Válečný reportér

~~259,00Kč~~ 207,00Kč

ukázka z knihy
recenze

Zboží na skladě: na skladě

Strhující svědectví světoznámého fotoreportéra o lidské krutosti i solidaritě. Patrick Chauvel popisuje osobně prožité příběhy z osvobozeneckých a občanských válek od Šestidenní války v Izraeli po Čečensko. Po Izraeli následovaly konflikty ve Vietnamu, Kambodži, Irsku, Eritrey, Libanonu, Angole, Mosambiku, Íránu, Panamě, Haiti a v Čečensku. Byl několikrát vážně zraněn, v Libanonu dokonce odsouzen k smrti, s prchajícími Haiťany zažil ztroskotání.

Všude musel Chauvel přihlížet nejen dojemným okamžikům lidské soudržnosti či nádheře dalekých měst a divokých krajin, ale i barbarství, zvířecímu násilí, krutostem, popravám, lynčování, davovému šílenství.

Přeložil Erik Lukavský

Brož., 302 stran

Datum zařazení do katalogu: 19.05.2010.

zákazníci s touto knihou obvykle kupují také

Umělé ráje e-kniha

Zlaté rybičky / Goldfish

První lok piva a další drobné radosti

Ariel Šaron

Proč se indiáni bojí sovího křiku / Por qué los indios temen el canto del búho

Rabínův kocour II.Malka, král lvů

ukázka z knihy

ukázka

recenze

Umíral jsem. A měl jsem vztek

To jsou slova jednoho z nejslavnějších válečných fotografů světa, Francouze PATRICKA CHAUVELA. A není to nadsázka, Chauvel umíral celkem pětkrát. V Praze minulý týden představil svou autobiografi i a dokument.

* Několikrát jste stál tváří v tvář smrti OE v Libanonu vás odsoudili k smrti, ztroskotal jste s uprchlíky na Haiti. Co jste prožíval?

Měl jsem děsnej vztek! V Libanonu jsem koukal na namířenou hlaveň a litoval, že po mně nic nezůstane, že nemám žádné děti. A navíc ten týpek, co mě hodlal zabít, byl úplný idiot. To vám taky moc nepřidá. Na Haiti jsem se zlobil sám na sebe, litoval jsem, že jsem do té pitomé loďky vůbec lezl. Ale nejhorší zážitek, kdy jsem si myslel, že nepřežiju, byla Panama. Čtyři hodiny jsem ležel postřelený na zemi, zvolna krvácel a čekal, kdy umřu. Koukal jsem na ptáčka, jak kolem mě skáče a zpívá si, a říkal jsem si: „Ty parchante, já umřu, ale ty si tu budeš dál prozpěvovat, jako by se nic nestalo!“

* Žádné vzletné myšlenky nepřišly?

Myslíte jako ve filmu? Ne, žádný patos, jen vztek, že je to tak ubohá situace.

* Kolikrát jste vlastně umíral?

Pětkrát. V dvaasedmdesátém jsme s přítelem Alem Rockoffem fotografovali Rudé Khmery. Jeli jsme do místa bojů a viděli Američany, jak si nasazují na pušky bajonety. Ptal jsem se velitele, co to znamená, jestli se náhodou zrovna nedívali na filmy z první světové - a on odvětil, že jdou do útoku muž proti muži. S Rockoffem jsme se na sebe jen podívali a on hlesl: „Ty bláho, to ještě nikdo nevyfotil!“ A já na to: „To chápu, protože takovou věc asi nejde přežít.“ Takže jsme se rozhodli, že do toho jdeme. No, nebyl to moc dobrý nápad. Dokonce jsme se vsadili, že kdo udělá lepší fotku, zaplatí tomu druhému sto dolarů. Prohrál jsem. Protože nejlepší fotka byla tahle (ukazuje fotografii na titulní stránce své autobiografie, snímek dole). To je největší ostuda - prohrát a ještě se ocitnout na snímku konkurenta!

* Dal jste mu těch sto dolarů?

