Zpovědi lehkovážného šlechtice

Bude-li za milion let někdo stát o stručné vysvětlení našeho nevyhnutelného zániku, najde vše, co potřebuje vědět, v biblickém příběhu o vyhnání Adama a Evy z ráje. Ano, i oni měli všechno – a chtěli víc!“


„Zpovědi lehkovážného šlechtice“ jsou příběhem poživačnosti a životní bezstarostnosti na straně jedné a alarmujícího, hlubokého poznání na straně druhé. Osud Albrechta, tradicemi svázaného rakouského knížete, se prolíná s osudy lidí , kteří mu způsobují muka – jeho matky, jejíž skandály, důsledky jejích poněkud idealistických názorů, před lety hýbaly Evropou; jeho dcery, princezny Stefanie, jejíž současné skutky jsou neméně skandální; a jeho bratrance, vypravěče samotného, narozeného v Čechách, jehož amerikanizované způsoby narážejí na základní pilíře Albrechtova života. Podivuhodný příběh, ať už se odehrává na zámeckém sídle v Rakousku, v rudě vymalovaném mládeneckém apartmá v East Side na Manhattanu či v chatě na kalifornském pobřeží, je adresován především těm, kteří vlastní rozkoš povýšili na smysl života.



Ernest Kolowrat
se narodil roku 1935 v Čechách jako druhé z pěti dětí hraběte Jindřicha Kolowrata-Krakovského a Marie Klimtové. Za války chodil do obecné školy v Košťálově u Semil, po válce studoval v Praze, Istanbulu a v Londýně. Po únoru 1948 odešel s rodiči do Spojených států, kde pracoval na rodinné farmě a současně studoval na Yale University. Sloužil jako námořní důstojník na lodi v Tichém oceánu, později pracoval v New Yorku jako reportér a publicista v Evropě i USA. Během posledních dvaceti let pravidelně navštěvuje Českou republiku se svojí ženou Barbarou, která byla v Praze poprvé jako osmnáctiletá studentka. Ve své garsoniéře v ulici Na Příkopech se oba cítí jako doma.

Váz., 232 stran

 

ukázka z knihy

DÍL PRVNÍ
Rodinná aféra
I.

