Případy soudce Ti: Záhada zlatého draka
Frédéric Lenormand

Případy soudce Ti: Záhada zlatého draka

I Dámy Tiovy se zúčastní slavnosti květin; jednu z květin sežere drak.

Už téměř před dvěma lety byl Ti přidělen do dobrého města Lan-fangu, sice dost vzdáleného od metropole, ba i trochu odlehlého, ale zase ne tak nepříjemného, obzvlášť od té doby, co mu rozumné vedení moudrého a prozíravého soudce umožňovalo se rozvíjet v souladu s Nebesy. Jedním slovem: zdejší lidé měli štěstí, že tu Ti Žen-ci byl, aby jim proháněl faldy, i když sem přibyl proti své vůli.

A ještě víc proti vůli svých manželek, které si jen stěží zakládaly hnízdo v téhle provincii, kde vychovaní a vzdělaní Číňané vypadali skoro jako cizinci, každopádně jako exotické kuriozity. Nakonec, jak praví přísloví, „mravenec si snadněji vybuduje království mezi blechami než mezi slony“. Dámy Tiovy nicméně ty slony litovaly.

Město samo poskytovalo veškeré pohodlí, které jste mohli očekávat od čínského města, nebo takového, které se za ně považuje. Na to předchůdci místních dbali: vysoké hliněné hradby, za nimiž jste mohli klidně spát, veřejná promenáda podél řeky, která protékala městečkem od západu k východu, což byl jediný směr, který připouštěla tradice, neboť opačný přinášel smůlu, trh, kde se vršily pytle zrní a řemeslné výrobky z pohraničních krajů, i pagody z malovaného dřeva s ladně vzhůru zahnutými střechami.

Byl den slavnosti květin, oslava prvních jarních rozkvětů, a to byla příležitost k všeobecné veselici, jarmarečním představením, tradičním nebo krajovým ochutnávkám a k povinné návštěvě hlavní taoistické svatyně, kde se vzdával dík sezónnímu božstvu, které jim brzy poskytne všemožné ovoce.

V těchto krajích Dálného západu, sousedících s pouští, byly slavnosti osmého dne čtvrtého měsíce obzvlášť oblíbené. Znovuzrození vegetace, zelenající se louky, plnící se studny, to vše bylo velkým zdrojem radosti, bylo třeba velebit přírodu za to, že se laskavě obrodila, ukázat, že jsou všichni šťastni, a obětovat v chrámu, tančit, zpívat a obětovat v chrámu, psát pěkně kaligrafi cky modlitby na dlouhé pásy papíru a obětovat v chrámu – kněžím velmi záleželo na této součásti pobožností, bohové rádi přijímali malé i velké dary, a vzácné kovy přinášely plesajícímu davu ještě větší požehnání.

Postavení tří dam Tiových jim ukládalo se té události zúčastnit. Jejich manžel musel předsedat ofi ciálním oslavám a ony měly být u části věnované ženám.

A pak, ten chudák měl tolik práce s tím, aby byly katastrální plány správné a v bezvadném pořádku!

Doprovázel je majordomus toho chudáka, starý seržant Chung, který na ně měl dohlížet pod záminkou, že bdí nad jejich pohodou a bezpečností. Využily té vycházky k nákupu různých těžkých věcí a daly mu nést balíčky.

Chrám Devíti paní byl krásná pagoda ve stylu módním za Tchangů, tedy s překrývajícími se a zvednutými střechami, což byl nákladný architektonický výkon; byl celý natřen načerveno na důkaz toho, že taoismus má na svou okázalost prostředky. V hlavním sále představovalo devět ženských soch dobrá božstva.

Nejimpozantnější byla Pi-sia Jüan-ťün, dcera Velkého císaře z Východního štítu, Princezna azurových oblak, Matka země, Dárkyně dětí, Ochránkyně žen a mateřství, kterou také mohli nazvat „bohyně tisíce jmen“.

Většina návštěvníků přinášela květinové výtvory ze skládaného papíru, jimiž měšťanky soutěžily ve zručnosti a vkusu. Dokonalosti bylo dosaženo, když všechny rozmanité prvky, květy, listy, stonky a větve nalezly ve váze své přirozené a harmonické místo.

V průběhu let dosáhly dámy Tiovy v tomto umění takové dokonalosti jako jejich manžel ve vazbě své vlastní kytice pravdy a spravedlnosti.

