Případy soudce Ti: Hodný, zlý a soudce Ti
Frédéric Lenormand

Případy soudce Ti: Hodný, zlý a soudce Ti

I Soudce Ti koná líčení u chanjüanského soudu; k velké radosti občanů přistoupí na korupci.

Pro soudce Ti to byl den obvyklého slyšení. Soudní kalendář stanovil na každý měsíc několik zasedání, během nichž místní soudce přijímal stížnosti bez předběžné úmluvy, před polední rýží a po ní. Což znamenalo, že za ním se svými bezvýznamnými stížnostmi chodili všichni zdejší troubové. Začínalo to „ukradli mi kozu, Vaše Milosti“, pokračovalo „žena mi vlepila pohlavek, vyhubujte jí, vznešený soudce“

a končilo „z mé studny zmizela voda, musíte mi vykopat novou“.

„Vznešený soudce“ měl v ty dny chuť odejít do předčasného důchodu. A dokonce chuť vraždit, ale věděl až moc dobře, jak přísně schopní mandaríni zločiny trestají, a ten, který předsedal tomuto soudu, byl schopný převelice a nelákalo ho trestat sám sebe.

Oblékl si obřadní zelené roucho, na břiše si uvázal široký hedvábný opasek se vzorem téže barvy a na hlavu si nasadil černý čepec s naškrobenými křidélky.

To byly tři doplňky, které symbolizovaly jeho postavení vysokého úředníka, spolu s úzkým plnovousem, jehož úkolem bylo stvrzovat autoritu významné osobnosti stejně rozumné jako elegantní až po konečky vousů.

V takové parádě velebně vstoupil do zpola prázdné jednací síně. Cítil se jako nedoceněný herec. K čemu je dobré oblékat si těžký brokátový šat a naškrobenou pokrývku hlavy, když se veřejnost už ani neobtěžuje dostavit? Jedině ke zjednání spravedlnosti, což pro bytost oddávající se obdivu všeho krásného a dobrého není zrovna uspokojivá činnost.

Ale jaké spravedlnosti! Podle starých svršků poznal obvyklé stěžovatele, kteří mu přišli předložit své sousedské spory. To už může rovnou jít vynášet rozsudky do chlívků! Snad aby byl rád, že Bělka potrkala Černušku, protože ta jí potají sežrala trávu, nebo že mezi kozími slečnami panuje rivalita kvůli přízni obecního kozla. To tedy ne.

„Nezatkli nějakého kapesního zloděje?“ zeptal se s nejasnou nadějí svého tajemníka.

Už skoro litoval, že tu nemá nějaké malé darebáky, které by mohl aspoň nechat zbičovat, aby si dodal zdání, že kolem sebe obnovuje nebeský řád. Lu Miao bohužel naznačil hlavou „ne“. Pranýř zůstane dnes ráno stejně prázdný jako soudcova usoužená mysl.

Před zahájením slyšení mu tajemník předal návrh týkající se běžného řízení soudu. Bylo by zajímavé pročistit žaláře ja-menu, snad jen blechy se radují z přísunu zadržených, kteří se tam hromadí a odpykávají si malé prohřešky. Lu Miao navrhoval propustit odsouzené, kteří si odseděli větší část trestu; předal nadřízenému jejich seznam.

Napsal do sloupců jména, důvody odsouzení a délku pobytu ve vězení, k čemuž připojil více či méně příznivý posudek. Spáchali jen bezvýznamné delikty; odsouzenci k těžkým trestům se neváleli na náklady státu v pohodlných bambusových klecích: skuteční bandité napravovali své chyby v solných dolech a vrahové byli pod hradbami rozřezáváni na malé kousky, aniž by měli čas pozorovat, jak jim bělá vous.

Na seznamu bylo několik provinilců, které tak brzy propustit nemohli, protože by se to nelíbilo jejich obětem.

Například Liou Dřevěná hlava podvedl sdružení soukeníků, které štědře přispívalo do pokladnic místodržitelství; Jednooký Čang při vynesení rozsudku urazil soud, což ke shovívavosti nevyzývalo; Dlouhonohý Maj za pobyt neplatil, protože jeho družka, prostitutka, podmazávala žalářníka – ten by ho nerad viděl propuštěného a zájmy drobného personálu se nesmějí pošlapávat. Zbývali jen jeden ubohý zlodějíček a jedno hovado se zakrnělým mozkem, bez nichž se rádi obejdou.

Ti zaškrtl obě jména a připsal za ně poznámku „Omilostněni z moci podprefekta“.

„Ale upozorněte je, že při dalším výstřelku trest zdvojnásobím!“

Nechtěl, aby ti dva šťastlivci zaměňovali jeho laskavost za přílišnou shovívavost, která byla jeho fi losofi i na hony vzdálena. A rány rákoskou na chodidla recidivistů pokladnu ja-menu nic nestály.

