Třetí kniha královská

Třetí kniha královská je historickým románem odehrávajícím se v biblických dobách, za vlády králů Saula, Davida, Šalomouna a historicky navazuje na události popsané v Královských knihách Starého zákona. Tématem románu je kontroverzní vyvraždění Saulových potomků králem Davidem a rozdělení království na jižní Judsko a severní Izrael, přičemž král David není v románu vykreslen v příliš přívětivých barvách. Jochi Brandesová využila znalosti starozákonního textu a zápletku vystavěla na na základě nejrůznějších vsuvek a narážek. Kniha však zdaleka není pokusem o přepis biblického textu, ale poutavou a místy odvážnou verzí dějin založenou na historických souvislostech.

Izraelská spisovatelka Jochi Brandesová se narodila roku 1959 v Haifě. Středoškolské vzdělání získala na nábožensky zaměřených školách, univerzitní studia zakončila magisterským titulem na Schechterově institutu v Jeruzalémě. Po skončení studií působila jako pedagog, vypracovala sylabus pro výuku judaismu a Starého zákona. Literární inspiraci čerpá hlavně ve starozákonní a tradiční literatuře, náměty ovšem hledá i v kabale či chasidismu a nevyhýbá se ani moderním dějinám. V nakladatelství Jediot Achronot založila edici nazvanou „Judaismus tady a teď“, kde již vyšlo na padesát publikací a jejímž hlavním cílem je představit svět zbožných židů sekulárnímu čtenáři.

Z hebrejštiny přeložila Tereza Černá.

Váz., 480 stran

ukázka z knihy

Část první
Voják

Kapitola 1

Patnáctého dne osmého měsíce mě matka poprvé vzala do jeskyně
malomocných. To datum si pamatuji díky slavnostem deště,
které ze mě udělaly nejznámější dítě v Seredě. Příběh o mém
hrdinství se rychle rozšířil po celém území kmene Efrajim
a všichni hořeli netrpělivostí, aby si poslechli vyprávění o malém
chlapci, kterému se podařilo obelstít královské vojáky a zachránit
obyvatele města.
Začalo to při prvním podzimním dešti, který ohlašuje konec
léta. Vyhnal ven spoustu slavících a zkřížil naše plány, měli
jsme totiž v úmyslu nenápadně opustit Seredu už za ranního
rozbřesku, ještě než lidé procitnou ze spánku. Matka nechtěla,
aby nás někdo viděl s vozem, jinak by totiž přišel na to, že s ní
do jeskyně jedu i já, a pokoušel by se mě vyděsit hrůzostrašnými
historkami o zdravých lidech, kteří se na malomocné jen zdálky
podívali a hned jim vypadaly vlasy, slezly jim nehty a namísto
nosu jim uprostřed tváře najednou zela černá díra. Matka je
v Seredě jediná, kdo se malomocných nebojí. Za úplňku, vždy
v polovině měsíce, odjíždí do jeskyně a veze jim léky a jídlo. Hovoří
s nimi, jako by to byli její přátelé, a ani ji nenapadne, aby
se od nich odtahovala. Podle ní má Bůh Izraele v malomocných
zvláštní zalíbení a je štědrý k tomu, kdo jim pomáhá. Náš dům je
skutečně požehnaný. Mnohé rodiny v Seredě se dřou do úmoru,
aby vůbec zaplatily daně, ba i malé děti jsou nuceny pracovat
na polích a na vinicích, zatímco já sedím doma a vzdělávám se
za vydatné pomoci soukromých učitelů. Učí mě počtům, umění
číst a psát a dokonce i egyptštině. I Elíšebě, mé sestře, rodiče
najmou učitele, ačkoliv je to dívka.
Posadil jsem se na vůz a pokusil se schovat třesoucí se ruce
pod koleny. Přitom jsem tak dlouho otce snažně prosil, aby
mi s matkou do jeskyně dovolil jet. Takhle to s přáními chodí
– doufáte a čekáte, až se vyplní, a když k tomu má konečně
dojít, raději byste byli úplně někde jinde. Najednou se rozpršelo.
Matka chvíli váhala, nechtěla se zpozdit, déšť však zesílil
a my už byli promočení od hlavy až k patě, a tak jí nezbývalo
nic jiného než se vrátit domů a připevnit na vůz stříšku.
