A nevěsta zavřela dveře
Ronit Matalon

A nevěsta zavřela dveře

„Já se vdávat nebudu. Nebudu, nebudu!“

tady je odstavec, ale

Mladá nevěsta, zavřená v naprosté tichosti už přes pět hodin v ložnici v domě svých rodičů, nakonec prohlásila to, co prohlásila, a toto své šokující sdělení třikrát zopakovala přes zavřené dveře, na něž byly vyděšeně a zcela odevzdaně přitisknuté čtyři páry uší.

„Já se vdávat nebudu. Nebudu, nebudu,“ oznamovala nevěsta bezbarvým, téměř lhostejným hlasem, který se přes dveře rozléhal do dálky a postupně odezníval, jako vyprchávající závan čisticích prostředků.

Všichni tři se tísnili v pochmurné chodbě (babičku potom, co ji z dlouhého čekání rozbolely nohy, usadili na ratanovou stoličku přede dveřmi) a hodnou chvíli se na sebe nedívali, jako by mohlo setkání jejich pohledů přetavit prohlášení, které nevěsta právě vypustila z úst, v neměnnou skutečnost a jako by bylo vyjádřením souhlasu nejen s obsahem onoho prohlášení, ale co horšího – s jeho významem, takže dál upírali pohled na zavřené dýhované rádoby starožitné dveře, jako by čekali, že se snad umoudří, ustoupí a zázrakem změní názor, když už ne nevěsta, pak alespoň ty dveře – doufali, že bude něco následovat, že na ně zpoza dveří vykoukne pokračování věty, nápad nebo slovo, jako mokrá hlavička novorozence, za níž v mžiku vyklouzne na svět tělíčko.

„Je mi zima,“ ozvala se najednou Nadia, matka nevěsty.

Pokusila se obejmout si oplácaná ramena, navlečená v těsných, kousavých krajkových rukávech popelavě šedých večerních šatů, které si oblékla na přání kadeřnice a už v nich zůstala, zatímco na nohou si z roztržitosti nechala kárované zateplené papuče na zip. Nad čelem se jí udiveně tyčila odbarvená blond ofi na a údiv se jí zračil i v očích, když pohledem bezmyšlenkovitě zabloudila k babičce, své matce v penzi, a překvapilo ji, co tam vlastně dělá, jako by šlo o kus neznámého nábytku, co jí zničehonic přinesli a postavili do bytu, aniž by si jej objednala.

„Co říkala Margi?“ zajímala se najednou zvesela babička, nedoslýchavá, a navíc většinu času (podle Nadii) „mimo“, jíž se po celou dobu čekání rozléval na tváři široký úsměv odhalující sněhobílé zuby, vsazené do úst zubařem minulý týden, kvůli svatbě.

„Co říkala?“ zeptala se babička znovu a upřela pohled na rovnou linii chromované kliky přímo před sebou.

Seděla na stoličce se stehny vyrovnanými a poslušně přitisknutými k sobě, jako malá holčička ve školce, zatímco ohmatávala dvě lodičky oloupaného jablka (dvě už snědla) na utěrce položené přes kolena. Nadia se k ní sklonila a vzala ji za loket: „Jdi si zatím odpočinout do obýváku. Když bude ohledně tvojí vnučky něco nového, tak ti hned řekneme.“

Babička žvýkala jeden ze zbývajících dílků jablka a z koutku úst jí po bradě stékal nažloutlý pramínek jablečné šťávy. „Čočky? Jaké čočky? Margi žádné čočky nepotřebuje, ta má oči jako rys. Té můžeme leda závidět, jak dobře vidí, nevěsta naše krásná!“ uzavřela babička a otřela si bříška prstů do utěrky.

V náprsní kapse Matiho, ženicha, zazvonil telefon, který Mati okamžitě ztlumil, načež za několik vteřin začal zvonit nanovo a on hovor ani tentokrát nepřijal. „Není to ona?“ zeptala se Nadia. „Ne, není,“

odpověděl. „Její telefon mám přece u sebe já, na to jsi zapomněla?“ Nadia sevřela výrazně nalíčená víčka.

