Všechny významné osobnosti, počínaje Karlem Marxem a Sigmundem Freudem přes Alberta Einsteina, Marka Chagalla, Amedea Modiglianiho až po Woody Allena, si nesou z dětství nesmazatelnou stopu vášnivého, někdy podnětného, jindy konfliktního vztahu s matkou, stopu, která do značné míry ovlivnila jejich život i tvorbu. Vzdálen zjednodušování a karikatuře se Bruno Halioua (1959) snaží popsat fenomén židovské matky a vzdát tak upřímný hold i všem ostatním, anonymním židovským matkám.
Přeložila Anna Hánová.
Váz., rok vydání 2008, stran 240, ISBN 978-80-7407-015-0
Datum zařazení do katalogu: 22.04.2008.
zákazníci s touto knihou obvykle kupují také
ukázka z knihy
Nettie Konigsbregová - Woody Allen
New York, 1954. Před obytným domem na rohu 81. ulice a Central Parku se zastaví zrzavý mladík v brýlích a bezvadném obleku. Dodá si odvahy a v souladu s matčiným výslovným příkazem vstoupí do haly. S předstíranou ledabylostí oznámí domovníkovi, že jde za Abe Burrowsem//Abe Burrows je slavný moderátor talkshow na televizním kanálu CBS.// Aby za ním zašel, na tom trvala Allanova matka Nettie. Když už se smířila s tím, že nebude ani lékařem, ani advokátem, pokouší se mu teď všemi prostředky pomoci uskutečnit jeho plán.
„A proč bys za ním nezašel?“
„Jen tak, bez ohlášení?“
„No jistě, volat nemusíš, teta Anna má jeho adresu.“
Abe Burrows ho rovnou pozve, aby šel nahoru, a Allan mu dá přečíst několik humoristických skečů, které napsal pod sympatickým pseudonymem Woody Allen. Na Burrowse jeho talent zapůsobí, a tak ihned napíše několik doporučujících dopisů pro významné osobnosti newyorského showbusinessu.
Nettiin otec Leon Cherry se vylodil v New Yorku jednoho dne roku 1891. O čtyři roky později se ožení se Sarah Hoffovou, což je Rakušanka jako on. Mladý pár bydlí na manhattanské Lower East Side. Nettie se narodí 6. listopadu 1908 jako jejich šesté dítě. V domě se všichni znají. V této čtvrti, kde se tísní noví židovští přistěhovalci, si lidé navzájem hodně pomáhají. Panuje tu stejná atmosféra jako ve štetlech//Východoevropské vesničky obývané židy// východní Evropy, po ulici projde rebbe//„Rabín“ v jidiš//, rebbetsin//„Žena rabína“//, šatrun//„Dohazovačka“//
i šnorer. Na chodnících se čile diskutuje v jidiš. Nad zbožím v krámech se urputně smlouvá. Hádky a nadávky nejsou ničím vzácným. Je to chudá a nezdravá čtvrť, kde se to hemží dětmi, které jsou ponechány samy sobě.
Každý pátek večer si Sarah zahalí hlavu do šátku a v přítomnosti svých šesti dětí zapálí svíčky. Každou sobotu a o svátcích se Leon odebere do synagogy, kde má vyhrazeno své místo. Doma se běžně mluví jidiš, i když děti mluví anglicky nebo slangem, když třeba nechtějí, aby jim rodiče rozuměli.
V rodině Cherryových jsou hádky na denním pořádku. A protože jedinou možností, aby bylo člověka slyšet, je mluvit hlasitěji než ostatní, musí se křičet. Proto to doma nejčastěji vypadá tak, že všichni hulákají. Všichni kromě Mollie, jedné z dcer, která je až chorobně plachá. „Mollie nic neříkala, nikdy,“ vzpomíná Nettie. „A protože vůbec nemluvila, umřela.“ Nettie, která je přitom nejmladší, se naopak naučila nenechat si nic líbit. Ze zkušenosti ví, že když chce člověk dosáhnout svého, je lepší mluvit než mlčet...
