Petr Vok z Rožmberka
Milan Švankmajer

Petr Vok z Rožmberka

ROŽMBERK „PIKHARTEM“

Řekli jsme již, že základním problémem a konfliktem českého a evropského 15. a 16. století byl spor o víru. Zde, v tomto zápase pro nás a naši dobu často již málo pochopitelném a srozumitelném – musíme hledat odpověď na mnohé z problémů a konfl iktů té doby. Spor o víru byl především sporem o svobodu svědomí, dobovou podobou boje proti všem formám útisku. Právě v tomto sporu byl znovu a znovu napadán, rozbíjen a bořen středověký obraz světa, jak jej vytvořila církev. Věci dospěly až tak daleko, že Th eodor Beza, ženevský kazatel a nástupce Kalvínův, učil, že vladaře, protivícího se zákonu božímu, je možno odstranit. Bylo to „svatokrádežné“ protivení se církevnímu učení o moci panovníků, neboť „král z milosti Boží“ se vlastně nemohl protivit zákonu božímu a cokoliv činil, bylo v souladu s tímto zákonem, neboť byl ustaven „z milosti Boží“.

Bezovo učení bylo útokem na samotné základy feudální moci.

Vidíme tedy, že do sporu o víru se vlastně promítaly nejzávažnější společenské a sociální problémy tehdejšího světa. Proto i boj nizozemské obchodní buržoazie proti španělské nadvládě, který byl především bojem za svobodu obchodu a podnikání, má opět náboženskou podobu. V roce 1572 vzniká v Nizozemí kalvínský stát v čele s Vilémem Oranžským jako zemským správcem. Obdobně boj královské moci ve Francii, která usiluje o absolutní a svrchovalou moc, vrcholí v témže roce 1572 v pověstné bartolomějské noci (24. srpna 1572). Během jediné noci bylo v Paříži povražděno na tři tisíce protestantů a krvavá lázeň se nevyhnula ani královskému dvoru (Jindřich Navarský, pozdější francouzský král Jindřich IV., unikl tehdy jen o vlas smrti). Papež Řehoř XIII. dal v Římě sloužit za tento „úspěch“ slavnostní Te Deum laudamus.

Stručně řečeno, každý čin – vraždy i osvobozenecký zápas a boj za nezávislost, kolonizace Ameriky i objevování pohybu planet –, doslova vše bylo zdůvodňováno nábožensky nebo spojováno s otázkami víry.

Nelze ani proto dost docenit, jaký význam pro Čechy měla skutečnost, že v těchto dramatických evropských náboženských zápasech panoval u nás náboženský mír, že 16. století bylo pro Čechy věkem tolerance ve věcech víry – přestože čas od času byly vydávány různé edikty proti „pikhartům“, což v našich podmínkách především znamenalo stoupence Jednoty českých bratří.

Jednota nebyla sice povolena, ale žila – zejména na panstvích svých urozených přívrženců – vcelku nerušeně. V tehdejších Čechách – snad s výjimkou několika militantních stoupenců katolicismu u dvora Rudolfa II. – se ještě vyskytovalo jen málo těch, kteří by o sobě prohlašovali spolu s Kalvínem: „Bůh mě obdařil milostí stanovit, co je dobré a špatné.“ Převládalo naopak přesvědčení, že nikdo nemá právo „vstupovat do svědomí“ svých bližních, rozhodovat za ně, „co je dobré a špatné“, utiskovat a tupit je pro jejich víru.

Česká společnost dobře znala skutečnou cenu náboženské nesmiřitelnosti, neboť to vše ve svrchované míře prožila již v předcházejícím století. Snad se tu projevovala i jistá únava a nechuť k náboženskému radikalismu, která vyústila v obecné povědomí o tom, že víra nemá a nesmí být prosazována násilím. Mnozí z těch, kdož se později pozastavovali nad učením Petra z Chelčic, nedocenili, že je v něm vlastně zformulována celospolečenská zkušenost, přikazující náboženský smír a vzájemnou toleranci.

