Literatura v nových podobách má dnes ve Francii široké autorské zázemí a rozmanité obecenstvo – dokáže se obracet k publiku většinovému i velmi náročnému. Po krizi románu nenastal zánik tohoto žánru, naopak se rozšířil tematický záběr a pracuje se do hloubky s formou: francouzští a frankofonní spisovatelé píší o nových věcech a novými způsoby. Podobně francouzské divadlo a poezie prošlo v posledních desetiletích složitými peripetiemi a jsou dnes pestřejší a zajímavější než kdy dříve. Autoři knihy Současná francouzská literatura Dominique Viart a Bruno Vercier se nesnaží definovat jednoznačný názor na dnešní literární tvorbu – hledají jen způsoby, jak ji představit dnešním čtenářům. Ojedinělá publikace spojuje moderní pohled na literaturu s ukázkami z nejnovějších textů a je doplněná pro potřeby českého čtenáře bibliografií současných překladů z francouzštiny.
Přeložili Jovanka Šotolová, Petr Dytrt a Ladislav Václavík.
Váz., 564 stran, říjen 2008, ISBN: 978-80-7407-034-1
Datum zařazení do katalogu: 12.11.2008.
zákazníci s touto knihou obvykle kupují také
ukázka z knihy
Úvod
Nová literární epocha?
Rozmezí let od roku 1980 do dneška představuje jedno čtvrtstoletí. A jednu generaci. Ovšem co znamená v literatuře „generace“? Spisovatelská dráha je podstatně delší. A estetické normy se nestřídají jako lidské životy. Proč tedy právě toto období? Kromě zcela legitimních důvodů tohoto výběru. Je pravda, že v rozmezí let 1979–1984 se na literární scéně objevilo množství dosud neznámých spisovatelů, kteří své slibné začátky nezradili. To ovšem nestačí k tomu, aby se dalo hovořit o nové epoše, neboť tito spisovatelé následovali linie načrtnuté jejich předchůdci. Ti samozřejmě nepřestali psát: na počátku 80. let se na pulty knihkupectví dostávají nové tituly Alaina Robbe-Grilleta, Nathalie Sarrautové, Marguerity Durasové, Clauda Simona a dalších, jejichž věhlas již nic nepotřebuje.
Ale čtenář dobře vycítil, že se něco změnilo. Současná díla těchto známých autorů se příliš nepodobají textům, jaké jsme byli zvyklí od nich čítat. Mnohdy je obrat zcela náhlý až překvapující. Po formálních hrách stojících ve středu zájmu literatury 60. a 70. let přicházejí knihy, které se zaobírají individuálními životy, rodinnými dějinami, společenskými úděly, tedy oblastmi, které literatura zdánlivě přenechala společenským vědám, zdárně se rozvíjejícím poslední tři desetiletí. Tato literatura se zajímá i o „životní příběh“, velmi úspěšný a oblíbený žánr. Obliba románu a radost z vyprávění znovu uchvacuje autory, kteří již své texty netříští ani je donekonečna nekomplikují. A nově příchozí nezůstávají pozadu, jsou ochotni psát romány takřka z ničeho, tak silně se projevuje jejich nutkání psát. Jsou rovněž připraveni vnořit se do skutečnosti, od jejíhož ztvárňování valná část literatury prchla, a usadit se v zapadlém venkovském koutě či na předměstí velkých měst, tedy na místech, jež byla po dlouhou dobu nechávána ladem. Stejně tak je opět navštěvována minulost a znovu dobývány dějiny.
Tolik jevů stačí k tomu, aby vzbudily zájem kritika. Zde totiž nejde jen o novou nastupující generaci, ale i o nově se rýsující estetiku, jež v sobě pojí hned několik spisovatelských generací. Jisté příznaky mnohé napovídají i o její šíři: avantgardní časopisy se vytrácejí jeden po druhém, umělecká seskupení se rozpadají, aniž je nahradí nová, manifesty a teoretické spisy, okolo nichž tato hnutí vznikala, ztrácejí na významu. V článcích a debatách se prosazují nové pojmy jako nedávno zrozená „autofikce“ či „neolyrismus“, který zaplnil svět poezie. Záhy se také začne hovořit o „románové netečnosti“ (výraz se objevil v roce 1989)… Začíná se opravdu psát nová kapitola literárních dějin.
