Je-li pravda, že knihy jsou rentgenem společnosti, pak na tom nejsou krásné, inteligentní, svobodné třicátnice zrovna nejlépe. Tak to alespoň vyznívá z povídek kanadské spisovatelky Nadine Bismuthové vyprávějících příběhy o osamění a složitém navazování vztahů svobodných třicátnic úporně hledajících muže, který by neměl hrůzu ze dvou slov: trvalý vztah. Není proto divu, že se krásné, osamělé třicátnice vydávají do barů a na internetové společenské sítě a hledají citlivého a věrného muže, tvora na pokraji vyhynutí, o kterém sní a za něhož jsou připraveny padnout. Ukazuje se však, že takoví muži zřejmě již neexistují. Nebo snad ano?
Nadine Bismuthová (1975) vystudovala literaturu na Mc Gillově univerzitě v Montréalu a krátce na to obdržela v roce 2000 Literární cenu Adrienne Choquettové a Cenu québeckých knihkupců za knihu Věrní lidé nedělají poplašné zprávy. Je autorkou tří knih, již zmiňované sbírky povídek Věrní lidé nedělají poplašné zprávy (1999), románu Scrapbook (2004) a sbírky povídek Vzala jste si psychopata?
Z francouzštiny přeložil Martin Kučera, váz., 220 stran
Datum zařazení do katalogu: 19.04.2011.
zákazníci s touto knihou obvykle kupují také
ukázka z knihy
NADINE BISMUTHOVÁ
VZALA JSTE SI
PSYCHOPATA?
[…] takový rozhovor, jaký jsme spolu vedli my, pravil, by byl u našich rodičů nemyslitelný. Oni večer nemluvili, ale tvrdě spali; my, naše generace, spíme špatně, žijeme neklidný život, ale hodně mluvíme a stále se snažíme rozhodnout, zda máme nebo nemáme pravdu.
ČECHOV
Už vás to nudí?
Jsme všude. V kanceláři, v obchodě, ve výtahu, na mostech, v autech, v muzeu, v metru, na svých balkonech, na kole, v bance, na letišti. Nic na věci nemění, jestli jsme vysokoškolačky, samoučky, brunety, zrzky, hubené, tlusté, klenotnice, úřednice, advokátky nebo rozhlasové moderátorky: jsme svobodné. Už vás to nudí? Nudíme se už celá tisíciletí.
A přece: jako bohyně jsme přiváděly k úplnému šílenství olympské bohy; jako sirény jsme pletly hlavy mořským vlkům. Ale pak se něco pokazilo: staly se z nás panny, čarodějnice, jeptišky, kurtizány, guvernantky, souchotinářky, svobodné matky a staré panny s kočkami. Dnes jsme námětem pro romány z červené knihovny a jiná podobná díla (ha-ha), pro filmy z městského prostředí, pro televizní seriály vysílané v časech s vysokou sledovaností, pro díla o osobním růstu, pro blogy, pro názvy martini, ale nadevše vzbuzujeme hlavně lítost. Jsme jemné a milé, často na mou duši i hezké, jsme zvláštní a inteligentní, takže kde to proboha vázne? Proč jsme samy? Je to kvůli nevyřešenému sporu s otcem? Kvůli traumatu prožitému v břiše matky? Jestli znáte odpověď, moc vás prosím, řekněte nám ji, protože náš psycholog nás začíná přicházet draho.
Naším největším snem je potkat muže, takže ze sebe vydáváme všechno. Bez ostychu to říkáme svým bratrům, sestrám, kolegům, přátelům, sousedům. Říkáme to svému řezníkovi i své kosmetičce a potom to už samozřejmě nepotřebujeme opakovat psychologovi. Máme tak málo hrdosti, že to říkáme dokonce i svému bývalému, ale dáváme přitom pozor, aby se necítil dotčený. Více než kdy jindy jsme připraveny nechat do svého života vstoupit muže. Zdá se však, že ti mají úplně jiné starosti, a tak se s tím často raději chceme poprat samy. Na internetu se registrujeme na seznamovacích serverech, kde si vytváříme duchaplný profil a vyjadřujeme přání navázat vážný vztah se seriózním mužem. Dostáváme záplavu odpovědí typu: „Polykáš to?“, „Jsi bohatá?“ a „Pošli mi fotku svých oblých tvarů!“, se spoustou pravopisných chyb. Zdá se vám to hrozné? Těch nejhorších odpovědí jsme vás přitom ušetřili… Proto se raději uchylujeme ke staromódnější metodě, která se sice za čtyřicet nebo padesát let ještě neosvědčila, ale je třeba si zachovat optimismus: vyrážíme do barů. Tušíme, že v opileckém prostředí nenajdeme nabídku nejvyšší kvality, ale alespoň můžeme provést kontrolu de visu. Pořádně se povzbudíme alkoholem a není vyloučeno, že s nějakým neznámým strávíme noc. Zdá se vám to neopatrné? Sledujete příliš mnoho dobrodružných televizních pořadů! Neznámý se o nás otírá, divoce nám strhne kalhotky, ne však šaty… Pak se ukáže, že z piva neměkne jen mozek. Takový scénář je však jen výjimečný; noc totiž zpravidla zakončíme u talíře hranolek se sýrovou omáčkou. Nemusíme se přitom obávat, že přibereme o jediný gram, protože kdo tady bude zítra ráno, aby nám zabránil v třídenním půstu nebo extrémní dietě s grapefruitovou šťávou? No? Kdo? Naše kočka? Určitě ne! Také určitě ne ten muž, kterého jsme připraveny nechat vstoupit do svého života a který si dává na čas a tolik mu to trvá, což je politováníhodné, protože zřejmě prožíváme svá nejlepší léta a chtěly bychom, aby se objevil dříve, než začne působit gravitační zákon.
