Román jednoho z nejuznávanějších současných španělských spisovatelů střední generace se dá číst dvojím způsobem: jako mistrně, místy přímo filmově napsaná detektivka s netradičním profilem zločince a překvapivým rozuzlením, i jako román společenský, kde inspektorův osud plasticky zachycuje proměny španělské společnosti konce tisíciletí.
Ze španělštiny přeložil Vladimír Medek.
Váz., rok vydání 2008, ISBN 978-80-7407-017-4
Datum zařazení do katalogu: 07.10.2008.
zákazníci s touto knihou obvykle kupují také
ukázka z knihy
Ve dne i v noci chodil po městě a hledal něčí pohled. Žil jenom pro ten úkol, i když se snažil dělat i jiné věci nebo předstíral, že je dělá, jenom se díval, slídil v očích lidí, ve tvářích neznámých, číšníků ve výčepech a prodavačů v krámech a zkoumal obličeje a pohledy zatčených na kartotéčních lístcích. Inspektor hledal pohled někoho, kdo spatřil něco příliš obludného, než aby to zapomnění mohlo ztlumit nebo rozmazat, oči, v kterých musela přetrvat nějaká stopa nebo nějaký důsledek toho zločinu, zorničky, v kterých by bylo možné bez váhání objevit vinu, stačilo by si je důkladně prohlédnout, jako lékaři rozpoznají příznaky nějaké nemoci, když do nich posvítí malou baterkou. Tak mu to řekl páter Orduňa, „hledej jeho oči“, a podíval se na něj tak upřeně, až se inspektor lehce otřásl, skoro tak jako kdysi dávno, ony malé, krátkozraké, unavené a neomylné oči, které ho poznaly, jakmile se objevil v domově, stejně okamžitě jako by on sám, inspektor, měl poznat zločince, kterého hledal, nebo jako v něm páter Orduňa tenkrát před lety rozpoznal opuštěnost, zášť, stud a hlad a také nenávist, trvalou a skrývanou nenávist k internátu a ke všemu, co v něm bylo, stejně jako ke světu tam venku.
Bude to nejspíš pohled neznámého člověka, inspektor však si byl jistý, že ho bez nejmenší mýlky a váhání pozná, jakmile se jejich oči setkají, třeba jen jednou, na dálku, na protějším chodníku nebo za okny některého výčepu. V hledání mu pomáhala příhodná okolnost, že i on ve městě dosud byl do značné míry neznámý, poněvadž ho sem přeložili teprve před několika měsíci, na počátku léta, málem překvapivě, když už nepočítal, že jeho žádosti vyhoví, přinejmenším až do příštího roku, kdy znovu vyhlásí konkurs na přeložení. Pokud něco nepřichází tak dlouho, bylo by líp, kdyby to nepřišlo vůbec: inspektor ukázal to sdělení své ženě, která na ně celé roky čekala, ale ta nedala najevo sebemenší radost, dokonce ani úlevu ne, jen přikývla, ještě rozcuchaná a duchem nepřítomná, jako kdyby právě vstala, i když byly tři odpoledne, zastrčila to sdělení s hlavičkou a úředním jazykem zpátky do obálky, položila ji na příborník a zůstala okamžik stát se svěšenou hlavou, jako kdyby si nepamatovala, kam jde, a jen si mnula ruce.
