Osvětimský orchestr
Fania Fénelonová

Osvětimský orchestr

In memoriam

Že by ta zvýšená aktivita byla na počest Himmlerovy návštěvy? Uzávěry bloků jdou ráz na ráz, jako když si člověk zapaluje cigarety jednu od druhé. Letošní červenec je dusný, skutečná výheň. A transporty se netrhnou – tentokrát z Maďarska: plynové komory a krematoria běží na doraz, nedokáží spolykat množství jim nabízených těl. Žijeme v závoji kouře, který nám zakrývá slunce a jehož hnusný puch nás nutí k dávení. Dusíme se a nedokážeme už ani pozřít stravu. Ve snaze po doušku vzduchu vycházíme večer na práh dveří.

Není ještě noc. Floretta upadá do vytržení: „Podívejte ten kouzelný západ slunce!“

Mýlí se. Vyvracím jí to: „To červené světlo není sluneční záře, to je něco jiného, ale co?“

Nadchází noc, ale nepřináší osvěžení, nebe na obzoru je stále stejně rudé a kouř leží nad táborem jako obrovitá poklice. Eva vzdychne: „Ďábelský kotlík.“

Noc pokročila, ne však tolik, aby nastal čas východu slunce. Červená zář však stále sílí. Co se to děje. Hoří snad tábor? Ne. Dovídáme se, že příkop naplněný zavražděnými maďarskými vězni byl pečlivě naplněn benzínem a zapálen. Ráno je nebe rudé jako večer, pálili celou noc A transporty neberou konce, zastavují se před našimi dveřmi, jen na padesát metrů od nás. Postupně se hliněný násep nástupiště mění v rampu vedoucí do plynové komory a my vidíme ubožáky prošlé selekcí odcházet a mizet v nenávratnu. Je to příšerný filmový pás.

Jsme od nich odděleni jen drátem nabitým elektric kým proudem, máme je jako na dlani, i mluvit bychom s nimi mohli... Strašidelná podívaná na pokojný průvod lidí otupených únavou, pečlivě vyrovnaný, trpělivě čekající na smrt, aniž tuší, co je čeká. Floretta hledí jako hypnotizovaná, spojuje ji s nimi kapka maďarské krve: narodila se tam v malé vesničce. Mumlá: „Nemyslíš, že bychom jim měly říct, kam jdou?“

„Proč? Čemu by to pomohlo? Šťastná nevědomost!“

Ale když jakási žena pokojně tlačí kočárek na rampu vedoucí do věčnosti, musíme se držet silou mocí a bolestně škytavě pláčeme.

Maďaři s sebou přivezli spoustu šatstva a potravin, Kanaďanky jsou zaplaveny, věci se hromadí v haldách, třídění je rychlé a povrchní, vybírá se spěšně, co má hodnotu. Dosud nikdy nebyl lup tak velký. Kanaďanky dokonce rozdávají svým přítelkyním. Je to neobvyklé, hrůzné. Prostřednictvím Renaty dostáváme celou hromadu nočních košil a večer vypadáme jako penzionát. Před pár hodinami jsme vzlykaly, teď se vznášíme v růžových nočních košilích a v saténových pantoflích s bambulkami! Irena poznamená: „Kdyby šel někdo kolem a nakoukl k nám, co by si pomyslel?“

Další neuvěřitelný rozpor – balancujeme mezi luxusní hojností a nejkrajnější bídou...

Od svítání je uzávěra bloků. Po pět hodin je tábor uzavřen. Včetně naší ložnice. Máme jedinou výjimku, dveře hudebního sálu mohou zůstat otevřené. Nesou se zvuky našeho orchestru až k vězňům na rampu? Asi jen vzdáleně, občas otáčejí hlavy, zřejmě hudbu považují za dobré znamení, že jsou na lidském místě. Vyhýbáme se pohledu jejich směrem, přikazujeme si, že se tam nesmíme dívat, a přesto se neubráníme. Čím vysvětlit tuto nutkavou potřebu? Morbidní zvědavost?

Neklid? Pomyšlení, že se tam objeví přítel nebo příbuzný?

Už hodinu je po všem. Hrabě Bobby vstoupí bez ohlášení, potichu otevřenými dveřmi. Dělává to často. Orchestr vyskočí jako na drátkách. Usmívá se: „Ne, ne, jen si sedněte, děvčátka, seďte!“

Sedne si a ladným pohybem bičíku nám naznačí, že máme pokračovat: „Weitermachen!“ Ale hned se opraví: „Chci říct: pokračujte!“

Mluví bezvadně, dokonce se dá říct vybraně fran couzsky.