Neklesáme však na mysli, neboť když se to povedlo jiným, proč by se to nepovedlo i nám? Kolují různé řeči: v advokátní kanceláři v centru města pracuje muž, který si jako tapetu na své obrazovce uložil fotku své snoubenky; v horní nóbl čtvrti bydlí muž, který požádal svou přítelkyni, aby se k němu nastěhovala; v blízkosti severního pólu žije muž, který si na amazon.com objednal kuchařské knihy Jamieho Oliviera a vaří své drahé polovičce chutná jídla. Ano, tak je to pořád! Někde je muž, který-který-který… Přestože nás tyto historky motivují, přiznejme si, že máme velkou chuť odložit je mezi legendy. Je to jako s tím známým deodorantem, který prý nedělá na našich černých šatech bílé kruhy: mluví se o něm, asi existuje a funguje, ale nikde ho neseženete. Nevěříte nám? Můžeme to odpřísáhnout.
To nemyslitelné, nenadálé a nečekané – hrome, zázrak! – se totiž někdy stává. Potkáme muže a cítíme, že přišla naše chvíle: je to ten správný! Ano, tentokrát je to tak! Jorge (vyslovujte prosím Chor-ché a „r“ pěkně chrčivě) je náš instruktor windsurfingu v Mexiku. Pět nebo šest dnů s ním popíjíme piña coladu na pláži a milujeme se v jeho chatce bez elektřiny a se spoustou škorpionů, před nimiž nás on chrání. Po návratu domů si zavedeme meziměstský tarif a denně s ním mluvíme. Máme s Jorgem velice silný vztah! Pravá láska na první pohled! Taková láska, že se chce přijet usadit do Kanady. Víme samozřejmě, že to je trochu bláznivý nápad – z čeho tady Jorge bude žít? Přesto telefonujeme na velvyslanectví a zjišťujeme, co je třeba udělat, aby dostal vízum. Zdáme se vám naivní? Nebuďte zlí! Neznáte Jorgeho! On není jako ti ostatní. Skutečně nás bolí, když jeho telefonáty bezdůvodně ustávají. Říkal přece, že nás miluje. O tom nepochybujete, velice děkujeme, ale přece jen dodáváte, jestli bychom nemohly zkusit najít si muže ze stejného časového pásma?