Obyvatelky Lan-fangu, hlavně ty ze zámožných tříd, které na to měly čas, tu procházely jedna po druhé, aby vzdaly dík, pomodlily se, věnovaly obětinu podle stavu svého měšce. Událost přitahovala ty z nejlepší společnosti i ty, které se do ní snažily dostat nebo předstíraly, že už v ní jsou. Šlechtičny, měštky, pracující ženy i děvky tu jednou ročně stály pospolu pod slitovným pohledem Dobré paní z Tchaj-šanu. Ta ale nebyla jediná, kdo si je prohlížel, byl tu také zástup mužů, kteří přišli jen kvůli tomu, jako vždy v těch nečetných případech, že osoby z dobré společnosti v doprovodu armády služebných nebo starého mrzoutského majordoma opouštěly ženské komnaty.

Byla to také příležitost, jak mezi pobožnostmi ochutnat jarní pokrmy. Podél zdi ohrazující pagodu stáli v řadě cukráři a cukrářky a vystavovali před sebou své výrobky v nádobách spočívajících na rákosových rohožích. Za jednu či dvě mince jste si mohli pochutnat na suchárcích ve tvaru květin s hráškovou nádivkou, na žemličkách z kaštanové mouky, na zákuscích z lístkového těsta s plátky sýra, na veselých kuličkách z lepkavé rýže, na koláčích pü-pü teng-kao, které vám zaručily štěstí a úspěch, i na pi-luo, placce z těsta obloženého vším možným, hlavně aby se to dalo dlouho žvýkat.

Toto místo bylo rájem i peklem pro Druhou paní, cpala se a nemohla přestat, museli jí sebrat náhrdelník z mincí, aby jí zabránili platit.

„Tyhle slavnosti zrovna nepřispívají k udržení linie,“

podotkla První paní.

V těchto provinciích naštěstí ještě úplně nezanikla móda burnusů. Tchangská dáma se i nadále mohla halit do široké, zřasené látky, která její siluetu měnila v nezřetelnou masu. Jen elegantní dámy nosily pouzdrový šat projmutý v pase, nahoře s vycpávkami tyčícími se jako střechy pagody, takže vypadaly jako chodící chrámy. Ty, jimž nejvíc záleželo na jejich pleti, neboť její ochrana vypovídala o vyšším postavení a kráse, měly hlavu zahalenou závojem nebo měly pokrývky hlavy, z nichž visel perlový závěs.

Atmosféra se výrazně změnila, když se objevila nádherná žena, vůbec ne skrytá za deštěm perel, ale oblečená ve velmi nápadném, hluboce vystřiženém šatu. Doprovázela ji mladá dívka, která ji chránila slunečníkem. Ta delikátní zástěna jí propouštěla na tvář světlo tak, že jí změkčovalo a přitom zabarvovalo rysy. Tu podívanou oceňovali muži přímo úměrně k tomu, jak to bylo nepříjemné dámám.

„Co je to za nápad, takhle se vyparádit na návštěvu chrámu!“ řekla jedna.

„Ano, co je to za nápad, být takhle krásná!“ řekla druhá.

„Aťsi!“ řekla třetí, odvrhla veškerou cudnost a nadzvedla si závojíček, aby odhalila svou vlastní zářivou krásu.

Ve srovnání s nově příchozí bohužel dotyčná krása nezářila tolik, pánové se od té podivuhodné kůstky neodvraceli.

„Ach!“ řekla dáma se závojíčkem. „Sprosťáci vždycky víc ocení snadno dostupné půvaby než majestátní nádheru počestné ženy!“

„Ano, je to tak, jaký to nevkus,“ přizvukovala jedna z jejích společnic.

Prodavači sladkostí zapomínali vychvalovat své zboží. Jeden z nich dokonce vstal a podal krásce ukázku své výroby.

„Pro krásku všech krásek!“ řekl a uklonil se s květinovým suchárkem spočívajícím na listu akácie.

Polichocená slečna uchopila koláček dvěma prsty s dlouhými a nalakovanými nehty a zakousla se do něj, přičemž ukázala, že má také krásné a zdravé, perleťově bělostné zuby.

Její přiléhavý šat jí vadil při chůzi do schodů vedoucích na terasu před chrámem. Vykasala jej o něco víc, než bylo nutné, a odhalila kotník, což poskytlo silně a intenzívně erotickou podívanou. Jen dokonalé sebeovládání, obvyklé u poddaných Říše středu, dovolilo divákům zachovat přijatelnou rozvahu.

„Óóó!“ vydechly dámy, šokované tou neslušností, která už neznala mezí.

Ty nejdůstojnější obřady se zvrhly v nechutnou exhibici! Soudce by měl těm skandálním výstřelkům učinit přítrž! Obrátily se k jeho třem manželkám, které tu také byly: všechno viděly, byly svědkyněmi té potupy. Dámy Tiovy se připravovaly na příval stížností, jakmile zamíří k východu.

