Arktické safari a jiné povídky z Grónska
Jørn Riel

Arktické safari a jiné povídky z Grónska

Alexandr

Herbert myslel na Alexandra často. Vydržel nad tím hloubat celé hodiny, jak se mu po něm stýská, a připadal si bolestně osamělý. Nejhorší to bylo, když za velkých zimních bouří seděl zavřený v chatě. Poslouchal, jak ve štítě příšerně kvílí vítr, a vzpomínal na mnohé příjemné chvíle, které s Alexandrem zažili. Tehdy po svém kamarádovi toužil skoro zoufale.

Alexandr do Herbertova života vstoupil jednoho teplého srpnového dne. A odešel z něj jedné ledově studené dopolední hodiny v únoru. Než se cesty těch dvou rozdělily, bydleli spolu na stanici Guess Grave půl roku. Už to samo o sobě bylo dost neobvyklé. Herbert si nikdy předtím žádného parťáka tak dlouho udržet nedokázal. Dotyčný buď začal být otrávený z toho, jak byl Herbertův duševní život spletitý a někdy i trochu únavný, když to člověk musel poslouchat v jednom kuse den co den, anebo se po nastěhování zase rychle odstěhoval kvůli chatě, ve které to fičelo jako v měchu, a protože oblast Guess Grave byla podél pobřeží jedna z nejchudších na zvěř.

Stanice byla stará a špatně udržovaná. To věděli všichni.

Když foukalo od severozápadu, musel si Herbert z krabic od sušenek stavět zástěny kolem svíček, aby mu nezhasínaly.

A když se k větru přidal sníh, musel několikrát za den popadnout lopatu a odházet z podlahy závěje.

Herbert to ale v Guess Grave miloval. Byl to romantický muž s duší umělce. Viděl věci, kterých si ostatní lovci nevšímali, vnímal drobnosti, které lovci z pobřeží považovali za samozřejmost, a tudíž je skoro nebrali na vědomí.

Stanice Guess Grave měla hezkou polohu. Nebylo pochyb, že to je nejkrásněji položená stanice na celém pobřeží. Ležela u ústí Stříbrného fjordu, v mírné sníženině za širokou řekou.

Z okna domu měl člověk ten nejkrásnější výhled do fjordu.

Mohl se rozhlížet po moři plném ledu směrem k převislé skalní vyvýšenině zvané Svenssonův hrb, obrácené k severu jako ochrana před větrem, od severu totiž foukalo nejčastěji.

Spoustu let bydlel Herbert sám. Sem tam nějakého parťáka měl, ale všichni, jak už řečeno, rychle odešli do lepších lovišť a k méně hovorným kamarádům. Pak si ale Herbert přivedl Alexandra. Pěkného italského kohouta s tlustým, ohnivě červeným hřebínkem, dvěma pohupujícími se ocasními pery a oranžovými kroužky kolem očí.

Do Arktidy přivezla Alexandra Veslemari, stará tuleňářská loď. Kohout měl během plavby do východního Grónska posloužit jako stimulátor, aby slepice kladly vejce – a na zpáteční cestě do Norska skončit v polévkovém hrnci. Dopadlo to ale jinak.

Když se totiž řádně opojený Herbert vypotácel z kajuty kapitána Olsena s úmyslem, že se zase posadí do veslice a pojede domů do svého, přepadl přes Alexandrovu klec, stojící vepředu na zvýšené palubě. Herbert se na kohouta překvapeně podíval a kohout na Herberta zrovna tak překvapeně zakdákal.

„No ne, přítelíčku, ty si chceš povídat,“ kývl na něj Herbert.

Vykrknul ze sebe trochu whisky a posadil se ke kleci.

„Tak to jsi, pámbu chraň, taky tady na palubě jedinej, kdo to ještě dokáže,“ škytal. „Všichni ti rádoby námořníci v podpalubí už dávno padli k zemi.“

Alexandr se k Herbertovi natočil stranou hlavy a pronikavě se na něj zadíval. Pak znovu přátelsky zakdákal.

