Yves Saint Laurent, poslední kníže elegance a první z řady návrhářů pro širokou veřejnost, nahradil v roce 1957 v čele impéria zesnulého Christiana Diora. Oblékal dobu, v níž žil: neunikla mu sexuální revoluce, požadavky homosexuálů, emancipace žen a s dvacetiletým předstihem definoval naše dnešní představy na moderní život. Alkohol, drogy a skandály šly ruku v ruce s úzkostmi a depresemi a tento křehký kouzelník módy také často tvrdě narazil na životní realitu. Yves Saint Laurent zemřel 1. července 2008 v Paříži, jeho popel byl rozprášen v botanické zahradě v marocké Marakéši.
Přeložila Eliška Anna Vejrychová
Vázaná, 188 stran, barevná fotografická příloha
Datum zařazení do katalogu: 07.12.2009.
zákazníci s touto knihou obvykle kupují také
ukázka z knihy
I. ÚSPĚCHY
1. Město, jehož princ je dítětem…
1949. Španělský Oran, kamenná zeď obklíčená mořem a zalitá sluncem. Třináctiletý chlapec říká svým sestrám: „Jednou bude moje jméno zářit na Champs-Elysées.“
O osm let později, 15. listopadu 1957, se teď už velký chlapec s triumfálním výrazem objevuje na přepychovém balkoně na avenue Montaigne. Nejsou to přímo Elysejská pole, ale mnoho nechybí. Vytáhl se do výšky, to ano, ale obličej zůstal dětský, s trochu sevřenými rty a očima schovanýma za velkými brýlemi ze želvoviny. Obklopuje ho dav fotografů lačnících zachytit jeho portrét. Yves Mathieu-Saint-Laurent (jméno Mathieu zdědil po svém otci a přestal ho používat teprve v době vzrůstající slávy) nastupuje po Christianu Diorovi. Před měsícem zesnulý král módy, vynálezce new look, člověk, který Paříž po válce znovu vynesl na vrchol haute couture, jmenoval sotva jednadvacetiletého následníka. V sychravé podzimní Paříži se shromáždily luxusní renaulty, citroëny a půvabné ženy u vchodu do nejvěhlasnějšího butiku na světě, aby se podívaly na ono zázračné dítě.
Osm let v životě člověka neznamená nic. Pro nedočkavého mladíka se však rovnají věčnosti. Ve tváři nového mistra se rýsuje uspokojení, mlhavá ironie, možná špetka opovržení a snad i nejistota. Sen se naplnil, co teď? Smíšené pocity, které se ho zmocňují, svěřil Yves Mathieu-Saint-Laurent v dopise matce: „Smutek, úzkost a zároveň radost, hrdost a strach z neúspěchu.“ Tato slova se stanou věrným obrazem jeho budoucí kariéry. Bylo to úžasné defilé úspěchů a vyznamenání provázených strachem a úzkostí.
Krátce po svém jmenování nakreslil první letní kolekci. Pracoval doma, v Oranu. Byla předvedena 30. ledna 1958 v salonech, které se během deseti let staly svědky tolika úspěchů. Nejvyšší kněžky ženského tisku, Edmonde Charles-Rouxová, Hélčne Lazareffová, Carmel Snowová z Harper’s Bazaar, byly vyslány v roli obezřetných pozorovatelů: pret-a-porter si stále jistěji vydobývá pevnou půdu pod nohama, ale poslední kolekce monsieur Christiana nepřesvědčila. Nicméně se objevují první modely, Aéroport, Air France, Alma, a triumf na sebe nenechá čekat. Nová geometrická linie, dodávající oblečení formu lichoběžníku, si získá obdiv. Za bouřlivého potlesku je mladý návrhář vyveden zpoza závěsu na pódium. Konvalinka, zastrčená v knoflíkové dírce černého obleku, mizí v něčí ruce, na obličej se mu otiskují obrysy rtěnek, je zasypáván přívlastky „rozkošný“, „úžasný“. Titulek v L’Aurore hlásá: „Triumf Diora. Ať žije trapézová žena.“
Pro přebal časopisu L’Express malíř Bernard Buffet, smutný miláček oněch let, načrtnul trapézové šaty a v revue Arts publikoval chvalozpěv na Yvese Mathieu-Saint-Laurenta, plachého mladíka s hvězdnou budoucností. Čteme tu: „Říká se, že Christian Dior byl kouzelník. Poslední chvályhodný čin vykonal, když v pravý čas objevil vhodného muže, který ho nikoli nahradí, nýbrž v něm bude pokračovat.“ Novináři se předhánějí, kdo vynikne oslnivějším chvalozpěvem nebo trefnou přezdívkou.
„Malý princ.“ „Christian II.“ „Neznámý mladík s pomněnkovýma očima.“ „Smutný mladý muž.“ Později také „Bůh módy“. A všemu udává tón deník Le Figaro: „Je mu dvacet jedna let, ale sotva na ně vypadá. Vytáhlý jako tyčka a docela hubeňoučký v přesně padnoucím saku, s nesmělým pohledem skrytým za velkými brýlemi vyhlíží jako školák s tučným kapesným nebo spíše jako dědic trůnu, který poprvé vyrazí za brány paláce.“
O deset let později Edmonde Charles-Rouxová v Le Figaro littéraire jeho portrét poněkud opraví, i když základ zůstane zachován: „Hubená tyčka, nedospělý chlapec vysoký jako žirafa, neustále zápasící s tlustými skly, které mu nepřetržitě padají z nosu. Budí falešný dojem povaleče. Je spíš rezervovaný než plachý.“
Nicméně v dubnu je „malý princ“ donucen vylézt z ulity, aby při Světové výstavě v Bruselu slavnostně odhalil Atomium, symbol moderní doby. Podle svého zvyku rozdává rozradované Belgii autogramy, ovšem bez jediného slova. Belgičané pozorují němého Pařížana se zájmem.
