Cesta do hlubin Italovy duše (a žaludku)
Zbyněk Kašpar

Cesta do hlubin Italovy duše (a žaludku)

Itálie zmatená a rozmanitá aneb jak nevyhrát cyklistický závod a navštívit neexistující vesnici Řím, Scala dei Turchi, Bussana Vecchia, Stelvio, Verona, Benátky

 

„Skutečně barbarské národy nejsou ty, které nikdy nepoznaly velikost, ale ty, které ji v minulosti poznaly, a nejsou nyní schopné ji rozeznat,“

napsal Marcel Proust a měl tím na mysli Itálii. Zemi, která nechala vzniknout starověkému impériu, největší říši antického světa, mezi jejímiž monumentálními ruinami se ještě v devatenáctém století popásal dobytek, zemi, kterou středověký svět rozerval na kusy a která byla znovu sjednocena pouhý rok před narozením velkého spisovatele.

Mussoliniho pokus vydupat ze země dávnou slávu skončil kolosálním neúspěchem připomínajícím pokleslou frašku, pokusem, který by působil směšně, kdyby nezpůsobil smrt a neštěstí milionům lidí. Tehdy i dnes patřily některé kouty jižní Itálie mezi nejchudší končiny Evropy, zatímco současný Milán či Turín jsou výkladními skříněmi evropského úspěchu. A není ani nutné vydávat se na cesty. Stačí spočinout nad šálkem cappuccina a pozorně pozorovat život zběsile pulsující před kavárenskou terasou. Vznešená hrdost se během chvíle promění ve zmatený blázinec, který se vzápětí zklidní do romantického snění. Itálie je stále v pohybu, svádí, ale vzpírá se zachycení i pochopení.

Vítejte v turistickém ráji Itálie dala světu maličký Fiat 660D, jednu z nejroztomilejších pojízdných nákupních tašek v dějinách automobilismu, i Ferrari, ikonu luxusu.

Bydlí tu papež, ale hlavním náboženstvím je kopaná. Nachází se tu nejvíce památek zapsaných na seznamu světového dědictví UNESCO, zasněžené svahy Dolomit zalité jarním sluncem lákají lyžaře a na plážích podél Jaderského moře na počátku srpna má člověk asi stejně tak soukromí, jako když cestuje v dopravní špičce římským metrem. Zatímco špičkový italský design a kreace slavných módních návrhářů zůstávají nedostižným vzorem, přímořská letoviska rozesetá podél jadranského pobřeží mají tolik osobitosti, že kdyby vám zavázali oči a vysadili vás z autobusu na některé z pobřežních promenád, nepoznáte, do které Mekky prázdninového dovádění vás osud zavál.

Turistiku bere mnoho Italů, a obávám se, že i státní správa, jako vynikající příležitost se obohatit, aniž by bylo třeba vynakládat jakékoliv výraznější úsilí. Je tedy nutné vymyslet administrativní překážky. Turistické autokary přivážející návštěvníky jsou nuceny platit nesmyslně velké částky za pouhý vjezd do mnohých měst, aniž by bylo ovšem možné v dané oblasti posléze také zaparkovat. Proč si lámat hlavu se stavbou parkovišť, že? Oficiálně je toto opatření zdůvodňováno péčí o životní prostředí v městských centrech. V praxi to například ve Florencii končívá tak, že moderní autobus splňující ekologické normy vyloží přibyvší návštěvníky na periferii, kde turisté přesednou do rozhrkaného a čadícího vehiklu provozovaného čínskou firmou.

Návštěvníci se za poplatek nechají dopravit do centra a provozovateli kyvadlové dopravy se zaplacené mýtné hravě vrátí, neboť se jeho čmoudící popelnice za jedny peníze vrátí do centra nesčíslněkrát.