„No, z těchhle řečí se toho moc pochopit nedá,“ připustil Herbert. Začal vrtět hlavou, ale rychle přestal, protože se mu z toho hlava zatočila. Prostrčil prst pletivem do klece a podrbal kohouta na krku. „Na tobě je znát hrdost, chlapečku, ty se jistě jmenuješ Alexandr. Skoro je to na tobě vidět, že se jmenuješ Alexandr, přinejmenším toho v sobě máš z Alexandra hodně.“ Herbert zavřel oči a snažil se soustředit. Na okamžik si zdřímnul, ale s trhnutím se probudil, když kohout, jak mu kázala povinnost, začal kokrhat na slunce.

„Hele, co se děje? Ty neumíš hodiny?“ Herbert vytáhl kapesní hodinky a dlouze se na ně zahleděl. Pak se podíval na slunce, které bylo na severu, a výmluvně přikývl. „Je mi jasný, že bejt tady na severu kohoutem, to asi není úplně jednoduchý. Ale ty konáš svou povinnost, Alexandře, a to stojí za povšimnutí. Myslím, že seš dobrá a věrná povaha.“

Herbert se rozhlédl. Pak strčil hlavu blíž ke kleci a šeptal: „To se mi moc nelíbí, že tady musíš trčet v tý pitomý kleci.

To pro takovýho fajnovýho kohouta jako ty není. Takhle jsi dopadnout neměl, kamaráde.“ Uvolnil háček na drátěných dvířkách. „Podle mě bys měl jet se mnou na Guess Grave.

Tam se budeš procházet, hrabat si v zemi a zobat a já tě budu opatrovat jako oko v hlavě. Co tomu říkáš?“ Otevřel dvířka a vytáhl kohouta ven.

„Ty nejsi jen tak ledajakej kohout, to se pozná hned,“

mumlal. „Ty sakra nesmíš skončit na talíři těch norskejch ožralů, to ani náhodou.“ Herbert si strčil kohouta pod anorak a potácel se k zábradlí, kde měl uvázanou loďku. „Teď jenom drž chviličku zobák, kamaráde, poněvadž pojedeš se starým Herbertem domů a na Guess Grave z tebe bude něco extra.“

Herbert odnesl Alexandra z lodi na břeh a ubytoval ho na volné horní palandě, kde kdysi během dvouměsíčního pobytu spal Černý William, než odjel na sever na Thompsonův mys k Madsi Madsenovi.

Podzim probíhal normálně. Alexandrovi se vedlo báječně.

Procházel se před domem, kdákal a odhrabával kamínky a časem se ve slunci a jeho pohybu po obloze vyznal tak dobře, že si vystačil s tím, když kokrhal ráno a večer. Po hejnu slepic se mu přirozeně stýskalo, ale byl to rozumný kohout a brzy se s Herbertovou společností spokojil. Se zájmem naslouchal jeho dlouhým výkladům o všem možném, a když Herbert něco dělal venku, běhal za ním, aby o nic nepřišel.

Pak přišla zima. Nejdřív se přihnalo pár menších bouří, při nichž Alexandr udiveně seděl na kraji palandy a nafukoval se, aby mu nebyla zima. Tlustý hřebínek mu v té zimě trochu zbledl a padal na stranu, jak se mu chtělo, s čímž Alexandr nemohl nic dělat. Ještě ale kokrhal, poněvadž slunce na obloze nad mořem pořád bylo, k radosti i požehnání lidí i kohoutů.

Začínalo se ochlazovat. Nejdřív zamrzl fjord, pak napadl sníh a moře se zaplnilo ledem a zamrzlo. Herbert chodil ven a líčil pasti, poněvadž teď mu začínal fofr. Proto byl Alexandr hodně doma sám, což se mu asi tak docela nelíbilo. Jednoho dne si Herbert všiml, že kohout začíná nějak tučnět.

„Takhle to nejde,“ nadával. „Nemůžeš pořád jenom sedět na kraji palandy a tloustnout. Jestli chceš zůstat ve formě, chlapečku, musíš se hýbat.“

A tak se Alexandr hýbat začal. Herbert mu upletl obojek z rybářského vlasce a začal s ním vyrážet na procházky. Chodili spolu do kopců za Svenssonův hrb, šlapali přes zamrzlá jezera, nahoře si lehli do zmrzlého nízkého houští a dívali se dolů na loveckou stanici. Až na to, že holé nohy ho pěkně zábly a Herbert ho kvůli psům, které už přivezl z psího ostrova, vodil na vodítku, se Alexandrovi tyhle výšlapy líbily.

