Sága o svatém Óláfovi
Snorri Sturluson

Sága o svatém Óláfovi

35

Král Óláf tam nepobyl dlouhou dobu, když jednoho dne pozval k rozmluvě a na poradu svého otčíma Sigurða, svou matku Ástu a pěstouna Hraniho. Óláf se ujal slova a pravil: „Jak víte, vrátil jsem se sem do země, poté co jsem dlouhou dobu pobyl v cizině. Já a moji lidé jsme měli po celou tu dobu ke svému živobytí jen to, co jsme získali na loupežných výpravách, a mnohdy jsme museli dávat v sázku svůj život i duši. Nejeden muž, ač bez viny, kvůli nám přišel o majetek a někdy i o ži- vot. A přitom nad majetkem, nad kterým vládl můj otec a jeho otec a pak jeden z našich příbuzných za druhým a jehož jsem po rodu dědicem, vládnou cizinci. A ani to jim nestačí, neboť se zmocnili i statků nás všech příbuzných, kteří pocházíme po meči od Haralda Krásnovlasého. Některým něco nechali, jiným nenechali vůbec nic. Nyní vám však vyjevím, o čem jsem dlouho uvažoval ve svém nitru, totiž že se chci ujmout dědictví po svém otci. Avšak nepůjdu ani za králem dánským, ani za králem švédským, abych je prosil, i když nyní již nějakou dobu nazývají svým majetkem to, co bylo dědictvím Haralda Krásnovlasého.

Mám-li vám říci pravdu, chci naopak dobýt svého dědictví hrotem a ostřím meče a užít k tomu cíli pomoci všech svých příbuzných, přátel a všech těch, kdo se v té věci chtějí přidat na mou stranu. A tento svůj nárok míním vznést tak, že musí dojít k jedné z těchto dvou věcí: buď zvítězím a budu vládnout nad celou říší, kterou uloupili po pádu mého příbuzného, krále Óláfa Tryggvasona, anebo padnu zde na dědičné půdě svého rodu. Nyní očekávám od tebe, otčíme Sigurðe, a od ostatních mužů zde v zemi, kteří díky svému rodu mají nárok na království podle těch zákonů, které ustanovil Harald Krásnovlasý, že vám nebude chybět vůle, abyste se vzchopili a zbavili se této hanby našeho rodu, a že nebudete váhat nasadit všechny své síly k podpoře toho, který chce být v čele úsilí o povznesení našeho rodu. Ale ať už projevíte v této věci odvahu, nebo neprojevíte: znám smýšlení lidu a vím, že všichni se budou chtít dostat z otroctví cizácké vlády, jakmile přijde někdo, ke komu budou mít důvěru. Nikomu jsem se nesvěřil s tímto plánem dříve než tobě, protože vím, že jsi moudrý a dovedeš jistě poradit, jak s ním začít, zda bude lépe promluvit o něm nejprve tajně jen s několika muži, anebo mám-li jej hned přednést všemu lidu. Vycenil jsem již na ně trochu zuby, když jsem zajal jarla Hákona, který pak opustil zemi a přísahou stvrdil, že mi odstupuje tu část říše, kterou měl v držení. Nyní myslím, že bude pro nás snazší vypořádat se s jarlem Sveinem, když je sám, než kdyby zemi hájili oba.“

„Nezabýváš se malými věcmi, králi Óláfe,“ poznamenal král Sigurð. „Pokud však vidím, vznikl tento plán spíše z odvahy než rozvahy. Lze ovšem očekávat, že bude velký rozdíl mezi mou skromnou povahou a velkými plány, kterými ty se zabýváš ve své mysli. Vždyť sotva jsi vyrostl z dětských let, byl jsi již pln ctižádosti a ve všem jsi chtěl být první. Nyní jsi nadto zkušený v bitvách a přijal jsi mravy cizích vládců. Vím, že když už jsi se jednou rozhodl, nikdo tě od tvého úmyslu neodvede.

Je také pochopitelné, že podobné věci těžce doléhají na mysl těm, kdo mají trochu ctižádosti a odvahy a vidí, že všechen rod Haralda Krásnovlasého a jeho království upadá. Nechci se však ničím vázat, dokud neznám smýšlení nebo jednání ostatních králů v Upplandech. Učinil jsi ovšem dobře, že jsi svůj plán oznámil nejprve mně a nepromluvil jsi o něm hned před veškerým lidem. Slibuji ti také, že tě budu podporovat u králů a jiných předáků a i u ostatního lidu. Také můj majetek je ti, králi Óláfe, k dispozici a k podpoře. Ale nechci, abychom přišli s tímto plánem před lid, dokud neuvidíme, že bude moci mít nějaký úspěch nebo že je naděje na nějakou pomoc. Neboť nesmíš zapomenout, že je to velmi odvážné rozhodnutí, pustit se do boje se švédským králem Óláfem a s Knútem, který je nyní králem v Anglii i v Dánsku. Bude třeba mít pevnou oporu, aby se plán podařil. Nemyslím však, že je nepravděpodobné, že mnoho lidí se přidá na tvou stranu, neboť lidé mají rádi změny. Tak tomu bylo, když král Óláf Tryggvason přišel do země: všichni se z toho radovali, a přece se netěšil dlouho ze svého kralování.“56 Když se dostali v řeči až sem, ujala se slova Ásta: „Já, můj synu, mohu jen říci, že mám z tebe radost a že moje radost bude tím větší, čím větší budeš mít úspěch. Nebudu proto šetřit ničím, co je v mé moci. V mých radách najdeš ovšem sotva nějakou oporu. Ale kdybych si mohla zvolit, chtěla bych raději, aby ses stal svrchovaným králem Norska, i kdybys neměl ve svém království žít déle, než žil Óláf Tryggvason. Raději abys byl mocným králem a zemřel mlád, než abys byl králem bez vlády ne větším, než je Sigurð Svině, a zemřel stářím.“ Po těchto slovech rozhovor skončili.