Nebezpečí krátkozrakosti
Jak ovšem popsat současnou literaturu a vyhnout se omylům, nepřecenit síly autora, jehož úspěch nebude trvat déle než jednu sezonu, nepominout jiného, který ve stínu buduje dílo zítřka? Potíž je v tom, že talentovaný autor čtenáře překvapuje, nejsou totiž připraveni na něco, co naprosto zpřehází jejich hodnotová kritéria. O to větší je potom riziko, že se buď dostane uznání jen dílům přizpůsobeným již zaběhnutému vkusu, anebo se kritik nechá unést mediální vlnou, která snadno vynese do výšin to či ono dílo vzbudivší nedlouho trvající, ovšem výnosný skandál.
Nepochybně… Ovšem vyčkávat, až „budoucí pokolení“ provede selekci a odvede potřebnou práci, neznamená to tak trochu hodit věci na bedra jiným? Neznamená to zbavit se zodpovědnosti, jež náleží nám? A na čem vlastně bude ono budoucí pokolení stavět? Na časopisecké kritice? Na „tiché poště“? Není vůbec jisté, že tato kritéria jsou opodstatněnější než jiná. Je třeba si přiznat, že náš pohled je relativní – odpovídá našim nárokům a podléhá otázkám naší doby.
My jsme se ovšem rozhodli toto nebezpečí podstoupit a s rizikem kritického zhodnocení současné literatury se vypořádat. Čtenář zde možná nenalezne rozsáhlou analýzu autorů, kteří jsou ve středu zájmu novin a televize. Vsaďme se však, že zde s potěšením objeví někoho, o kom ještě nikdy neslyšel a o kom se bude hovořit ještě zítra. Ale to není to podstatné, protože tato kniha nechce sestavovat žebříček nejlepších spisovatelů ani budovat předčasný panteon. Chtěli jsme se pouze pokusit popsat a pochopit literaturu, která právě vzniká, začala se rodit na počátku osmdesátých let 20. stol. a rozvíjí se okolo stejných témat. Ostatně malý odstup by tu již byl, dvacet pět let už něco znamená. Někteří autoři, kteří začali publikovat na počátku 80. let minulého století, mají na svém kontě celou řadu textů a my jsme měli možnost pozorovat, jak se jejich dílo rodí, prohlubuje a získává tvar. Konečně jejich spisovatelská dráha nám pomáhá lépe pochopit, čím se zabývají ti mladší.
Literatura francouzská nebo frankofonní?
Francouzština je jazykem sdíleným. Jsou jí psané mnohé literatury, které se mezi sebou velice liší. V rámci jediného díla je nelze dost dobře synteticky pojmout, ledaže bychom se spokojili s několika zjednodušenými vhledy; ovšem pořekadlo praví devatero řemesel, desátá žebrota. Opravdově pojednávat o frankofonní literatuře předpokládá značný počet rozličných kompetencí: být afrikanistou stejně tak jako amerikanistou, znát Québec a Polynésii ve stejné míře jako Švýcarsko a Belgii, a přitom nezapomínat na menšinová frankofonní společenství v zemích jako Libanon, Izrael a v dalších koutech světa. Většina děl, která o sobě tvrdí, že pojednávají o „francouzské a frankofonní“ literatuře, tak činí pouze ve skromné míře. Těchto literatur je přitom mnoho a jsou živoucí a aktivní, bylo by tedy nanejvýš urážlivé, kdybychom o nich promluvili jen na několika stranách. Proto jsme se rozhodli zůstat jen u literatury „francouzské“.