Když něco nepřichází tak dlouho, jako kdyby to nepřišlo vůbec, nebo je to možná ještě horší, poněvadž když se jí teď nevčas splnilo, po čem tak toužila, působilo to na ni naopak jako výsměch. Inspektor ovšem dlouho odmítal požádat o přeložení, nebo jí více méně lhal, tvrdil jí, že žádost už dávno poslal nebo že konkurs předčasně uzavřeli, všelijaké výmluvy, aby jí nemusel říci, že mu na strachu a na nebezpečí nesejde tolik jako na možné ostudě, zradě vůči kolegům, vůči přátelům, které zavraždili nebo zůstali trvale zohavení nebo ochrnutí po nějakém výbuchu. Jemu na takových věcech záleželo, ale jí ne: ona jen čekala, od rána až do večera, a kolikrát až pozdě do noci, čekala vsedě u telefonu a před zapnutým televizorem, nebo přes záclonky na okně vyhlížela na ulici a všeho se lekala, zazvonění zvonku, rány z výfuku auta, poplašného zařízení, které se rozřinčelo v některém obchodě v sousedství. Celá léta čekala hodinu za hodinou a den za dnem, tolik let, že už jich bylo příliš, že se nakonec už na nic neptala a nic na něm nechtěla, nezačínala už u jídla nenápadné rozhovory, při kterých klouzala z jednoho na druhé tak dlouho, až se jí naskytla příležitost zeptat se ho na přeložení. Ale právě když to sdělení (což ve skutečnosti byl rozkaz, a možná dokonce doporučení, aby šel do důchodu) přece přišlo, už před nějakým časem se ptát přestala, nejen na přeložení, ale na cokoliv, a pokud se inspektor vrátil až pozdě večer a neohlásil jí to telefonem, nečekala ho už vzhůru a v noční košili, aby mu to vyčetla anebo propukla v pláč. Přicházel domů a s nezměrnou úlevou zjišťoval, že světla jsou zhasnutá, sundal si boty a opasek s pistolí, poslepu došel do ložnice, ozářené jen odleskem pouličních svítilen, potichu se svlékl a slyšel ji, jak oddechuje, ve tmě, kde svítily jen červené číslice na rádiu s budíkem, vlezl si do postele a točila se mu hlava z cigaret a z whisky, zavřel oči a zatápal po jejím těle, po kterém už dávno netoužil, a v tu chvíli si uvědomil, že nespí, takže předstíral, že sám usnul, aby se zbaběle vyhnul otázkám, s kterými mohla přijít a které už tolikrát slyšel stejně jako slzy a nářky, proč ji musel odvézt sem, do země tak nepřátelské a vzdálené od její vlastní, a proč se jí už nikdy nedotýká.
Inspektor, kterého ve městě dosud neznali a lidé z komisařství ho sledovali zčásti s obdivem a zčásti nedůvěřivě, poněvadž ze severu si s sebou přinesl nejasnou legendu o své rozhodnosti a odvaze, ale také o záchvatech psychické nevyrovnanosti, chodil po ulicích a hledal obličej někoho, koho okamžitě pozná, tím si byl jistý, možná s chvilkovým ohromením, jako když ve výkladní skříni uvidíte sami sebe a nevíte, kdo to je, poněvadž nevidíte předem připravený výraz, jaký obvykle vídáte v zrcadlech, nýbrž ten druhý, ten, který vidí ostatní, takže ho znáte ze všeho nejmíň. Hledej jeho oči, řekl mu páter Orduňa, a on dnes večer po odchodu z domova hledal tváře a pohledy v téměř prázdném městě, ve tmě předčasné zimy, s dveřmi a okenicemi pozavíranými proti zimě a strachu, poněvadž od smrti té holčičky jako by se do města vrátil někdejší strach z nočních hrůz, ulice se po setmění rázem vylidnily, tma se zdála hlubší a světla slabší. Jakékoliv kročeje zněly jako kroky onoho člověka, jehož pohled inspektor hledal, kterákoliv osamělá postava, kterou potkal, mohla být ta, kterou nikdo neviděl vycházet z parčíku Cava toho večera, kdy ke zločinu došlo, někdo, kdo by se pokoušel předstírat jistou samozřejmost, když vkročil zpátky do světla, a už si určitě setřásl hlínu, od které měl umazané kalhoty, a prsty si urovnal vlasy, zatímco se kradl mezi zpustlými živými ploty a mezi lavičkami, kde už nevysedávaly dvojice milenců, a pod lucernami, jež nikdy nesvítily, poněvadž se do nich každý víkend trefovaly kamením party výrostků, kteří se tam chodili opíjet. Cestou z parku šlapal po střepech luceren a lahví od piva a na náspu