Král Óláf s celou svou družinou se u matky zdržel nějakou dobu. Král Sigurð je hostil střídavě jeden den rybami a mlékem, druhý den masem a pivem.

36

V oné době bylo v Upplandech mnoho králů. Vládli jednotlivým oblastem a většina jich pocházela z rodu Haralda Krásnovlasého. Nad Heiðmarkou vládli dva bratři, Hroerek a Hring, a v Guðbrandsdalech Guðrøð. V Raumaríki byl také král. Þótn a Haðaland patřily jednomu králi a také ve Valdresu byl král. Král Sigurð Svině svolal tyto místní krále na setkání v Haðalandu, kterého se zúčastnil též Óláf Haraldsson. Sigurð předložil králům plán svého schovance Óláfa a žádal je, aby mu byli nápomocni jak lidem, tak radou. Vyložil jim, jak je třeba, aby se zbavili poddanství, do kterého je uvrhli Dánové a Švédi, a pravil, že nyní přišel muž, který se chce postavit do čela provedení tohoto plánu. Vypočítal pak mnoho odvážných činů, které král Óláf vykonal na svých vojenských a loupežných výpravách.

Tu se ozval král Hroerek: „Je pravda, že říše krále Haralda Krásnovlasého velmi upadla, když nikdo z jeho rodu není svrchovaným králem Norska. Lidé zde v zemi již ledacos zažili. Byl zde králem Hákon Aðalsteinsfóstri57 a všichni byli spokojeni. Ale když vládli Gunnhildini synové, byli všichni pohoršeni jejich násilnostmi a bezprávím, že raději chtěli sloužit cizím králům a přitom mít více volnosti, neboť cizí vládci byli vždy vzdáleni a málo se starali o to, jak žije lid, jen když dostali ze země poplatky, jež žádali. A když se dánský král Harald nepohodl s jarlem Hákonem, plenili v Norsku jómští vikingové. Tu povstal všechen lid, zbavil se vetřelců a povzbuzoval jarla Hákona, aby se ujal vlády a ostřím meče bránil zemi proti dánskému králi.

Ale když mu lidé pomohli do té míry, že si myslel, že moc v říši drží pevně v rukou, začal vládnout tak tvrdě a užívat tolik násilí, že se stal nesnesitelným. Sami Þrándheimští ho ubili a k vládě pozvedli Óláfa Tryggvasona, který měl na království dědické právo a k tomu všechny předpoklady k vladařství. Všechen lid jej chtěl mít za krále, aby tak znovu byla povznesena říše, kterou vybudoval Harald Krásnovlasý. Ale jakmile dostal král Óláf moc a vládu do svých rukou, nedopřál už nikomu svobodu a po- stupoval proti nám, drobným králům, bezohledně, vymáhal pro sebe všechny poplatky, které zde pobíral Harald Krásnovlasý, ba v některých věcech byl ještě bezohlednější, neboť lidé neměli ani té svobody, aby mohli věřit v boha, v kterého by chtěli. Když pak o zemi přišel, žili jsme v přátelství s dánským králem, od něhož se nám dostalo podpory ve všem, nač máme, jak myslíme, právo, takže se spravujeme sami a žijeme v míru a bez násilností. A mám-li nyní vyslovit své mínění, musím říci, že jsem spokojen s poměry tak, jak jsou. Nevím, zda se nějak zlepší moje práva, když se můj příbuzný stane králem v této zemi.

A není-li tomu tak, nechci mít s tímto plánem nic společného.“

Tu se ujal slova jeho bratr Hring: „Také já chci projevit svůj názor. I když se snad nezvětší moje moc a moje statky, přece se mi zdá, že bude lépe, když se můj rod povznese opět k moci, než aby zde vládlo cizí panstvo. A mám-li říci své mínění o Óláfovi, pak si myslím, že o tom, dostane-li se k moci, či nikoliv, rozhodne jeho osud a štěstí. Ale stane-li se svrchovaným vládcem Norska, pak se domnívám, že šťastný bude ten, kdo si vyslouží jeho přátelství.

Zatím však nemá lepší postavení než kdokoliv z nás, ba je na tom hůř, neboť my máme zemi, v níž vládneme, ale on nemá vůbec nic. Nemáme sice menší dědické právo na království, než má on, přesto však myslím, že bychom se měli stát jeho družinou a podporovat ho ze všech svých sil, aby zde v zemi dosáhl nejvyšší hodnosti.

Je-li tak statečný, jak myslím a jak všichni říkají, proč by se nám za to neodměnil a nevzpomínal na nás v dobrém? Mohu-li radit, odvažme se tohoto nebezpečí a uzavřeme s ním přátelství.“

Potom povstával a mluvil jeden po druhém a výsledek byl, že většina se chtěla přidat ke králi Óláfovi. Král jim slíbil své plné přátelství a větší práva, stane-li se svrchovaným králem v zemi.

Tuto dohodu stvrdili přísahami.