Mám o mnoho let staršího bratrance – řekli byste možná podivína, jak jsem si to ostatně sám kdysi myslel. V ústraní svého skromného zámku na úpatí Tyrolských Alp se tento důstojný stříbrovlasý gentleman s vášnivým zanícením snaží zachránit vesmír. Nekonečné hodiny horečně pracuje: pokrývá žluté linkované listy papíru znovu a znovu řadou tužkou psaných číslic. Jmenuje se Albrecht, a ačkoliv se stále těší poměrně slušnému tělesnému a duševnímu zdraví, tvrdí, že ho k tomu úkolu povolal Bůh.
Podle Albrechtových výpočtů je času namále. Prostopášné lidstvo propadlo požitkům a svým způsobem života ohrožuje nebesa, jejich myriády hvězd, planet a měsíců seskupených do nespočetných galaxií. Albrecht věří, že brzy dokáže, co tušil již od mládí: přehnané množství elektřiny, spotřebované k uspokojování frivolních cílů, vytváří příliš mnoho opotřebovaných mrtvých elektronů. Tyto mrtvé elektrony, kupící se na obrovských neviditelných hromadách, již prokazatelně zpomalily pohyb zeměkoule – tak to alespoň dokazují jeho výpočty – a mohly by narušit harmonické dráhy i v nej- vzdálenějších nebeských sférách. Tomuto nezvratnému vesmírnému chaosu chce můj bratranec z otcovy strany zabránit.
Jeho cílem není záchrana lidského rodu. Toho se vzdal již před lety a nyní pozoruje prosperující davy industrializovaného světa s namáhavou tolerancí; zejména ony dobře živené turisty ze sousedního Bavorska, kteří přijíždějí svými honosnými automobily před otevřené brány jeho zámku a bez ostychu vcházejí dovnitř. Pomalu obcházejí zámek jako veřejně přístupnou památku a svými turistickými holemi pobitými štítky ukazují na architektonické detaily – i na okna, za nimiž Albrecht zápolí se svým posvátným úkolem. Jak jasným důkazem nahlodání největšího Božího díla Luciferem jsou tito lidé, myslí si Albrecht; jak očividně směřují do pekla a ničí sami sebe, opakujíce s nekonečnými obměnami Adamův a Evin hřích tím, že chtivě vynalézají stále prostopášnější způsoby života. Albrecht nehodlá vynaložit nejmenší námahu na to, aby je zachránil před jejich osudem, i kdyby to bylo v jeho moci, protože za svůj osud mohou děkovat jen sami sobě. On znepokojen není. Po jakékoliv konečné katastrofě země zcela jistě zůstanou ostrůvky lidí, kteří ji přežijí, protože si životem v poslušnosti zasloužili Boží milost. Albrecht bude nepochybně gravitovat k takovému ostrůvku a jistě se mu podaří do něj proklouznout a znovu vyklouznout, až nebezpečí přejde. Nepodaří-li se mu to, nezbude mému bratranci z nedostatku praktičtějších alternativ než přijmout pozvání do nebe.
V malé tyrolské vesnici, kde žije, nikdo nepovažuje Albrechta za podivína. Naopak ho téměř všichni mají ve velké úctě. Paní Kunstová, již více než třicet let jeho hospodyně, oslovuje Albrechta Jasnosti. Stejně tak si počíná mnoho vesničanů. Těžko říci, zda náklonnost, kterou často slyšíme v jejich hlase, vychází ze srdce. Bratrancův titul Fürst totiž stále působí na jejich úctu k tradici. Jedna starší paní žijící v blízkosti zámku ještě dnes ukazuje ve zvláštním skleníku šálky, talířky a příbory, jichž se tento šlechtic s knížecí hodností dotkl při návštěvě v jejím domě.
Albrecht není příliš družný ani mezi sobě rovnými. Všechen čas, který mu ponechává jeho nebeský úkol, věnuje správě svého panství s tisíci hektary lesů. Ačkoliv jeho zisky zřídka překročí sto tisíc dolarů za rok, Albrecht nedávno odmítl i jen vzít na vědomí nabídku patnácti milionů dolarů od německého průmyslníka, který chtěl na knížecím panství vybudovat luxusní letovisko. Taková nestydatost, myslí si Albrecht. Copak ten chlap nechápe, že Albrechtovou povinností je pečovat o své lesy, i když finanční zisk není příliš uspokojivý? Albrecht zná osobně mnoho svých stromů, zná jich tisíce, hlavně ty větší. Po desítky let je sledoval, jak nabývají svůj působivý objem. Označuje křížkem mohutné jedle, které mají být poraženy pro jeho pilu, a dává při tom ekologii přednost před lidskými potřebami. V obnošeném zeleném lodenovém plášti a v krátkých kožených kalhotách, v nichž se za léta smísily lidské pachy s pachy nasátými z lesů a polí, je Albrecht k nerozeznání od přírody, která ho obklopuje. Mohl by být zaměněn za jedli, obzvlášť, když stojí zpříma v celé své výšce. Když jde shrben ve starém loveckém klobouku, kterému daly kapky deště tmavší odstín, odpovídající barvě propocené stuhy, podobá se obrovské, mechem porostlé houbě. Kdyby existovala možnost ztělesnit Boha v přírodě, našla by se stěží vhodnější podoba.
Jinou Albrechtovou povinností je působit jako jakási antikoncepční pilulka pro vysokou zvěř volně pobíhající po jeho lesích a polích. Dlouho před svítáním vychází se svým fořtem po jejích stopách a čas od času zastřelí vybraného jelena nebo laň. Žádný není přehlédnut, žádný neunikne. Pozoroval je od narození – jak rostli, prospívali, rozmnožovali se. Teď je nápomocen při výběru nejzdatnějších. Ty, kterým požehnal k dlouhým létům a které obzvlášť dobře zná, rád předem varuje, když přijde jejich čas. Albrecht tvrdí, že stačí, aby na to pomyslel, a oni se to dozvědí. Přesto mu nemohou uniknout ani jeho nejvznešenější jeleni. Kteréhokoliv z nich dokáže celý den stopovat a přesně ví, kde ho nazítří v prvním paprsku svítání najde. Prásk! Jedna rána obvykle stačí.