Když takhle leželi v kopcích a koukali dolů, Herberta ten krásný výhled pokaždé dojal a jeho pocity se nechal ovlivnit i Alexandr a něžně se k němu přitiskl.

„Hele, Alexandře, ten domek tamhle dole,“ řekl třeba Herbert svému opeřenému příteli, „to je náš domov. Není to snad povzbudivý pomyšlení? Máme domov. Ne jenom čtyři stěny a na nich víko, ale opravdovej domov, ve kterým sídlí naše myšlenky, city a touhy.“ Takové řeči bývaly úvodem k předlouhým přednáškám, kterým Alexandr strašně rád naslouchal. Jedna z mnoha takových svého času vyhnala Černého Williama z domu. Alexandr zakdákal nakřáplým hlasem, protože ho zábly nohy, a strčil hlavu do kapsy Herbertova anoraku, kde se často schovávalo pár kousků chleba.

Ti dva spolu filozofovali rádi.

„Tak třeba Černej William,“ vykládal Herbert. „Dělal mi nějakou dobu parťáka, ale nechtěl se učit. Byl to Nor stejně jako ty, ale tady toho moc neměl.“ Herbert si ukázal na hlavu. „Ne že bych chtěl o něm mluvit zle, protože odsud utekl, ale musíš mi dát za pravdu, že William na Guess Grave takříkajíc nepatřil. Tohle je stanice pro citlivý nátury. Tady musejí bydlet lidi, co o věcech přemýšlejí a dokážou všechnu tu nádheru ocenit. William v sobě vůbec neměl takový ty tichý, volně se rozrůstající myšlenky, jaký dokážeme rozvíjet my dva.“ Herbert horlivě potáhl z fajfky. „Ale jak jsem říkal.

Nebudu o Williamovi mluvit špatně. Víc rozumu asi neměl, chudák, a něco málo přece jenom taky dokázal. Především uměl vydělávat kůže a taky pekl ten nejbáječnější chleba s rozinkama, co si člověk dokáže představit. Škoda, že to byl takovej lajdák, myslím jako v duchu.“

Jak zima ubíhala, povídalo se podél pobřeží, že Herbert na Guess Grave zimuje s kohoutem. Tahle zvěst byla zajímavá a všude ji vítali s radostí. Slyšeli už o mnoha neobvyklých partnerech a stejně tolik jich i sami zažili, ale kohout, co se jmenuje Alexandr, to byl vskutku unikát.

Mads Madsen a Černý William, kteří vládli na Thompsonově mysu, si začali dělat starosti. Jedna věc je, když chlap žije se svým podivínstvím sám, ale něco úplně jiného je, když si k tomu ještě pořídí kohouta. A když ho navíc tahá za sebou na vodítku a říká mu Alexandr, je to asi dostatečný důvod k tomu, aby přátelé zasáhli. Černý William, jenž dřív přece s Herbertem na Guess Grave bydlel, cítil jistou zodpovědnost a navrhl Madsi Madsenovi, aby se tam jeli podívat a zjistili, jak zlé to s ním je.

Mrzlo, až praštělo, a oni jeli temnou zimou čtyři dny a noci. Střihli to zkratkou přes Rumové údolí, kde byl sníh od větru tvrdý a nerovný jako valcha, pak podle zamrzlého koryta řeky a vyjeli několik set metrů za Herbertovým domem.

Alexandr je zklamal. Zůstal usazený na kraji palandy a o příchozí se vůbec nezajímal. Zato Herbert hosty přivítal s nadšením. Posadil je k dlouhému stolu, uvařil kafe a vytáhl láhev holandské jalovcové. Měl z návštěvy upřímnou radost. Nějakou dobu si povídali o běžných záležitostech a potom přešli k Alexandrovi. Černý William ukázal palcem přes rameno a zeptal se: „A tamhle to má znamenat co?“

Herbert jim nabídl cukrkandl a do kafe nalil jalovcovou.