Bezpochyby nejčastějším slovem, které se ve čtvrti vyslovuje, je slovo arbeit//„Práce“//.
Lidé sice sotva umějí poskládat pár slov v angličtině, ale lační po těch dolarech, co jim jistojistě umožní začlenit se do americké společnosti. Občas mluví s trochou nostalgie také o Starém světě, ale bez jakékoli lítosti, protože vědí, že budoucím generacím se americký sen splní.
V roce 1920 se pro Leona Cherryho stane velkým zadostiučiněním, když může odejít z Lower East Side a nastěhovat se lepší čtvrti, která je tehdy díky nedávno postavenému metru v plném rozkvětu: stěhují se do Bronxu. Žádné z Leonových dětí nestuduje. Pouze Nettie, která je nejnadanější, chodí do obecné školy a pak i na střední, kde se naučí základy účetnictví.
V roce 1930 si Nettie najde místo u velkoobchodníka s máslem, drůbeží a vejci na brooklynském tržišti Wallabout. Všichni mají tu mladou rusovlásku rádi: sice není doopravdy krásná, ale je bystrá a nechybí jí to, čemu se říká jidiše tam//Tam znamená v jidiš „šarm“.//.
Navíc má řádně kalený charakter a zná v jidiš ty nejhorší nadávky.
Téhož roku ji na tržišti Wallabout, nedaleko Williamsburských doků, osloví pěkný muž, kterému je tak kolem padesátky. Je duchaplný, mluví vytříbenou angličtinou, nosí obleky na míru a pobrukuje si melodie od klasických autorů. Jmenuje se Isaac Konigsberg.
Isaac emigroval do Spojených států se svou manželkou Janette v roce 1899. Vystřídal různá zaměstnání, až se nakonec stal jednatelem společnosti, která obchodovala s kávou. Našetřil solidní jmění, což mu dovolilo koupit jednu společnost provozující taxislužbu a několik biografů v Brooklynu. Kvůli krachu na burze přišel v roce 1929 o všechno, a tak si se svým synem Martinem otevře stánek na tržišti Wallabout, kde prodává máslo a vejce. Tito dva kultivovaní gentlemanové představují velice neobvyklý párek mlékařů. A ačkoli jsou Konigsbergovi a Cherryovi rodinami první generace židovských přistěhovalců, přesto nepatří ke stejnému světu.
Isaac Konigsberg dá Nettie hned zpočátku na srozuměnou, že to není on, kdo by se s ní rád scházel, nýbrž jeho syn Martin. Je to jeho nejmilejší syn, typické rozmazlené dítě, jehož sebemenší přání je vždy vyplněno. Se svým protáhlým obličejem a širokým úsměvem má Martin do šarmu svého otce daleko. Ale je dobře vychovaný, a to není málo. „Byl moc milý, velice pozorný, a právě proto jsem s ním často chodila ven,“ vypráví Nettie. „Byl to velký pán.“ Marty hraje vysokou hru. Podle Isaakových rad ji zve do různých nóbl podniků, zvláště do jedné vybrané restaurace v Central Parku s názvem The Tavern on the Green. Nettie je v sedmém nebi. Pryč se všemi těmi smochofy//„Hlupák, trdlo“ v jidiš//,
které jí do té doby představovali a kteří ji nechávali zcela chladnou. Konečně muž, kvůli kterému stojí za to snít!
Jenže ouha. Martin jí skrývá jednu tvář své osobnosti. Je to už pěkně dlouho, co Isaac nemá na celou sezonu rezervovanou lóži v Metropolitní opeře. A mnoho vody uplynulo pod mosty Central Parku od těch požehnaných dob, kdy se plavil přes Atlantik jen kvůli potěšení, že si zajde na dostihy. On a jeho otec nejsou tak bohatí, jak by se z jejich chování mohlo zdát...