Stále bylo brzy a my si mysleli, že se nám podaří všechny
přípravy rychle dokončit a vyrazit na cestu dřív, než si nás
někdo všimne, ale ještě než jsme pochopili, co se děje, už nás
obstoupili Seredští.
Matka, která držela otěže v rukou, mi stiskla rameno.
Vykoukl jsem ven z vozu a spatřil dav, jak poskakuje a tančí
v dešti. Mávali rukama nad hlavami a křičeli z plna hrdla: „Přejeme
všem šťastný svátek.“
Hodně lidí pohromadě ve mně vždycky budí nepříjemné pocity.
Náš dům stojí na okraji města, ukrytý v hustém lesíku, a já
jsem zvyklý jen na společnost sestry a rodičů. Objal jsem matčiny
nohy a schoval si tvář v jejím klíně. Sevřela mi rameno ještě
silněji.
Rozmazané postavy začaly zezadu vylézat na vůz. Slyšel
jsem, že něco říkají, ale nerozuměl jsem co.
„První podzimní déšť si počkal na sváteční den.“
„To je známka toho, že bude v Efrajimu požehnaná zima.“
„Znamená to požehnanou zimu pro celý Izrael.“
Nevím proč, ale tyhle bezvýznamné řeči mě děsily. Z ničeho
nic mi vytryskly slzy. V plicích jsem neměl vůbec žádný vzduch.
Cítil jsem, že se dusím.
Najednou jsem uslyšel, jak se matka směje. Překvapeně jsem
se na ni podíval. Tváře jí zářily štěstím.
„Radostný svátek, Šlomame.“
Postavila se a podala mi ruce. „Pojď, přidáme se k oslavám,
jeskyně malomocných nám neuteče.“
Otec vzal Elíšebu ven a matka si ji přivinula k hrudi, tančila s ní
v rytmu zvuku bubínků a citer. Elíšeba chytala do svých drobných
prstíků kapky deště a s potěšením je olizovala. Otec se mě
snažil přesvědčit, abych se s ním vrátil domů. Většinou ho poslechnu,
ale tahle oslava ve mně budila zvědavost, a tak jsem mu
vztekle odpověděl, že se mu tentokrát nepodvolím. Matka byla
na mé straně a připomněla mu, že královští vojáci už v Seredě
tento měsíc byli a je vyloučeno, že by přišli znovu. Otec nakonec
souhlasil a jen mě požádal, abych mu byl neustále nablízku. Záměrně
jsem mu zmizel a vmísil se do skupinky dětí. Myslel jsem
si, že se mi podařilo mu uniknout, dokud jsem nepocítil, jak mě
jeho silné ruce pevně uchopily kolem pasu a on si mě zvedl na
ramena.
Z výše jeho ramen, nahoře nad všemi lidmi, jsem cítil bezpečí
a sílu. Ostatní děti se na mě zespodu dívaly a jen stěží zakrývaly
závist. Kynul jsem jim rukou, jako bych byl král. Žádné z dětí
v Seredě nemá tak mladého otce jako já. Některé mají otce už
hodně staré, dokonce starší, než je můj děd, který už tak sešel
věkem, že když ho jde otec navštívit, děd si nedokáže občas ani
vzpomenout, že je to jeho vlastní syn. Matka říká, že se to stává,
když se muž v pokročilých letech rozhodne vzít si druhou nebo
třetí ženu – narodí se mu děti ve věku jeho vlastních vnuků a někdy
i pravnuků, a namísto aby se o ně staral, musí se ony postarat
o něj. Před půl rokem jsem šel s rodinou na pole oslavovat
svátek žní a tam někdo otci řekl, že vypadá jako můj starší bratr.
Mne to pobavilo, ale jeho nikoli. Měl najednou vystrašený pohled,
jako by královské vojáky zajímalo, kolik mu bylo let, když
jsem se narodil.