„To je Alexandr,“ vysvětloval, „jedno z nejchytřejších zvířat, co jsem kdy potkal.“

Černý William se na židli otočil a zadíval se na kohouta pozorněji: „Podle mě vypadá trochu přihlouple a přinejmenším se zdá zvadlej.“

„Haha, přihlouplej a zvadlej, jo?“ zasmál se Herbert poněkud nuceně. „O tom by se asi dalo diskutovat, kdo tady mezi námi má tyhle kvality.“ Láskyplně na svého chráněnce pohlédl. „Z Alexandra vyzařuje inteligence, můj milej, to člověk pozná hned, pokud sám není přihlouplej a zvadlej. Co říkáš, Madsene?“

Mads Madsen neříkal nic. Nos měl vražený hluboko do hrnku s kafem a natahoval do sebe silné výpary jalovcové.

„Tadyhle Alexandr,“ pokračoval Herbert, „má víc rozumu, Williame, než deset takových jako ty. Je to myslitel, abys věděl. Vydrží takhle sedět a přemýšlet a filozofovat dnem i nocí. Že bys tohle někdy dokázal ty, to se asi tvrdit nedá.“

„Když jsem tam ležel já, tak proto, abych spal, a ne abych přemýšlel,“ zabručel William. Pochopil, že ustát slovní duel s Herbertem by mohlo být těžké.

„No právě. Tys tam chrápal a zíval tak, až ti byly vidět polypy. Ale Alexandr, kamaráde, ten přemýšlí o takových věcech, ze kterých ty vůbec nemáš rozum. Víš, co Alexandr totiž má? Ne, nevíš, poněvadž ty nevíš skoro nic. Alexandr má obsah, kamaráde, a přesně to tobě chybí.“

Černý William to spolknul, ani nehnul brvou. Nikdy s Herbertem nediskutoval rád, protože ten uměl slova obracet a kroutit, až se z toho člověku motala hlava.

Dokázal je hníst donekonečna. William se pokusil zavést hovor jiným směrem. „Kohout nemůže polární noc vydržet,“

řekl. „Ani támhleten génius, ani žádnej jinej kohout. Ten polární noc nepřežije a já, Herberte, bych na tvým místě tomu borci zakroutil krkem a uvařil z něj polívku, dokud je vůbec k jídlu. Když je člověk nesežere včas, pak takovýhle starý kohouti seschnou, abys věděl, a chutnaj dočista jako slepičí hovínka. Není to tak, Madsene?“

Mads Madsen zachrochtal do sklenice. Bylo to zachrochtání diplomatické a Herbert i William si je vyložili ve svůj prospěch. William pokračoval: „Je přece jasně vidět, že se mu stejská po sluníčku. To je ono, přesně to mu schází. Když vezmeš kohoutovi sluníčko, tak zchřadne, stejně jako když vezmeš člověku práci.“

„Blbost,“ odbyl ho Herbert. „To je zimní spánek. Alexandr se na zimu zařídil a nemá žádnou nouzi. Tráví dny rozumně.

Dopřává si čas a důkladně přemýšlí o všem možným. A to by měli dělat i některý jiný.“ Podíval se výmluvně na Williama, ale ten byl neotesaný a jednoduchý a takovým narážkám nerozuměl.

„Na Alexandrovi je navíc fajn to,“ ryl do něj Herbert dál, „že se do ničeho nemíchá. Tady v domě si každej může mlu vit právě tak svobodně a dlouho, jak se mu chce, a jede si na lov, kdy se mu zlíbí, a vůbec si dělá, co se mu zachce.

Alexandr a já se jeden druhýmu do života nepleteme.“

„Zimu nepřežije,“ protestoval William a stál si umíněně na svém bez ohledu na to, jaké další argumenty Herbert snášel.