V roce 1931 se Nettie a Martin jako čerství novomanželé nastěhují do malého bytu v přízemí domu na Argyle Road a potom na Ocean Avenue v Brooklynu. Také Netiiny sestry a rodiče se přestěhují do Brooklynu, aby jí byli blíž. Nakonec začnou bydlet v jenom bytě. Neuplyne ani den, aby se sestrami nehádala.
Po pěti letech života bez špetky soukromí Nettie otěhotní. V neděli 1. prosince 1935 se jí v nemocnici Mount Eden narodí chlapeček Allan Stewart. Ti, kdo se přijdou podívat do porodnice na novorozeně, se omezí na formální fráze. Se svými zrzavými vlásky, velkýma ušima a mléčnou pletí Allan jako by své matce z oka vypadl.
Martin je na vrcholu blaha. Finanční situace sice není nejlepší, ale co na tom záleží, když má teď syna. Chybějící peníze se snaží sehnat sázením na dostihy v Saratoze nebo zásilkovým prodejem šperků. Povolání mlékaře opustí a vykonává tak rozmanité profese, jako je například taxikář, barman nebo rytec.
Nettie si zoufá, že si vzala takovou ztracenou existenci, co si nedokáže udržet jedno zaměstnání ani na pár týdnů. Martin překypuje představivostí a tvrdí, že má plány, které mu vynesou stovky milionů dolarů. Bohužel je nikdy neuskuteční. Navíc je velice rozhazovačný a nejméně třikrát denně se převléká.
Když je malému Allanovi jeden rok, nechá se Nettie zaměstnat jako účetní u jednoho manhattanského květináře. Také Martin nakonec sežene stabilní místo číšníka v Sammy’s Bowery Follies, což je restaurace pro turisty na jižním Manhattanu. Zůstane tu dvacet let. Často pracuje v noci a odpoledne se pak rád prochází čtvrtí, hraje biliár nebo si zajde na utkání v baseballu. Je to pořád trochu lenoch, věnující se různým machinacím a balancující neustále na hranici zlodějny, jak o tom mluví jeho vlastní syn: „Uběhlo dost času, než jsem se dozvěděl, že když člověk najde u někoho pod pohovkou pět dolarů, měl by je vrátit. To mi doma nikdy neříkali. A nikdy mě to ani nenapadlo. U nás doma by se to nestalo. Byl jsem vychovaný dost zvláštním způsobem. To, že jsem v patnácti dokonale ovládal karty, bylo mým průvodním listem do nepoctivého života. Když jsem chodil na střední školu, vytáhl jsem tak prachy ze spousty kluků. V kartách jsem znal všechny možné triky, podváděl jsem při rozdávání, podváděl jsem při hraní. Chtěl jsem se stát profesionálním hráčem, protože to odpovídalo hodnotám, které jsem do sebe vstřebával. Myslel jsem si, že právě to je třeba dělat. Doma panovaly napjaté vztahy a všichni občas něco šlohli, zvláště můj otec. Byl schopný velmi výmluvně obchodovat a kšeftovat s čímkoli. Myslím, že to musel dělat, aby se uživil.“
To však neznamená, že by Martin nebyl láskyplný otec. Není vzácností, že kromě kapesného mu na odchodu pokradmu strčí dolar nebo dva. Když jednou Allan dostane jako dárek kufřík malého chemika a nabarví Netiin perziánový kožich pěkně na žluto, Martina to srdečně rozesměje... Na rozdíl od své ženy, kterou často popadne záchvat křiku, je to člověk povahy nonšalantní a mírumilovné.