Což ovšem nic neřeší, neboť hranice stejně jako kategorie nejsou nepropustné. Jaké kritérium rozhodne, zda je autor spíš francouzský než frankofonní? Místo, kde se narodil? kde bydlí? kde sídlí jeho vydavatel? jeho národnost? To všechno, nebo alespoň téměř všechno se může změnit. A také se mění. Zeměpis a politické dějiny nám v tomto ohledu připravily překvapivá dělení: v Guadeloupu a na Réunionu jsou Francouzi, ale na Haiti a Mauritiu žije frankofonní obyvatelstvo. Přitom tyto ostrovy k sobě mají mnohem blíž než k metropolitní Francii. Pro dělení jsme si tedy museli zvolit vlastní, čistě literární kritéria, jako je místo vydání a recepce. Místo vydání, protože výběr vydavatele je dostatečně příznakový. A podle toho, zda se spisovatel rozhodne své dílo poprvé publikovat ve své rodné zemi, nebo ve Francii, rozhoduje i o tom, pro koho knihu píše. Když Jean-Philippe Toussaint, Amélie Nothombová nebo Eugčne Savitzkaya vydávají své knihy ve Francii, píší tak v rámci literatury francouzské, ať už je jejich citové pouto k rodné Belgii jakékoli. Kritérium recepce, poněvadž francouzské čtenářstvo přijímá tyto spisovatele bez jakéhokoliv rozlišování mezi nimi a ostatními autory. Dokonce se stává, že čtenář ani neví, že jde o cizí autory (což je bezesporu jeden z rysů francouzského „anexionismu“), a staví je do role hlavních představitelů určité „francouzské“ literatury. Tak byl Jean-Philippe Toussaint po boku Jeana Échenoze tiskem a později i vydavatelem povýšen na čelního představitele „netečných“ (les „impassibles“).
Literatura, řemeslo a komerce
I kdybychom se omezili pouze na francouzský prostor, nebyli bychom s to pojednat o všech knihách ani o všech autorech daného období. Každoročně vychází takový počet knih, že veškerá snaha být vyčerpávající je předem ztracená a náš záměr by se rozmělnil. Důležitější je v obrysech nastínit současnou literaturu tak, aby vyniklo, co je pro ni typické. Celá jedna část literární produkce je bezčasová, žije si svým životem a debaty o estetice se jí nikterak nedotýkají. Tato literatura neumožňuje identifikovat určitou epochu. Jde o literaturu povolnou, to znamená literaturu přijímající pozici, jakou jí společnost s oblibou určuje, pozici umění pěstovaného pro zábavu, předurčeného k tomu, aby stimulovalo románovou obrazotvornost a nabízelo požitek z fikce. Zde je nutno si uvědomit, že tato díla jsou často (re)produkována v sériích a donekonečna se v nich omílají stále stejná schémata kombinující historické, exotické a sentimentální příměsi. Takové knihy jsou v lepším případě produktem řemeslné výroby, mnohdy dobře zvládnuté, dokonce lze říci i kvalitní, avšak nejsou uměním. Takoví spisovatelé jsou svým způsobem vykonavateli zadaných úkolů. Řeč tu o nich nebude.
Jiná literatura, která není o nic méně povolná, avšak trochu jinak, světáčtěji a kupečtěji, je pozornější k době, k jejím způsobům či náladám a snaží se podávat jejich vyostřený a lehce provokativní obraz. Mohli bychom ji pojmenovat literatura souznící, podle toho, jak si notuje s dobovými klišé a s rámusem se dere do popředí kulturní scény. Tento rámus pro ni představuje jedinou záruku vlastní hodnoty, neboť jí jde o to vyvolat „skandál“. Ovšem skandál je náležitě odměřený podle vkusu dne, tahle literatura „surfuje“ v oblastech, v nichž našla doba zalíbení, jako například sexuální hrátky, nevšední podívaná či výlevy cynismu. Blíží se reklamním sloganům a rádoby kulturním heslům. Jde rovněž o literaturu povolnou, neboť se podvoluje stavu světa, který omezuje na zákony trhu. Snaží se z něj vydolovat co nejvíce, poněvadž ví, co bude letět, co podnítí k psaní článků a k natáčení televizních a rozhlasových pořadů. V tomto ohledu má více z komerce než z řemesla. Není pochyb o tom, že tato literatura leccos vypovídá o stavu společnosti, ale nepromýšlí jej. Společensky je zajímavá pouze jako symptom stejně jako jakékoli jiné okamžité společenské chování.