Jako velice malý chlapec jsem se s Albrechtem krátce setkal v našem pražském domě, sešlém starém paláci s cukrářským krámem v přízemí, v napjatých dnech těsně před vypuknutím války. Neměl jsem tehdy ani ponětí o Nevillu Chamberlainovi a o mnichovské dohodě či o tom, že Hitlerova armáda je připravena pochodovat na hlavní město Československa. Ale ve vzduchu bylo cítit nepříjemné vzrušení
a já viděl, jak lidé zpevňují okenní tabulky lepicími páskami. Cítil jsem, že brzy dojde k něčemu závažnému. Albrecht podnikl riskantní cestu z Rakouska, aby se setkal se svou matkou, než budou uzavřeny hranice. Ona se odvážila ještě riskantnější cesty z Francie, kde již léta žila odloučena od své rodiny z důvodů, které jsem měl poznat až mnohem později.
Albrecht byl tehdy zdrženlivý, hubený a vytáhlý mladý muž, který chodil spát v noční košili a noční čepičce. Několikrát jsem ho v tomto oblečení špehoval, když procházel chodbami a zhasínal řadu lamp, které obvykle svítily celou noc. Důraznost jeho chování pro mne byla záhadou – vždyť jsem neslyšel sirény a zatemnění ještě nebylo nařízeno. Vypadal neobyčejně zasmušile, ale tomu jsem rozuměl lépe; nedávno mu zemřel otec a dovedl jsem si představit, že bych se na jeho místě cítil stejně.
Albrechtova matka na mne udělala mnohem silnější dojem. Byla to starší sestra mého otce, a tedy má teta. Rozdíl jedné generace mezi mým bratrancem a mnou byl způsoben tím, že Albrecht se narodil, když mé tetě bylo osmnáct, zatímco můj otec založil rodinu, až když byl dvakrát tak starý. Teta byla mimořádně vysoká, nosila turban s legračním pštrosím perem a na kulatém límci měla přišpendlenou nefritovou žábu. Ačkoliv se měla zdržet týden, přivezla si jen malý kufřík, který vypadal ošuměle a pohromadě ho držel starý kožený pásek.
Okamžitě jsem si tu dámu oblíbil, už proto, že mne zasypávala objetími a polibky. Pro svého syna měla jen letmou pusu na tvář. Chvíli jsem přemýšlel proč. Ještě více jsem byl překvapen, když jsem následujícího dne zastihl matku a syna, jak beze slova stojí na opačných koncích salónu. Bylo to snad proto, že tam byl i sluha Rudolf, který utíral prach a uklízel? Po léta věrně sloužil rodině, ale s radostí sbíral každý klep, na který mohl při své práci narazit.
Chtěl jsem se diskrétně vytratit, ale teta mě vznešeným pohybem paže zadržela. Obrátila se k Albrechtovi – který právě jako nejstarší syn zdědil rodinné panství – a řekla: „Potřebuji nějaké peníze.“ Neznělo to ani jako žádost, ani jako rozkaz, ale jako prosté prohlášení.
Albrecht předstíral, že neslyší. Rozpačitě přenesl váhu z nohy na nohu a začal se upřeně dívat na velký goblén, který visel na zdi, jako by studoval kresbu té idealizované bukolické scény.
Albrechtova matka ještě jednou oznámila, že potřebuje peníze, ale znovu nedostala odpověď. Několika energickými kroky se dostala mezi Albrechta a venkovskou scénu na zdi. Nyní zněla v jejím hlase výčitka: „Tři roky jsem neviděla svého syna. Tisíce nevinných lidí budou brzy zabity. Velké armády budou rozprášeny. Celé flotily klesnou na mořské dno. A já jedu tisíc kilometrů vlakem – bez lůžkového vozu prosím –, abych spatřila svého syna, ještě než se ty strašné věci stanou, a on mi nemůže splnit jedno směšné přání.“