Na druhou stranu však absolutně nedodržuje zásady židovského náboženství. Tak třeba si na Jom Kippur, místo aby se postil a navštívil synagogu, objedná raději své oblíbené jídlo v čínské restauraci na rohu. Nettie naproti tomu zachovává kašrut//Pravidla pro rituální čistotu jídla židovské kuchyně (pozn. překl.)//.
a trvá na tom, aby Allan navštěvoval výuku náboženství. Svému otci Leonovi dá za úkol, aby Allanovi vštípil zákony a hodnoty judaismu. K tomuto zasvěcování do náboženství je však chlapec velmi vlažný: „Synagoga mě nechávala chladným, seder mě nezajímal, hodiny náboženství mi nic neříkaly, bylo mi jedno, že jsem žid. Ke všemu tomu jsem byl dokonale lhostejný. Nestyděl jsem se za to, byl jsem na to hrdý. Nemělo to žádný význam a já na to královsky kašlal. Prostě to nepatřilo ke středobodům mých zájmů, tečka. Zajímal jsem se o baseball, zajímal jsem se o film. Ale jen kvůli tomu, že jsem žid, jsem si ještě neříkal: ‚Ó! Jaké to mám štěstí!‘ ani ‚Ó! Jak rád bych byl něco jiného!‘ Být katolického nebo nějakého jiného nežidovského vyznání mě nezajímalo o nic víc.“
Nettie a Martin se od rána do večera hádají kvůli každé maličkosti. „Věčně si byli ve vlasech. Jen tak tak, že se navzájem nepostříleli.“ Nepřátelské akce spustí sebemenší prkotina, ale jedno téma je obzvlášť citlivé: peníze. Martin má za to, že peníze jsou k tomu, aby se utrácely, zatímco Nettie je od přírody spořivá. „Otec nepil, neměl problémy. Jeho jedinou neřestí bylo oblečení. (...) Měl-li otec na sobě novou košili a matka mu na ní nešťastnou náhodou udělala flek, když krájela meloun nebo tak něco, do dvou minut byli hotovi poprat se na nože.“ Woodyho přátelé, kteří měli možnost je poznat, je zcela kategoricky považovali za lidi „totálně praštěné a hysterické“. On sám jednou řekne: „Jakmile jsem začal něco chápat, bylo mi jasné, že žiji v patologické rodině.“
S postupem doby si toho měli Nettie a Martin čím dál méně co říct. Jejich hovory se už skládaly ze samého štěkání. Ani narození holčičky Lettie v roce 1944 situaci nezlepšilo. „Během prvních třiceti let by byl člověk každý večer řekl, že se rozejdou. Hlavně prvních dvacet let. Bylo to nepředstavitelné. Když jsem ráno odcházel do školy, nikdy jsem nevěděl, jestli je tam večer zase oba najdu... Když si pomyslím, že brzy oslaví šedesáté druhé výročí svatby, říkám si, že je to zázrak.“
Dá se pochopit, že tyto hádky měly na chování i budoucí život Woodyho Allena zřetelný vliv: „Někdy se stane, že se s Miou (Farrowovou) chytneme, ale je to velmi vzácné. Já prostě nemůžu. Nemyslím si, že by se děti rády koukaly, jak se rodiče hádají. Hrůzyplných a skličujících zážitků mají dost. Před dětmi se nikdy hádat nehodlám. Stejně na to nejsem žádný odborník. Nadávat si je vždycky jen ztráta času. Když se já rozčílím, týká se to většinou různých předmětů. Když třeba ráno nefunguje topinkovač nebo když nejdou zavřít dveře u lednice, ztratím nervy a praštím s tím. Ale tím to končí.“
V roce 1940 nastoupí malý Allan do školy. Je to lajdák. Všechny prostředky jsou mu dobré k tomu, aby nedělal úkoly a aby nemusel do vyučování. Je vyhlášeným mistrem v simulování všech možných nemocí a Nettie, kterou si ředitel často volá do školy, se stane známou postavou školních chodeb. Vždycky totiž vyjde z ředitelny s velkým křikem a veřejně Allana potrestá – jenže toho se to ani netkne, žádné výčitky na něj nepůsobí. Občas jí dokonce vysekne břitkou odpověď, která se vryje do paměti, jako například ten den, kdy měla jeho matka na jednom oku obvaz: „Zmlkni, mami, nebo ti propíchnu to druhý.“
