Další příhody českému čtenáři již známé rodiny Malaussenových, řízené „bratrem rodiny“ Benjaminem, profesionálním obětním beránkem. Jednou z charakteristických vlastností katastrofického optimisty Malaussena je být vždy ve špatnou chvíli na špatném místě. Kolem ztřeštěné rodiny se točí neméně potrhlí, avšak věrní přátelé, netypičtí pařížští policajti i typičtí užvanění politici. Ve Vášni podle Terezy se celá rodina ocitá v šoku, protože chladná Tereza se chce vdát. Že to nemůže dobře dopadnout, cítí Benjamin od prvního pohledu na nápadníka! Přeložila Vlasta Misařová. Váz., stran 212, rok vydání 2007, ISBN 978-80-86955-62-9
Datum zařazení do katalogu: 25.04.2007.
zákazníci s touto knihou obvykle kupují také
ukázka z knihy
1
Žít by se mělo a posteriori. O všem rozhodujeme moc brzo. Nikdy jsem neměl toho chlápka zvát na večeři. Ukvapená kapitulace se strašlivými následky. Nutno říct, že nátlak byl obrovský. Celá famílie mě zuřivě přesvědčovala, každý svým způsobem, děsivě výkonná palba:
„Cože,“ hulákal Jérémy, „Tereza je zamilovaná a ty nechceš vidět jejího chlapa?“
„To jsem nikdy neřekl.“
Štafetu převzala Louna:
„Tereza si našla pána, který se o ni zajímá, jev tak nepravděpodobný jako tulipán na Marsu, a tobě je to jedno?“
„Já jsem neřekl, že je mi to jedno.“
„Ani kapka zvědavosti, Benjamine?“
Tohle byla Klára, její sametový hlas…
„Víš aspoň, co ten Terezin přítel dělá, jako čím se živí?“ zeptal se Špunt za svými růžovými brýlemi.
Ne, ani v nejmenším jsem nevěděl, co dělá.
„Dělá u čtení!“
„U čtení?“
„To řekla Tereza: je u čtení!“
Zakázat vstup do našeho železářství někomu, kdo má co společného se čtením, to znamenalo zničit Špuntovi jeho žebříček hodnot. Od mé vlastní osoby až k Loussovi z Casamance přes přítele Théa, starého Rissona, Clémenta Clémenta, Thiana, Jasmínu nebo Šestipěťáka Snížka neměl Špunt od narození s ničím jiným co dělat.
„Je pravda,“ zeptal jsem se o něco později Julie, „že ten terezofil má něco společného se čtením?“
„Ať se čtením, nebo s garážemi,“ odpověděla Julie, „musíš to skousnout, líp na to přistoupit hned. Uspořádej večeři.“
Pokud jde o maminku, ta byla jako obvykle někde zaláskovaná. Tu dobrou zvěst se dověděla po telefonu jednou ráno kolem desáté – opatrné křupání sušenek, asi nám volala z postele, před sebou tác se snídaní. Řekla to, co říká vždycky, pokaždé když je některá z jejích dcer bez sebe.
„Tereza zamilovaná? Ale to je bá-ječ-né! Přeju jí, aby byla tak šťastná jako já.“
A zavěsila.
Co se týče ženských věcí, je zbytečné dovolávat se mužů. Formálně jsem se šel radit s kamarády. Hadúš, Mo a Simon měli jak se sluší a patří stejný názor:
„Tys měl vždycky problém, když tvý sestry s někým spaly, Bene. Chtěl by sis je nechat pro sebe, to je tvoje ,středomořská‘ stránka, jak říkáte vy bílí.“
Starý Amar na to šel se svým klidným fatalismem:
„Inšallah, synu můj, co chce žena, to chce Bůh. Jasmína mě chtěla, protože Bůh chtěl, abych já chtěl Jasmínu. Rozumíš? Musíš mít stejně širokého ducha, jako je boží srdce.“
Zase jsem si vzpomněl na Stožila. Jakoupak radu by mi dal můj starý Stožil, skloněný nad naší šachovnicí, kdyby předčasně neumřel? Asi stejnou, jako když Julie ucítila v bříšku touhu po potomstvu:
„Nech to na Tereze.“
Odpověď dost blízká ontologické stručnosti rabi Razona:
„Lidstvo závisí na ženském rozhodnutí, Benjamine. Proti tomu nezmohl nic ani Hitler.“
Což mi potvrdila Gervaisa, druhá máti mého syna, Juliina dublérka, svatá to duše, která zasvětila život spáse kurviček nahoře v okolí ulice des Abesses. Šel jsem se s ní poradit do školičky, kterou založila pro všechny synky a dcerky štětek ze čtvrti. Nemanželská drobotina kolem ní poskakovala ve vůni bezpečného mléka a hebké kůže. Gervaisa strměla z toho hemžení jako skála mateřství.