Albrechtova matka se odmlčela a záměrně obrátila svůj pohled k Rudolfovi. Ten pilně rovnal jakési papíry na těžkém renesančním psacím stole v rohu místnosti. „Nu, jsi-li tak chudý, že nemůžeš poskytnout pár korun své matce, která chce jen něco koupit tvému vlastnímu bratranci,“ řekla zvýšeným hlasem, „budu nucena požádat o malou půjčku Rudolfa. O něm alespoň vím, že je to šlechetná duše.“
Albrechtova vytáhlá postava se lehce nahrbila a jeho tvář zkřivil výraz utrpení, jako by byl přibíjen na kříž.
„Nu?“ zeptala se rázně jeho matka, „budu muset požádat Rudolfa?“
Nakonec dostala několik set korun. „Chci, abys věděl,“ řekla hrdě synovi, když tu skromnou sumu ukládala do odřené krokodýlí peněženky, „že to považuji pouze za půjčku. Zdá se mi, že by nebylo správné, abych ti byla zavázána vděčností, nemyslíš? Koneckonců jsem tvá matka.“
Pak, aniž se s kým radila, popadla mě teta za ruku
a rychle mě odvedla z domu. Táhla mě od obchodu k obchodu a kupovala všechno, co mě podle jejího názoru upoutalo. Hasičské auto na klíček, parní stroj s dynamem a ma- lou žárovkou, která se rozsvěcovala, a dva živé mloky. Teta měla královské vystupování a prodavači před ní sráželi paty – obsluhovali ji s ochotou, hraničící se strachem. V obchodě se zvířaty, kde koupila mloky, chtěla původně koupit opici. Když se jí majitel snažil vysvětlit, že mezinárodní situace nepřeje dopravě opic z Indie, řekla, že opice z Afriky poslouží stejně dobře. Pak proplula kolem majitele a prohledala každý kout obchodu v přesvědčení, že opici někde skrývá. Dokonce vtrhla do přilehlého bytu toho nešťastníka a vzdala to až v kuchyni, kde se jí přiznal, že ve svém obchodě ani v normálních dobách opice neprodával a nikdy prodávat nebude. „To se můžete stydět,“ vyčetla mu. „Kdyby bylo po mém, měl by každý malý chlapec opici. Mohl by ji studovat jako svůj obraz. Nejen kvůli špatným věcem, z nichž musí vyrůst, ale kvůli mnoha věcem dobrým, které se může naučit.“
Když jsme se vrátili domů, byl už večer a v dlouhé chodbě se zrcadly byla tma. S rukama plnýma tetiných darů jsem se snažil dosáhnout na vypínač. V tom okamžiku vyšel Rudolf ze svého pokoje a rozsvítil.
„Takhle se zachází s hosty?“ zeptala se teta kousavě. „Mohli jsme snadno zakopnout a upustit mloky ve skleněné nádobě. Představte si ten malér! V pořádném domě mají ve foyeru světla svítit stále.“
„Neuvědomil jsem si... Prosím tisíckrát za prominutí, paní hraběnko,“ koktal Rudolf. „Bylo ještě světlo, když váš syn, kníže, odcházel. Cestou z domu asi...“
Teta ho přerušila: „Můj syn, no ovšem.“ S pochopením pokyvovala hlavou a pak lehce sešpulila ústa: „Říkal, kdy se vrátí?“
Věrný sluha rozpačitě odpověděl: „Sbalil si všechny věci, paní hraběnko.“
Teta vypadala spíš vítězoslavně než překvapeně nebo zklamaně. Obrátila se ke mně a zasmála se, jako se smějí čarodějnice: „Ha, ha, ha, je to ale zbabělec, ten Albrecht! Věděl, že se vrátíme bez haléře.“
Myslel jsem, že to chápu. Rozhodl-li se můj podivný a ponurý bratranec spěšně odjet, znamenalo to zřejmě, že měl strach, že ho jeho velkolepá matka znovu požádá o peníze. Došel jsem tehdy k názoru, že Albrecht je v zásadě šetrný – spíš než lakomý –, což také vysvětlovalo posedlost, s níž neustále zhasínal světla. Jak jsem měl tehdy vědět, že sestavuje jakousi podivnou teorii o mrtvých elektronech a že jeho nádherně zářivá a nezkrotná matka mu kdysi způsobila takový zármutek, že setkání s ní bylo pro něho těžko snesitelné?