za sebou nechal v měsíční záři bledou skvrnu, tvář s otevřenýma, nehybnýma očima. Někdo právě teď chodí po městě a uchovává v sobě vzpomínku na ony oči v posledním okamžiku, kdy byly s to se dívat, vteřinu předtím, než je zeskelnila smrt, a ten, kdo onu agonii způsobil a byl u ní, se nemůže dívat jako každá jiná lidská bytost, v jeho zorničkách musí zůstávat odraz, zbytek nebo záblesk hrůzy, která byla v těch dětských očích. Před čtyřiceti lety páter Orduňa přehlížel pohledem řadu chlapců, kteří se dívali před sebe v očekávání trestu, bez nesnází rozpoznal pohled viníka a poté, co ho před ostatními odhalil a zahanbil, usmál se a prohlásil: „Tvář je zrcadlo duše.“
Inspektor si však byl jistý, že někteří lidé duši nemají, a to, co hledal, i když tu myšlenku nijak zvlášť neupřesnil, byl obličej, v kterém by se nic nezračilo, nic neříkající tvář s očima jakoby prázdnýma, jaké už v životě několikrát viděl, naštěstí nepříliš často, na protější straně stolu při výsleších, pod zářivkami na komisařstvích a také na fotografiích, obličeje některých podezřelých a odsouzenců, které v něm spíš než strach nebo pohrdání vyvolávaly krajně nepříjemný pocit chladu. Po pravdě, pomyslel si teď, takových nepoznal mnoho; nebylo příliš časté, dokonce ani pro policistu ne, setkat se s obličejem, v kterém by nebyl ani sebemenší odraz duše, s očima, které by se jen a pouze dívaly.
„To ale není pravda,“ řekl mu předtím páter Orduňa. „Není člověk, který by neměl duši, dokonce i toho nejhoršího vraha Bůh stvořil ke své podobě a obrazu.“
„A vy byste ho poznal?“ zeptal se inspektor. „Dokázal byste ho poznat v řadě podezřelých, jako když jste tenkrát nechával nastoupit do řady nás, poněvadž někdo vyvedl nějakou lumpárnu, prohlížel jste si nás jednoho po druhém a vždycky jste viníka našel?“
„Kristovi stačilo se na Jidáše podívat a věděl, že je zrádce.“
„Jenže ten byl ve výhodě. Vy říkáte, že byl Bůh.“
„Jidáše poznal svou lidskou stránkou,“ a páter Orduňa se zatvářil velice vážně. „Lidským strachem, že ho budou mučit a že musí umřít.“
Hledal nějaké oči, tvář, která by byla zrcadlem duše v pasti, prázdné zrcadlo, které nic neodráží, výčitky ani lítost, a možná ani strach z policie ne. Zůstaly po něm stopy mužské krve, útržky kůže, vlasy a chlupy ze šourku a nedopalky, na kterých byly sliny. Na chodnících a za okny výčepů, v těch prvních předčasných a chladných podzimních soumracích, viděl inspektor tváře lidí jako rozmazané, neurčité skvrny a mezi nimi se jako vidina bez výstrahy vynořoval obličej jeho ženy, se kterou mluvil telefonem, než odešel z kanceláře. Volal jí každé odpoledne v šest, kdy v sanatoriu začínaly návštěvní hodiny, a někdy se jí zeptal, jak se jí daří, a ona na to nic neřekla, zůstala u telefonu, mlčela a hlasitě oddechovala, jako když dřív ležela v temné ložnici.
Teď se mu však vnucovaly jiné tváře, s vynaložením vůle, ve kterém zároveň byla i podvědomá snaha uniknout vlastnímu nepotlačitelnému studu. Teď se nesměl rozptylovat, musel hledat, ustavičně hledat obličej toho neznámého, a pohnutky, které ho k tomu posedlému hledání podněcovaly a nedovolily mu spát ani se zabývat ničím jiným, neměly co dělat s jeho smyslem pro povinnost ani s profesionální hrdostí, a vůbec už ne s nějakou myšlenkou na spravedlnost: poháněla ho snaha vrátit věci zpátky, byť to nebylo možné, a hluboká zášť, ve které byla čirá touha po pomstě, i když to nikdo netušil. Musel najít obličej někoho neznámého, aby ho potrestal za to, že zabil, a aby mu zabránil zabíjet znovu, především ho ale chtěl najít proto, aby se mu mohl podívat do očí a na několik vteřin nebo minut si vychutnat, jak mu bude nahánět hrůzu, aby toho zvrhlíka popadl za klopy saka nebo za límec u košile, zblízka se mu upřeně podíval do očí a otloukl mu hlavu o zeď, aby umíral strachy, aby se pomočil, jako se před mnoha lety na komisařstvích pomočovali studenti a političtí vězňové.
