Kankán se svatozáří. Život a dílo Alfonse Muchy
Jiří Mucha

Kankán se svatozáří. Život a dílo Alfonse Muchy

Otec se již nevrátil do pokojíku v impasse Mazagran ani na akademii Julian. Jel z nádraží rovnou až na Place saint sulpice a tam si hledal byt. Jako obyčejně vzal první, co se mu naskytlo. na rohu rue d’assas a rue Bara byl jeden z těch nesčetných hotýlků Latinské čtvrti s tmavým točitým schodištěm a s malými pokojíky vybavenými pouze postelí, stolkem a dvěma židlemi. skříně byly pokládány za zby tečný přepych. „najal jsem si pokoj ve druhém poschodí, v čísle jedna rue Bara, přímo vedle Lucemburské zahrady.

tehdy se ten kout jmeno val La Pepinière. Pro stravu jsem si chodil do malé jídelny v soused ním domě a dal jsem se zapsat do akademie colarossi, která byla v ne daleké rue de la Grande chaumière. od toho dne jsem se stal obyvatelem Latinské čtvrti.“

Každá generace na sklonku svého života tvrdí, že Latinská čtvrť jako taková přestala definitivně existovat. tvrdil to i můj otec, který v ní prožil svých nejlepších pětadvacet let. tvrdili to současníci Murgerovy bohémy, tvrdili to jejich předchůdci a budou to pravděpodobně tvrdit i dnešní obyvatelé podkrovních ateliérů a hotýlků třetího řádu, až zestárnou a místo jejich přátel budou v kavárnách kolem saint-Germain-des-Près sedat lidé, o kterých nikdy neslyšeli. Latinská čtvrť pokaždé umírá se svou generací a rodí se zcela jiná s generací příští. tentokrát, v předvečer světové výstavy roku 1889, začínala již pokoli káté jedna z jejích slavných epoch. studenti sorbonny nebyli již jediným živlem, který ovládal uličky a bulváry mezi rue st. Jacques a bulvárem Montparnasse.

Les Rapins, jak se říkalo žákům akademie, se rozlézali na všechny strany od rue Bonaparte a zůstávali natrvalo v nesčetných ateliérech, které podnikaví majitelé domů stavěli ve dvorech, na za - hrádkách i na střechách. výstřední obleky umělců sice již vyšly z módy, ale stále se ještě nosila pelerína, s níž se Pucciniho chaunard musel rozloučit, aby Mimi Pinsonová mohla šťastněji zemřít.

na hlavách se nosily cylindry, ale právě tehdy se Latinská čtvrť otřásla vášnivým spo rem: ujme se jako pokrývka hlavy baret?

objevil se jako nová móda mezi mladými umělci a vyvolal vzrušenou bouři argumentů. Diskuse se přenesla na jeviště Paradis- Latin, nového zábavného podniku, otevře ného na levém břehu, aby konkuroval Folies Bergère. „ale ani zde,“ praví současná zpráva, „zastánci baretu nepřesvědčili své protivníky, a co se nás týče, my také nevěříme v jeho budoucnost. Bude třeba nalézt něco jiného, nebo se spokojit s úborem minulých dob... kdy baretu nebylo.“

Jak je vidět, ani v takových věcech se nevyplácí prorokovat.

zneklidněným karatelům mravů dnešní mládeže by prospělo pro studovat si historii Latinské čtvrti, která je jakousi encyklopedií cho vání mladých v průběhu staletí. Žáci za středověku vyváděli daleko horší kousky, než o jakých slyšíme dnes, a biřici byli proti nim ještě bezmocnější, protože se delikventi uchylovali na nedotknutelnou uni versitní půdu. Mimo to i všechny kostely a kláštery měly právo azylu. tlupy studentů se v noci bavily přepadáním strážců pořádku a nechávaly je ležet zmlácené, v bezvědomí.

Gautier-Rollard, jeden z policejních úředníků, aby si zachránil kůži, vymyslel skvělý nápad: když šel na ob chůzku, nechal před sebou pochodovat hrající kapelu. Roku 1406 prefekt Guillaume de tignonville dal zavřít dva studenty pro krádež a vraždu. celá Latinská čtvrť se vzbouřila a profesoři a žáci žádali propuštění vězňů. Prefekt si představoval, že vyřeší problém zločinnosti mládeže krátkou cestou, a dal oba vězně pověsit. Potázal se se zlou.