Víme již, že Petr Vok se otázkami víry hluboce zabýval, že tyto otázky stály v samém středu jeho myšlenkového světa. Ke svým názorům a přesvědčení se propracovával nesnadno a těžce a snad právě v tom můžeme spatřovat hlavní důvod, proč při nich později tak houževnatě stál. Vedle jeho několika krátkých vlastních záznamů nacházíme nepřímá svědectví tohoto hledání „víry pravé“ především v jeho knihovně. K otázkám víry a především českého protestu proti středověké církvi bylo tu soustředěno snad vše, co tehdejší doba znala. Včetně originálních rukopisů, psaných přímo mistrem Janem z Husi. Najdeme tu Husovu Postilu, Provázek třípramenný, Husovu modlitbu Páně, rukopisné epištoly z Kostnice, Vypsání života a mučednické smrti mistra Jana Husi a Jeronýma Pražského. Nechybí tu ovšem ani Sieť viery pravé Petra z Chelčic a desítky bratrských tisků, postil, kancionálů, biblí a polemik, včetně obran Jednoty, vydávaných v cizině – jako např. Apologia Fratrum Bohemorum, vydaná v Norimberce roku 1511. Ve Vokově knihovně najdeme ovšem i spisy Jana Kalvína, Martina Luthera, Oldřicha Huttena, Th eodora Bezy, ale i Castelliovu polemiku proti Kalvínovi a desítky dalších dobových spisů o věcech náboženství a víry. A jsou tu ovšem i spisy Niccolò Machiavelliho, který své politické úvahy dokázal již zbavit náboženské podoby.

Bylo-li řečeno, že Petr Vok dlouho hledal a promýšlel otázky víry, neznamená to, že snad tápal a nemohl se rozhodnout. Ve skutečnosti měl již po léta ve svém odporu vůči katolickému univerzalismu zcela vyhraněné názory a viděli jsme, že se od svých mladých let klonil k protestantismu. V hledání „víry pravé“ se Petr Vok spíše snažil pochopit podstatu rozdílů jednotlivých protestantských směrů a nakonec dospěl k tomu, že nejblíže jeho představám o spravedlivém světě a pravém křesťanství stojí Jednota českých bratří. A tak dospívá poslední Rožmberk k snad nejvýznamnější své životní křižovatce – 30. listopadu 1582 přistupuje k Jednotě českých bratří.

Zároveň píše Petr Vok i své vyznání víry – jedno z mála přímých osobních svědectví, přibližujících jeho vnitřní názorový a myšlenkový svět. Ve své konfesi píše, že „Čeští bratří mnoho protivenství a pokoření snášejí, jako by kacíři, pikharti, neb lidé bludní a nešlechetní byli. V čemž já mnoho a dlouho zkúšeje jich, toho, čímž nařknuti byli neprávě, při nich jsem nenašel, alébrž na odpor tomu, jakož v učení čistém a pravém tak podle toho věrni v životu pobožném a ctnostném a vejstupky mezi sebou nesející sem je nalezl a poznal a pro tu příčinu k nim se připojil“.

Chceme-li pochopit, jak dalekosáhlý krok to byl, musíme si znovu připomenout, že Petr Vok byl druhým Rožmberkem a ve skutečnosti nástupcem i dědicem svého staršího bratra, se vším, co to v tehdejších Čechách znamenalo. Rožmberci nebyli pouze mluvčími panského stavu, ale všech tří stavů, nebyli pouze jedním z panských rodů, ale prvními po panovníkovi v zemi, prvními u zemského soudu, na sněmech a ovšem i prvními svým bohatstvím i mocí. Na jejich straně stála staletá tradice moci i autority velkého rodu, a dříve než bylo na sněmu cokoli usneseno, čekalo panstvo, rytířský stav i města, jaký postoj zaujmou Rožmberci, neboť konfl ikt mezi stavy a Rožmberky znamenal téměř vždy porušení zemského míru.

Jestliže tedy Petr Vok, zatím sice potají, avšak bezvýhradně a se všemi důsledky, přistupuje k Jednotě bratrské, znamená to vlastně dalekosáhlou změnu ve vzájemném poměru náboženských sil tehdejších Čech, neboť se tu na stranu Jednoty přidává síla velmi významná a v mnohém směru i rozhodující. Je sice pravda, že Petr Vok ještě nebyl vladařem rožmberského domu, ale nemoc jeho staršího bratra obracela pozornost celé země stále více k němu.