„Ne, nezapomněla. Nevěděla jsem, že ho máš u sebe. Jak bych na to mohla zapomenout, když jsem to nevěděla.“ Chvíli mlčela. „Co budeme dělat?“

zeptala se a potom otázku potichu zopakovala, jako by se snažila nevyrušit někoho ze spaní, „Co budeme dělat?“

Mati se na ni pozorně zadíval, byl myšlenkami úplně jinde a zároveň naprosto soustředěný, jako by se divil, na co se ptá, ale ve skutečnosti ho to vůbec nepřekvapovalo. Přímo cítila, jak ji probodl pohledem, přesně mezi upraveným obočím, píchl jí injekci zoufalství, napjatého očekávání a ještě něčeho, co neuměla pojmenovat. Najednou se vyděsila a obrátila se ostře doprava, k Ilanovi, svému bratranci, který se k ní nakláněl a něco jí šeptal. „Co? Co jsi říkal?“ nechápala.

„Opravil jsem tě. Povídám: ‚Panebože, co budeme dělat?‘ Takhle jsi to měla říct. ‚Panebože, co budeme dělat?’“ Ilan nasadil svůj nejodpornější, schválně přehnaný úsměv, a s lačnou dychtivostí se dál zaobíral Nadinými šesti pozlacenými náramky.

Přetáčel jí je na zápěstí, znovu a znovu je počítal, posouval jí je po předloktí, a nechal po jednom sklouzávat zpátky k zápěstí. „Jaké ‚panebože‘?“ vytrhla se mu netrpělivě Nadia. „Co sem najednou pleteš Pánaboha?“

„Přesně tak, Pánbůh pamatuje na každého – Alláh ma binsáš had, jak se říká,“ oznámila spokojeně a zamyšleně babička a nepatrně se pohupovala ze strany na stranu, aby ji stolička netlačila. Nadia si zakryla oči dlaněmi. „Já na tohle nemám, vážně nemám.

Prosím tě, vysvětli jí, co se děje,“ zamumlala k Ilanovi, aniž by se na něj podívala, zády opřená o stěnu chodby.

Ilan si otřel suché ruce o kalhoty, přistoupil ke stoličce, klekl si před babičku tak, že měli oči ve stejné výšce, uchopil do dlaní její rozrušený obličej a přidržel si její hlavu přímo před sebou, aby mu mohla odezírat ze rtů. „Bábi!“ řekl potichu, mírným a velmi naléhavým tónem. „Lino!“ babičce se rozzářil obličej a radostně se zatetelila, jako by i pro ni bylo její vlastní jméno, vyslovené Ilanovými ústy, překvapivým zjištěním. „Slyšíš mě, milánku?“ zeptal se a podíval se na ni vážněji. Energicky přikývla. „Jde o Margi. Mar–gi. Nakonec se nechce vdávat,“ řekl.

„Proč ne?“ zeptala se babička a ve tváři se jí zračila směs zmatku a hrůzy. „Proč se nebude vdávat?“

„Nechce,“ odpověděl Ilan pomalu a zdůraznil obě slabiky, „řekla, že se vdávat nechce.“ „Nikdy?“ vyjekla babička, „ona se nikdy nechce vdát?“ Ilan k ní vztáhl ruku, pohladil ji po hlavě a zastrčil jí za ucho dlouhý pramen vlasů. „To nevím, jestli nikdy, zlato.

To se neví. Teď – teď se vdávat nechce.“

Nadia se dala do křiku. Poprvé za uplynulou půlhodinu ji ta zpráva najednou dostihla a zasáhla, zhmotnila se v Ilanových slovech, která ji svou jemností zranila mnohem víc, než kdyby ji někdo prásknul bičem nebo s ní neurvale zatřásl. Krk měla vysunutý dopředu, celý rudý, rukama si zakrývala uši, z úst otevřených dokořán jí vycházelo podivné, přerývané, téměř nelidské sténání, které sama neslyšela, a zatímco křičela (a pravou rukou si začala bouchat do stehna), ten hlas, děsivý svou cizotou, ji překvapil, vycházel podle všeho z jejího nitra, úplně jako by se tělo a mysl od sebe oddělily, jako by se rozpůlila na dvě ženy, jednu křičící tak, až ji z toho bolí svaly ve tváři a pálí oči, zatímco druhá si nehty mne ušní boltec a čas od času se zvědavě a překvapeně podívá po té, co křičí.