universita zahájila stávku, na čtyři měsíce zavřela své brány a to byla pro středo věkou Francii taková kalamita, že světská moc ustoupila a prefekt byl nejen suspendován, ale musel osobně sundat oba oběšence z šibenice a každého políbit na ústa. Pak byli oba studenti slavnostně dopraveni na universitu a se vší okázalostí pohřbeni. v osmnáctém století bylo běžným zvykem, že studenti nosili kord od svého patnáctého roku. využívali každé příležitosti, aby mohli vyprovokovat chodce k souboji, a kdykoliv hnali venkované Latinskou čtvrtí stádo prasat, s velkým potěšením jim je propichovali a přirozeně odmítali zaplatit škodu.

ani v roce 1888 neměla Latinská čtvrť u počestných občanů lepší pověst. vládla instituce lollotek nebo loretek, dívek, jež bydlely se stu dentem ve společné domácnosti, a po válce roku 1870 vznikly ještě tak zvané brasseries des femmes, zaměřené hlavně na mládež, jimiž byl levý břeh doslova zamořen. Byly to velké místnosti, kde obsluhovaly dívky jednotně oblečené, s hlubokým výstřihem a krátkou sukní; každá si při příchodu do služby musela vyměnit dvě stě až tři sta franků za žetony a nutila pak klienty pít, aby své peníze dostala od nich zpátky. Daleko morálnější novinkou, která tehdy vystřídala sport vášnivě provozovaný v okolí Lucemburské zahrady – prohánění se na velocipé du postrkovaném nohama –, bylo ježdění na kolečkových bruslích. Každého dne od dvanácti do večera jezdila mládež na kolečkách po leštěné parketové podlaze slavného Bal Bullier, a čtyřikrát týdně tam byl večer tanec s programem, na kterém vystupoval valentin-le-Desossé se svými neméně slavnými partnerkami Grille d’egout a La Goulue.

Le Désossé, jak ho známe z plakátu toulouse-Lautreca pro Moulin Rouge, měl neobyčejně dlouhé hubené tělo, prodloužené cylindrem ne zvyklé výšky, kostnatý, smrtelně bledý obličej a byl oblečený do čer ného redingotu, který mu sahal až po kolena hubených nohou v úzkých kalhotách bez puků. La Goulue a její partnerka Kanálová mříž měly své kankánové šaty s vlečkou a množstvím krajkových spodniček, černé punčochy a nohy neustále ve vzduchu.

Kolem jedenácté hodiny při cházely z pravého břehu královny velkého polosvěta a za nadšených ovací, vyvolávaných jejich fantastickými toaletami, sestupovaly po ši rokém schodišti před očima svých obdivovatelů. o půlnoci Bal Bullier, jehož sláva byla zaslouženější než sláva Moulin Rouge, končil a studenti se svými loretkami se hrnuli dolů po bulváru st. Michel a zapadali do pivnic, které zůstávaly otevřené do jedné. Bal Bullier zmlkl, před jeho zavřenými dveřmi zůstal na stráži pouze bronzový maršál ney, za střelený popravčí četou přesně na místě, kde krátce předtím La Goulue zdvihala svou nohu, strnulou na staletí v Lautrecových kresbách, tak jako ruka bronzového maršála posílající vztyčenou šavlí své vojáky do útoku.

Otec nechodil do Bal Bullier jezdit na kolečkových bruslích, byl jedním z nejméně sportovních typů, jaký se kdy zrodil. Place de l’ob servatoire měl pro něj jinou atrakci. Pod stromy vystupovali žongléři, siláci a zápasníci, kteří v krátkých pruhovaných plavkách na mohutném těle a s nakroucenými kníry předváděli obecenstvu své výkony za zvuků flašinetu. otec nosil celý život v kapse skicák a neúnavně do něho za znamenával každý pouliční výjev, který ho upoutal, každý pohyb ven kova v polích, každý zajímavý ornament zahlédnutý na starých freskách anebo ve vitrínách muzea. a tak i nyní kreslil siláky před Bal Bullier, někdy zašel do Jardin des Plantes, kde mohl studovat bizarní tvary hro chů, nosorožců, žiraf, slonů a exotických rostlin, nebo zabloudil až do ulice Geoffroy saint hilaire, kde začínala dlouhá šedivá zeď a kasárenské budovy salpétrière, posledního útulku starých a duševně chorých. na lavicích dvora, obehnaného kovanou mříží, seděly v bezduché strnu - losti případy, jež se směly volně pohybovat v prostorách ústavu, a oše třovatelky jako průvodci turistů upozorňovaly na zvlášť zajímavé zjevy a poskytovaly o nich podrobné informace. Jednou za rok, na Mi-carême, byl v salpétrière maškarní bál, na který byli zváni studenti, umělci a ně kteří členové pařížské společnosti. v sále vyzdobeném papírovými girlandami se potácely stovky idiotů a schizofreniků ve fantastických maskách do rytmu valčíku a depresívní melancholici tančili se stařenami ze sousedního chudobince.