Kaligraf Cu Pang, který obstarával u soudu krasopsaní, čekal, až Ti dokončí razítkování dokumentu červenou tuší, než se i on přiblížil k pódiu. Byl to už nemladý člověk, jemuž se po obou stranách brady vlnil vous ve dvou dlouhých pramenech barvy pepř a sůl.

Hlavu, která byla zřejmě holá, těsně obemykal dosti vysoký modrý čepec. Protáhlé oči vyjadřovaly inteligenci plnou potměšilosti, ne-li vypočítavosti.

Jeho úkolem bylo opisovat hlášení zasílaná na prefekturu: stálí zaměstnanci škrábali jako dikobraz, což nešlo dohromady s literární úrovní významného okresního činitele, jako byl Ti Žen-ci. Dotyčný Cu Pang byl umělec se skvělou pověstí, říkalo se o něm, že si dopisuje s nejslavnějšími vzdělanci říše. Vlastnil jedinečnou sbírku autogramů, v níž bylo mnoho pochvalných dopisů týkajících se jeho osoby, podepsaných těmi nejkrásnějšími rukopisy. Ti si už dlouho sliboval, že si ji někdy prohlédne, ale Cu Pang žil v náboženské komunitě mimo město a soudcovy podprefektské povinnosti až doposud převládaly nad zvědavostí, čemuž jeho ženy, když byly špatně naložené, říkaly „lenost“.

Kaligraf se uklonil tak hluboko, jak jen mu dovolily ztuhlé klouby, a oběma rukama soudci podal báseň, napsanou na široký list prvotřídního papíru z vláken zralé moruše, který byl již sám o sobě cenným majetkem.

„Na jaký je to námět?“ zeptal se soudce Ti s okouzleným výrazem vzdělance, jemuž věnovali jako obětinu nádherně vykreslené znaky. „Bezpochyby na bukolické procházky ve vašem krásném kraji?“

„Ženské ctnosti v rámci manželství,“ odpověděl Cu Pang, který ten text opsal z příručky pro mladé dívky, již ženichova rodina velmi často zařazovala mezi svatební dary.

Ti tím byl nadšen, nechá to dílko vystavit v hlavní místnosti svých soukromých komnat, tak aby ho jeho manželky měly stále na očích. Velkými tahy tmavé a hladké tuši nechal umělec svůj štětec pobíhat s obratností, která svědčila o kultivovanosti a osobnosti umně vytříbené studiem a prací. Snoubila se tu svěžest mládí s moudrostí zralého věku, vytvářely spolu harmonii, která z díla vyzařovala.

Ti několikrát zopakoval své díky, šťastný, že dostává nezištné svědectví úcty, a potom požádal tajemníka Lu Miaa, aby navýšil tomu dobrému muži cestovné: oddaní spolupracovníci státní správy si přece nebudou unavovat nohy, když mají jít pracovat do města a nemohou si dovolit služby tahouna ručního vozíku.

Před pódiem vystřídal kaligrafa pán střízlivě oblečený v pěkném hnědém sukně, nepříliš obnošeném. Podle oblečení i podle způsobů plných důstojnosti Ti uhodl, že nemá co do činění ani s venkovanem, ani s kramářem.

Solicitor mu podal ofi ciální vizitku složenou do harmoniky tak, že tvořila deset stránek. Na několika byly pozdravné formule přizpůsobené různým příležitostem.

Na druhé stránce stálo jméno jejího majitele, „Kchun Jat-sen, obyvatel Chan-jüanu“, a celá řada zbytečných komentářů. Ten konvenční text znamenal „náležím bohatému neurozenci, který si myslí, že ve městě hraje významnou úlohu“. Nabubřelost formule a tlustý papír nešly dohromady s neokázalým vzhledem stěžovatele, který tu klečel před pódiem.

„Vy jste vážený pan Kchun?“ zeptal se Ti.

Návštěvník odvětil, že je jen správcem váženého pana Kchuna.

„Mému pánovi oznámili, že ho zabijí, snažně prosí Vaši Excelenci o pomoc!“ řekl správce hlasem, jehož prosebný tón měl naznačovat paniku prožívanou jeho pánem.

„A proč mi to nepřišel říci sám?“ řekl Ti. „To se mu špatně ohýbají kolena?“

„Kchun Jat-sen se zavřel ve svých komnatách, aby tomu vrahovi unikl, vznešený soudce.“

„To není důvod, aby byl ke svému soudci neuctivý.