Bezčasový román, konvenční poezie a uměřeně skandální divadlo pro obveselení jsou hlavními útvary povolné literatury a často se dělí o lesk mediální scény, jak o tom svědčí seznamy „bestsellerů“, které publikují některé časopisy přesvědčené o tom, že nejlepší literatura je ta, co se dobře prodává (dvojsmyslnost slovesa ostatně vypovídá mnohé o tom, jak se tato literatura podřizuje neliterárním principům). Ovšem člověk se tím nesmí nechat ošálit ani se nechat unést banálními soudy o tom, že kvalita knihy je nepřímo úměrná jejímu úspěchu. Opravdové rozdíly jsou někde jinde.
Péče o styl
Všechny tyto formy psaní jsou vlastně zvláštní tím, že se pramálo zaobírají… psaním. Ať už jde o psaní se školní elegancí v případě jedněch nebo o napodobování soudobé mluvy v případě druhých, anebo o naprostou lhostejnost vůči otázkám spojeným se způsobem psaní. V popředí zájmu jsou pouze postavy a jejich příběhy – popř. absence příběhu. Ať už je to brakové lyrično či hantýrka právě v módě, styl tu není něčím, co se hledá v rozvíjejícím se textu, je v něm vždy předem a lze jej do sytosti využívat. Tito řemeslníci či provokatéři se pramálo zamýšlejí nad svým výrobním nástrojem, který není v jejich očích ničím jiným než právě výrobním nástrojem. „Krásné knihy jsou psány jakýmsi cizím jazykem,“ říká Proust ve svých Esejích (Zamyšlení nad Sainte-Beuvem), to značí jazykem jedinečným a neopakovatelným. Tím pádem lze rozpoznat větu Prousta či Célina, Gracqa či Becketta hned po jejím prvním přečtení. A stejně tak i v současnosti lze naučit ucho, aby rozpoznalo zákruty Françoise Bona, orchestraci Richarda Milleta, synkopy Pascala Quignarda anebo rukopis Pierra Michona.
Druhý rozdíl tkví ve výběru látky. Vedle povolné literatury, jejíž hlavní ambicí je přinést pěkné dílko nebo být dobrým vydavatelským „tahem“, vzniká i literatura, která více mate. Očekáváním čtenářů se nesnaží vyhovět, nýbrž je posouvat jinam. Takové knihy jsou pro dané období charakterističtější, jsou příhodnější pro vyjádření jeho specifičnosti. Nezanikají s koncem sezony, odsunuté novou vlnou literární „produkce“, anebo jí přinejmenším lépe čelí a zůstávají v paměti. Nekopírují totiž prastaré recepty ani nečiní ústupky ve jménu směnné hodnoty, jež z knihy dělá „produkt“. Je to literatura, která je na hony vzdálená komerci i řemeslu, uvažuje o sobě, ať už explicitně či nikoli, jako o kritické činnosti a ke svému čtenáři vysílá otázky, jež ji formují. Proto nám připadá důležité zabývat se právě jí ve spise, který si klade za cíl představit současnou literaturu.
