Řecké mýty. Filosofie a mytologie
Luc Ferry

Řecké mýty

Význam Odysseovy cesty Z Tróje do Ithaky neboli od chaosu k harmonii

Odysseova dobrodružství jsou velmi zábavná i pro čtenáře neznalého jejich fi losofi ckého rozměru, ten však při nezasvěcené četbě o mnoho přichází. Dobrodružství krále Ithaky odhalí svůj hlubší význam pouze v perspektivě fi losofi e života, tedy kosmické moudrosti, v perspektivě nově a poutavě defi novaného dobrého života smrtelníků nebo zkrátka v perspektivě laické (nenáboženské) spirituality, jejímž je Odysseus v dějinách myšlení Okcidentu prvním představitelem. Pokud dobrý život smrtelníků znamená život v harmonii s řádem světa, který Řekové nazývají kosmos, pak je Odysseus archetyp autentického mudrce, který ví, co chce a kam jde. Abychom tomu porozuměli, nejdříve nastíníme několik linií příběhu, kterými vystoupí tento epos v celém svém reliéfu a ukáže se jeho morální a duchovní hloubka.

První linie příběhu Jablko sváru a cesta od špatného života k životu dobrému: filosofické putování k moudrosti

Odysseus se vydává na cestu od války k míru, od Eridy (bohyně sváru) k Erótovi, od nenávisti k lásce, od chaosu k harmonii, z exilu domů, zkrátka od špatného života k životu dobrému. Takový je význam jeho putování, které je příkladně fi losofi cké: tkví v hledání smyslu a moudrosti. Zjistíme nejen kterým překážkám se Odysseus při tomto hledání musí postavit (jsou jen dvě: zapomnění a smrt), ale také – a to je pointou tohoto úžasného vyprávění – jakým způsobem (překonání strachu, pobyt v přítomnosti, vyhýbání se léčkám budoucnosti i minulosti a nalezení vlastního místa v kosmickém řádu).

Vyprávění začíná celou řadou zlomů, sledem chaotických nepořádků, kterým bude nutné čelit, potlačit je a zklidnit. Podobně jako v Hésiodově Theogonii, básni, která líčí zrození bohů a světa, jde o pohyb od Chaosu2 ke kosmu, od absolutního zmatku k harmonickému uspořádání, ke spravedlnosti, kráse a dobru. Pokud stejně jako Odysseus chápeme dobrý život jako závislý na uvedení své vlastní harmonie do souladu s harmonií kosmu, shledáme užitečným zamyslet se nad možnými překážkami a uvědomit si rozvratné síly, které tomuto v jádru fi losofi ckému hledání brání.

Prvotní Chaos ukazuje celou řadu různých tváří. Zřejmá je na první pohled válka samotná, která je v působnosti Eris, bohyně sváru a nenávisti, o čemž svědčí příběh o jablku sváru, příčině trójské války.

Nejdříve však uveďme několik slov, která usnadní pochopit, jak byla v řecké imaginaci spojena moudrost s myšlenkou harmonie, s přechodem od Chaosu a sváru ke kosmickému řádu a míru. Příběh jablka sváru byl v řecké kultuře bezpochyby dobře znám. Homér příběh krátce vzpomíná, avšak nijak nerozvíjí, jako by věděl, že čtenáři (nebo spíše posluchači, protože Odysseia byla původně vyprávěna ústně) tento příběh samozřejmě velmi dobře znají. Příběh byl pravděpodobně stejně slavný, jako je dnes v našich rodinách známá Šípková Růženka nebo Kocour v botách. Stejně jako ostatní velké řecké mýty byl nedílnou součástí společně sdílené kultury a je velmi pravděpodobné, že rodiče jej vyprávěli svým dětem stejně, jako dnes my našim dětem vyprávíme pohádky. Prapočátek trójské války vysvětlují Kyperské zpěvy, jejichž obsah známe prostřednictvím pozdějších mytografů. Podle tohoto zdroje vše začalo v den, kdy se konala svatba, domluvená na Olympu, ale uspořádaná na Pélionu. Olympos je hora bohů, obývaná dvanácti (nebo čtrnácti3) hlavními bohy řeckého pantheonu. Zeus uspořádal onoho dne sňatek významné bohyně Thetis, která byla jako všechny bohyně nesmrtelná a dokonale krásná. Thetis byla Diem donucena vzít si za manžela smrtelníka jménem Péleus. Thetis a Péleus jsou v řecké mytologii známi hlavně jako rodiče Achillea, hlavního řeckého hrdiny trójské války. Zeus rozeslal pozvání na svatbu, avšak úmyslně opomenul pozvat bohyni, která na svatbách vítána nikdy není – Eris, Svár nebo Nenávist.