Když se Nettie vrátí po těžkém dni z práce, nesnese žádný odpor. Zdá se, že asi byla často pěkně od rány. Allan se na ni bude kvůli těm opakovaným výpraskům dlouho zlobit. Spolu s jejími hádkami s Martinem ho totiž utvrdily v představě, že je nechtěné dítě. Jeden z Allanových kamarádů vypráví, že „jeho matka měla zlou povahu a nenechala mu ani chvilku oddechu. Pokaždé, když ji rozčílil, spustila křik a pak dostal pěkně nařezáno. Kdyby mě moje matka tak silně uhodila, s pláčem bych utekl. Ale on nikdy neplakal. On své emoce obdivuhodným způsobem kontroloval.“
Škola ho tedy nezajímá, věnuje se jí co možná nejméně. Nettie mu stojí neustále za zády a opakuje pořád dokola stejnou písničku: „Nemrhej časem a uč se.“ Naproti tomu v oblastech, které ho zajímají, prokazuje Allan neobyčejnou horlivost a neukojitelnou zvídavost. Když třeba objeví svět kouzlení, tráví celé hodiny nacvičováním jednotlivých čísel a čtením knih na toto téma. Stejně tak se u něj záhy vyvine nadšení pro komiksy a pro jazz, ale to všechno nic neznamená vedle vášnivého zaujetí pro film.
Začne to díky Nettie, která ho jednou – jsou mu tehdy teprve tři roky – vezme na Sněhurku. Je u vytržení: matka ho musí pevně držet, protože si chce za každou cenu na plátno sáhnout. Zatímco s Netií zhlédne všechny kreslené filmy od Walta Disneye, Marty ho vodí na válečné filmy a na westerny. Tráví tak s otcem dlouhé hodiny v potemnělých sálech, jež jsou mu prozřetelností seslaným útočištěm před káráním od profesorů a před hádkami v rodině.
Jednou volají Nettie zase do školy, kde jí ředitel strčí pod nos Allanovo slohové cvičení, prošpikované „žertíky sexuálního charakteru“, jak se praví v hodnocení.
Ředitel se Allana před matkou, která je rudá hanbou, zeptá:
„A tohle má znamenat co? ‚Byla pružná jako liána a já bych si byl rád zahrál na Tarzana.‘“
„To je pouhá slovní hříčka.“
„Paní Konigsbergová, váš syn by měl jít k psychiatrovi.“
Podle jeho sestry „Woody nebyl obyčejné dítě, a přitom celý náš systém, ať jde o výchovu, nebo o cokoli jiného, je zaměřený právě na obyčejné děti. Pro něho tím pádem nic příhodného neexistovalo.“
Woody má také potíže s představami o své budoucnosti: „V posledním ročníku si už všichni vybírali nějakou profesi nebo nějaké směřování, ale já žádné přesné výhledy neměl. Už dřív jsem se zabýval myšlenkou, že se stanu policejním inspektorem nebo že vstoupím do FBI. S Mickeym jsme také mluvili o tom, že si spolu otevřeme lékárnu a že se budeme v práci obden střídat, abychom mohli chodit na baseballové zápasy. O něco později jsem měl v úmyslu vrhnout se na optometrii, což už bylo mnohem serióznější. Pomýšlel jsem i na to, že se stanu kouzelníkem. Čas od času jsem velice spontánním způsobem sám sebe viděl jako nějakého komika, například když jsem s matkou poprvé viděl Boba Hopea ve filmu Cesta do Maroka. Jak to ale přicházelo, tak to zase odcházelo.“ Nakonec v roce 1953 končí střední školu a zapíše se s kamarády na newyorskou univerzitu. Nettie rozhodla, že její syn bude... lékárníkem.