v Paříži byla zábava pro každého. Grand Guignol, Musée Grévin nebo salpétrière. nebo ohrady v Jardin de l’acclimatation, kde obecenstvo mohlo pozorovat celé rodiny afrických černochů, eskymáků nebo Laponců, dělící se o jeho zájmy se zvířaty v klecích.

To však byly pouze chvilky, krátké procházky v sobotu odpoledne nebo ve všední den večer, když skončila škola. hlavním programem bylo kreslení v akademii colarossi, kde se otec zapsal do všech tří kursů najednou a které se střídaly po několika hodinách od rána do večera. Jedině v neděli si udělal volno, chodil do Louvru nebo se přehraboval v knížkách bukinistů a díval se, jak dole na nábřeží vousatí muži sedící na dláždění stříhají psy mladých dam, jež sem přicházely se svými černými a šedivými pudly za nedělního rána, bavily se s přítelkyněmi a tvářily se, že neslyší vyzývavé poznámky studentů, sedících na bílé kamenné zdi nad nimi. na oběd zašel do české restaurace otce husáka u opery a pak se vracel obloukem přes champs elysées, kde byla na Rond- Point pouť s kolotoči, boudami artistů a koncertem pod korunami stromů, okolo trocadéra, aby se podíval na rostoucí stavby světové výstavy, nebo si dopřál novou pařížskou atrakci – panoráma, kde se ukazovaly k nevíře opravdové obrazy vzdálených krajin nebo historic kých událostí. Ještě to nebyl film, ale takřka strnulé cirkoráma, znehybnělý technikolor kolem dokola temného sálu. obecenstvo bylo již připraveno přijímat iluzi pohyblivé zkratky, zbývalo jen ji vynalézt. někdy, měl-li zvláštní štěstí, mohl spatřit výjev, který ho naplňoval hlubokým vzrušením. Barevný, vznešeně vyzdobený balón, který se vznášel nad střechami Paříže s odvážným vzduchoplavcem, houpajícím se v koši.

se dvěma sty franky měsíčně mu v devětadvaceti letech patřila celá Paříž. Mohl snít, mohl se bezstarostně připravovat, stále se připravovat ve městě, kde každý časem podlehne naději, že jednoho dne bude i jemu tleskat ulice.

30. ledna 1889 se z Rakouska rozletěla do světa vzrušující zpráva, jejíž dramatické pozadí dodnes neztratilo svou romantickou příchuť. Korunní princ Rudolf byl nalezen mrtev na zámku Mayerling. celý případ hned od začátku obklopilo dráždivé ovzduší záhady, vyvolané bezradným jednáním císařského dvora, který se zoufale pokoušel skandál ututlat. František Josef donutil Rudolfa k pochybnému sňatku s prin ceznou Štěpánkou, ale korunní princ po zjevných rodinných neshodách žádal o povolení k rozvodu, aby se mohl oženit se známou vídeňskou kráskou, baronkou večeřovou. císař odmítl a Rudolf odejel na lovecký zámeček Mayerling, obvyklé místo jeho milostných schůzek.

Příštího rána, 30. ledna, se přihnal na železniční stanici v Badenu kočár, z kterého vystoupil muž v loveckém obleku a rozčileně žádal přednostu, aby pro něj vypravil zvláštní vlak do vídně.

Byl to hrabě hoyos, pospíchající k císaři se zprávou, že korunního prince „stihla při honu na Mayerlingu nehoda“. než dorazil do vídně, kolovaly již hlavním městem fantastické zvěsti. hoyos nejprve zpravil císařovnu, ta si při volala na pomoc Kateřinu schrattovou, císařovu intimní přítelkyni, a s ní teprve vstoupila do pracovny Františka Josefa.

Dvoru trvalo celý den, než se o půl šesté večer rozhodl uveřejnit komuniké, v němž se tvrdilo, že korunního prince ranila mrtvice.