Samozřejmě. Stane se nám totiž, že podlehneme šarmu Andrého (proboha, nevyslovujte „r“ chrčivě!). André je bývalý spolužák z univerzity, kterého potkáme na ulici, nebo ten nový kolega v kanceláři nebo ten číšník v restauraci, na kterou jsme zvyklé. S Andrém strávíme mnohem více než jen čtyři nebo pět nocí: jsme spolu pět nebo šest týdnů a je to něco nevídaného! Voláme si desetkrát denně, z velice důležitých pracovních schůzek mu posíláme hodně lechtivé vzkazy, chodíme za ním v jednu hodinu ráno a během víkendů jsme spolu schovaní tak dobře, že po nás rodiče vyhlašují pátrání. Ano, s Andrém jsme znovu objevili recept na štěstí, až to najednou začalo jít z kopce. Divíte se? Neměli byste. Proč si myslíte, že byl André sám, když jsme ho potkaly? Přesně tak: je to fobik (má odpor k povinnostem), narcista, neurotik, alkoholik a melancholik. Je to zkrátka patologický případ a potřebuje terapeutickou péči. Je tedy lepší se od něj vzdálit, abychom se k němu příliš nepřipoutaly, ne? Ale ano! Jistěže André není tak hrozný stále. Ve vzácných případech se stává, že příčinou rozchodu není duševní porucha. Po několikatýdenním soužití André stále nechápe, že nemáme rády, když vyjídá naši ledničku, spořádá všechny naše olivy a na pultu nechá sušit pecky; připadá nám nechutné, že se po sprše utírá do našeho ručníku, když jsme mu předtím jasně řekly, aby si jej vzal ve skříni. Rozčiluje nás, když tvrdí, že mořská sůl Fleur de sel de Guérande, kterou máme ve spíži, je jen pro snoby a že prý sůl Sifto je úplně stejná. Nikoliv! Je nám líto, ale není stejná. Kdyby nebyl tak nejistý a měl větší rozhled, věděl by to! Říkáte, že to všechno přece není konec světa. Je tady však ještě něco: ze začátku jsme byly zaslepené feromony a nevšimly jsme si, že André nemá styl! Nemá umf. Nevíte, co je to umf? Špatně se to popisuje. Je to jakési-cosi, které nás dráždí, nutí nás k běhu, táhne nás vzhůru. Zní to trochu krutě, ale lze téměř říci, že když někdo nemá umf, je jaksi plochý. Nikdo není dokonalý, jistě. Víme, že André je jen člověk. Mohl by ale být o něco podnětnější a jiskrnější, ne?
Myslíte si, že chceme modré z nebe a jsme příliš komplikované? No samozřejmě, už to vidíme: myslíte si, že se musíme vrhnout po první příležitosti, jako úplně zoufalé ženské? Myslíte si, že když jsme samy, nemůžeme si vybírat? Babička vám nikdy neřekla, že je třeba políbit mnoho ropuch, aby se objevil ten správný princ? Pomyslíte si: no právě – copak jsme už všechny ropuchy nepotkaly na internetu, v barech, v Mexiku a ve městě? Není právě tohle podstata našeho neštěstí? Dostáváte nás do úzkých. Přemýšlíme: je fakt, že ten chudák André zase nebyl tak špatný. Byly jsme moc náročné? Moc idealistické? Možná už nikdy nikoho podobného nepotkáme. V panice mu voláme, ale dopadá to špatně: brousí si zuby na Amélii. Vzdáváme to bez boje. Potom se ale vybičujeme a dodáme si odvahu: také Amélie se ho brzy nabaží, protože nemá styl! Nejdříve se ale dozvídáme, že má v mobilu sto fotek z jejich výletu do New Yorku, že si společně koupili byt a že jí v sobotu večer vaří fettucine alle vognole. Pomyslíte si: není snad tohle ten umf? Ničemu nerozumíte: André totiž s námi byl předtím, než se naučil kultivovat svůj umf. V určitém smyslu jsme ho zlomily a vychovaly. A pak – kruci: fettucine alle vognole se solí Sifto určitě nechutnají zase tak dobře!
Zdá se vám, že jsme plné paradoxů, a upřímně řečeno, nám se to zdá také. Začínáte nad námi lámat hůl. Téměř se vám zdá, že si svou samotu zasloužíme, že náš galejnický život není pro nic za nic. Tahle myšlenka nás napadá také. Poznáváme samy sebe, zkoumáme své vědomí, analyzujeme vlastní chyby a rozhodujeme se svou samotu ovládnout. S potěšením zaléváme na balkoně bylinky a rajčata, na lednici vyvěsíme kresby svých neteří, zbytky burgundského hovězího uložíme do mrazničky, dáme si provoněnou koupel, luštíme křížovky, sudoku, skládáme puzzle z dvou tisíc dílků, brzy uléháme, dokonce ani nereagujeme na telefonáty od Jorgeho, který se kdožvíproč zase objevil. V té chvíli se to stane. Je to přesně podle předpovědi našich starých tet – všimněte si, že staré tety jsou jasnozřivější než babičky: „Najdeš, až přestaneš hledat.“