Jenže Allan se raději zapíše na oddělení kinematografie. Zůstává věrný svým zvykům: neučí se a na přednášky nechodí. Na konci prvního semestru jen tak tak zvládne zkoušku z filmové režie, ale španělštinu a angličtinu neudělá. Newyorská univerzita rozhodne o jeho vyloučení. Když jí tu špatnou zprávu oznámí, Nettie se vrhne do koupelny a pokusí se zabít: spolyká kameny od mahjongu//Tradiční čínská společenská hra (pozn. překl.)//.
Ale protože nikdy neuzná porážku, vydá se do kanceláří newyorské univerzity. Chce mluvit s někým z vedení, aby dali jejímu synovi ještě jednu šanci. Nejspíš je velmi přesvědčivá, jelikož ho vezmou zpátky, ovšem pod podmínkou, že se na ty zkoušky přihlásí v létě a že bude mít lepší výsledky. Nakonec ho však vyhodí. Jak řekl jeden z profesorů, „Allan Konigsberg má problémy, kvůli nimž by měl navštívit psychiatra.“
Na podzim roku 1954, aby Nettie trochu uklidnil, začne chodit do večerních kurzů filmové produkce na newyorské City College. Po několika týdnech je vyloučen...
Když se jí jednou pokouší vysvětlit, že chce psát legrační historky pro televizi, zmocní se Nettie náhlé mdloby. Všemi prostředky se ho pak pokouší odradit. „Byli to přesně takoví židovští rodiče, jak si je lidi představují: člověk byl vždycky dopředu vinen, zvlášť já; nějaké povzbuzení, to vůbec neznali, to bylo vždycky jen: ‚Tak mi to dokaž.‘“
Nettie přibyly další starosti, protože Woody chodí s jednou dívkou, Harlene Susan Rosenovou, kterou potkal v židovském komunitním centru. Je to dívka z dobré rodiny, její otec má obchod s dětskou obuví na Kings Highway. Je to skutečná umělkyně, hraje na klavír a na zobcovou flétnu. A co si myslí maretunestek//„Tchyně“ v jidiš//.
o tom krátkozrakém zrzounovi, který není ani doktorem, ani advokátem?
Bylo by dost překvapivé, kdyby se ze svazku své dcery s tímhle chlapcem bez budoucnosti radovala. Přesto se Allan a Harlene v roce 1955 zasnoubí. Toho dne Nettie vyplísní svého syna před celou rodinou jeho snoubenky. Nadává mu, že je úplně neschopný, a zapřísahá ho, aby buďto zase začal studovat, nebo aby si konečně našel trvalé zaměstnání, když se teď chystá založit židovskou rodinu. Hluboce roztrpčený Allan tam všechny nechá a práskne za sebou dveřmi.