Jméno Eris zní Řekům podobně jako Erós, což je jméno boha lásky.

S nikým se nelze hádat nebo zápasit vášnivěji a nenávistněji než s těmi, které jsme milovali nebo které stále ještě milujeme. Ti, kteří nám jsou lhostejní, jsou lhostejní jak v nenávisti, tak v lásce. Zeus tedy schválně zapomněl pozvat Eris, Nenávist, a tak se rozzuřená a uražená bohyně pozve sama, pevně rozhodnuta pokazit svatbu, podobně jako v Šípkové Růžence se sama pozve rozzuřená nepozvaná sudička, aby se pomstila.

Jak to Eris zařídí? Položí na svatební tabuli, kolem níž mladí hodují a slaví, krásné zlaté jablko. Jablko pochází z magické zahrady, zahrady Hesperidek, hlídané Titánem Atlantem, bratrem Prométhea a Epiméthea. Jablko je nádherné, leskne se, a je na něm napsáno: Té nejkrásnější. V tu chvíli se všechny ženy kolem stolu chtějí jablka zmocnit. „Je pro mne, jsem nejkrásnější!“ křičí a začnou se hádat. Eris je nadšena, povedlo se jí to, co zamýšlela: mezi svatebčany vypukl svár. Nakonec na kolbišti zůstanou tři bohyně, tři nádherná božská stvoření, všechna tři milá Diovu srdci. Jsou to jeho manželka Héra, milovaná dcera Athéna a teta Afrodité, bohyně krásy a lásky. Všechny se k němu obrátí a žádají, aby spor rozhodl a určil, které z nich jablko náleží, která z nich je nejkrásnější. Zeus, i přes svoji nesmrtelnost, má obavy: „Pokud se musím rozhodnout mezi manželkou, dcerou a tetou, bude se mnou konec.“ Proto povolá svého posla Herma, který dostane rozkaz odvést všechny tři bohyně na sousední horu Ida a nalézt tam nějakého prosťáčka, který věc bezelstně rozhodne namísto Dia.

A tak se stane. Hermés odvede ženy na určené místo a tam nalezne pastevce, mladíka, mimochodem velmi krásného, a řekne mu: „Prokážeš nám službu. Řekneš, která z těchto tří žen je nejkrásnější a dostane zlaté jablko sváru.“

Pastevec stojí před třemi bohyněmi a každá z nich se snaží nabídnout mu to nejlepší, co má na skladě, aby jablko získala. Héra je manželkou všemocného imperátora Dia, a tak pastevci nabídne: „Kterékoliv impérium bude tvé, pokud rozhodneš, že nejkrásnější jsem já.“ Athéna, bohyně inteligence a války, řekne mladíkovi: „Pokud se rozhodneš pro mne, pokud dáš jablko mně, slíbím ti, že zvítězíš v každé válce.“ A pak přijde řada na Afroditu, bohyni krásy a lásky, která sebejistě prohlásí: „Pokud se rozhodneš pro mne, pokud dáš jablko mně, dám ti sdílet lože s nejkrásnější ženou na světě.“ Pastevec se samozřejmě, stejně jako by to nejspíš udělal každý muž, rozhodne pro Afroditu.