Všechny návštěvnice, které měly přijít na toto svaté místo, se spokojily se skromnou snídaní, tedy bez masa a ryb, a hlavně bez okořenění česnekem nebo cibulí; bohyně nesměla být ovanuta česnekovým dechem, to by zmařilo veškerou naději na vyplnění jejich přání. K jídlu nepily víno (vrávorající zbožné ženy se vyplnění přání také nedočkaly). Pak si vypláchly ústa, což je jedna z nejdůležitějších součástí taoistické očisty, povinná před každou modlitbou.

Jedna po druhé bily čelem o zem před Svatou matkou s dvěma pomocnicemi po boku, pálily kadidlo a papírové peníze, potom znovu padly čelem k zemi a vyslovily přání, zatímco kněz v modrém rouchu a žlutém čepci tloukl do ozvučného kamene, aby upoutal pozornost bohyně. Modlitby vyvolávaly souhlasný šepot čekajících (šepot byl jen projevenou stránkou reakcí, které vyvolávaly doopravdy).

„Velká a dobrá bohyně, dej mi hodného a pracovitého manžela!“

„A který bude pít míň než ten, kterého máš teď,“

ozvalo se ze skupinky.

„Krásná a slavná bohyně, dej, abych uspěla v soutěži ženských talentů, která se bude konat příští léto!“

„Na to, aby toho dosáhla, by ji musela titulovat přinejmenším Vznešenou a úžasnou Královnou nebes.“

Konečně přišla řada na to oslňující stvoření, které pokleklo s takovým půvabem, že mu to trvalo třikrát déle než ostatním, a všechny se shodovaly v tom, že tyto hluboké poklony mají za cíl jen co nejnesnesitelněji vystrčit zadek.

„Ach, ochránkyně žen, žádám od tebe jen počestného manžela,“ prohlásila hlasem, který by zastínil i melodický zpěv slavíka.

„A čím dřív, tím líp,“ dodal někdo.

Dámy soudily, že na ženu jako ona je ta žádost už příliš, přestože většina přítomných pánů by se ráda nabídla, že jí to splní. Když vykonáváte takové řemeslo, nestačí být jen hezká a mít kulatý zadek, abyste se počestně provdala.

Dámy Tiovy, skutečné modely všech ctností, popudily ty komentáře nevhodné pro místo, kde se nacházely, a hlavně si říkaly, co by asi mohly požadovat od bohyně, aby je to nepředhodilo těm drbnám. Třetí paní se obětovala. Měla načteno, a tedy i dost představivosti pro trefnou repliku.

„Vládkyně dobrotivosti, dej, ať kolem sebe nevidím závist a zahořklost, a když už je vidím, aby mě to nebolelo, a když už mě to bolí, odpusť těm, které mi ten smutný zážitek poskytly.“

Dámy nasadily uražené výrazy, ale byly zticha.

„Bravo,“ řekla První paní, když Třetí vstala, aby udělala místo další. „Udělala jste nám v tomto městě spoustu přítelkyň. Nepochybujme o tom, že nás teď budou všude zvát.“

„Vždycky se můžeme stát členkami čtenářského klubu, slyšela jsem, že tu je jeden výborný.“

První paní měla tušení, že budou mít na čtení čas tak akorát do příštího přeložení jejich manžela.

Z úvah ji vytrhl výkřik. Ta nádherná osoba hledající manžela se zlomila v pase s rukama na břiše. O chvíli později se už svíjela bolestí na zemi, kde okolo ní ostatní stáli na vzdálenost tří kroků. Kněží, znepokojení pohledem na démona zmocňujícího se jedné z jejich oveček, nad ní mávali rituálním bičem, velice účinným při odhánění zlých duchů.

Paní Ti považovala za účinnější zabránit jí v tom, aby si spolkla jazyk, nebo ji přinutit ke zvracení, ale když se nad tou nešťastnicí sklonila, už měla vypoulené oči a ze rtů jí stékala slina. Mladé ženě, která fascinovala přítomné nejprve svou svěžestí a teď svými grimasami, se podařilo zvednout paži a prstem zamířila na oltář, kde ležely u nohou sochy tři květinové vazby. Po řadě křečí jí ochably svaly a bez ducha se svalila. Už nedýchala.

Paní Ti si prohlížela zesnulou ležící na dláždění, s nádhernou štólou se zlatým drakem ovinutou kolem sebe. Proč ukázala na sochu Pi-sia? Byla to výtka, že ji neochránila od zlého ani ve svém svatostánku? Tvář mrtvé jí připadala divná. Ten škleb, ty oči, ta zkřivená ústa… Říkala si, jestli neshledává některé z těch známek otravy, s nimiž se setkával tak často její manžel při vyšetřování svých případů.

Dámy kolem nich zděšeně prchaly. Přistoupil k ní seržant Chung.

„Nezůstávejme tady, paní, to není podívaná pro dámu.“

První paní souhlasila. Poví o tom oprávněné osobě...