Lékařské konzilium však odmítlo takovou nehoráznost podepsat, druhý den musel dvůr přiznat sebevraždu, důvěra veřejnosti byla ztracena a nastaly obtíže s církví. Pouze papež mohl povolit církevní pohřeb a rakouská diplomacie ho k tomu přiměla jen s největším úsilím a přes rozhodný odpor kardinála Rampolly, papežského státního sekretáře, kterého jeho neoblomnost později měla stát tiáru. Když po smrti Lva Xiii. byl favoritem na papežský stolec, uložil císař František Josef kardinálu Pozynovi, aby ještě před volbou proti Rampollovi vyhlásil veto.

Přiznání sebevraždy však již přišlo pozdě. Podezření, že jde o horší skandál, ještě zvětšoval policejní kordon, neprodyšně uzavírající prostor kolem Mayerlingu, a nápadné mlčení dvora o baronce večeřové, o které již každý věděl, že byla nalezena mrtvá s Rudolfem. Její úmrtní ozná mení pravilo, že zemřela v Benátkách, a policejní komisař habrda s ko misařem baronem Gorupem její mrtvolu za bouřlivé zimní noci pře vezli v kočáře z Mayerlingu do heiligenkreuzu a tam ji tajně pohřbili na klášterním hřbitově.

záhadu podporovala i řada nesrovnalostí. Milostné drama bylo sice nejpravděpodobnější, tomu však odporovala skutečnost, že Rudolf znal večeřovou pouhých osmdesát dní a že byl vyhlášeným záletníkem, který své lásky nebral nikdy vážně. večeřová sice na- psala několik do pisů na rozloučenou, ona také jediná mohla mít zájem na společné sebe vraždě, ale zbraň byla nalezena v Rudolfově mrtvé ruce. „zemřel jako krejčí,“ prohlásil znechuceně císař, když se dověděl celou pravdu. Možná že večeřová skutečně, jak se tvrdí, v záchvatu hysterie Rudolfa kasírovala. Pak by dvojí smrt byla logickým, i když méně romantickým závěrem dramatu na Mayerlingu.

otec se dočetl o tragédii habsburského domu v novinách, když šel na snídani do sousedního bistra. událost ho rozrušila nejen proto, že se stala v prostředí, jež dobře znal. Korunní princ Rudolf, který byl příznivě nakloněn přání Čechů nechat se korunovat českým králem, poskytoval určité naděje, že se jednou, až nastoupí na trůn, osud českých zemí zlepší. Jeho smrt nebyla dobrým znamením.

Když se otec vrátil do svého pokoje, čekala ho další rána.

na stole ležel dopis, psaný úhled nou rukou tajemníka hraběte Khuena. „Dovoluji si vašemu Blahorodí oznámit,“ stálo v něm, „že Jeho hraběcí Milost uznala za vhodné další finanční podporu vašemu Blahorodí již neposkytovat.“ tečka, konec.

Myslím, že otec po prvním leknutí zareagoval s bezmocnou zlostí ukřivděného. z ničeho nic uprostřed zdárně pokračujících studií se ocitl bez haléře, v Paříži, o které věděl, že půjčuje pouze bohatým. co tomuto rozhodnutí hraběte, který měl mladého umělce upřímně rád, předcházelo, není jasné. v dopise, datovaném v hrušovanech 25. červen ce 1891, který je zřejmě odpovědí na první zprávu od otce po dlouhém mlčení, hrabě Khuen praví: „vaše řádky a ještě víc vaše práce mne velice potěšily... Líčení vaší životní dráhy mne zajímalo, těšilo a uspokojilo a nade všechno mne potěšil váš úspěšný zápas. Lék byl silný, ale dobrý a pouze s lítostí jsem ho použil, ale myslím, že okamžik byl zvolený správně, a naplňuje mne hrdostí, že přinesl výsledky. Bojem k vítězství, odříkáním k pravému ocenění života. Perly vylovené z hlubiny mají větší cenu než jedna dvě náhodně nalezené na mořském břehu.“ to by podporovalo otcovo tvrzení, že hrabě Khuen mu zastavil podporu z vý chovných důvodů, aby ho donutil bojovat o existenci. opravdu? Člověk, který se od dětství těžce živil, snad takovou školu nepotřeboval. Ještě k tomu uprostřed školního roku necelé dva měsíce potom, co otec na emmahofu dokončil poslední fresky. v dopise důchodního Bergra, který byl zatím přeložen z Mikulova do Purgstallu v Dolním Rakousku a který si s otcem stále ještě korespondoval, je dne 5. května 1889 pouze jediná zmínka vztahující se k nedávné roztržce: „hrabě Khuen získává vaším prostřednictvím sbírku velice hodnotných věcí, které dovede plně ocenit. Máte však pravdu, vaše škoda to není.“