Dále se v tomto vyprávění, které předchází začátku trójské války, dozvíme, že pastevec není žádným pastevcem. Jeho skutečné jméno je Paris, je bratrem Hektóra a Kassandry a synem trójského krále Priama.

Před lety Priam syna ponechal svému osudu kvůli věštbě, která pravila, že Paris způsobí zkázu Tróje, což se nakonec opravdu stane.

A kdo je tedy ta nejkrásnější žena na světě? Samozřejmě je to krásná Helena, která je, naneštěstí pro Tróju, řeckou královnou. Je dokonce vdaná za Meneláa, krále Sparty, města bojovníků a válečníků. Sparťané, spartoi, znamená v řečtině „zasazeni“. Podle jakési legendy Sparťané vyrostli ze zubů příšerného draka a rodí se ze země v plné zbroji, předurčeni od narození k válce a násilí. Trójská válka vlastně vypukne jen proto, že mladý muž, ve skutečnosti trójský princ, svede nejkrásnější ženu světa, řeckou královnu Helenu, manželku krále Meneláa.

Konfl ikt začíná chaosem, který je následován chaosem dalším – chaosem války samotné, která bude trvat deset let. A vše pak skončí chaosem, během nějž Odysseus válku Řekům vyhraje. Jedná se o pravděpodobně nejznámější část eposu Odysseia,4 kdy hrdina nechá dopravit do Tróje sochu dřevěného koně, v jehož útrobách jsou ukryti řečtí bojovníci, kteří v noci ze sochy vyskočí a Trójany pobijí.

Válka končí chaosem, který je tak odporný, že i bohové, kteří podporovali Řeky, jsou zděšeni. Rabování Tróje překoná veškerou možnou představivost. Je naprosto bezuzdné, poznamenané tím, co Řekové nazývají hybris – koncem všech pořádků a veškerého řádu. Vojáci, kteří ztratili deset let života ve strašlivých podmínkách a nikdy se z toho již nevzpamatují, se chovají hůře než divoká zvěř. Jakmile vstoupí do obleženého města, nadšeně se pustí do masakrů, mučení, znásilňování a ničení všeho krásného a posvátného. Chytají děti za nohy a rozbíjejí jim hlavy o zeď. Aiás, nejstatečnější z řeckých bojovníků, znásilní v chrámu bohyně Athény Kassandru, dceru krále Priama a sestru Parida.

Athéna je tím pobouřena o to víc, že Kassandra je milé, hodné děvče. Je však pronásledována prokletím, které na ni seslal Apollón.

Bůh lékařství a hudby, nepřekonatelný lukostřelec, se do Kassandry zamiloval, a aby si zajistil její přízeň, daroval jí mimořádnou schopnost: umění předvídat budoucnost. Kassandra přijme jeho nabídku, avšak na poslední okamžik couvne a odmítne ho. Apollón, aby se pomstil, na ni uvalí kletbu: Kassandra bude moci správně předvídat budoucnost – to, co jednou dostala, už nelze vzít zpět – ale nikdo jí nebude věřit. Takže když Kassandra úpěnlivě prosí otce, aby nedovolil umístit do města sochu dřevěného koně, je to zbytečné, její slova nikdo nebere vážně.

Podobně násilně jako Aiás se ostatně chovají všichni Achájové (Řekové), takže olympští bohové, i ti, kteří podporovali Řeky proti Trójanům, jako třeba Athéna, jsou tímto poválečným chaosem, který následuje po chaosu války samotné, dokonale znechuceni. Velikost vítěze se měří schopností chovat se důstojně a velkoryse nejenom ve válce, ale i po vítězství, a Řekové se chovali jako divoká zvěř. Zeus, šokován vlnou hybris, musel zasáhnout. Když se řecké lodi po vyplenění Tróje chystaly na cestu domů, rozpoutal na mořích silnou bouři, a aby jim dal příležitost k přemýšlení, vyprovokoval s pomocí Eris řadu konfl iktů. Nejdříve vypukla hádka mezi Agamemnónem, králem Mykén, který velel armádám během celé války, a Meneláem, králem Sparty, kterého podvedla manželka, krásná Helena zamilovaná do Parida.