Takže vám to tedy oznamujeme: nedávno jsme ho našly a tentokrát je to skutečně on. Žije ve městě, není perverzní a není ani opilec. Nemá žádnou příponu typu –ik, pouze přípony ve slovech bezvadný nebo fantastický. Stylu má na rozdávání a vyzařuje umf. Propojení je na nejvyšší úrovni. Nikdy jsme nezažily něco tak silného. Jak se jmenuje? Proč to chcete vědět? Trváte-li na tom, říkejme mu Jean-Marc. Jean-Marc… a jak dál? Vy jste ale zvědaví! Je to trochu ošemetné, chápete, nebo to potřebujete nakreslit? Myslíte, že je mu devadesát a stydíme se za něj? Ale ne! Nedávno sfoukl svých čtyřicet svíček. Nemá ani znetvořenou tvář: kdybyste ho viděli (Ano! Kdybyste ho mohli alespoň vidět!), je to dvojník Hugha Granta. Přestaňte si lámat hlavu, není to ani náš vlastní bratranec. Ksakru, vám to ale trvá! Je už zadaný! Jste spokojení? Jean-Marc není tak úplně volný, pochopili jste správně! Jistěže to není ideální, ale nezapomeňte, kam nás zavedlo hledání ideálu! K uvadání ve vanách se svíčkami se zeleným čajem a s vírou, že právě tak vypadá štěstí. Jak to bylo falešné! Nyní víme, že naše štěstí je Jean-Marc. Vždycky to ostatně byl právě on. Ještě předtím, než jsme ho poznaly, nám něco napovídalo, že všechna ta nahromaděná zklamání nemohla být marná, že nás jistě zavedou k něčemu jedinečnému, výjimečnému, k němu, k muži, který je větší než příroda sama. Jean-Marc nás navštěvuje každou neděli odpoledne a občas přes týden večer. Pořádně se spolu nasmějeme! Bože, jak my se nasmějeme! Milujeme ho – ano, poprvé v životě milujeme a nic nás nezastaví. Samozřejmě to je drásavé: chtěly bychom Jean-Marka vidět častěji a chtěly bychom, aby vzal mobil i tehdy, když ta druhá je nablízku. Buďte však klidní, nebude to trvat dlouho a odejde od ní, protože nám to řekl. Jste pobouření? Skutečně? Před chvílí jste nás považovali za naivní a vrtošivé. Taktak jsme si získaly zpět vaši přízeň pěstováním rajčat a luštěním sudoku, ale nyní nás považujete rovnou za hloupoučké? Proboha! Vy jste ještě nikdy nic neprožili, to je celý váš problém. Máte klapky na očích! Jistěže ji opustí: kdyby ji opravdu miloval, kdyby ji miloval, jako miluje nás, proč by lezl pod naši peřinu, jakmile slečna odejde na lekce tenisu nebo za kamarádkami? Celé tajemství s Jean-Markem spočívá v tom, že na něj nespěcháme, zůstáváme jemné a zábavné. I tak má dost starostí s jejími poznámkami: „Kdes byl?“ a „Zapomněl jsi zajít do čistírny pro mé šaty!“ Jako kdyby nebyla schopná si tam zajít sama! Ta holka vůbec netuší, jaké to je být sama. Pěkně uhučená a otravná ženská. Nemyslete si však, že se necháme Jean-Markem balamutit. To ne! Všechno má své meze a nebudeme takhle tvrdnout věčně. Je totiž pravda, že čekání se stává naší specialitou, hlavně v sobotu večer u telefonu se zmrzlinovým pohárem. Uvědomujeme si, že čas běží. Čas je ostatně hlavní téma v ultimátech, která Jean-Markovi dáváme – někdy zvýšeným hlasem, ale většinou jen v duchu. Nebo křičíme: „Jestli od ní neodejdeš do Vánoc, je mezi námi konec!“, případně: „Jestli od ní neodejdeš do léta, můžeš na mě zapomenout!“ Myslíte si, že Jean-Marc bude stejné divadlo hrát celý život a podvede nás s nějakou jinou? Nevíte, o čem mluvíte, ale jestli vám to udělá radost, pak vězte, že tato eventualita nás už také napadla a děsí nás. Možná proto není tak zlé, když zjistíme, že realizace našeho plánu je ohrožena… Minulý týden nám Jean-Marc oznámil, že ona je těhotná – nešťastná náhoda, nemilé překvapení, nečekaná událost. Je zbytečné to upřesňovat! Znamená to však konec lekcím tenisu a vycházkám s kamarádkami, a proto jsou návštěvy Jean-Marka stále vzácnější a jeho mobil bývá zapnutý jen málokdy. Předevčírem jsme mu přesto poslaly zprávu: „Kuku, ty hňupe, který rozhazuješ své geny a ani o tom nevíš! Co je s tebou?“ Potom už příliš nedoufáme, že nám zavolá!
O čem jsme to vlastně mluvili? Už vím – vidíte nás všude: v obchodě, na mostech, v bance, v muzeu. Jsme vaše sestry, přítelkyně, kolegyně, sousedky. Chtěli byste nám představit nějakého muže? Jsme svobodné. Kdysi panovali bohové a hrdinové; my jsme byly bohyně a sirény. Pak se všechno pokazilo.