Správa vatikánských muzeí dostala chvályhodný nápad uvést do praxe rezervační systém, jenž za poplatek umožní zájemcům o tlačenici v Sixtinské kapli vyhnout se hodinovým frontám. Vlastní fungování a komplikovanost, jíž se systém může pochlubit, ovšem svádí k domněnce, že byl zaveden především proto, aby vnesl do koupě vstupenek zmatek a pomohl místním agenturám, které se v bludišti rezervačního systému orientují. Ty posléze nabízejí lístky milovníkům umění úpějícím před vstupem do muzea. Fronta se obtáčí kolem vatikánských hradeb, teplota i nervozita stoupají a astronomická přirážka za přednostní vstup se jedinci ohroženému úpalem jeví nakonec jako přijatelná.

Pobyt v italském hotelu mnohdy dokáže poskytnout nevšední zážitky.

Kdysi jsem dorazil se skupinou českých turistů lačných spatřit krásy Capri a Pompejí do hotelu na severním okraji neapolské aglomerace.

Internetové stránky ubytovacího zařízení hýřily hvězdičkami a lákaly zájemce o ubytování fotografiemi malebného parku plného tropické vegetace, jezírek a fontán. Hotel byl opravdu mohutný, honosil se dvěma pětipatrovými křídly, každé z nich bylo dlouhé dobře dvě stě metrů. Strop vstupní haly se ztrácel pohledům hostů ve výšce třetího patra běžného činžáku.

Jaké bylo moje překvapení, když jsem zjistil, že personál hotelu tvoří pouze čtyři zaměstnanci. Byli jimi aristokraticky prošedivělý ředitel s utrápeným výrazem ve tváři, blonďatá servírka čerstvě odrostlá školní uniformě, která se přes den převtělovala do role pokojské, a kuchař, jehož hlava se ztrácela v čepici o dvě čísla větší, než potřeboval.

Čtvrtým do počtu byl tabákem nasáklý meccanico s modrýma očima a úpěnlivým pohledem. Jeho stoickou odevzdanost jsem vcelku chápal, neboť hotel prožil doby své největší slávy někdy v časech, kdy životem ostřílený meccanico plnil svoji povinnou školní docházku. Na nedostatek práce si tedy stěžovat v žádném případě nemohl a vyřešit všechny stížnosti hostů bylo téměř sisyfovským úkolem.

Poměrně palčivě, třebaže z hlediska řešení nenáročně, se jevil kupříkladu problém prasklého záchodového prkénka. Prasklina byla umístěna tak šikovně, že každému mužskému zájemci o použití klozetu hrozilo v případě usednutí přiskřípnutí jeho pýchy. Což se také nebohému obyvateli dotyčného pokoje několikrát stalo, a jak vám jistě potvrdí devět z deseti pánů tvorstva, taková nehoda je značně nemilá. Vyměnit pokoj nebylo možné, neboť obyvatelných prostor nebylo v ohvězdičkované barabizně nazbyt a všechny byly obsazené.

Meccanico se omlouval, až se hory zelenaly, a překotně sliboval, že problém vyřeší následujícího dne. Domani, jak říkají Italové. Slibem, jak známo, nezarmoutíš. Prkénko nebylo opravené ani následujícího, ani posledního, třetího dne. Meccanico smutně krčil rameny, koulel modrýma očima a nadával na nespolehlivost italské pošty. Prkénko totiž objednal po internetu až v Římě. Proč tak učinil, bylo záhadou, protože nějaké dva kilometry od hotelu sváděl domácí kutily k nákupu obrovský hobbymarket.

Poslední večer jsme měli možnost nahlédnout do tajů italského rodinného života. Italové slaví rádi a okázale. Křtiny, svatby, osmnáctiny, maturitu, vysokoškolský diplom… Takové oslavy se obvykle účastní desítky či stovky přátel a příbuzných sjíždějících se zdaleka. Pokud je to jen trochu ve finančních možnostech rodiny, volí za místo oslavy nějakou restauraci či hotel, aby se před příbuznými jaksepatří ukázala.