Vok nemohl ovšem nevědět, že přihlášením se k Jednotě bratrské se vlastně přihlašuje k pololegální, či spíše ilegální církvi a dává tak v sázku nejen svůj majetek a budoucnost rodového dominia, nýbrž i své osobní bezpečí. A nejenom to – k tomu, aby mohl zůstat Rožmberkem a zároveň českým bratrem, neznamenal tento čin nic jiného než rozhodnutí svést zápas o legalizaci Jednoty bratrské.

Neboť – jak to chápal on a jeho nejbližší okolí – pokud bude ohrožena Jednota, bude vystaven nebezpečí konfi skace majetku a střetnutí s císařskou mocí i on sám. Přihlášení se k bratřím mělo tedy dalekosáhlé důsledky a nakonec znamenalo zároveň i vyhlášení boje habsburské moci, opírající se o katolickou církev. Proto právě v této době, v roce 1582, musíme hledat počátky zápasu, v němž se Petr Vok celou vahou své moci, majetku i autority postavil nejenom za prosazení náboženských svobod, ale zároveň vstoupil do politického boje, jehož konečným cílem nebylo nic menšího než zbavení Habsburků trůnu, restituce a upevnění Českého království jako stavovského státu.

Příklon k Jednotě nebyl u Petra Voka ani nahodilý, ani výsledkem okamžitého rozhodnutí. Viděli jsme, jak hluboce a vážně přistupoval k otázkám víry. Nyní se tedy rozhodl a byl připraven jít do všech důsledků. Své rozhodnutí demonstroval nejen tím, že dal v roce 1585 slavnostně vysvětit kapli, kterou dal postavit pro Jednotu bratrskou na Bechyni, ale především tím, že se 17. května 1587 veřejně a spolu s dalšími pány a rytíři účastnil bohoslužeb v bratrském sboru v Mladé Boleslavi. Byla to vlastně – v naší době již méně srozumitelná – protivládní demonstrace. Okázalá účast Rožmberka na bratrské pobožnosti skutečně také vyvolala u dvora Rudolfa II. pobouření a uvalila na Petra Voka krajní nemilost i ze strany pana Viléma, který svému mladšímu bratru toto vystoupení velmi zazlíval. Nevůle mezi oběma bratry dospěla tak daleko, že se Petr Vok v témže roce 1587 neúčastnil ani Vilémovy čtvrté svatby s paní Polyxenou z Pernštejna. Snad tehdy nejel do Prahy i proto, že svatby se účastnil císař Rudolf II. a přítomnost „pikharta“ Voka by mohla způsobit značné komplikace.

Chceme-li správně pochopit význam a dosah Vokova příklonu k Jednotě, musíme říci, že se připojil k Jednotě sice bezvýhradně, avšak nikdy se nestal bojovným stoupencem své náboženské obce. Nemiloval církevní obřadnictví – v Jednotě ostatně střídmé – a v pozdějším věku se jen málo objevoval v kostele, ale o to více četl náboženskou literaturu. Jeho členství v Jednotě neznamenalo pro něho nesmiřitelnost vůči jiným náboženským směrům a důsledně se i později přidržoval vůči svému okolí i poddaným zásady, že k víře nemá být nikdo nucen, že ta je věcí vnitřního přesvědčení každého člověka. Tuto jeho tolerantnost chápali někteří jeho souvěrci jako projev vlažnosti ve víře, neboť nedovedli pochopit, jak může stoupenec Jednoty vynakládat peníze na opravu katolických kostelů a trpět v Krumlově dokonce i jezuitskou kolej.

V tom všem Petr Vok své současníky daleko převyšoval. Pronikavěji domyslel, že tolerantnost je skutečně základní potřebou i požadavkem nastupujícího věku, jemuž jako feudální pán sice nerozuměl, ale věren svým renesančním názorům chápal, že vztahy mezi lidmi a ve společnosti nemohou být svazovány dogmaty a vyčerpávajícími nekonečnými náboženskými zápasy.

Přitom Petr Vok nemohl ovšem obejít ani tu část učení Jednoty českých bratří, v němž se snažili řešit základní sociální rozpor své doby – vztah poddaných a vrchnosti. Jednota učila, že všichni lidé si mají být vzájemně bratry a mají řešit své vztahy v duchu křesťanské lásky. Poddaným přikazovala, aby byli poslušní své vrchnosti a trpělivě snášeli třeba i křivdy „pána nedobrého“. Šlechtu pak Jednota vyzývala, aby se nad poddané „marnou pýchou“ nevyvyšovala, neukládala jim přílišné dávky a daně, ale spravovala je spravedlivě a poctivě.