Na mysli mi vytanuly ty podivné věty, které říkali ti lidé, co
k nám vylezli do vozu, a chtěl jsem se zeptat otce, proč u nás
nebyly takovéhle slavnosti minulý rok ani před dvěma lety, proč
zrovna teď první podzimní déšť oznamuje v celém Efrajimu
a možná i v celém Izraeli požehnanou zimu. Věděl jsem ale, že
nemá rád, když se ho ptám na zvláštní zvyky našeho kmene,
a tak jsem se rozhodl, že si o tom promluvím s matkou po cestě
do jeskyně. Najednou jsem pochopil, že dnes možná ani nepojedeme,
oslavy přece potrvají až do večera, ženy už vytahují
ven víno a sladkosti a na dlouhé stoly prostírají zelené ubrusy.
Zelená je i barvou tančících dívek. Podkasávají si okraje svých
zelených šatů až nad kotníky a vlní se jako hadi před mladými
hochy, kteří ustávají v tanci a dívají se na ně.
I otec se mnou přestává v dešti křepčit a obrací k nim hlavu.
Z ničeho ho neviním. Kdybych byl v jeho věku, také bych se díval
na pěkné dívky, ale rozčiluje mě, že matka jeho pohledy zkoumá
a posmutněle se přidává k ženám prostírajícím stůl. Vím, že má
strach, že si otec jednoho dne vezme další ženu, která jí bude
způsobovat jen samé strasti a ohrožovat její postavení v rodině,
tak jak to udělal děd, který si domů přivedl přinejmenším čtyři
ženy, jednu mladší nežli druhou. V každém desetiletí svého
života si přivedl novou ženu, aby ho omladila, a jeho ostatním
ženám to přineslo jen opomíjení a hořkost. Otec mi jednou ve
vzácném okamžiku upřímnosti prozradil, že on svému otci tu
křivdu, kterou jeho matce způsobil, nikdy neodpustí a že jen
kvůli němu zemřela ještě mladá a se zlomeným srdcem.
Otec matku neustále ujišťoval, že si domů nikdy nepřivede jinou
ženu. Na mladé dívky se dívá pouze zpovzdálí, zatímco s ní
usíná každou noc.
„Jsi má Rebeka,“ řekl jí před pouhým týdnem, když se vrátil
z předsvatebních oslav jednoho starého mlynáře, který si bral
třetí ženu.
„Matka se jmenuje Bilha, ne Rebeka,“ opravil jsem ho rychle.
Otec se rozesmál a vysvětlil mi, že tím mínil, že matka navždy
zůstane jeho jedinou ženou, stejně jako naše pramáti Rebeka.
„Syn se nemusí vždy vydat po stopách svého otce, tak jako
Izák nešel ve stopách Abrahama. Abraham měl tři ženy – Sáru,
Hagar a Ketúru –, zatímco Izák zůstal věrný ženě svého mládí.“
Dlouze jsem nad otcovými slovy přemýšlel a nakonec jsem
mu řekl, že jestli je tomu tak, měl bych kráčet v dědových šlépějích,
vždyť Jákob následoval svého děda Abraháma a pojal
několik žen.
Otec zmlkl, všiml jsem si, že ho má slova překvapila, matka
naopak odpověděla okamžitě a bez rozmýšlení, že příběh našeho
praotce Jákoba naopak potvrzuje, že syn by někdy měl následovat
svého otce, a nikoliv děda. „Kdyby se totiž Jákob zachoval
stejně jako Izák a zůstal celý život se svou milovanou Ráchel,
nepropukla by nenávist mezi jeho syny a my všichni, všechny tři
Rácheliny kmeny, bychom žili v pokoji a přátelství v zemi našich
otců.“ Na chvilku se odmlčela a pak šeptem dodala: „A král by byl
z našeho středu, pocházel by z jednoho z kmenů Ráchel, stejně
jako Josef, otec Efrajima, veliký vládce Egypta, anebo dobyvatel
Jozue, soudkyně Debóra a kněz Samuel, ti všichni byli potomci
Efrajima. A náš král by možná pocházel z Benjamínova semene,
jako hrdina Ehúd a…“
Matka svou řeč nedokončila, protože ji otec udeřil do zad.
