Sněžný levhart
Sylvain Tesson

Sněžný levhart

Druhé zjevení

Podruhé jsme ji spatřili jednoho zasněženého rána.

Stáli jsme na vápencovém hřebeni u jižního ústí údolí, nad skalním obloukem, jímž se proháněly poryvy větru.

Stanoviště jsme zaujali za úsvitu a vítr nás už stačil pěkně profackovat.

Munier si zachovával svůj stoicismus, dokonale přinýtovaný k hledáčku. Jeho vnitřní život poháněl svět vnější.

Možnost setkání v něm znecitlivěla jakoukoli bolest.

Předešlý den mi vyprávěl o svých blízkých. „Podle nich jsem neurotik: když se děje něco zásadního, koukám po nějakém brhlíkovi.“ Odpověděl jsem, že neurózou naše mozky naopak reagují na přehlcení informacemi. Jakožto městský zajatec, živený nekonečným přívalem novinek, jsem se cítil podřadně. Jarmark byl v plném proudu, pračka se točila, obrazovky blikaly. Nikdy jsem si nepoložil otázku: v čem je let labutě méně zajímavý než Trumpovy tweety?

Abych vydržel ty hodiny vyčkávání, ponořil jsem se hluboko do vzpomínek. Přenášel jsem se roky nazpět na pláže u Mozambického průlivu či k plátnu v lehavreské galerii nebo si představoval milovanou tvář. Pak jsem se snažil si tyhle obrazy uchovat. Byly křehké jako jiskry v dešti. Mysl poletovala a hledala světlo majáku. Nebylo to žádné usilovné přemýšlení. Čas nakonec vždycky uplynul, navzdory nepohodlí. Později, když svět zalilo slunce, tyhle představy roztály.

V naší výšce se do údolí na druhém břehu přidaly modré ovce. Nad hřebeny stoupalo slunce. Všechna zvířata se synchronizovaně obrátila za světlem. Byl-li Bůh slunce, zvířata jistě považoval za horlivější věřící než lidi, seskupené pod neony a netečné vůči jeho velkoleposti.

Šelma se zjevila na hřebeni a sestupovala směrem k nahurům. Držela se při zemi, postupovala rozvážným tempem – zapojovala každý sval, ovládala každý pohyb, dokonale jako stroj. Zbraň hromadného ničení se odměřenými kroky blížila k vznešené oběti rozbřesku. Tělo šelmy plulo mezi balvany. Modré ovce ji neviděly. Takhle loví, využívá momentu překvapení. Se svou vahou kořist nedohoní (není to gepard z africké savany), sází na maskování, k obětem se blíží proti větru a zaútočí skokem z několika metrů. Vojáci tuhle prudkou, nepředvídatelnou taktiku nazývají „bleskový výpad“. Je-li účinná, nepřítel – i silnější nebo početnější – nemá čas na defenzivu.

Je překvapen a přemožen.

To ráno se útok nezdařil. Jedna modrá ovce šelmu odhalila a ustrnutím varovala zbytek stáda. K mému překvapení se kozy nedaly na útěk, ale postavily se k šelmě čelem, aby jí naznačily, že plánovaný útok je prozrazen.

Dohled nad hrozbou skupinu chránil. Poučení od modrých ovcí: nejhorší nepřítel je skrytý nepřítel.

Šelma je odhalena, konec hry. Prošla údolím sledována nahury, kteří, aniž by ji spustili z dohledu, poodstoupili o pouhých pár desítek metrů, aby ji nechali projít. Jediný nekalý pohyb a býložravci by se rozprchli po skalách.

Levhart si prorazil cestu stádem, mezi balvany se vyšplhal k hřebeni, kde se na nebi ještě jednou ukázala jeho silueta, a zmizel na druhé straně. Léo, schovaný v záhybu kilometr severně od našich stanovišť, ho sledoval dalekohledem, jako bychom mu předali štafetu. Do vysílačky šeptal zlomky vět a udržoval nás v obraze: „Je na linii hřebene… sestupuje podél stěny… prochází údolím… lehá si… zvedá se… stoupá po druhém břehu…“

A tak jsme celý den čekali, poslouchali tuhle báseň a doufali, že se levhart vrátí na naše úbočí. Nikam nespěchal, život měl před sebou. My měli trpělivost. Věnovali jsme mu ji.

Před setměním jsme šelmu spatřili znovu, pod převisem hřebene. Vleže se protáhla, zvedla se a odcházela houpavým krokem. Ocasem bičovala vzduch, pak ho zastavila v otazníku: „Udržím si své království navzdory postupu vašich republik?“

Potom zmizela.

„Velkou část osmi let svého života stráví spánkem,“

řekl Munier. „Když se naskytne příležitost, tak loví, hodují, pak vydrží bez jídla týden.“

„A jinak?“

„Podřimují. Někdy i dvacet hodin denně.“

„Sní?“

„Kdo ví.“

„Když hledí do dálky, uvažují o světu?“

„Řekl bych, že ano.“

V úzkých skalnatých zálivech poblíž Cassis jsem často sledoval útvary racků a říkal si: prohlížejí si zvířata krajinu? Bílí šviháčtí ptáci se vznášeli nad zapadajícím sluncem. Nikdy se nezašpinili – náprsenky měli neposkvrněné, křídla jako perleť. Plachtili vzduchem, surfovali po atmosférických vrstvách, zatímco horizont červenal. Nebyli na lovu. Vypadali, že se předvádějí, jako by protiřečili dogmatu o své naprosté podřízenosti boji o přežití. Ani ten nejracionálnější člověk by jim nedokázal upřít jistý „smysl pro krásu“. Chápejme smysl pro krásu jako slastné utvrzení v pocitu, že jsme naživu.