý den. Už byly učesané, oblečené a chystaly mu snídani, ačkoli nebyl žádný svátek. Druhá paní rozložila na tác sójové mléko a knedlíčky z lepkavé rýže, které plavaly ve šťávě ze zkvašeného obilí rozdělané s vejcem. Třetí paní připravila jeho oblíbený pamlsek, mastné kobližky tou-ťiang jou-čchao, a První paní držela pěkně teplou čajovou konvici. Tu pozornost si vysvětloval úctou, kterou v nich budily jeho nové funkce v hlavním městě. Když jen pomyslí, že musel získat tak vysoké postavení, aby ho ve vlastní domácnosti po zásluze ocenili!

Sluha mu podal navštívenku nějakého pana Chunga, „přidělence u Dvora“. Ti dál uzobával z lahůdek a zeptal se, kdo je ten Chung Jün-čchi, který si troufá vyrušovat ho tak časně. První paní mu nalila šálek jemného nápoje s vůní chryzantémy a odpověděla:

„Ten počestný muž se těší velké vážnosti. Rád by předložil vašemu osvícenému úsudku závažný problém.“ Soudcovy hůlky znehybněly nad kobližkami. Začínal tušit, že to ranní obskakování má jiný důvod než prostou starostlivost.

„Hlavní manželka pana Chunga je naše velmi dobrá přítelkyně,“ pokračovala Třetí paní. „I když je nám proti mysli Vaši Excelenci obtěžovat, nemohly jsme jí odmítnout pomoc. Není snad přátelství posvátný svazek, který velebí i Konfucius?“

Obě zbylé manželky se souhlasným úsměvem přitakaly.

Ti si nevzpomínal, která kapitola Rozhovorů nabádá k přijímání neznámých osob v nevhodnou dobu. Ale přece jen mastné koblihy byly opravdu vynikající, a tak se uvolil věnovat tomu dotěrovi pár chvil. Když se dámy vzdálily, sluha uvedl tlustého chlapíka s ruměnou tváří, který se celý ustrašený hluboko poklonil před skříňovou postelí, v níž snídala Jeho Excelence. Vypadal opravdu ustaraný, na pokraji paniky. Ti zaznamenal jeho nádherně zdobný šat, střižený z té nejkrásnější látky, jakou bylo možné na východním tržišti sehnat.

„Bezvýznamná osoba, jež stojí před Vaší Excelencí,“ prohlásil pan Chung, „je majitelem hlavního obchodu s hedvábím v našem městě. Vlastním pět skladů a mezi mými nejvěrnějšími zákazníky je Dvůr.“

Chung Jün-čchi měl velmi zvláštní pojetí své „bezvýznamnosti“.

Ti se ho zeptal, jaký má důvod k té rozkošné návštěvě. Obchodník poklekl obtížně jako člověk, který není zvyklý sklánět se před zámožnými lidmi, a uhodil čelem o zem.

„Snažně prosím Vaši Excelenci o pomoc! Chtějí mě zabít! Vrah je mi v patách!“

„Ale ale, snad to nebude tak zlé. Kdopak by se odvážil usilovat o život tak význačné osoby, jako jste vy?“ „Já sám, pane!“ zakňučel obchodník a potlačil vzlyk.

Ti si povzdechl. Bylo trochu brzy ráno na přijímání bláznů v záchvatu šílenství. Vyzval ho, aby se posadil na taburet, a nechal mu nalít šálek čaje v naději, že se po tom vytříbeném nápoji vzpamatuje. Když pan Chung vyzunkl polovinu šálku, požádal ho, aby mu všechno vypověděl pěkně od začátku.

Úroda v Šan-tungu byla letos katastrofální kvůli nějaké nemoci bource morušového. Jenže Chung Jün-čchi si nasmlouval závazky vůči význačným lidem: svým kolegům, sdružení dovozců, některým dvořanům a vůči „ní“, zašeptal a ukázal směrem na sever, kde se rozkládalo Zakázané město, tedy rezidence císařovny Wu. Bankrot není nic oproti zneuctění, kterému bude vystaven, když nedodrží slovo.

Ti si odpustil vyslovit, co si myslí o cti obyčejného obchodníka. Jestliže byli vzdělanci první kastou čínské společnosti, obchodníci byli tou poslední. Jako dobrého mandarína, syna a vnuka císařských rádců soudce Ti popuzovala domýšlivost, již dávali najevo zbohatlíci, jakmile se dostali ke stejnému, nebo dokonce většímu bohatství než skutečně vzdělané osoby.

„Ano, zajisté,“ zamumlal, aby přiměl návštěvníka dokončit ten výklad, který šel špatně dohromady s jeho vybraným jídlem.

„Vaše Excelence jistě chápe, že za těchto okolností je možné jediné čestné východisko.“

„Ano?“ utrousil Ti, který už zjistil, že se v jeho vyprávění slovo „čest“ opakuje trochu příliš často.

„Musel jsem se rozhodnout k sebevraždě, podle zásad, které určují život vznešených lidí.“

Lahodnost kobližek tou-ťiang už nestačila vyvážit trpkost, kterou v něm ta slova vyvolala. Ten neurozený sprosťák se tu naparuje a myslí si, že by se mohl uchýlit k sebevraždě, tomu znamení odvahy a vážnosti vyhrazenému lidem urozeného původu!

Když se Chung Jün-čchi rozhodl zabít, narazil na zásadní otázku, jak to udělat. Nevlastnil, tak jak to bývá v rodinách ze starého rodu, žádný drahocenný meč, symbol mravnosti zděděný po předcích, nástroj přímo určený k probodnutí břicha podle pravidel tohoto umění.

Kdo nebyl zvyklý na ostré zbraně, volil oběšení nebo utopení, ale to také bylo na pana Chunga příliš, nepochybně nesnášel vlhkost.