Než jsem se s Albrechtem znovu setkal, uplynulo čtvrt století. Jeden z důvodů tohoto nedostatku komunikace byla skutečnost, že jsme měli kromě biologické příbuznosti málo společného. Nejen proto, že byl o generaci starší; sama moje existence (jak jsem měl později pochopit) urážela jeho názory. Albrecht již v raném mládí rozeznal výstřední šablonu, podle níž se řídilo chování jeho pokrevních příbuzných z matčiny strany. Například proslulý polní maršál rakousko--uherské říše – tetin dědeček a můj i Albrechtův praděd. Tento předek měl opravdu mnoho charakteristických fyzických znaků, které jsem po něm měl zdědit: totéž mírně ubíhající čelo, výrazný nos s mírným hrbolem na kobylce
a s náznakem rýhy na špičce, která mu dávala přídech živočišné smyslnosti a dychtivosti. Jako guvernér Benátska v polovině devatenáctého století urazil císaře, když se bez dovolení oženil s polskou herečkou, která se vyznačovala pozoruhodnou krásou, neměla však ani řádný titul, ani majetek. Byl zbaven svého pohodlného italského místa a poslán k jednotkám, usilujícím o potlačení povstání v Uhrách.
Ukázalo se, že můj otec, jeho vnuk, byl podobného zaměření, i když v modernější podobě. Jako poslední mužský potomek tisícileté rodové linie cítil obzvláštní povinnost udržovat rod. Přečetl několik knih o nové eugenické vědě – o dědičnosti s jejími dominantními a recesivními geny –
a rozhodl se, že šlechta již není vhodná pro chov. Šlechtické rodiny, které znal, se po příliš mnoho generací ženily mezi sebou, a byly tak zatíženy genetickým odpadem. Prakticky všechny ty rodiny měly nějakého slabomyslného syna nebo příbuzného, kterého se snažily držet v úkrytu (ne-li zavřeného v příslovečné hradní věži). Přesto otec nějak podlehl atraktivní emigrantské kněžně z jedné z nejlepších ruských rodin. Ukázalo se, že kněžna nemůže mít děti a že to po celou dobu věděla. Po několika letech manželství a nesčetných slibech lékařů se otec rozhodl pro nápravné kroky po svém. Protože mu chyběl jakýkoliv vědecký základ pro genetické vyhodnocení, mohl se klidně spolehnout na své instinkty. Vycítil-li u některé ženy ono něco, co stimulovalo jeho geny, pak bylo její sledování nejen obhajitelné, ale přímo povinné. To znamenalo, že musel mít stále otevřené oči – na ulicích, v úřadech, na cestách, při zábavách. Protože kdo mohl říci, kde se právě vynoří slibná šance?
A tak se otec seznámil s mou matkou, půvabnou devatenáctiletou dívkou skvělého zdraví. Sledoval ji až do tramvaje, jíž jela domů na pražské předměstí, kde měli její rodiče řeznický krám. Ten vysoký muž s knírem a poněkud dlouhými vlasy, které mu nedbale padaly na mírně ustupující čelo, stál v tramvaji znepokojivě blízko a zjevně zkoumal její rodivý
potenciál. Kupodivu ji přitahoval. Zároveň ji však přiváděl do rozpaků tím, že ji provrtával očima, až cítila, že se červená, a měla strach, že na ni při nějakém otřesu rozviklaného vozu upadne.
Rozvíjející se vztah byl zcela ve shodě s otcovými pokrokovými názory – s veřejným zavržením zahálčivých bohatých lidí jeho třídy – a byl i zdrojem žádoucích nepoškozených genů. Matce dal vztah možnost poskytnout svému potomstvu nejlepší životní příležitost a zároveň realizovat své romantické sny. A mne seznámil v útlém dětství s obyčejným životem. Bydlel jsem u matčiných rodičů ve skromném dvojdomku, což mi umožnilo v budoucích létech rozumět stejně snadno řezníkům jako hrabatům. Teprve když otcova bezdětná žena zemřela na vleklé následky automobilové nehody, začala být naše situace normální. „Děkuji své šťastné hvězdě,“ řekl mi v pozdějších letech otec, „že jsem tehdy nebyl za volantem, ba ani v tom autě.“ Jednou za čas jsem otce navštěvoval v jeho pražském sídle; při této příležitosti došlo i k mému předválečnému setkání s Albrechtem a s tetou. Mému bratranci – skutečnému knížeti se staletou linií šlechtických předků z obou stran – bylo ke cti, že nijak nedal najevo, co si myslí, když viděl, jak mě jeho matka zahrnuje polibky.