Překvapeně se na něj podívala, vždyť na ni nikdy ruku nevztáhl,
a rozzlobeně zašeptala, že královi vojáci dnes v Seredě nejsou,
a tak si snad může postesknout po našich slavných vůdcích, po
Rácheliných potomcích. Otec přistoupil k oknu s pobledlou tváří
a vyhlédl ven, rozhlížel se ze strany na stranu, a pak mi rozkázal,
abych si šel hrát do lesíka. Raději bych zůstal doma a pokračoval
v rozhovoru o našich praotcích, ale z výrazu jeho tváře a tónu
pronesených slov jsem pochopil, že nemá smysl se hádat.
Tance v dešti pokračovaly dlouhé hodiny, takže jsme si na vybraných
lahůdkách pochutnali až okolo poledne. Žasl jsem nad
prohýbajícími se stoly, které ženy prostřely bez jakýchkoli předchozích
příprav, vždyť ještě včera večer byla nebesa jako kus
mědi a země tvrdá jako kámen a žádná z nich neočekávala příchod
prvního podzimního deště. Vrhl jsem se na jídlo, žvýkal
jsem a cpal se plnými ústy. Otec mi pokývnutím hlavy naznačil,
abych se mírnil, ale já dělal, že ho nevidím. Okusil jsem všechno,
nejvíc mi však chutnal křehký pečený chléb namazaný medem
a koláč s rozinkami a sušenými fíky. Ačkoli jsem byl plně
zabrán do jídla, nepřestával jsem myslet na svou sestru. Viděl
jsem, že je matka plně zaměstnána servírováním jídla a otec
s někým hovoří, a ani jeden z nich si nevšiml, že Elíšeba stojí na
špičkách a snaží se dosáhnout na sladkou obilnou kaši. Vložil
jsem jí do úst šťavnatou datli, z níž jsem vyndal jádro, ale ona
ji s odporem vyplivla a žádala, abych jí dal kaši. Najednou jsem
cítil, že stůl nadskakuje a půda pod námi se třese. Otec s matkou
mi vyprávěli, že se země zlobí na lidi, kteří ji dobývají a zotročují.
Celou dobu se podvoluje a vydává nám své ovoce, ale
občas, jednou za pokolení či dvě, se na nás rozzlobí a zničí naše
domy. Dnes se zřejmě obzvláště hněvá, to kvůli našim oslavám
prvního podzimního deště. Namísto abychom za dobrou úrodu
poděkovali jí, děkujeme nebesům. Tak se nás násilím snaží
srazit na kolena, abychom se po ní shrbeně a poslušně plazili
a žádali ji o slitování.
Okamžitě jsem se vrhl na zem a položil jsem si hlavu na její
vlhké hroudy. Byl jsem si jist, že se všichni ostatní zachovali jako
já, ale to ticho se mi zdálo podivné. Zvedl jsem hlavu a uviděl,
že lidé stojí jako přimrazení s očima upřenýma na jakýsi bod za
mnou. Neodvážil jsem se vstát. Zůstal jsem ležet v blátě, dokud
jsem necítil, že se stoly přestaly kývat.
Až pak jsem je spatřil. Byl to ten největší pluk, jaký jsem kdy
viděl. Žádný div, že kopyta koní roztřásla stoly. Vojáků totiž bylo
nejméně sto.
Podivoval jsem se, proč jich k nám poslali tolik, od vzpoury
proti zákazu stavění chrámů přece platíme daně bez jakéhokoli
odporu. Matka mi vyprávěla, že vzpoura začala poté, co se král
chopil vlády a rozhodl se vybírat nové daně, aby měl dostatek peněz
na stavbu velikého chrámu v Jeruzalémě, který měl být tím
nejkrásnějším na zemi. Kmen Juda se radoval a jásal nad novým
chrámem, který přivede návštěvníky z celého světa a z judského
hlavního města učiní význačné a důležité místo, ale ostatní izraelské
kmeny to nesly nelibě a nechápaly, proč by měly vkládat
své peníze do judského chrámu, a ne do chrámů vlastních. Daně
však platili řádně, ačkoli měli vztek. Nikdo se nechtěl dostat
s vládou do křížku. Když se ale k daním přidal chrámový výměr,
klid byl ten tam. Nejprve lidé nechtěli uvěřit, že král rozkázal
zničit jejich chrámy a propustit kněží. Je vůbec možné žít bez
chrámů? Jak se budou modlit k Bohu? Jak ho budou žádat o pomoc?