Když odcházel z kanceláře, rozloučil se kývnutím se strážemi u dveří, podíval se na jednu i na druhou stranu ulice s dřívějším strachem, který ho dosud nepřešel, nedůvěřivě si prohlížel každého, kdo se blížil, a přesvědčil se, jestli nějaké auto není zaparkované na podezřelém místě, jakmile však dorazil do středu náměstí, kde stála generálova socha, proměnil se v neznámého a začal se svým hledáním, obličej po obličeji, slídil, aniž to někdo postřehl, a vracel se stále na táž místa, k papírnictví Nejsvětějšího srdce, kde holčičku viděli naposled, a potom dolů k parčíku Cava a k zahradám na jižním konci města, na okraj svahu porostlého borovicemi, jenž končil v sadech, které se už začínaly svažovat do údolí.
Někdy navečer, když skončilo vyučování, obcházel kolem školních vrat. Z dálky poslouchal povyk dětí nebo zůstal nehybně stát na chodníku mezi čekajícími matkami, a v takových chvílích se mu vybavovala tvář mrtvé holčičky, ta z fotografií a videa z prvního přijímání, tvář, kterou on sám viděl ve světle baterek a blesků, jež mačkal soudní lékař Ferreras pod vysokými korunami borovic, na náspu, kde ji po celé noci a dnu hledání náhodou našli městští metaři. Okolo deváté večer, o mnoho později ne, řekl pak Ferreras a s nepříjemným mlasknutím si stáhl z rukou gumové rukavice a potom si je umyl teplou vodou z kohoutku. „Zemřela kolem deváté,“ opakoval, „jenže nevíme, jak dlouho umírala,“ a znovu zamířil ke stolu, na němž ležela nažloutlá mrtvolka plná modřin, nahá a hubená, s odřenými koleny a v bílých ponožkách. Vždyť vypadá jako nevěsta, řekla matka, když se s inspektorem dívala na video z prvního přijímání, v strašlivém smutku bytu, kam se ta holčička, Fátima, už nevrátila od chvíle, kdy si šla naproti do papírnictví koupit čtvrtku a krabičku voskovek, a kde teď byly její fotografie jako obrazy někde v kapli, jedna na poličce stojanu s televizorem a druhá pověšená na stěně, ve zlatém rámečku, jedna z těch barevných fotografií vytištěných na papíře podobném plátnu.
Inspektor seděl na pohovce a žena mu s pohostinností, která se k takové chvíli vlastně nehodila, přinesla pivo a talířek oliv, pobízela ho, aby si vzal, a smrkala přitom do papírového kapesníčku; potom pustila video a bez upozornění a ohlášení se zblízka objevila tvář té holčičky, s lokýnkami a s čelenkou, v bílých šatech se spoustou tylu, týchž, do kterých ji ustrojili po smrti, za ten rok od prvního přijímání ovšem vyrostla a museli jí je vzadu nechat rozepnuté, právě tak jako jí museli nalíčit obličej, aby co možná nejvíc zakryli stopy, ty fialové skvrny, aby nebylo vidět to, co inspektor spatřil tam na náspu pod neduživými borovicemi, otevřené a slepé, skelné kulaté oči, stejně otevřené jako ústa.