Na konci války byli již mí rodiče sezdáni a žili jsme v otcově polopalácové rezidenci s cukrárnou v přízemí. Otec byl zřejmě hrdinou. Vláda mu udělila nejrůznější medaile za jeho protinacistický postoj a v novinách vycházely články o jeho odbojové činnosti. Také jsem zjistil, že má mnohem větší majetek, než jsem kdy věděl nebo tušil. Za války mu ho zkonfiskovali nacisté a nyní mu byl vrácen. Byly to kancelářské budovy a různé nemovitosti v Praze; rozsáhlé lesy a statky v jiných částech země; moderní pila s továrnou na cenově přístupné prefabrikované domy a konečně neobyčejně půvabný malý zámek uprostřed českých lesů – mnohem spíše ve stylu francouzského château než německého Schloss, s cimbuřím a příkopy.
Ukázalo se, že jsem skutečně šťastný malý bastard. Otec měl nyní se slibnou mladou ženou, kterou objevil v tramvaji, pět dětí. Líbilo se mi, že jsme žili pohromadě jako rodina – když manželský svazek otcovy zvyky úplně nezměnil. Dále pokračoval v tom, co mu kdysi tak znamenitě posloužilo: kdekoliv se octl, měl oči otevřené pro potenciální matky. Stalo se to pro něj podmíněným reflexem, spontánní reakcí jako dýchání nebo šněrování střevíců. Dělal to všude a neustále, bez ohledu na okolnosti nebo na společnost, v níž se náhodou octl. Není divu, že jsme ho s mým starším bratrem začali velmi brzo napodobovat. Nebylo neobvyklé, když jsme všichni tři v rušné ulici upírali oči na tutéž ženu. A nezůstali jsme jen u toho: zatímco se otec omezil na spěšnou prohlídku tvarů úzce spjatých s rozením a živením potenciálních dědiců, můj bratr a já jsme se snažili každé setkání korunovat menším nárazem nebo šťouchnutím. To bylo snadné, když půvabná dáma kráčela na naší straně. Když ale náhodou šla na straně otcově, používali jsme poněkud jiné techniky. V tom případě jsme šťouchli otce do nohy. Zvykl si na náš postup natolik, že když jsme ho někdy v rozhodujícím okamžiku nešťouchli, stejně o mimořádně půvabnou ženu zavadil.
Nejvíc jsme se s bratrem bavili, když jsme tuto hru začali hrát sami. Jemu bylo dvanáct a mně téměř jedenáct let a právě jsme dostali nové oblečení ušité z látek, jež otcův krejčí celou válku ukrýval. Každý jsme měli několik šedých flanelových obleků s krátkými kalhotami, tvídové sako se vzorem rybí kosti a bělavé hedvábné košile. Úhledně oblečeni jsme se procházeli po ulicích a vráželi do přitažlivých dam zprava i zleva. Když se naskytla vhodná inspirace, přecházeli jsme i na protější chodník. Vždy jsme dbali na zdvořilost a říkali jsme pardón každé dámě, která si nás všimla. Ale jen velmi málo našich kontaktů vyvolalo hněv – byli jsme přece jen malí chlapci. Některé dámy nás dokonce odměnily úsměvem.
Bylo vzrušující uvažovat o množství příležitostí, které tento přístup skrývá. Mohli jsme vybírat z celého milionového města bez jakýchkoliv zábran nebo omezování. A kdo ví, myslel jsem si; teď, když je po válce, může se brzy celý svět stát hřištěm, na němž bych mohl po libosti pěstovat svůj zvláštní talent. Považoval jsem za svou povinnost k rodové linii využívat možností tréninku, který mi určitě jednou pomůže poznat ideální nevěstu.
Tehdy mě ani nenapadlo, že Albrecht by sotva sdílel mé názory – spíš by je považoval za další důkaz špatných mravů příbuzných z matčiny strany.