Později mu bude každá příležitost dobrá, aby si s Nettie vyřídil účty. V Manhattanu třeba vykládá, že píše knihu podle novely s názvem Sionistická kastrátorka. Ve filmu Povídky z New Yorku, natočeném v roce 1989, si ji představuje v podobě montgolfiéry, která se vznáší na newyorském nebi a neúnavně ho se svými hořkými výčitkami pronásleduje. Hrdina filmu Banáni, Fielding Mellish, zase vypráví, že k němu byli rodiče vždycky velice milí: „Tloukli mě jen jednou, od 21. prosince 1942 do konce jara 1944.“
V Zeligovi hlavní postava popisuje své dětství takto: „Můj bratr mě bil; moje sestra bila mého bratra; můj otec nás bil, sestru, bratra i mě; moje matka nás bila, otce, sestru, bratra i mě; sousedi nás bili, rodiče, sestru, bratra i mě; všichni lidé z celé čtvrti nás bili.“
Když po něm někdo chce, aby svou matku popsal, načrtne Woody Allen s jistou dávkou pohrdání karikaturní portrét ženy „velice přízemní, povrchní, bez špetky fantazie. Ráno vstane, jak už to dělá dlouhá léta, jde do práce do jednoho krámku s květinami, vrátí se metrem domů a připraví večeři. Jinak ji toho moc nezajímá. (...) Moje matka je zcela jistě paranoidní. Nevěří na onen svět, ale nevěří ani na život tady na zemi.“
Mia Farrowová zachytila ve svých pamětech návštěvy Woodyho Allena u jeho rodičů: „Byla to velice těžko snesitelná chvíle, doslova příšerná, tak jako pokaždé, když se s rodiči potkal. Já vyrostla v Beverly Hills. Byla jsem vychována v klášteře. Pohybovala jsem se v kruzích, kde k sobě lidé byli zdvořilí. Nikdy jsem neviděla nikoho, kdo by se k někomu choval tak, jako se Woody choval ke svým rodičům.“ Dělá pořád stejné žerty. „Když přijeli do New Yorku, chodili jsme je s některými z dětí každé dva nebo tři týdny navštívit a naše návštěvy se odehrávaly podle neměnného rituálu: Woody zazvonil u dveří a rukou zakryl kukátko. Vždycky otevřeli.“
Woody Allen se za rodiče stydí, tak trochu jako nějaký puberťák, co se neodváží pozvat si kamarády domů, aby nezjistili, jaký doopravdy je, v jakém odporném světě žije. Často se Mii Farrowové ptal: „Dokážeš si vůbec představit, že ti lidé jsou mí rodiče?“
V roce 1986 natáčí dokument s názvem Dvě matky, který ale nikdy nedokončí. Se zřetelným záměrem dosáhnout ostrého kontrastu staví před kameru matku Mii Farrowové, Maureen O’Sullivanovou//Tato herečka hrála v Tarzanovi po boku Johnnyho Weissmullera roli Jane//.
a potom tu svou, které je tehdy šedesát osm let. Zapřede s ní na kameru surrealistický rozhovor:
„Tloukla jsi mě?“
„Odpusť mi to. Párkrát jsem ti dala na zadek. Nezacházela jsem s tebou zle, to ne, ale někdy jsem ti dala na zadek. Ano, čas od času jsem tě tloukla. Čas od času jsem ti dala výprask.“
„Vzpomínám si, že když jsem byl malý, tloukla jsi mě každý den.“
„Jak tloukla? Jako že jsem tě mlátila?“
„To ne, ale pořád jsi mě fackovala.“
„Ty jsi měl energie na rozdávání, hodně jsi mluvil. Byl jsi velice živý, pořád jsi běhal a skákal. Na mě jsi byl příliš divoké dítě. Nebyla jsem k tobě moc milá, protože jsem byla příliš přísná, a toho lituji. Kdybych nebyla tehdy tak přísná, možná bys teď nebyl tak... tak netrpělivý. Možná bys byl... no, jak jen to říct? Ne lepší. Ty jsi dobrý člověk. No ale... možná přívětivější, vřelejší. To je to slovo, které jsem hledala.“
Díky, nebo kvůli svému synovi je Nettie nejslavnější židovskou matkou 20. století. Je archetypem matky protivné, posesivní a hlavně všudypřítomné. Na konci vysílání jednoho dílu pořadu francouzské televize „Bouillon de Culture//„Vývar z kultury“ nebo „vření v kultuře“ (pozn. překl.)//“.
který byl věnovaný Woodymu Allenovi, moderátor Bernard Pivot podrobil hosta, v souladu se zavedeným zvykem, svému slavnému dotazníku. Na otázku: „Jaká je vaše oblíbená kletba?“ Woody odvětil: „Nemohu odpovědět.“ Viditelně zaskočený Bernard Pivot naléhal: „Ale proč ne?“ Woody na to měl tuto neobyčejnou odpověď: „Protože se možná na televizi dívá i má matka!“
