Život na úvěr
Jindřich Flusser

Život na úvěr

Jitka neplakala, vlastně jsem ji vůbec nikdy neviděl plakat. Ani tenkrát v listopadu roku 1941, v noci, kdy jsme se dozvěděli, že jsem já s rodiči zařazen do příštího transportu z Prahy do Terezína.

Měli jsme týden před svatbou. Jitka mlčela jako obvykle, ale na ruce, kterou jsem svíral její prsty, jsem náhle ucítil horké krůpěje slz.

Druhý den přišla bledší než obvykle. Neptal jsem se, jak se rozhodla.

Mamince jsme pomohli sbalit, odnesli ranec a kufr a styděli se pohlédnout si navzájem do očí.

Po půl roce byli v transportu moji rodiče. Maminka loupala v Hamburských kasárnách brambory. Otec, profesor filologie (jeho zamilovaným oborem byla provensálština, jazyk trubadúrů), den co den přecházel v rohu podloubí Magdeburských kasáren sem a tam, s knihou zdviženou blízko k očím za silnými skly. Studoval tu, padesátišestiletý, svůj osmý jazyk – portugalštinu – a při tom vykonával své zdejší zaměstnání: byl hlídačem záchodů. Nebylo možné vyreklamovat rodiče z transportu, byli postradatelní.

S Jitkou jsme se k nim přihlásili dobrovolně.

Oba jsme pracovali ve zdravotnictví. Já jsem jako medik ošetřoval přestárlé dědečky a babičky na ambulanci v ženijních kasárnách.

Stejně vášnivě, ale méně okázale ošetřovala Jitka svá nemluvňátka.

Ano, v ghettu byl kojenecký ústav, primitivní, chudičký, ale byl.

Od léta 1942 budovali nacisté svůj „Terezienbad“2 jako velkou potěmkinskou vesnici. Sem vodili delegace z neutrální ciziny, pány ze švýcarského Červeného kříže: „Prosím, pánové, přesvědčte se na vlastní oči, jak Říše zachází se svými úhlavními nepřáteli. Mají svou samosprávu. Mají nemocnice, kojenecké ústavy a starobince. Na náměstí jim vyhrává kapela.

Hrají kopanou a divadlo, zpívají Hubičku a Verdiho Rekviem.

Dostávají balíčky z ciziny, prosím, račte se podívat – portugalské olejovky! Tak žijí vězňové v tzv. koncentračních táborech a ghettech. Srovnejte skutečnost, kterou vidíte, s výmysly židobolševické propagandy, a až se vrátíte do vlasti, povězte celému světu pravdu – nic než pravdu –, kterou jste poznali na vlastní oči.“

Skutečnost, kterou nacisté ukazovali, nebyla pravdivá. Třicet pět tisíc hladových lidí, jež předváděli udiveným pánům ze Švýcarska jako obyvatelstvo svého „musterghetta“3, nebylo jeho skutečnými obyvateli. Byli tu jen dočasně – jeden na týden, druhý na rok, málokterý na delší dobu. Přiváželi je sem do Terezína ze všech končin Velkoněmecké říše. Desetitisíce jich tu umřely, desetitisíce odváželi dále směrem na východ.

Transport za transportem nastupoval do „šlejsky“. Schleusse – tak nazývali nástupiště odsouzených k transportu. Schleusse – to znamená zdymadlo; název je vhodný. Celé terezínské ghetto bylo takovým zdymadlem. Sem směřoval nepřetržitý proud statisíců životů, přechodně se zde zpomaloval a vzdouval, jeho hladina stoupala až po samý okraj. Třicet pět tisíc holých životů byla jeho svrchovaná plná míra. Přiháněli je sem po tisících z Prahy nebo Vítkovic, z Hamburku či Vídně. Hladina stoupala – zdymadlo přetékalo. Po tisících a desetitisících přepadávali děti a ženy, muži a starci přes okraj tohoto obludného zdymadla, jako šílený proud smrti, směrem na východ.

• • • Nastupovali jsme tedy k transportu. Na shledanou, Karle, Zdeňku, Jardo a Bondíčku. Dost jsme tu zkusili, ale užili jsme si tu i dost smíchu. Vzpomínáte si na „kufr à la Terezín“, poslední zbytky pražských zásob, které jsme v hladovém prosinci 1941 sesypali do Symonovičova kufru: trochu mouky, hrst hrachu, drobty z maminčiny buchty, zbytky jíšky, něco krup a pár kradených brambor?

Chutnala nám, ta nastavovaná kaše, a my pflégři4 z Magdeburských kasáren jsme si slíbili, že po válce se na ni sejdeme znovu.

Na shledanou, Františku a Petře. Vzpomínáte si, jak jsme tenkrát v noci v létě 1942 při stěhování skladů ze Sudetských kasáren ukradli esesákům před nosem Juditčin kufr? Jejímu transportu sebrali tenkrát už v Terezíně všechna zavazadla. Zůstalo jim, co měli na těle a po kapsách. Vzpomínáte si, jak v nás hrklo, když jsme najednou v dlouhém podzemním sklepení spatřili mezi nespočetnými zavazadly kufr s číslem AAS 844? Lekli jsme se, protože to bylo na provaz, anebo transport. Strčili jsme ho do velkého koše a přikryli kupou starých hadrů. Vzpomínáte si, jak nám tlouklo srdce, když nám na dvoře esesák Heindl ne a ne nechtěl dovolit, abychom naložili koš na nejbližší náklaďák, a jak jsme se pak smáli, když nám ho sám hodil na vůz, určený náhodou přímo až „domů“, do Magdeburských kasáren? Juditce zářily oči, když jsme jí slavnostně přinesli její kufr. Byl to ten menší, měla v něm dvoje boty, punčochy a něco prádla.

Sbohem, bratranče Jindro, nezdárná ovečko naší rodiny. S tebou se už neshledáme. Oběsili tě pro pokus o útěk z ghetta, spáchaný tím, že jsi v bráně za přítomnosti četníků vběhl do náruče své árijské manželky, která se z Prahy za tebou rozjela. Byli jste spolu rok, půl roku jsi ji neviděl a tu najednou stála v bráně, usmívala se a vztahovala k tobě svou náruč. Oběsil tě z jejich rozkazu, spolu s devíti jinými provinilci, kat Fischer, bývalý zřízenec patologicko‑anatomického ústavu německé univerzity v Praze.

Za kata se jim přihlásil dobrovolně. Sloužil jim odborně. Přesto odešel minulým, prosincovým transportem na východ. Že by tam potřebovali kata?

Sbohem, Magdeburská kasárna, náš první domove terezínský.

Vyklidil tě pro nás slavný Wehrmacht. Zbyly tu po něm kratochvilné nápisy na stěnách chodeb jako – Mehr als Infanterist kann der Mensch nicht werden! Pěkné, že? Anebo – Ein Deutscher lügt nicht! Hned druhou noc ho kdosi doplnil dovětkem: auch ein Prozentsatz!

„Achtung – einsteigen!“

Tak tedy nastupovat. Sbohem, Terezíne, byl’s nám hladovým domovem, ale žijeme.

„Einsteigen – los!“

Na shledanou chlapci, ale v Praze!

• • •