Jak mu budou obětovat? Do Jeruzaléma se vydali spěšní
poslové, aby ověřili pravdivost těch zpráv, a král jim oznámil, že
od toho okamžiku povoluje obětovat pouze v Jeruzalémě, prozatím
ve svatostánku, a až bude dokončena stavba chrámu, přikáže
zničit i svatostánek a všichni synové Izraele budou chodit
pouze do jeho přenádherného chrámu, který zůstane jediným
v zemi. Ohromení poslové se pokusili králi vysvětlit, že Jeruzalém
je daleko a synové Izraele chtějí mít svého Boha nablízku,
ale král neustoupil a nechal nový výnos zapsat do knihy zákonů.
Mezi prvními vzbouřenci byl samozřejmě kmen Benjamín,
izraelští vlci, během krátké doby se k nim přidal i kmen Efrajim
a Manases. Vzpoura se ale neomezila jen na Rácheliny kmeny.
„Nemáme podíl v kmeni Juda a ani dědictví v Jeruzalémě, každý
ke svému chrámu, Izraeli,“ to bylo heslo povstání a bojovníci ze
všech kmenů přestali platit daně a vyrazili chránit svůj chrám
vlastními těly. „Bylo prolito mnoho krve,“ povzdechla si matka
pokaždé, když se do těch dnů ve vzpomínkách vracela, „hlavně
na území kmene Benjamín a Efrajim.“
Od té doby už celých sedm let platí izraelské kmeny požadované
daně a na zasvěcení nového chrámu v Jeruzalémě, které
proběhlo před půl rokem, dorazili vyslanci ze všech koutů země.
Každý měsíc k nám do Seredy přijíždí konvoj vojáků, kteří sebejistě
sedí na svých koních a kynou nám rukama na pozdrav.
Dospělí rychle přinášejí daně pro královský dům, zatímco děti
utíkají za koňmi a pokoušejí se je dostihnout. Vojáci se nezlobí,
naopak, srdečně se na ně usmívají a občas jim dokonce hází rozinky
a mandle. Jednou jsem bez dovolení odešel z domu a sám
jsem prošel lesíkem. Když jsem se dostal na hlavní cestu, uviděl
jsem děti běžící za vojáky a rozhodl jsem se, že se k nim přidám.
Velitel, který jel v čele, zastavil koně a vyzval mě, abych si vylezl
do sedla. Zřejmě si povšiml, že je to poprvé, co za nimi běžím.
Všechny děti se shromáždily kolem a závistivě se na mě dívaly.
Když se o tom doslechl otec, rozzlobil se a varoval mě, abych
už sám z lesíka nevycházel a nikdy se k žádnému vojákovi
nepřibližoval.
„Ale proč?“ pokoušel jsem se protestovat.
„Nejsou to naši přátelé,“ odpověděla místo něj matka.
Díval jsem se na ten veliký pluk tiše a bez hnutí, stejně jako všichni
okolo. Jediné, co mě napadlo, bylo, že vypukla válka a královští
vojáci do ní verbují mladé muže ze Seredy. Bál jsem se, že
odvedou i mého otce, ale když jsem se nad tím zamyslel znovu,
vzpomněl jsem si, že v Izraeli už válka není. Předchozí král dobyl
celou zem a žádný národ se nám neodvážil vyhrožovat.
Najednou jsem poznal velitele, byl to ten, který mě svezl na
koni. Chtěl jsem se ho zeptat, proč se k nám dnes rozhodli přijet
s tak velikou vojenskou silou, vždyť přece daně platíme podle
předpisu, ale věděl jsem, že pokud se jen pokusím k němu přiblížit,
otec se vyděsí a bude se zlobit, tak jsem na něj dál zpovzdálí
zíral a doufal, že mě nakonec pozná a pokyne mi rukou, všichni
se uklidní a pochopí, že se nám nic zlého nestane. Možná k nám
vojáci přišli, jen aby okusili naše chutné pokrmy. Jen ať si dají,
co hrdlo ráčí, proč by ne, stoly se prohýbají pod dobrotami, je tu
toho spousta pro všechny.