Ústa však byla ucpaná něčím, co ji udusilo, potrhaným cárem látky umazaným od krve, který soudní lékař vytáhl až později, velice opatrně, ještě vlhký a nasáklý slinami a krví, i když semenem ne, řekl Ferreras a špičkou kuličkové tužky ukázal na jednu skvrnu, a inspektor pocítil nával hnusu a mrazení, na okamžik se mu zvedl žaludek a hned to zase vystřídala chuť plakat vzteky. Jenže toho nebyl schopen, zapomněl, jak se to dělá, nedokázal nebo nemohl plakat ani na pohřbu svého otce, a otec holčičky na tom teď možná byl stejně, měl suché oči, suché a červené, oči člověka, který nespal a ještě dlouho spát nebude, a i kdyby usnul, neodpočine si, poněvadž ve snu bude znovu a znovu prožívat zmizení své dcery, všechen ten strach a hledání a potom zařinčení telefonu, zvonek u dveří, inspektor a dva uniformovaní četníci, kteří smekli, dřív než někdo z nich cokoli řekl. Muž se nerozplakal, jenom otevřel ústa a napjal spodní čelist a výkřik, který nevydal, vyrazila jeho žena, jež zůstala stát v chodbičce, poněvadž nenašla odvahu přijít ke dveřím, když se ozval zvonek. Vykřikla a sesula se na podlahu, nějaká jiná žena jí přišla pomoci a inspektorovi se zdálo, že od té chvíle nepřestal slyšet její nářek, dokonce ani když odešel z domu a vracel se na komisařství s neurčitým úmyslem něco udělat, ospravedlnit se, představovat si, že ten zločin nezůstane bez trestu, že mohou něco podniknout a pátrat a některé rozkazy může dát jenom on.
V noci v posteli, během tolika probděných nocí, když ležel ve tmě a stýskalo se mu po alkoholu a cigaretách, i když o ně doopravdy nestál, viděl, jak se mu střídají před očima různé tváře té holčičky, ta, kterou měla, když ji uviděl poprvé, ta, kterou měla na pitevním sálu, když soudní lékař odhrnul prostěradlo a ukazoval mu její zranění, a také ta poslední, kterou viděl, ta na videu z prvního přijímání. Viděl ty tváře a potom, jako kdyby tma zhoustla, viděl jiný obličej, kterému chyběly rysy, obličej někoho, kdo možná v touž hodinu také nemůže spát, někoho, kdo bezpochyby je tady ve městě, pohybuje se po ulicích, chodí do práce a zdraví se se sousedy. V takových chvílích se inspektor někdy posadil na posteli, jako když se někomu náhle rozbuší srdce ve chvíli, kdy usíná, a měl nesmyslný pocit, že si každou chvíli už musí vzpomenout, ale nic se nedělo, dokonce ani neusnul, nebo usnul teprve, když svítalo, a myslel na svítání onoho dne, na první paprsky světla, v kterých se postupně objevovala dívčina tvář a obrysy jejího těla, jež z dálky vypadalo jako pohozená hromádka šatstva na náspu, kam nesvědomití výrostci házeli odpadky, střepy z litrovek piva, kartony od mizerného vína a ananasového džusu. Ono svítání ho také zastihlo vzhůru, viděl, jak se postupně objevuje světlo, a to, že usnul, zjistil teprve, když ho jako výstřel probudilo zvonění telefonu.
Měl nejasný strach, že ho volají ze sanatoria; zároveň se však také obával, že mu chtějí ohlásit nějaký atentát, smrt některého kolegy z komisařství, ale když se probral, uvědomil si také, že už neslouží v Bilbau, že před několika měsíci vyhověli jeho žádosti a přeložili ho, po tak dlouhém čekání, když už možná bylo pozdě jako vždycky, nebo málem pozdě. Všechno přichází tenkrát, když už to není nic platné, vzpomněl si, jak se na něj podívala jeho žena, když jí to sdělení ukázal, úřední obálku s roztrženým okrajem, ze které čouhal list papíru. Upřený pohled jejích zorniček z takové blízkosti ho zraňoval, jenže se nedívaly se na něj, ale skrz něj, ani na zapnutou televizi, ani k oknu, u kterého tolikrát čekávala, ale na stěnu, k tapetě na stěně bytu, ve kterém strávili tolik let, aniž kdy měli pocit, že tam skutečně žijí, roků, o kterých teprve když byly pryč, pochopili, že uplynuly, netečně a neužitečně, od posledních let mládí k jinému věku, jemuž se nedalo rozumně říkat zralost a ve kterém teď inspektor cítil, že žije, v jakési nehostinné dočasnosti, která byla možná konečná jako prázdný byt, do kterého se každý večer vracel vyčerpaný tím, jak dlouho chodil a prohlížel si tváře neznámých, a postel, na které už viděl, že ho tam čeká další bezesná noc, stejně jako na něj zas bude čekat jeho žena, až ji propustí ze sanatoria.