Návštěva Černého Williama a Madse Madsena žádný úspěch nezaznamenala. Zůstali jen jednu noc, což bylo u hostů hluboko pod běžnými normami, a odjížděli z Guess Grave s pevným přesvědčením, že jestli se Herbert kohouta nezbaví, s jeho rozumem to špatně dopadne. Cestou na sever narazili na Valfreda a Antona a William s Antonem ohledně kohouta uzavřel sázku, pročež oba lovci z chaty pod Fimbulem pochopitelně otočili sáně a vyrazili ke Guess Grave. Anton dal v sázku patnáct korun, a byl tedy celý žhavý, aby spatřil kohouta, za jehož život se tak směle postavil.

Jakmile se Anton na kohouta podíval, zmocnil se ho pocit, že s jeho penězi to vypadá hodně bledě. A že tohle zvíře nepochybně bude mít potíže, aby se udrželo naživu, než se slunce vrátí. Ale jak Herbert postupně poukazoval na Alexandrovy mnohé pozitivní stránky – nádherné držení těla; hřebínek, jenž mu za jistých okolností pořád dokázal stát sám o sobě; krásné oranžové kroužky kolem očí –, začal znovu doufat, že o své drobné nepřijde.

Valfred se, tak jako Mads Madsen, nevyslovil pro ani proti.

Vyhlédl si nejlepší lůžko v domě, což v tomhle případě byla Herbertova palanda, a tam si za velkého odfrkování a blaženého vzdychání lehl. Po té dlouhé cestě bylo třeba dlouho odpočívat, a tak vstával jen k jídlu nebo když z přirozených příčin musel jít ven.

Tu a tam, když Herbert a Anton vyjeli na lov, zůstal Valfred doma s kohoutem sám. Nemluvili spolu. Jeden seděl na kraji své palandy a filozofoval, druhý ležel na Herbertově palandě a chrápal tak, až se celý dům otřásal. Vládlo mezi nimi přátelské porozumění. Když se Valfred probudil, kývl na kohouta, protože to koneckonců byl bližní a taky příjemný spolubydlící, a dvakrát během návštěvy z postele vylezl a dal mu vodu i kousky chleba.

Anton se na Guess Grave cítil příjemně. Byl to zvídavý mladík a v Herbertově společnosti se mu líbilo. I když Herbert možná nebyl tak kultivovaný, jak by si člověk býval mohl přát, přece jen to byl muž mnoha slov a svérázných myšlenek.

Vydávali se spolu na lov, společně kontrolovali pasti na lišky a porazili dva pižmoně, aby v domě měli nějaké maso. Bez ustání si povídali. Hodně o Alexandrovi, což Antona zajímalo, jelikož na to, že kohoutovi se nadále povede dobře, přece vsadil malé jmění. Vyměňovali si teorie o kohoutově filozofii, což jim přirozeně posloužilo jako důvod, aby rozvíjeli i svou vlastní.

Hroužili se do mnoha těžkých témat, mluvili, navzájem si naslouchali a jeden druhého shledávali nadmíru zajímavým.

Valfred zůstával doma a spal.

Než oba lovci z chaty pod Fimbulem konečně odjeli domů, rozhodl se Anton ve vší tajnosti, že následující zimu stráví v Herbertově společnosti. Tváře mu zahořely, oči se mu leskly a už předem se těšil na den, kdy od Černého Williama dostane patnáct korun.

Leden zvládal Alexandr celkem dobře. Z kopce to s ním pomalu šlo až od konce měsíce. Hodně špatné to začalo být druhý týden v únoru. To začal polehávat. „Točí se mu hlava,“

říkal si Herbert. „Přemýšlel na té palandě až moc a zamotala se mu z toho hlava. Ten kohout toho v sobě má víc, než člověk dokáže pochopit.“

Nastal nejstudenější měsíc roku a ve dne v noci byla tma.

Alexandr si nechával pro sebe kokrhání, které do té doby dával k lepšímu ráno co ráno, přesně jako hodiny. Byl bez nálady a vypadla mu obě pohupující se ocasní pera. Tělo mu pokleslo dolů na holé nohy, jejichž teplota se pomalu blížila k bodu mrazu. Ze znechucení nad životem tu tam nakřáplým hlasem zachroptěl. A pak mu začalo vypadávat krycí peří.

Každý den Herbert na Alexandrovi nacházel nové holé fleky.