Vyptává se Almy, zda bychom se nemohly naučit Mozarta. Udělalo by mu to nesmírnou radost, lépe řečeno, jen tenhe skladatel mu dokáže poskytnout skutečné uvolnění po jeho „těžké práci“! Věru je těžká: vlevo! vpravo! smrt! Zastupovat osud, vybírat za něj a zabíjet za něj, to vyčerpává. Co se dá dělat, nevadí, snad později taky dojde na božského Amadea. Přijde si nás poslechnout jindy, dnes by absolutně nesnesl žádnou jinou hudbu, jeho nervy jsou jako nitky!

Nedbale vstane, skloní se nade mnou, vezme partituru a narovná si monokl: „Zajímavé! Vynikající! Zábavné. Je vidět, že dovede číst z listu. „Obratné, ale hrozně komické!“ A rozesměje se Alma na něm visí nejistýma očima: co může znamenat smích plukovníka SS? On vykládá dál: „V tomto složení nástrojů dělat vážnou hudbu tak, aby to bylo přijatelné, to je husarský kousek. Blahopřeji!“

Zahledí se přes rameno Ireně: „Pěkná kresba, vy jste byla...,“ čekám, že řekne „v civilu“, on však pokračuje, „výtvarnicí, studovala jste na Akademii výtvar ných umění?“

Naštěstí si nevšiml jejího pohledu, neodkládá půvabnou masku světáka a vrací se ke mně: „To je zajímavé, dnes jsem se ptal u transportu z Maďarska, jsou- -li v něm nějací hudebníci, a představte si, nikdo se nepřihlásil, tak nadaný národ, to je zvláštní, nezdá se vám?“

Za sklíčkem monoklu vypadá výraz jeho oka nejistý; to druhé, nezakryté na mne upírá a dráždí mě. Odpovím mu: „Možná že si mysleli, že je klamete. Bylo jim asi divné, že se jich v pracovním táboře někdo ptá na hudební vzdělání. Nepocho pili, co od nich chcete.“

„To je možné, ale stejně mě to překvapuje. Židé jsou velmi muzikální, víme to velice dobře... Tak proč se k tomu tedy nehlásí?“

Mechanicky poklepává bičíkem o naleštěné holínky: „Třeba v táboře, kam je pošleme, pochopí a nepromarní šanci.“

Počítá s tím, že nevím o plynových komorách. Jeho cynismus mě rozruší: „Třeba už nebudou mít strach!“

Zřejmě se baví. Koncem bičíku bezmyšlenkovitě přesunuje papíry na stole: „Povězte mi, kdybyste vy byla na našem místě a my na vašem, neposílala byste své nepřátele tam, kam je posíláme my?“

Orchestr natahuje uši, všechny dívky poblíž slyšely záludnou otázku. Je to nebezpečná provokace. Děvčata, která hovoří nebo rozumí francouzsky, na mně doslova visí pohledem. Zachovávám klid: „Samozřejmě, Herr Oberführer, že bych je tam poslala,“ vysvětluji s rozkoší. „Ale bez žen, dětí a starců, to nejsou mí nepřátelé!“

Poklepává na stůl, pak s úsměvem poznamená: „Pozoruhodná odpověď. Vtipná, jste duchaplná!“

Konečně odchází. Rozmarná hra s bičíkem pokračuje.

Sotva nám ukázal paty, vrhnou se všechny ke mně: „Ty blázne!

Náno! Ty hovado! Náfuko! Uvědomuješ si vůbec, cos mu řekla? Za chvíli tu bude kamión a pojedeme rovnou do plynové komory!“

„Ruhe! Ruhe!“ křičí Alma.

Nikdo ji však nebere na vědomí. Až teprve příchod krásné dívky přetrhne proud nadávek.

Je jí asi dvacet, štíhlá, urostlá s dlouhýma nohama, prostě hotová manekýna! Zkadeřené vlasy jí laskají ramena, když se usměje, je vidět dokonalé zuby. Je radost na ni pohledět a ona to ví.

„Kde tahle se tu bere?“ ptá se neklidně Jenny.

Nečekáme dlouho na vysvětlení: je z Maďarska, jmenuje se Eva a má velmi hezký hlas, lehký soprán, čistý a vzdušný. Mohla by udě- lat kariéru v opeře. Jak se jí podařilo dostat se rychle k hudbě? To se nedovíme, protože Eva s námi moc řečí nenadělá.

Je tak půvabná, že asi proto ušla karanténnímu bloku. Dokonce se jí podařilo zachránit matku a dostat ji taky k nám: Mandelová rozhodla, že potřebuje ženu do kuchyně, a její matka bude paní Founii k ruce. Kdyby tahle Eva měla jen svůj hlas, a jinak byla ošklivá a neforemná, proletěla by komínem jako jiní. Přeju jim to, že se zachránily, aspoň zatím.