Taková „kritická činnost“ má mnoho podob: může být lehká, hravá, ale i zmatená, znepokojivá či strhující. Kritická je proto, že zobrazuje jisté uvědomění si své doby, znepokojení a touhy hýbající dobou stejně jako bystrý pohled na literární prostředky, s nimiž pracuje. Jestliže tato literární díla matou, je to proto, že jdou až tam, kde by je málokdo čekal. Unikají předem hotovým významům, „konfekčním“ názorům na kulturu. Objevovat nové významy a přitom používat staré formy je však zhola nemožné. Jestliže impresionisté chtěli vynalézt nové světlo v malířství, museli nejdříve nalézt nový způsob tahu štětcem. Ve slovesném umění je tomu nejinak: pomocí rušení hranic mezi postavami a fyziologických metafor nám Nathalie Sarrautová umožnila pochopit, co to jsou „tropismy“ a „sub-konverzace“. Práce se stylem a intencionalitou díla přispívají ke zpochybnění zavedených jistot. Neboť jestliže někteří cítí nutkavou potřebu psát – a nikoli jen dodat „průmyslový“ výrobek –, je v této potřebě i jisté vyrušení z povědomí o vlastním bytí ve světě. Každé historické období přináší určitý stav světa či stav vědomí, kvalitu zkušenosti nebo formu existence, jakou kultura ještě nikdy předtím nevyjádřila. Umělec spisovatel tak ukazuje, nakolik již zavedené diskurzy zkreslují svět. Musí si tedy vymyslet jiné. Literatura si samozřejmě neklade za úkol tyto otázky vyřešit, zároveň se však od nich neodvrací. Zaplňuje prostor tam, kde selhává vědění, tam, kde chybí forma, tam, kde se slov nedostává – nebo neexistují. Proto jsou zapotřebí jiná slova, spojená do nepravděpodobných, dosud neznámých větných skladeb.
Výzvy a žánry
Je nasnadě, že právě posledně zmiňovaná kategorie se nám zdá být nejzajímavější. Ovšem nikoli pro nutnou kvalitu (nepochybně ne všechny knihy, jež se řadí do této kategorie, jsou veledíly), nýbrž kvůli jejím výzvám: literaturu samotnou zkoumá totiž stejně jako svět, který ji obklopuje. Knihy a spisovatelé, které představujeme, umožňují mezi literaturou věčnou a pomíjivou co nejpřesněji určit rozlišovací znaky literatury současné.
Literatura se proměňuje hlavně proto, že se v souladu s dobou mění i její hlavní problémy. Touha, potřeba či naléhavost, nutící autora psát, je zajisté částečně záležitostí osobní motivace nebo zvláštních předpokladů. Avšak takové nutkání se zrodilo v kontaktu se světem a objevuje se v díle nesoucím jeho stopu. Lze ji tam nalézt tím spíš, že spisovatelé motivace sdílejí, nepíšou dílo sami v koutku, lhostejní ke všemu, co se děje kolem. S takovým romantickým obrazem moderní svět po právu zatočil. V knihách se tedy objevují naléhavé otázky. Je-li naše doba jedinečná, zpřístupňuje se nám tato její jedinečnost nejen prostřednictvím témat zpracovávaných literaturou, ale rovněž a dost možná především díky způsobu jejich zpracování. Na soutoku formy s obsahem jsme zkoumali díla, která se právě rodí, otázky, které je vyvolávají, formální ohledy, jimiž jsou posedlá. První část naší knihy tak klade důraz na charakteristické jevy daného období, jeho dobře známé a dost možná i rozhodující příznaky. Je uspořádána „problémově“.