Byl to vlastně program sociálního smíru a dohody, snaha o překlenutí třídních feudálních rozdílů. Tento obojaký a neurčitý postoj k feudálnímu právu ukazuje, jak daleko se již vzdálila Jednota bratrská v 16. století sociálnímu odkazu husitského revolučního hnutí a jeho tužbám o „království Božím na zemi“. Z někdejšího táboritského požadavku společenské rovnosti nezůstalo zde již prakticky nic.

V době stavovského povstání v letech 1618–1620, když se Jednota bratrská – poprvé a naposledy ve své historii – spolupodílela na vládní moci, dokázala téměř přes noc zapomenout na svoji tolerantnost a „bratrskou lásku“ ve věcech víry. Názornou ukázkou toho bylo ostudné vyplenění chrámu sv. Víta na Pražském hradě v roce 1618, k němuž došlo v době, kdy Jednota měla rozhodující vliv na pražské konzistoři. Odtud lze snadno domyslet, že podobně i „bratrská láska“

ve vztazích sociálních by zřejmě brzy vzala za své, kdyby se „Bratří“

na delší dobu prosadili jako církev vládnoucí.

Vraťme se však zpět do doby Petra Voka. Jednota bratrská zatím nikdy nemusela konfrontovat své ideje s reálnou situací třídních a sociálních konfl iktů a hlásala „bratrskou lásku“, která byla vyznáním a vírou porobených a utlačených. Petr Vok přijímal i tento – pro něho jako feudálního velmože dosti choulostivý – bod své konfese.

Pochopil jej jako příkaz ke krajní dobročinnosti a mezi feudální vrchností tehdejších Čech v tom ovšem zůstal téměř osamocen. Většina jeho současníků nedovedla pochopit, jak je možné, aby feudální pán doživotně zaopatřoval své staré a nemocné služebníky, jak je možné, že se vůči svým poddaným vzdává práva odúmrtě (tj. dal jim právo volně odkazovat majetek), že poskytuje poddaným náhrady za křivdy a škody způsobené předchozí vrchností, že staví špitály a mění později svůj třeboňský zámek vlastně v jakousi charitativní instituci, kde se denně vyvařuje pro chudinu z celého okolí atd.

S tím vším se u Petra Voka, zejména v posledních letech života, setkáváme. Nebylo to podivínství ani rozmar (jak hlásil např. španělský vyslanec svému dvoru), ale spíše jeho osobitý pokus o zmírnění sociálních nespravedlností své doby, pokus jistě utopický, sociálně bezvýchodný, ale nicméně sympatický.

Své přistoupení k Jednotě Petr Vok nechápal tedy pouze formálně a vnějšně, ale domýšlel je a ve své činnosti se snažil je prakticky dovádět do všech důsledků. Řekli jsme již, že Vokův příklon k Jednotě znamenal zároveň rozhodnutí svést zápas o její legalizaci. Petr Vok věděl, že sám nemůže do tohoto zápasu vstoupit, že se musí opřít o podporu a spojit se s ostatní bratrskou šlechtou českou i moravskou.

A tak v téže době, kdy demonstruje svou příslušnost k Jednotě, podniká po Čechách i Moravě řadu cest.

Až dosud se dosti uzavíral na svém bechyňském panství a jen výjimečně opouštěl jižní Čechy. Nyní jako by to vše bylo zapomenuto.

Petr Vok je téměř neustále na cestách a setkává se na různých svatbách a křtinách s desítkami pánů a rytířů. Stěží uvěříme, že tato setkání měla jen formální ráz, zvláště když víme, že při nich nezřídka nechyběli ani senioři Jednoty bratrské. Zřejmě právě v těchto letech musíme hledat počátky nástupu Petra Voka na jedno z předních míst politické akce Jednoty bratrské, která později vyústila v boj o Majestát o náboženských svobodách. Téměř nepozorovaně, přesto však důrazně, tu vstupuje Vok do života tehdejší české společnosti jako jedna z čelných osobností.