Pak následoval spor mezi Meneláem a Odysseem. Úctyhodná řada různých chaosů, které se vrší jeden na druhý: jablko sváru, válka, plenění, bouře a hádky mezi generály. Částečně se tím vysvětlují první obtíže, které Odysseovi brání v cestě domů.

Avšak to, co Odyssea čeká bezprostředně poté, je mnohem horší.

Cestou domů si vyslouží nesmiřitelnou nenávist Poseidóna, protože v sebeobraně připraví o zrak jednoho z jeho synů, Kyklópa Polyféma.

Odysseus ovšem neměl na vybranou: Kyklópovi, obludě s jedním okem uprostřed čela, zachutnali Odysseovi společníci, a nebylo jiné volby než jej oslepit a pak zmizet. Ale i Poseidón chrání své potomky, přestože jsou zlí, a nikdy Odysseovi neodpustí. Při každé příležitosti udělá vše, co je v jeho moci, aby ohrozil Odysseův život a zabránil mu v návratu do Ithaky. Poseidónovy síly jsou mocné a tomu budou odpovídat i Odysseovy trampoty.

Ani poslední chaos, který Homér předjímá od počátku vyprávění a kterému Odysseus bude čelit na konci svého putování, není žádná maličkost, protože mladí muži v jeho milované vlasti Ithace způsobili v paláci během jeho nepřítomnosti nepředstavitelný nepořádek.

Přesvědčeni, že Odysseus je již dlouhou dobu po smrti, rozhodli se zmocnit jeho místa, a to nejenom na ithackém trůnu, ale i po boku jeho opuštěné ženy, která se stůj co stůj snaží zůstat věrná. Tito mladí mužové jsou uchazeči-nápadníci, protože se ucházejí jak o trůn krále Ithaky, tak o ruku Pénelopy. Podobně jako Řekové v Tróji se i oni chovají jako divoká zvěř. Každý večer se chodí do paláce veselit, k velkému smutku a beznaději královny a jejího syna Télemacha, ještě příliš mladého, aby chodil na lov, avšak již žijícího od rána do večera v hněvu a pohoršení. Uchazečinápadníci pijí a jedí vše, co v paláci najdou a co je k jídlu a pití, bez zábran, jako by majetek krále Ithaky byl jejich. Pomalu spotřebují všechno bohatství, které Odysseus nashromáždil. Když jsou opilí, zpívají, tančí jako ďáblové a smilní se služebnými. Dokonce činí neslušné návrhy samotné Pénelopě, zkrátka zalíbí se jim v hybris a v domě Odysseově, v jeho rodném místě, které rovněž upadlo z řádu do chaosu.

Za vlády Odyssea byl jeho dům malým kosmem, jakýmsi mikrokosmem, harmonickým světem stvořeným k obrazu řádu, který Zeus dal celému vesmíru. Po jeho odjezdu však vše upadá. Lze říci, že uchazeči-nápadníci se chovají stejně jako prvotní síly Chaosu, tak jak je shledáme na počátku světa, když hovoříme o zrození bohů podle Hésiodovy Theogonie. První, k čemu se Odysseus rozhodne po návratu na Ithaku, je připomenout každému, kde je jeho místo, a uspořádat dům, oikos, z chaosu do harmonického řádu, v čemž je náš hrdina opravdu božský. Ostatně často, pokud o Odysseovi hovoříme, říkáme božský Odysseus. Sám Zeus v Homérově básni tvrdí, že Odysseus je nejmoudřejší ze všech lidí, jelikož jeho osudem je počínat si na této zemi jako pán bohů. Smrtelník Odysseus je jako malý Zeus a stejně tak Ithaka je malý svět. Veškerý cíl Odysseova obtížného putování, možná i celého jeho života, je vládnout a nastolit spravedlnost – harmonii – a to i lstí a silou, pokud bude třeba. K tomuto záměru, který Diovi připomíná jeho vlastní osud, nezůstane král bohů lhostejný. Až to bude třeba, Odysseovi pomůže: po jeho návratu, v poslední strašné bitvě proti silám Chaosu a disharmonie, uchazečům-nápadníkům upadlým do hybris.