A právě v tento den si někdo kdovíproč vybral pro svoji oslavu naši ohvězdičkovanou noclehárnu.

Servírce a pokojské bylo nutné vyjádřit obdiv za invenci, s jakou se ujala výzdoby hotelu. Oslava začala až po setmění, jak bývá v Itálii zvykem. Pohoštění bylo připraveno v hotelovém parku. Altánky byly vyzdobeny lampiony a vánočními dekoracemi, což uprostřed srpna působilo, pravda, poněkud bizarně. Z dříve suchých fontán prýštila voda a reflektory prosvěcovaly i kalnou vodu jezírek, takže jsme si poprvé mohli všimnout, že v nich plovou želvy. Počet zaměstnanců se zvýšil o jednu osobu. Asi stoletý stařeček ukazoval přijíždějícím účastníkům oslavy, kde mohou zaparkovat. Protože kuchař měl plné ruce práce s přípravou hostiny na slavnost, naši večeři toho dne vařil meccanico a dopadlo to lépe, než když se o totéž pokoušel kuchař. Porce nebyly ovšem příliš velké, takže se po večeři někteří čeští turisté nenápadně vmísili mezi oslavující a úspěšně předstírali, že patří mezi vzdálené příbuzné. Kampánci jsou proslulí svojí příslovečnou pohostinností, a je tudíž dost dobře možné, že by nezvané hosty nevyhnali, i kdyby je odhalili. V půl třetí ráno nám pak ještě rozdovádění účastníci oslavy zpestřili pobyt v hotelu půlhodinovým ohňostrojem, což před cestou zpět do České republiky ocenil zejména řidič autobusu.

Na druhou stranu se návštěvníci velmi často setkávají s velmi přívětivým a pohostinným chováním obyvatel Apeninského poloostrova, které mnohdy hraničí až se sebeobětováním. Kdysi jsem na Sicílii hledal místo známé jako Scala dei Turchi – Turecké schody. Jsou to nádherné křídovo-vápencové útesy, jejichž stupně strmě stoupají od azurové hladiny sicilského moře, kterou dramaticky oddělují od blankytného nebe. Podle pověsti pod útesy kdysi kotvily lodě tureckých pirátů, kteří se pak pod rouškou tmy mohli po alabastrových přírodních schodech vcelku pohodlně vyškrábat vzhůru a loupit v okolních vesnicích. V letních měsících se prudké sicilské slunce odráží od bílých skal a zabodává se do očí jako šavle tureckých nájezdníků do nebohých protivníků.

Největší nástrahou pro návštěvníka je absence jakéhokoliv dopravního značení. Ta je ovšem na italském venkově vcelku pravidlem. Dnes už možná masová turistika dorazila i tam. Kdysi bylo nicméně nutné potloukat se bezradně po okolí a dychtivě vyhlížet v úchvatné, ale liduprázdné krajině nějakého domorodce, který by vám ukázal cestu.

Nám se onehdy spása zjevila v podobě pečlivě nakadeřeného mladíka, navzdory letnímu parnu předpisově uvězněného v obleku a kravatě.

Naše zoufalé mávání jej přimělo zastavit u krajnice a po chvíli zmatené konverzace způsobené skutečností, že k dorozumívání používal sicilské nářečí, nám přívětivě pokynul, abychom jej následovali. Otočil svoje naleštěné Audi do protisměru a vyrazil po nedaleké prašné cestě, jejíž serpentiny strmě klesaly k moři. Řítil se vpřed s příslovečnou odvahou bezstarostných Sicilanů a nebral ohledy ani na svoji limuzínu, ani na případné obavy změkčilých Středoevropanů. Na rozloučenou nám vesele zamával a já se rád oddávám romantické představě, že se za tmavými brýlemi našeho dobroděje skrýval nájemný vrah ve službách místního klanu Cosa Nostra, který si kvůli nám zajel dobře patnáct kilometrů cestou za vyřízením nějaké neodkladné zakázky.