„Nemáš vitamíny,“ vysvětloval mu. „Teď za polární noci je to naprostá nezbytnost, aby člověk žral vitamíny, co potřebuje.

Jinak si užene kurděje a to je konec. Namíchám ti nějakou baštu a zimní kožich ti zase naroste.“

Do plechovky od kávy rozdrobil Herbert sušené borůvky a řasy a naservíroval mu to. Alexandr ale ztratil i chuť k jídlu, to se při mizerné náladě stává často. Ležel v důlku na matraci z řas a bylo mu doopravdy zle. Herbert kolem něj ovinul pár liščích kůží, a když šel na kutě, bral si ho k sobě na palandu.

„Potřebuješ teplo,“ říkal soucitně. „Nejseš holt na arktický poměry zvyklej, chlapče. To nějakou dobu trvá, abys věděl, než člověku zhoustne krev. Příští rok to bude mnohem snazší, mezitím si zvykneš. V létě asi spolu dům pořádně prohlídneme a ty největší škvíry ucpeme.“ A přitiskl si Alexandra na teplá chlupatá prsa.

„Teplý tělo je nutnost,“ povídal kohoutovi mírným hlasem, „jinak to člověk neustojí.“ Něžně ho hladil po skoro seschlém hřebínku. „Už nejsi, cos bejval, hochu, ale to přejde,“

sliboval. „To víš, jestli je člověku zima, to se od jed noho k druhýmu strašně liší. Někdo vydrží hodně chladu, jako třeba já, a někdo nesnese skoro nic. Nejvíc je zima těm hubeným a tys poslední dobou zhubnul hodně, můj milej.“

Kohout v odpověď párkrát nesrozumitelně zachroptěl a vděčně zamrkal, z Herbertova tepla na něj šla dřímota.

Šestadvacátý únor byl studený a drsný. Mrzlo, až to štípalo, a zavládlo naprosté ticho. Vzduch byl tak ostrý, že to bolelo, když ho člověk vtáhl do plic, a psi na sněhu leželi ve skupinkách a s huňatým ocasem přes čumák, aby si vdechovaný vzduch trošku ohřáli.

A šestadvacátého února těsně před polednem Alexandr vlastními silami vstal. Ztěžka se vyškrábal z Herbertovy náruče, dolezl ke kraji palandy a žuchnul sebou na podlahu.

To Herberta vzbudilo. Promnul si oči a díval se udiveně za Alexandrem. Ten ztuhlým krokem kráčel ke dveřím.

„To jsou věci,“ mumlal si Herbert s podivem, „Alexandr jde za zábavou.“ Vyhoupl se z palandy a plížil se za ním.

„Koukám, že se ti do starých údů vrátil život,“ smál se, „jde ti to pěkně, i když jsi vyšel ze cviku.“ Klekl si a lezl za ním, aby byl po ruce, kdyby kohout upadl. „Za měsíc už bude trochu větší teplo,“ povídal mu Herbert, „a zase můžeme začít chodit na procházky.“

Alexandr šel rovnou ke dveřím a Herbertovi v tu chvíli došlo, že by je měl otevřít. Alexandr vyskočil na vysoký práh, dal hlavu na stranu a rozhlížel se po zasněžené zimní krajině.

Daleko nad mořem zářivě svítil kotouč, který tvarem i barvou připomínal plátek krvavého pomeranče. Slunce se vrátilo.

Alexandr se napřímil. Zaklonil hlavu, napjal všechny síly, aby se mu zvedl hřebínek, a pak otevřel zobák, nabral vzduch snad až ze žaludku a začal kokrhat. Zakokrhal třikrát.

Napoprvé skoro bez síly, napodruhé křaplavým a namrzlým hlasem, ale napotřetí tak jasně a krásně, že se Herbertovi zalily oči slzami. Pak se Alexandrovi hlas zlomil. Chroptěl, chrčel a kašlal, jako by chtěl ze sebe vyzvracet všechny vnitřnosti. Ještě jednou se narovnal, stál tam ztuha a zpříma, zamával neviditelnými ocasními pery a pak se sesul na práh a umřel.