Dožadoval se jich po mně v záchrance. Tak jsem říkal: „Nic nedostaneš, jsem mrtvej.“

* Váš dědeček byl diplomat, tatínek fotoreportér. Vyrůstal jste uprostřed politických diskusí?

Žil jsem historií, žurnalistika a politika mě obklopovaly odmalička. Dědeček byl velvyslancem v Pekingu, ve Washingtonu, v Londýně... Tam jsem u něho bydlel a hrál si s tím malým blbečkem princem Charlesem. Dědeček tehdy podepisoval ženevské dohody, které ukončily válku v Indočíně.

* Z té doby je v knize fotografi e, na níž jste s vaší sestřičkou

Byly mi čtyři. Novináři tam neměli přístup, nemohli dál než k mříži, u které stojíme. Vzadu za námi je budova, v níž se právě podepisují ženevské smlouvy. Fotku otiskl Paris Match a oběhla celý svět.

* Ve čtyřech letech předurčila vaši profesi.

Za to může především tatínek. Byl vojákem, procestoval celý svět. Za války byl v odboji a zúčastnil se vylodění na pláži Omaha v Normandii. V uchu měl díru, jak mu jedna z kulek prosvištěla kolem obličeje. Na německých hranicích byl těžce zraněn a po následné anabázi v Indočíně ho armáda poslala do důchodu, takže se stal reportérem. Psal a fotografoval pro Le Figaro a uváděl tři reportážní pořady v televizi.

* Takže velký vzor?

Jistě. Tatínek byl ohromný dobrodruh, hodně psal, třikrát se oženil, třikrát rozvedl, zemřel bez peněz… Z televize ho vyhodili, když přišel k moci Mitterand, protože měl silně pravicové smýšlení. Umřel brzo, v osmapadesáti. Na druhou stranu sám tvrdil, že chlap, který žije ještě po čtyřicítce, není chlap. Měl v sobě kus středověkého rytíře.

* Ke kterým fotografům jste jako malý vzhlížel?

Bylo jich několik: Brassai, to byl přítel mého dědečka, Robert Capa z agentury Magnum a Gilles Caron z agentury Gama. Ten mi dal první fotoaparát, byla to Leica M3.

* Máte ji ještě?

Mám. Bohužel. Říkal mi: „Vrátíš mi ji, až se naučíš pořádně fotit.“ Jenže v roce 1970 beze stopy zmizel v Kambodži. Vždycky když tam jedu, beru s sebou svazek Caronových fotografií s kontaktními údaji v angličtině, francouzštině, vietnamštině a khmerštině. Nikdy se nikdo neozval, pravděpodobně ho zabili Rudí Khmerové.

* Válku jste poprvé zažil v sedmnácti letech. Co to udělá s lidskou psychikou?

Udivilo mě, že vůbec nic. Když jsem viděl první mrtvolu, ani to se mnou nehnulo. Mluvil jsem s izraelským vojákem, vzduchem letěla zbloudilá kulka - a zasáhla ho. Přestal mluvit a pomalu se sesunul na zem. Vlastně to ve mně vyprovokovalo pouze dvě věci. Zaprvé vztek, protože mi nepřipadá moc zdvořilé, aby takhle někdo přerušil mou konverzaci. A zadruhé zjištění, že smrt je velice primitivní.

* Popisujete to velmi pragmaticky. Vy vůbec nepřemýšlíte o lidské duši?

Občas ano a není to nic veselého. Já raději sleduju pohyb dějin a čtu v událostech to, co je v nich obsaženo do budoucna. Nechci, aby to vyznělo, že mě to nezajímá, naopak je to velmi intimní téma. Jenže ono je tolik důležitých věcí na světě k řešení, že lidská duše možná může počkat.

* Ve válce neustále balancujete na hranici mezi životem a smrtí. Nezdá se vám pak běžný pařížský život příliš nudný a plochý?