Ne tak ostatní. Kolem nových příchozích začíná růst zeď nepřátelství.

Přinášejí s sebou riziko změn, nebezpečí, nejistoty. Není tolik místa. V našem sále jsme už nacpané jako sardinky, nebude nutné zbavit se „starých“?

Lotta a Klára vytáhnou do boje proti nim první. Krásná Eva je mladší než ony a zpívá lépe. Tady člověk rychle ztrácí hlas. Lotta už je s hlasem na dně a spíš křičí, než zpívá; Klára na tom nebude za chvíli lépe. Užírají se žárlivostí a Klára mi má za zlé, že pro její soupeřku píšu árii z Lazebníka sevillského. Zazpívá ji italsky a sklidí s ní v budoucnu úspěch, esesákům se bude líbit její hlas, krása i sebevědomí.

Rozruch kolem nových přírůstků však rychle pomine a je zatlačen do pozadí vpádem služby přímo do zkoušky: „Děvčata, připravte se, půjdete na procházku!“

Hned jsem nepochopila a nejsem sama, protože i Alma se znova zeptá. Dívka upřesní jasným a veselým hlasem: „Je hezky a paní Mandelová navrhla, že byste měly jít na procházku!

Přijdou pro vás!“

Jít „na procházku“ znamená projít táborovou branou ven. Zůstáváme sedět jako omráčené a vrtíme hlavami včetně dirigentky jako stařenky na lavičce: „No tohle! No ne!“ opakují dívky nevěřícně.

„Pospěšte si, oblečte se jako na koncert, schneller!“ přikazuje nám Alma.

V pár okamžicích je celý náš blok vzhůru nohama, vytahujeme z pod matrací – to je náš způsob žehlení – své sukně v námořnické modři a bílé halenky. Běháme sem a tam.

„Půjč mi jehlu!“

„Kruci! Mám flek!“

„Nemohu najít punčochy!“

Zmatek jako ve voliéře, vřískot přeruší až příchod vojáka SS, velmi mladého, neškodně vypadajícího blondýna, se zbraní přes rameno

a se psem na šňůře.

„Hele, naše kojná!“

„To máme pěknou guvernantku!“

Venku čeká ještě jeden, na chlup stejný, jako by byli dvojčata.

Alma nám nařizuje: „Upozorňuji, že je zakázáno mluvit se stráží, nesmíte se ho na nic ptát. A seřaďte se do zástupu.“

A tak si to šlapeme – bez Almy a bez Polek. Proč? Je nám to fuk, nepotřebujeme to vědět. Naše nohy jen stěží dodržují pravidelný krok, brní nás netrpělivostí. S vojákem v čele i na konci pochodujeme z tábora B. Drexlerová, kterou potkáme na kole, nevěří svým očím, ženy překvapeně sledují průvod, jenž nesměřu je ke krematoriu, což by bylo zcela normální, ale k východu z lágru; pak procházíme táborem A, zastavíme se před branou, ta se otevře – a jsme venku. I muži žasnou, ale o nic víc než my samy!

Dáme se cestou doleva od vstupní brány. Nemluvíme, ještě stále nemůžeme uvěřit, že to skutečně prožíváme! Cesta se mění v pěšinu.

Nejdeme už v zástupu. Před námi je plavý, dobře vyholený zátylek esesáka, jeho velké uši jakoby drží čapku, jeho záda v polní šedi, jeho samopal a pes s vyplazeným jazykem. A vzadu druhý. Není nás ani třicet. Nesníme? Štípni mě, abych tomu uvěřila! – vyzýváme se navzájem. Netroufáme si zasmát se, ba ani usmívat, ani zpívat. Když jsme se konečně uklidnily, přešla nás povznesená nálada, protože štěstí – v koncentráku – je něco vážného. Je překrásně – a kolem tráva! Kolik měsíců jsme ji neviděly?

„Tráva!“ jásá Jenny. „Jako ve Vincennes! Ne, spíš jako na šancích!“

„To ještě existuje?“ brumlá Irena, jejíž oči mají barvu nebe.

Krematoria jsme nechaly za sebou a dýcháme vzduch bez kouře, vzduch opojně silný. Dýcháme rychle, abychom plíce pročistily. Floretta bázlivě pípne: „To voní, to voní...!“

Yvetta v čele se zastavila: „Dýchejte, dýchejte zhluboka! To krásně voní!“

Anna ji doplňuje: „Pokosenou travou!“

„Svobodou.“