Jak rabíni dělají děti
Delphine Horvilleurová

Jak rabíni dělají děti

Geneze židovské matky Kněz, pastor a rabín dostanou stejnou otázku: kdy začíná život? Kněz dle očekávání odpoví: „Při početí.“

Pastor odvětí: „Při narození.“ Rabín se pohladí po vousech a řekne: „Život začíná… když děti odejdou z domu!“

 

Tento židovský vtip je ten nejnežidovštější na světě, jelikož převrací tradiční představu o patologicky závislých židovských rodičích. Obvykle se humor o rodičovství odráží od svazujícího vztahu: židovský rodič, a zejména matka, se jen málokdy raduje z nezávislosti svých potomků a jejich odletu z rodinného hnízda. Podle obvyklých představ je židovská matka naopak dotěrná a vlezlá. Jako jakýsi vztahový „anti-teflon“ se za všech okolností lepí a lne ke svým přemrštěně opečovávaným potomkům, kteří v jejích očích vždy zůstanou malými dětmi, a dusí je láskou a vinou, jako kdyby její těhotenství nikdy doopravdy neskončilo. Větou: „Zlatíčko, je mi zima, obleč si svetr,“ židovská matka říká, že ví lépe než samotný potomek, co je pro něj nejlepší a co potřebuje, protože vlastní tělo a tělo svého dítěte navždy vnímá jako jeden celek. Zábavné příběhy o „židovských matkách“ tvoří humoristickou kategorii samu o sobě a vždy se točí okolo přehnané a vlezlé lásky, patologické závislosti a narušované autonomie potomků.

Je ale tato „patologie“ výhradně židovská? Samozřejmě že ne, ačkoli každé klišé přece jen něco říká o skupině, která je jeho nositelem nebo ztělesněním. Židovské matky možná lépe než ty v jiných kulturách poznaly strach a vědomí hrozeb, které jejich děti čekaly napříč dějinami, až si vytvořily jakýsi podmíněný reflex přehnaného opatrování a v humoru nacházely únik z této úzkosti.

„Židovská matka“ nemusí být nutně židovka, a dokonce ani žena: někdy může jít o „gójského“ otce. to je pro široké kategorie typické: překračují hranice toho, co označují, a popisují univerzální fenomén vlastnostmi něčeho konkrétního. Judaismus nemá patent na přilnavé rodičovství, ale ta pověst mu sedne jako ulitá, což ještě přiživuje řada příběhů a vyprávění. Od „příslibů úsvitu“

a dalších snů o velikosti, šeptaných do ucha jistého romaina Garyho, podle kterého se „matčin hlas zmocnil jeho vlastního“, až po Portnoyův komplex, k němuž Philip roth dodává, že „Žid, jehož rodiče jsou naživu, je patnáctiletým dítětem, a patnáctiletým dítětem zůstane až do jejich smrti“, vytváří židovský humor z tohoto invazivního a zdětinšťujícího rodičovství prvek kolektivní identity, a dokud se proti němu jedinec nevzbouří, chrání si ji téměř jako národní poklad rabíni a vykladači bible hledají odpovědi na mnohé otázky, které klade život, v tom, co tvoří základní oporu židovského dědictví, a tím je text. Vyskytuje se „židovská matka“ už na stránkách bible a talmudu? Podívejme se nyní, jak modely rodičovství řeší biblické a rabínské výklady v tradičních zdrojích.

Byl jednou jeden chuděra co jmenoval se Armand a neměl ani tátu ani žádnou mámu.

(armand, píseň od Pierra Vassiliua)

Tato písnička má i biblickou verzi, v té se ale armand jmenuje adam. na počátku neměl otce ani matku. na rozdíl od řecké nebo východní mytologie se v bibli nemluví o jakémkoli božském páru, který by stvořil svět či zrodil další božstva. na rozdíl od Dia či Osirise nemá božstvo v Genesis ani družku, ani sestru, kterou by si mohlo vzít. O bohu se v Genesis nikdy nemluví jako o otci. nikdy nezplodí živou bytost a nikdo se nezrodí z jeho stehna ani hlavy. Stvoří svět a následně lidstvo bez rodičů v jakémsi „sirotčinci“, zvaném Eden.

lidstvo se objevuje ve formě bytosti stvořené z hlíny, jejíž jméno v sobě nese pojmenování tohoto materiálu.

tento „bahnivec“ je v hmotě jakoby vysochán a skrz chřípí do něj vstoupí božský dech, který mu dá život.