Vojáci se ale ke stolům nepřiblížili, dál tiše seděli na koních
a dívali se na svého velitele, v pohotovosti, jako by čekali na jeho
svolení. Velitel si nás prohlížel přimhouřenýma očima, ačkoli ho
slunce vůbec neoslňovalo, a pak, pomaličku, rozmáchlým a důrazným
pohybem, otočil hlavu k vojákům a pokývl. Viděl jsem
jeho pohled. Byl tak výhružný, že jsem strachy zavřel oči. Otevřel
jsem je, až když jsem před sebou slyšel cválat koně. Popadl
jsem Elíšebu a na poslední chvíli s ní uskočil stranou. Zřejmě
jsem si vyvrkl nohu, protože namísto abychom dál utíkali se
zástupem, jsem se se svou sestrou v náručí opět ocitl vleže na
zablácené zemi. Neplakala, ten šok byl pro ni příliš veliký. Jemně
jsem se s ní zvedl, dával jsem si pozor, abych neuklouzl po
blátě, a pak jsem si všiml, že jsou zelené ubrusy stržené k zemi
a všechny pamlsky rozšlapávají kopyta koní.
„Co to má znamenat, tenhle váš svátek?“ křičel velitel.
Lidé se snažili uprchnout, ale vojáci je obklíčili kolem dokola.
Velitel svou otázku položil ještě jednou. Ulevilo se mi, když jsem
za sebou zaslechl matčin hlas: „Oslavujeme příchod prvního
podzimního deště, pane.“
Cítil jsem nesmírnou hrdost na odvahu, kterou prokázala.
Žádný z mužů v Seredě se neodvážil s velitelem mluvit, jen ona
sama. Ale velitele to neupokojilo. Zdá se, že ho vysvětlení mé
matky ještě víc podráždilo. Výhružně na ni mávl bičíkem.
Jeden z vojáků popojel dopředu a postavil se vedle něj. Znal
jsem ho. Byl to jediný voják, kterého měla moje matka v oblibě.
Na vlastní oči jsem ji jednou viděl, jak ho s úsměvem zdraví
pokývnutím hlavy, když projížděl na koni kolem našeho lesíku.
Zeptal jsem se jí, jak je možné, že ona smí vojáky zdravit, vždyť
já to mám zakázáno, ale ona mi rázně odpověděla, že ho nezdravila,
že se mi to jen zdálo. Nevěřil jsem jí.
„To je Bilha, manželka vinaře Bnaji,“ představil voják matku
s přehnanou obřadností, „mají v Seredě mnohé vinice a daně
platí vždy v pořádku.“
Velitel sklopil oči a pečlivě matku zkoumal. „Kde je tvůj manžel?“
vyštěkl nakonec posměšně, „proč se ti schovává za zády
a nepřijde se mnou mluvit osobně? Tohle má být ta proslulá statečnost
Efrajimských?“
Otec nejistými kroky vystoupil ze zástupu a postavil se před
něj. Všiml jsem si, že se snaží skrýt svou nervozitu, ale všichni
viděli, že se mu na čele perlí krůpěje potu. Styděl jsem se za něj.
Velitel na něj vrhl rychlý pohled. „Ty jsi vinař Bnaja?“
Otec přikývl, rty měl sevřené.
„Tvá družka tvrdí, že oslavujete příchod prvního podzimního
deště. Z jakého důvodu ve vás déšť zrovna tento rok vyvolává
takové veselí?“
Otec mlčel. Skřípal jsem zuby a zadržoval slzy, které mi znovu
hrozily vytrysknout z očí.
„Kvůli suchu,“ odpověděla matka místo něj, „minulý rok pršelo
málo a my měli chudou úrodu.“
Velitel škodolibě povytáhl obočí. „Copak je tvůj muž němý?“
Zatnul jsem pěsti, když jsem slyšel, jak se vojáci smějí.
Otec otevřel ústa, ale namísto aby začal mluvit, bylo slyšet
pouze těžké oddychování. Přistoupil jsem k němu a chytil ho za
ruku. Chtěl jsem, aby se zastyděl, že je jeho malý synek odvážnější
než on sám, a ta hanba ho možná přinutí přestat oddychovat
jako vylekané nemluvně a on začne mluvit jako pořádný mužský.
Velitel se na mě soustředěně zadíval, pokoušel se rozvzpomenout,
odkud mě zná. Najednou se mu po tváři rozlil úsměv.