Druhá linie příběhu Čtyři úskalí na cestě k dobrému životu: – nadpřirozené bytosti, představující síly prvotního Chaosu, – pokušení nesmrtelnosti, – bytí mimo opravdový svět, – zapomnění Je tedy jasné, odkud Odysseus přichází a kam se ubírá – z chaosu do kosmu, z ne-řádu do harmonie. Je to cesta moudrosti, cesta únavná, klikatá, plná nástrah, avšak její cíl je zřejmý: dosáhnout dobrého života a zároveň se smířit s údělem smrtelníka, vlastním každému člověku. Odysseus má v úmyslu vrátit se k rodině, chce však rovněž obnovit řád ve svém království, neboť člověk je opravdu člověkem pouze ve společenství. Osamocen, zbaven kořenů, odloučen od bližních není nikým. Odysseus to jasně říká, když se obrací na Alkinooa, krále Fajáků, jehož spravedlivou a spořádanou vládu a mír panující na jeho ostrově skutečně obdivuje.

Nelze si lepšího nic, jak myslím, opravdu přáti, než když veškeren lid jest naplněn veselou myslí, v domě je množství hostů, jež naslouchá pěvcově písni, sedí pospolu řadou, a před nimi stoly jsou plny chleba a hojného masa, a číšník z měsidla čerpá víno, poháry plní a hostům je roznáší v síni.

To jest, jak se to jeví mé mysli ta největší rozkoš.

(...) Tak tedy nad rodnou zemi a rodiče na světě není sladšího nic, ať přebýváš třebas i v bohatém domě v cizích končinách někde, jsa od svých rodičů vzdálen! 5 Dobrý život je život s rodinou, ve vlasti, avšak tento pojem nelze chápat v našem současném smyslu slova vlastenectví nebo nacionalismus.

Odysseus rozhodně neměl na mysli heslo práce, rodina, vlast 6.

Základ jeho vize světa vychází z kosmologie, a nikoliv z politické ideologie. Úspěšná existence smrtelníka je přizpůsobená kosmickému řádu, jehož jsou rodina a obec viditelnými částmi. Harmonizace života s řádem světa zahrnuje nekonečný počet individuálních aspektů, které Odysseus téměř všechny zakusí. Je nutné poznat ostatní, občas se s nimi utkat, občas je milovat, objevit jiné kultury a jiné kraje, poznat hloubky lidského srdce i v jejich méně zřejmých aspektech, odhadnout své vlastní možnosti ve zkouškách života. Harmonickou bytostí se nestaneme bez nekonečné řady zkušeností, které v případě Odyssea zaberou podstatnou část jeho života. Avšak i přes téměř iniciační rozměr a kosmologický charakter vykazuje jeho pojetí dobrého života i rozměr metafyzický. Je silně a hluboce spojeno s řeckou představou smrti.

Základní charakteristikou smrti je pro Řeky ztráta identity. Zemřelí jsou především beze jména, nebo dokonce bez tváře. Ti, kteří odejdou ze světa, se stávají anonymy, přicházejí o svoji individualitu, přestávají býti osobami.