Jméno adama je odvezeno od slova adama, „země“.

Později je z adama stvořena žena, aby mu stála po boku – nikoli z jeho boku, respektive žebra. První porod tedy prožije muž a bůh je při tom jeho porodní bába. Zahrada Edenu je opravdu podivný porodní sál: není v něm žádná žena, naopak se zde má narodit.

této první generaci lidstva nedají jméno její zploditelé, musí se tedy pojmenovat ona sama při objevování sebe samé. Vybírání jména je rodičovská výsada par excellence a adam tento úkol přijme, když se poprvé setká se svou ženou, která z něj vzešla. Řekne: „ať iša (doslova ,mužena‘) se nazývá, vždyť z iš (z muže) vzata jest.“9 Jejím pojmenováním dává tedy jméno i sám sobě, protože až do té chvíle se takto nenazval. Muž se tak zrodil až po svém vlastním porodu, když se setkal se ženou, která z něj vzešla.

Jen co proběhlo toto historicky první setkání tváří v tvář, setkání prvních dvou zástupců lidstva bez otce a matky, objevují se v bibli poprvé slova „otec“

a „matka“. V dějinách se ještě žádní rodiče neobjevili, ale tento verš už předjímá, že je třeba se od nich odpoutat: Člověk zvolal: „toto je kost z mých kostí a tělo z mého těla! ať muženou se nazývá, vždyť z muže vzata jest.“ Proto opustí muž svého otce i matku a přilne ke své ženě a stanou se jedním tělem.

Sotva byla stvořena žena, člověk hned dostal výslovný příkaz opustit své zploditele… které ovšem nemá. adam je vyzván, aby se odcizil a osamostatnil od předchozí, neexistující generace a aby se sjednotil s bytostí, která se stane jeho manželkou: s ženou, s níž se má spojit, ačkoli se od sebe právě oddělili. Je poněkud humorné, že rozkaz, aby adam opustil rodiče a vstoupil do svazku s nerodičkou, je v bibli vydán dříve, než jsou otcové a matky vůbec stvořeni, a že jediný příbuzný, kterého muž má, je jeho žena. tento rozkaz tedy dostávají postavy, které jako jediné nemají od koho odejít.

Jako by se snad Genesis nemohla dočkat, aby nás poučila o nutnosti oddělení – dokonce ani nečeká, až budou stvořeni ti, od kterých se máme oddělit. tato výzva zaznívá jako varování budoucím generacím, aby se měly na pozoru před chorobně starostlivými rodiči.

nenávidí snad tóra „židovské matky“ natolik, že se je snaží zadusit už v zárodku? Je paranoia židovských matek opodstatněná?

adam a Eva se stanou rodiči a přivedou na svět první sourozence, se kterými se to ovšem nevyvine dobře.

Jejich vražedný syn kain se sám stane otcem a tím začnou první rodokmeny v dějinách, ale nikoli ještě patriarchát.

Musíme počkat několik generací, než se v biblických dějinách objeví největší ze všech otců, který se symbolicky stane otcem tří monoteistických náboženství – abrahám.

Je první postavou, která má toto velebené otcovství přímo ve jméně. „Otec“ se totiž hebrejsky řekne av (nebo ab), což je slovo složené ze dvou prvních písmen hebrejské abecedy.

táta se tedy píše úplně stejně jako začátek abecedy – otcovský řád je v hebrejském uvažování základním stavebním kamenem světa, tedy zdrojem pořádku. abrahám tento princip v rabínské tradici opravdu ztělesňuje: je rozbuškou pro změnu, pro odtržení od modlářského světa a vydává se na dosud neznámou cestu hledání vztahu k bohu, na putování k monoteismu.