Případy soudce Ti: Dlouhý pochod soudce Ti
Frédéric Lenormand

Případy soudce Ti: Dlouhý pochod soudce Ti

I Mandarín se vydává na lov okurek; ocitne se v čele party ničemů.

Soudce Ti pronásledoval skupinu uprchlíků, jejichž volný pobyt na svobodě čchanganská policie nemohla připustit.

Šlo o obrovské okurky, odhalené na cestě z Čchienlingu, když mířily k hlavnímu městu, ukryté v pytlích určených pro poctivé tykve. Byly hlášeny u brány Blahodárného rozkvětu, jíž se jim podařilo navzdory bdělosti celníků proniknout. Panovalo podezření, že jsou zalezlé ve čtvrti s pestrým obyvatelstvem ze všech koutů říše, na místě, kde se okurky bez papírů mohou ukrýt mezi legální lilky a chřest. Pro soudce s vytříbeným čichem zanechávala jejich trasa tak voňavou stopu jako smažené krevety se směsí pěti koření.

Ti se natřásal v rytmu čtyř nosičů, kteří podpírali jeho křeslo, seřazeni vedle sebe podél vodorovné tyče.

Sám narýsoval projekt tohoto vozítka, díky němuž se mezi vozy a chodci zaplavujícími ulice mohl pohybovat.

Pohodlí muselo být ovšem obětováno praktičnosti, stejně jako jeho sebeláska honu na okurky na útěku. Ti překročil šedesátku, a tak už neměl věk na to, aby se honil po ulicích za mizernými pokoutními obchodníčky a jejich pašovanou zeleninou. Také se mu do toho nechtělo, ale jeho nadřízení neměli slitování ani se zloději tykvovitých rostlin, ani se zády mandarínů. A tak spěchal v doprovodu svého prvního písaře a malého oddílu vojáků s obušky, v naději, že obnoví nebeský řád zadržením nějaké té zeleniny, co si vyšla na fl ám.

Ačkoli byl jeho pomocník mladší než on, zadýchával se, protože musel jít vedle křesla rychlým krokem.

„Trvám na tom, že není hodno postavení Vaší Excelence, aby okurky honila sama,“ podařilo se úředníkovi ze sebe vypravit mezi udýchaným prskáním.

„Myslíte, že to nevím?“ odsekl jeho pán.

Nejraději by ho poslal, aby ten názor přednesl v Kanceláři pro zásobování, aspoň by se zbavil nekompetentního žvanila. Úřady nad záležitostmi zásobování přísně bděly. V čase hladu nebylo horšího zločinu než krádež, nelegální dovoz a prodej potravin pod rukou. Teď ho posuzovali podle jeho schopnosti honit provinilé zelí, natě a kořínky. Vrahové si mohli řádit jak chtěli, pokud se nezaměřili na fazole.

Východní trh byl městem ve městě. Rozkládal se na ploše dvou obytných čtvrtí* a pojímal čtyři tisíce krámků.

Našlo se tam úplně všechno, od zlatnictví až po řeznictví přes kanceláře pro najímání hudebníků a obchod s otroky.

Ukazatel nasměroval soudce Ti k uličce s niťařským zbožím. Stopa zeleniny vedla k malému skladu, kde měly být uloženy pytlíčky s aromatickými bylinami proti zápachu, které se zavěšovaly na opasek. Nájemce právě stříhal malé obdélníčky barevné látky. Byl hodně podobný portrétu venkovana, který proklouzl mezi prsty strážím u Blahodárného rozkvětu. Ti dal chlapíka dobře hlídat a nařídil svému pobočníkovi, aby šel zjistit, jestli není za voňavými pytlíčky dvojitá stěna. Podřízený zatlačil nahoře, dole i po stranách a podařilo se mu panel odsunout.

„Trefa!“ vykřikl nad hromadou košíků, z nichž čouhalo zelené podlouhlé zboží, které vůbec nevypadalo feng-šuej.

Toto vítězství bylo z těch, která vedou přímo ke katastrofě.

Bývalo by bylo lepší vychutnat si ten úspěch diskrétně, a hlavně co nejrychleji skrýš uzavřít. Kromě okurek tu byl široký výběr sušených ředkví, hub, jedlých kaštanů a cibulí leknínů ke smažení. Pohled na ty poklady, vyskládané nad sebou jako holoubci v holubníku, měl na kolemjdoucí tentýž účinek jako poháry vlažného vína na opilce. Ruce se natahovaly, jako by byly na civilizovaných Číňanech, jimž náležely, nezávislé. Zelenina mizela bez slůvka rozloučení mandarínovi před nosem.

„Pusťte ty okurky!“ zařval.

„Ony tam jsou i okurky?“ řekl někdo.

Odevšad se vyrojily lidské kobylky. Rvaly se o bambusové výhonky i o vodnici cchaj-tchou, symboly šťastných náhod, nedbajíce stráží, které ta strkanice převálcovala.

Vynalézavější nenechavci toho využili a plenili okolní krámky. Stačilo několik minut gastronomického řádění a sklad byl prázdný.

Toto rozuzlení připravilo mandarína o radost z vyřešení celé záležitosti. Utrpěl ostré rány zelím a to se mu nelíbilo. Ke všemu se ve všeobecné vřavě původci toho zmatku podařilo zmizet.

Ti zašel za sousedními obchodníky. Většina z nich rychle strkala do pytlů nějaké ty palice česneku a svazky sójových klíčků, jichž se právě zmocnili. Soudce měl za úkol potlačovat černý trh a ne utrhovat tuřín od úst prostého lidu, a tak se jen zeptal na jméno toho šmelináře.

Před jeho založenýma rukama a nakrčeným obočím prozradili, že zločinec se jmenuje Mazaný Tu.

Strážím se podařilo získat zpět několik řep a tykví, což nebyl na desítku mužů vyzbrojených kopími nijak skvělý výsledek. A to je Ti ještě podezíral, že pod koženými kyrysy ukrývají papriky a boby. Zabavil zbytky z košíků, aby měl nějaký předmět doličný. A pak, zločinná vodnice se moc dobře hodí k pašovanému skopovému.

Ti Žen-ci se vrátil na své velitelství u Jižní brány v pochmurné náladě. Udržovat v Čchang-anu pořádek bylo stále těžší, obzvlášť když jste to chtěli dělat důstojně.

Rád by odešel do mandarínského důchodu, kdyby nebyl stanoven až na sedmdesát let. Výjimka se dala získat jen tím, že jste přišli o nějaký úd, a ani tak to nebylo jisté.

V kanceláři ho čekaly výsledky právě ukončeného sčítání lidu, které tchangská administrativa prováděla každé tři roky. Když uviděl cifru naspodu svitku z Čchang-anu, zachvěl se.

„To je pro naši říši chvályhodné, že shromáždila kolem posvátné osoby Syna Nebes tolik lidí!“ prohlásil jeho pobočník.

„Máte pravdu,“ řekl Ti. „Je to katastrofa.“