Rozhodně ne. To, co vám může připadat banální, pro mě vůbec banální není. Tady můžete říct: „Prosím jedno kafe“ a dostanete ho. V Čečensku ne. A když se ptáte na můj pařížský život, mám pocit, že ho téměř nestíhám žít, pořád jsem na cestách. Fascinuje mě ale řada věcí, kromě fotografie klasická hudba, Mozart, Brahms... Zajímá mě architektura, divadlo, hodně čtu. Věnuji se válečným tématům, zkoumám válku jako fenomén. Říká se tomu polymologie.

* Je mezi válečnými reportéry rivalita?

Jsme velcí přátelé, ale nikdy nepracujeme společně. Kdyby tady teď byla válka a my bydleli v tomhle hotelu, ráno se rozprchneme do různých směrů. Pochopitelně se snažíme pracovat lépe než ostatní, to je prima, naštvat kolegy, že máte nejlepší záběr! To je taková přátelská konkurence, vždycky budu lepší než ten blbec Nachtwey (válečný fotograf James Nachtwey, pozn. red.). Když jsem se nedávno dozvěděl, že ho zranili, volal jsem mu: „Chachá, tak tebe zranili, hodně tě to bolí?“ A on: „Takovou radost ti neudělám, kamaráde!“

* Když jedete do války, zaopatří vám agentura nějaké zázemí, posílá s vámi třeba lékaře?

Nic takového, máme úplně stejné podmínky jako místní obyvatelé. Jsem na tom líp jen v tom, že mám kurs první pomoci. Kdybyste chtěla, dokázal bych vás operovat, vážně. Potřebuju jen trochu whisky a dobrý nůž. K téhle profesi je ale nutné pevné zdraví. Všichni jsme sice trochu pochroumaní bojem, ale nemoci vůbec neznám. Moje přítelkyně pořád naříká, že má rýmu. Já nevím, co to je. Tělo ví, že nesmí být nemocné. A když vidím uprchlíky, jak se boří týden ve sněhu s malými dětmi, okamžitě mi přestane být zima a přestanu mít hlad.

* Za sérii z Čečenska jste získal cenu World Press Photo. Jsou pro vás tato formální ocenění důležitá?

Na to kašlu. Když jsem tu cenu dostal, přestal jsem fotografovat a začal točit. Nikdy jsem ty fotky nikam neposílal, to udělal Newsweek. Na tyhle akce vůbec nechodím, nezasedám v žádných porotách. Nevystavuju, nevydávám fotografické knihy. Jediné, co chci vystavit, je projekt, na němž právě teď pracuju. Vytvářím na počítači fotomontáže, rozbombarduju Paříž a další velkoměsta…

* Chcete nás, obyvatele nedotknutelné Evropy, znejistit?

Jo. Zařvat: „Probuďte se!!!“

* Co patří do vaší povinné výbavy?

Mám dva foťáky, malý batoh, ve kterém jsou nějaké léky, škrtidlo na zastavení krvácení, nůž, lahev vody, základní chirurgické nástroje a toaletní papír. Minimum věcí, musím být mobilní. Tenhle princip jsem si přenesl i do Paříže. Vím, že dokážu opustit byt do patnácti minut. Nechci nic vlastnit. Mám svou motorku, to mi stačí.

* Jste vůbec někde doma?

Za poslední čtyři roky jsem se čtyřikrát stěhoval. Takže jsem doma i tady v hotelu. Mám čtyři děti se čtyřmi ženami, se všemi trávím nějaký čas.

* Tyhle nestandardní rodinné vztahy přičítáte své profesi?

Jistě. Nejhorší na tom je, že mě ty ženy opouštějí ze stejných důvodů, z jakých si mě předtím chtěly brát. Že jsem velký dobrodruh a reportér... Uplyne rok - a je jim to na obtíž. Tak radši žiju přítomností a těším se z malých vítězství. Třeba dnes, když jsem mohl přednášet v nacpaném sále studentům.

* Stává se vám, že někoho inspirujete?