Když Odysseus za svého putování nemá na vybranou a musí sestoupit do pekel, kde pobývají ti, kteří již nejsou mezi živými, zmocní se ho temná a strašlivá úzkost. S hrůzou pozoruje všechny, kteří pobývají v Hádu, a nejvíce jej znepokojuje hustý dav, nerozlišitelnost stínů, které nelze pojmenovat ani určit: tato neurčitost připomíná prvotní Chaos. Hrůzu nahání neuspořádaný hluk, jakýsi nejasný šum, v němž není možné rozpoznat ani hlasy, ani slova, která by měla nějaký smysl.

Odosobnění je pro Řeky hlavní charakteristikou smrti a dobrý život musí být do takové míry a tak dlouho, jak je to jen možné, naprostým opakem této pekelné šedi.

Identitu osoby určují tři aspekty. První je příslušnost k harmonickému společenství – kosmu. Člověk je opravdu člověkem jen mezi svými a v exilu není ničím: proto se v očích Řeků vyhnání z obce rovná trestu smrti, nejtěžšímu trestu ukládanému zločincům. Druhý je paměť, vzpomínky, bez nichž nevíme, kdo jsme. Je třeba vědět, odkud přicházíme a kam máme směřovat. Zapomnění je v tomto ohledu nejhorší způsob ztráty osobnosti, jaká nás může v životě potkat. Je to malá smrt v bytí a postižený je nejnešťastnější bytostí na světě. Třetím aspektem je potřeba smířit se se svou konečností. Smrtelník, který se nesmíří se smrtí, žije v hybris, v jisté formě pýchy, která hraniční s šílenstvím, podobně jako blázen, který se má za Césara nebo za Napoleona.

Odysseus odmítne nesmrtelnost, kterou mu nabídne krásná nymfa Kalypsó. Nezapomíná a myslí na jediné: vrátit se na své místo ve světě a obnovit řád ve svém domě. Stává se příkladem, archetypem antické moudrosti.

V této perspektivě je však třeba interpretovat i nebezpečné nástrahy, s nimiž se na cestách setká. Nejde pouze o situace (běžné ve westernech nebo detektivkách), které mají dokázat a zdůraznit odvahu, sílu nebo inteligenci hrdiny. Jeho zkoušky jsou mnohem hlubší a mají zcela jiný význam. Pokud je smyslem Odysseova osudu návrat domů mezi blízké a obnova řádu, jak na začátku eposu ostatně výslovně říká i sám Zeus, pak překážky, které mu na cestě klade Poseidón, nejsou nijak náhodné. Jejich účelem je svést Odyssea z cesty a změnit jeho osud, zbavit jeho existenci smyslu. Překážky v jeho putování jsou podobně fi losofi cké jako cíl, k němuž jeho cesta vede. Pomineme-li smrt, jsou jen dvě možnosti, jak Odysseův osud změnit: zapomnění a nesmrtelnost. Jedna jako druhá brání člověku být člověkem. Zapomene- li Odysseus, kým je, zapomene také, kam se ubírá, a dobrého života nikdy nedosáhne. Stejně tak pokud by přijal nabídku, kterou mu učinila Kalypsó, a podlehl pokušení stát se nesmrtelným, přestal by být člověkem. Nejen proto, že by se stal bohem, ale i proto, že podmínkou takové apotheósy (proměny v božstvo) je exil. Musel by se navždy rozloučit se společným životem s blízkými a se svým místem mezi nimi – ztratil by svoji identitu.

Hrdinovo putování zpestřuje a smysl celé epopeji dává prostý paradox: přijetím nesmrtelnosti by se Odysseus stal někým, kdo se podobá mrtvému. Vlastně by již vůbec nebyl Odysseus, manžel Pénelopy, král Ithaky a syn Láerta. Stal by se anonymním exulantem, který nemá vlastní jméno a který již nikdy nebude sebou samým – což je pro Řeky obraz pekla. Znamená to, že nesmrtelnost je určena bohům, a nikoliv lidem. Pro lidi je to past a v rozporu s tím, co učí vysoká náboženství, nesmrtelnost není to, o co je třeba se v pozemském životě snažit za každou cenu.