„Jestli si chce Tereza pořídit dítě, Benjamine, pořídí si ho. Je to otázka touhy. Neodolají tomu ani profesionálky. Podívej.“
Opsala rukou kruh nad parchantíky, kteří se jí vrtěli v klíně.
„Když tomu nemůžu zabránit já, jak to chceš udělat ty?“
Svoje jesle nazvala ironicky U plodů vášně. Zaměstnávala mou sestru Kláru, která tam každé ráno vyložila Verdun, To-Je-Andělíčka a Pana Malauss((e))na. Koneckonců i oni byli plody vášně. Bordýlku vlídně kralovaly Gervaisa a Klára.
A Théo, můj starý kámoš Théo, milovník mužů, mi jednou večer, když jsem měl pusto v duši, také naservíroval své lamento:
„Co bys vlastně chtěl? Aby Tereza byla na holky? V homosexualitě je faktor ztotožnění, a ten posléze deprimuje, věř mým neutuchajícím výzkumům, Bene. A pak,“ dodal, „Tereza si ke mně přišla pro radu… ty máš moc úzké manévrovací pole.“
„Co ti říkala?“
„To, co by ráda řekla tobě, kdyby mohla. Ale má z tebe strach, ty jsi šéf. Já jsem stará tetka, které se všechno říká a která nic neprozradí.“
Samozřejmě to odnášela moje práce v nakladatelství Talion. A u královny Zabo jsem nemohl v nic doufat:
„Ještě jednou mě budete otravovat s vaší rodinou, Malauss((e))ne, a vykopnu vás. Definitivně.“
To se mi nelíbilo.
„Dobře, Veličenstvo, tak jsem vyhozený.“
Za přibouchnutými dveřmi zařičela hodně nahlas, abych ji slyšel:
„S odchodným nepočítejte!“
Loussa z Casamance, můj starý přítel Loussa, senegalský odborník na čínskou literaturu, se mě na chodbě zeptal:
„Čcheng-fa, chaj-c’?“ (Opět potrestán, chlapče?)
Odpověděl jsem jen, že tentokrát odcházím nadobro.
„Wo kaj cou-le, i-lao jung-i!“
„Sloveso nakonec, chlapče, říkal jsem ti to stokrát: „I-lao jung-i, wo kaj cou-le!“
I když jsem měl kolem sebe tolik lidí, zase jednou jsem zůstal sám s problémem, který nebyl můj. No prostě Tereza Malauss((e))nová je zamilovaná! Moje Tereza, tak křehce upjatá! Moje duchařka z muranského skla. Tak rozbitná… Zamilovaná! V rodině, ve které co paměť rodu sahá, měla láska vždycky nenapravitelné následky! Maminka, Klára, Louna o tom přece věděly své. Kolik nakonec přinesla rozchodů, kolik nezdarů, kolik násilných smrtí? Láska vydláždila tuhle rodinu mrtvolami, na kterých neustále tančila nějaká přibývající drobotina, a všechny ty ženy byly ochotné začít znovu od nuly, s novým srdcem, rozněžňovat se nad náhlým zrůžověním Tereziných propadlých líček, v tu ránu vykládaným jako znamení lásky, zatímco já přitom doufal v prostou tuberkulózu.
To je fakt, berte to, jak chcete, ale já vložil všechny své naděje do Kochova bacila. Ta růžovost u mé tak bledé Terezy, ta neobvyklá citovost v jindy tak suché řeči, ta hřejivá aura u tak studeného děvčete, to horečnaté snění, ten zářivý pohled, pro to je jediné vysvětlení: úbytě. Tuberu můžete chytit i z romantismu. Ten Tereze nescházel. Půl roku na antibiotikách a už na ní nebude znát.
Tu iluzi jsem v sobě živil, co nejdéle jsem mohl, a pak jsem si jednou večer chtěl udělat jasno. Půl hodiny po zhasnutí jsem vklouzl do dětského pokoje a naklonil jsem se nad Terezinou postelí:
„Terezo, miláčku, spíš?“
Široce rozevřenýma očima zírala do noci.
„Terezo, co ti je?“
Řekla mi:
„Miluju.“
Pokusil jsem se o únik:
„Co miluješ?“
Ale ona to potvrdila:
„Miluju muže.“
Po chvilce mlčení dodala:
„Chtěla bych vám ho představit.“
A protože jsem pořád mlčel:
„Až budeš chtít ty, Benjamine.“
Trvalo to už tři dny. Brali moji dobrou vůli útokem. Nájezdy se opakovaly. Vedl jsem zákopovou válku, o které jsem předem věděl, že je prohraná. Nakonec vyhrál pes Julius.
„A co tomu říkáš ty?“
Zvedl ke mně nesmlouvavý pohled.
„Tak jo, pozveme ho zítra večer.“
Pes Julius měl taky rád čtení.