„Šlomam,“ vyslovil něžně mé jméno, alespoň mně se to tak
zdálo. I já se na něj usmál. Doufal jsem, že naše úsměvy uvolní
napjatou atmosféru a přimějí mého otce, aby napřímil hřbet.
„Pověz mi, Šlomame, jaký svátek jste slavili před svátkem
stánků?“
Hlas měl jemný, téměř prosebný.
Divil jsem se, proč mi pokládá tak jednoduchou otázku. Žně
jsou mým nejoblíbenějším svátkem ze všech, protože pouze tehdy,
jedinkrát v roce, mi otec dovoluje jít s ostatními ven do polí.
Máme na sobě bílé šaty, hlavy ozdobené zelenými věnci a radujeme
se z prvotin obilí. Kněží obětují prvotiny na polích a vyjadřují
tak našemu Bohu vděčnost za hojnou úrodu, kterou nám
seslal. Matka mi vyprávěla, že před výnosem o chrámech obětovali
naši kněží prvotiny v našem překrásném chrámě, jehož ruiny
stojí až dodnes ve středu Seredy. Chrámové zdi byly ze dřeva
a uvnitř se rozprostíral sametový baldachýn. Nejvíc se jí stýská
po velkém kamenném býku, symbolu praotce Josefa, který stál
v průčelí. Vojáci ho roztříštili na padrť, nic z něj nezbylo.
„Svátek sklizně,“ šeptala mi matka.
„Ticho, ženo!“ velitel se opět díval výhružně.
Najednou jsem si vzpomněl, že jsem o tomto svátku už slyšel.
Matce jednou zlostně uklouzlo, že nás král nutí slavit judský
svátek sklizně, zatímco náš vlastní svátek má být z jeho rozkazu
zapomenut. Zeptal jsem se jí, jak se slaví ten náš svátek, ale otec
ji přerušil a nedovolil jí, aby mi odpověděla.
„Před svátkem stánků jsme v Seredě slavili svátek sklizně.“
Pronesl jsem to s naprostou jistotou. Za mnou se ozval šum
provázející ulehčení, jako by všichni najednou vypustili vzduch,
který až dosud zadržovali v plicích.
Velitel mi přikázal, abych přistoupil ještě trochu blíž a vyprávěl
mu, jak přesně jsme ho slavili. Bez přemýšlení jsem mu popsal
taneční rej na polích kolem velikých snopů sklizeného obilí
a neuvěřitelné pochoutky, které byly na stolech. Nevím, kde se
to barvité líčení v mé hlavě vzalo, ale z výrazu velitelovy tváře
jsem pochopil, že to, co říkám, zní přesvědčivě.
„A jak jste vzdávali díky našemu Bohu?“ zeptal se velitel pomalu,
„přinášeli jste zápalnou oběť, anebo jste se spokojili s obětí
zrna?“
Na chvilku mě to zmátlo, nevěděl jsem, co mám odpovědět.
Díval jsem se na matku a všiml si, že jí blednou tváře.
Znovu jsem pohlédl nahoru směrem ke koňskému hřbetu
a vykřikl:
„Oběti? V Seredě? Bože chraň! Oběti přinášíme pouze v novém
chrámě v Jeruzalémě!“
Efrajimští si tu událost připomínali ještě mnoho dní a nadšeně
si vyprávěli o malém chlapci, kterému se podařilo obalamutit
ozbrojené vojáky a zachránit tak obyvatele Seredy.
I matka mnou byla uchvácena. Čekala, dokud konvoj vojáků
nezmizel mezi horami, a pak mi řekla, abych si nasedl na vůz
a jel s ní do jeskyně malomocných.
Cítil jsem, že jsem měl pro jeden den zážitků dost, a navrhl
jsem, abychom počkali do rána.
„Nebuď líný,“ pobízela mě matka, „už se nemůžu dočkat, až
budu malomocným vyprávět o tom, co se nám dnes přihodilo,
a až se dozvědí, jak chytrého mám syna.“
„To je můj příběh,“ řekl jsem pyšně, „já jim ho chci vyprávět
sám.“
„Ty?“ hlasitě se rozesmála, „to snad raději ne. Ten příběh je
dost zajímavý i bez tvého přehánění.“