Smrt si ho vyčenichá všude, kde bude, není to něco, před čím se dá donekonečna utíkat.“

Když Ti přinášel obětiny bohu spravedlnosti, nespokojil se s tím, že by poslal sluhu s vodnicí a s omluvným vzkazem.

„Já vycházím, jen když jde o krvavý zločin. Ujisti svého pána, že mě u sebe uvidí, až bude jeho případ vážný.“

Pokynul správci, aby uvolnil místo, a věnoval se běžným otázkám, které se na něj snesly jako kobylky na pole čiroku.

Právě uzavíral se svým obvyklým mistrovstvím ožehavý případ krádeže zeleniny na trhu, když se ten dotěra objevil znovu, a opět sám. Správce tvrdil, že jeho pán umírá úzkostí, vznešený soudce už ho může považovat za mrtvého. Kromě toho přinášel pěkný stříbrný slitek zabalený do kusu šarlatového hedvábí jako odškodné pro Jeho Excelenci za to, že se musí někam trmácet.

‚A teď ještě pokus o úplatek!‘ pomyslel si soudce.

Už dlouho ho nepodmazali, začínal si myslet, že u zámožných cyniků klesá v kurzu. Slíbil, že někdy přijde, jestli bude mít čas, a poradil velkorysému panu Kchunovi, aby se nenechal příliš rychle pohltit vírem úzkosti, který ho stahuje k zemi, odkud není návratu.

Ke konci slyšení, po přehlídce chovatelů a pěstitelů, Ti s překvapením viděl, že správce přišel už potřetí.

Tentokrát nebyl sám, přivedl s sebou lékaře. Ten poklekl vedle něj před pódiem a bez váhání prohlásil, že se mistr Kchun právě chystá svěřit své tři duše slitovným bohům vládnoucím v podsvětí, správa ho už může považovat za zpola pohřbeného, a kdyby k němu soudce šel hned teď, jen by o jeden den předešel kondolenční návštěvě.

„Kolik vám zaplatil, abyste mi to řekl?“ zeptal se Ti.

„Pět taelů, pane soudce,“ odpověděl lékař, kterého neplatili za to, aby lhal o svých honorářích. „Popravdě soudím, že v tomhle stavu dlouho nepřežije. Leda že by přítomnost Vaší Excelence měla na jeho zdraví ten zázračný účinek, který se obvykle představitelům císařského úřednictva přičítá.“

Ti odmítl zjišťovat, zda je ten muž upřímný, nebo si z jeho soudního sboru dělá legraci. Pokud jde o toho Kchun Jat-sena, tak motivovaná osoba by mu nakonec mohla prozradit něco zajímavého o zločinnosti ve městech v jeho okresu. A pak, toto zasedání bylo úmorné. Raději ho zkrátit a starat se o bezpečnost jeho občanů, než se nechat otupovat hloupými historkami kolem špatně ostříhaných ovcí. Zeptal se toho správce, jestli má stále ještě u sebe balíček s dárkem, který mu před chvílí ukazoval. Koneckonců, když už má tomu dotěravci udělat radost, tak ať z toho má aspoň nějaký užitek. Je nejméně úplatným soudcem na prefektuře, nesmí nechat odstup od svých kolegů příliš patrný, nakonec by mu to vytýkali.

K velké úlevě sluhy a všech v sále dárek přijal. Konečně byly věci zase na svém přirozeném a uklidňujícím místě! A místo prebend bylo v rukávech mandarínů.

Pravda, obyvatelstvo milovalo počestnost, ale odmítnutí ho znepokojovalo, podobalo se přiznání neschopnosti.

Nebyla to nepravost, co uráželo, ale její zneužití.

Soudce Ti s plnými rukávy, ale nijak přehnaně, zůstával v tom správném středu, v němž spočívala harmonická rovnováha světa.

Soudní portál se stříškou hlídala dvojice kamenných lvů, kteří se nacházeli před všemi významnými budovami v kraji, neboť se zde vyráběli; byl to jeden z jeho hlavních vývozních produktů. Zvíře bylo stylizováno tak, že už se nedalo poznat, zda byla modelem kočkovitá šelma, nespokojený velký pes nebo nějaká stvůra z noční můry, spatřená při trávení zkaženého tofu. Na zavalitém těle s prackami s přehnaně dlouhými drápy spočívala hlava, u níž se dal rozeznat jen čumák, dvě vypoulené oči a zubatá čelist připravená po vás chňapnout a odvléci vás do země nekončících utrpení, například když jste si dovolil podat falešné svědectví, zištně obvinit bližního, nebo co horšího, okrádat o čas vašeho laskavého soudce.

Ten právě zamířil k východu v patách se svým věrným Tao Kanem, vždycky užitečným při zjišťování, co je v důvěrných sděleních služebnictva pravda a co ne.