Tuhle knihu jsem napsal ve stavu silné deprese. V roce 2004 jsem si v Izraeli při bombovém atentátu všiml krásné mladé dívky, taky tam fotila. Po očku jsem ji sledoval, ale nebylo tam zrovna příznivé prostředí pro koketerii. Když sanitky odvezly všechny raněné, vydala se ke mně a zeptala se, jestli jsem Patrick Chauvel. Řekla: „Víte, proč tady jsem? Kvůli téhle knížce“ - a vytáhla mou autobiografii.

* Páni…

Pak se mnou chtěla jet na jih do Gazy. Já říkal, že je to vyloučeno. Přes její odpor jsem v hotelu zaklepal u kolegy, ať se o ni postará. Díval se na mě: „Co blbneš?“ Já zaklapl dveře a upaloval pryč. No a kolega se pak rozvedl a už pět let s touhle dívkou žije.

* Je při vaší profesi důležité štěstí?

Štěstí je součástí mé profese. Není to legrace, můj kolega vzal s sebou na reportáž do Čečenska mladou americkou reportérku, projížděli nebezpečnou zónou a dostali se pod palbu. Střela té dívce utrhla hlavu. Já s sebou nikdy nikoho neberu. Kdysi za mnou přijela jedna přítelkyně, protože mě chtěla překvapit. A viděla takové věci, že z toho má dodneška noční můry.

* Vy spíte klidně?

Nemám sny. Jednou jsme klábosili v baru s kamarádkou psychiatričkou, ona si mě zkoumavě prohlíží a říká: „To je hloupost, že nemáš sny, všichni je mají. Ty jsi jen úplně uzavřenej. Až se to jednou otevře, smete tě to jako tsunami.“ No, uvidíme. Možná je to instinktivní obrana. Když jsme byli s Rockoffem ve Vietnamu, bral drogy, byl maximální cynik, z ničeho neměl strach. Pak jsme utíkali před vojáky a někdo mi řekl: „Tvůj kamarád upadl.“ Já si toho nevšímal, bože, tak upadl! Ale pak jsem se k němu vrátil. Ležel na zemi stočený jako miminko a třásl se. Prostě mu ruply mu nervy, nemohl dál. Odvezl jsem ho do nemocnice a tam se dal do kupy. Pochopil jsem, že se to může stát každému. Já to ale ventiluju tvorbou, všechno to vykřičím ven.

* Pokud si po večerech pouštíte Mozarta, určitě nejste bez emocí...

To bych nemohl žít, neměl bych své ženy a děti. Nemohl bych ani fotografovat, protože moje fotky jsou plné emocí. Všichni fotografové, které znám, navíc pomáhají. Luc Delahaye vyfotil v Sarajevu dívku, která přišla o ruku. Je to moc slavný snímek, dívka v bílých šatech se zakrvácenou paží leží na zemi, vedle ní je její mrtvý pejsek a za ní tělo jejího otce. Pokračování příběhu je takové, že Luc tu dívku odvezl do Francie, stará se o ni a platí jí školu. Jen o tom nemluví. A takových je hodně. Potřebujeme tomu všemu dát nějaký smysl.

***

Patrick Chauvel (60) Poprvé fotografoval šestidenní válku v Izraeli; bylo mu sedmnáct let. Zúčastnil se asi čtyřicítky válečných a ozbrojených konfliktů (Panama, Kambodža, Libanon, Haiti, Čečensko, Irák a další). Jeho snímky se objevily na titulních stranách prestižních časopisů, jako jsou Life, Newsweek, Time Magazine, Paris Match- V roce 1996 začal točit dokumenty o válečných reportérech a fotografech (Rapporteurs de guerre aj.). Napsal dvě vzpomínkové knihy, jednu z nich - Válečného reportéra - nyní vydalo nakladatelství Garamond. Připravuje zfilmování svého scénáře z prostředí vietnamské války. Byl čtyřikrát ženatý, čtyřikrát se rozvedl a má čtyři děti.

Marie Frajtová
Týden, 26. října 2006