Proto také to, co Odyssea během jeho putování ohrožuje nejvíce, je ztráta dvou konstitutivních elementů dobrého života, tedy pobytu na světě mezi lidmi a bytí jakožto části kosmu a věčnosti. Odysseus je neustále ohrožován zapomněním. U Lótofágů, jejichž potrava způsobuje zapomínání, v blízkosti Sirén, jejichž zpěv připravuje lidi o rozum, u kouzelnice Kirké, kde je málem proměněn ve vepře, u Kalypsó, kde málem podlehne pokušení zapomenout na Ithaku. Zapomnění Odysseovi hrozí, když upadne do smrtelného spánku a ztráty vědomí v říši boha bouří a větru Aiola a v říši boha slunce Hélia, kde se dopustí neomluvitelných chyb a omylů. Hrozbou zapomnění ve všech těchto podobách je pokušení opustit myšlenku návratu a rezignace na hledání svého místa v kosmu. Druhá hrozba není o nic menší: podlehnutím pokušení stát se nesmrtelným by Odysseus přestal být člověkem.

Proto je také absurdní za každou cenu hledat etapy Odysseova putování v zeměpisném atlasu. Ještě nikomu se to nepovedlo, a to z dobrého důvodu: svět, ve kterém se Odysseus pohybuje, není pozemský.

Autor legendy o Odysseovi, ať již je jím kdokoliv, spojil reálný svět se světem imaginárním tak, že některé údaje odpovídají místům, která opravdu existují. Někdy je možné zcela přesně určit, o kterém ostrovu, městě nebo hoře je řeč, avšak hluboký smysl světa, v němž Odysseus pobývá, nemá nic společného se zeměpisem – Odysseia není turistickým průvodcem. Její svět je imaginární ve smyslu metafyzickém, svět nadpřirozený, obydlený bytostmi, které nejsou ani zcela lidmi, ani zcela bohy, jako jsou Kyklópové, Kalypsó, Kirké nebo Lótofágové. Všichni jsou bizarní, nejsou z tohoto světa – německy bychom řekli Weltfremd – jsou nadpřirození. Pokus vyznačit Odysseovu cestu na mapě nemá smysl, protože se zcela míjí s podstatou příběhu, totiž že Odysseus po čas trvání svého putování opustí kosmos. Je na rozcestí, z něhož není návratu, a nakonec se díky své vůli, odvaze, síle a důmyslnosti znovu stane člověkem a vrátí do skutečného světa.

Odysseus nakonec překoná všechny překážky a Teiresiás, věštec, s nímž se setká v Hádu, mu to naznačí, avšak ve zmatené věštbě: ano, vrátí se domů, avšak navrátí se sám, až když přijde o všechny své společníky a až po strašlivých utrpeních. Vrátí se zpět do světa lidí a shledá konečnost a opravdové lidské bytosti na straně jedné, ale i Ithaku a skutečnost zákoutí kosmu, kde bude třeba obnovit řád, na straně druhé. Zkrátka opravdový život, dobrý život, alespoň pro smrtelníky.

Podívejme se podrobněji na jednotlivé etapy jeho putování, etapy, kde se budou neustále střídat dvě hrozby: nadpřirozené bytosti a zapomnění.

Trójská válka skončila. Vidíme Odyssea na přídi lodi, která pluje mezi ostrovy. Dívá se do dálky, k obzoru. Na rychlé lodi je s ním padesát námořníků a Odysseus se ke svým společníkům obrací těmito slovy: „Pojďme přátelé, vraťme se domů, k našim dětem, otcům, matkám a spočiňme konečně v náručí našich žen. Vyhnanství, hněv a nejkrutější utrpení, kterými jsme prošli, jsou za námi. Bude-li bohům libo, nastane čas návratu a dobrého života. Pojďme tam.“