Popsat tato nová „témata“, anebo tato stará témata, na něž se navazuje novým způsobem, nicméně nestačí. Bylo také zapotřebí podívat se na obraz, jaký si o sobě vytváří literatura sama: jak spisovatel chápe v dnešní době svou práci a jaký „postoj“ zaujímá; jak se vyvíjejí debaty o otázkách estetiky a o hlavních žánrech literatury – próze, poezii a divadle... Někdy se literární perioda ztotožní s vládnoucí estetikou ve všech žánrech. Tak romantismus chápal na počátku 19. století spisovatele jako zvláštní bytost nadanou věšteckým duchem, a přitom rozervanou, a tato představa zavládla jak v poezii, tak v románu, na divadle, a dokonce i v eseji. Jindy naopak každý z žánrů stvrzuje svou estetickou jedinečnost: román byl realistický, v podání Zoly a bratrů Goncourtových dokonce ,naturalistický‘ v době, kdy Verlaine a Mallarmé psali ,symbolistní‘ poezii. Jak to s žánry vypadá dnes? Druhá část knihy na základě těchto proměn ozřejmuje, jak jsou na tom základní žánry literatury – jak se jich ony proměny dotkly či dokonce jak je transformovaly. Jak jim odolávají, co je v nich trvalého a jak se inovovaly. Je to rovněž příležitost podívat se na díla autorů méně poznamenaných jedinečností doby, méně poznamenaných jejími odstíny, anebo naopak autorů originálnějších.
Aby měl čtenář možnost udělat si vlastní úsudek, má v knize k dispozici ukázky ze zhruba šedesáti současných děl. Najde v nich různé – často protikladné – příklady zvláštní hudby linoucí se z knih naší doby. Úryvky však především svědčí o popisovaných výzvách a o cestách, jimiž se současná literatura vydala. Podávají svědectví o novinkách uplatňujících se v jednotlivých žánrech nebo mezi nimi. Svědčí však také o stylu, vlastním každému ze spisovatelů. Bylo by těžké hovořit o literatuře, a přitom ji nenechat promlouvat, proto je potřeba chápat tyto příliš krátké úryvky jako výzvu k „bližšímu ohledání“. Jsou sice jen částečné, příliš krátké a v příliš malém počtu, avšak, jak doufáme, vybrané nezaujatě. Ukazují, jak témata, o nichž hovoříme, nelze chápat bez zřetele k volbě formy psaní, bez zřetele k práci spisovatele, ale také k jeho zálibě ve slovech a požitku z jazyka.
Oživení literatury
Od počátku 80. let 20. stol. se literatura vzdaluje estetikám předchozích desetiletí. Strukturalistická kritika a poslední avantgardy, jež ovládaly literární scénu od padesátých do sedmdesátých let
20. stol., pojaly nedůvěru vůči subjektivitě a „realismu“. Protože stály na nových objevech humanitních věd – lingvistiky, psychoanalýzy, atd. – a byly přesvědčeny o tom, že literární postava je jen verbální výplod, „bytosti s vnitřnostmi z papíru“, jak to formuloval Paul Valéry, domnívaly se, že je iluzorní chtít vyjádřit subjekt nebo zachytit skutečnost. Literatura, pozvolna přesvědčená, že nemůže uniknout sevření jazyka, se pro sebe samu stala vlastním zrcadlem, vlastním oblíbeným prostorem a vlastním archeologickým nalezištěm. Od té chvíle se zdála být odsouzena k pouhé formální produkci, k hrátkám s jazykem a strukturami.
To znamenalo nepočítat s tlakem okolního světa a zapomenout na schopnost literatury rozhýbávat individuální zkušenosti a kolektivní otázky. Proto se tyto „předměty“ znovu vnutily spisovatelům, ať už zavedeným, jejichž dílo začalo k oněm otázkám směřovat, anebo jiným, mladším, kteří nejspíš už do literatury vstoupili s přáním psát o subjektu, o skutečnosti, o historické či osobní paměti… Současná literatura sice zná a nepopírá kritické výhrady předchozích dekád, ale znovu vrací do psaní předměty, jichž se předtím zřekla. Proto navrhujeme nazývat ji „tranzitivní“, jak se říká v gramatice o slovesech, která mohou mít předmět.
Tlak světa
Co se to stalo, jestliže následkem byl takový zvrat v literatuře? Literární čas, který je lidské mentalitě a chování bližší než neúprosný sled událostí, není časem historickým. Proto literární obrat, který nastal v 80. letech 20. stol., neodpovídá žádné dramatické historické události. Je spíš důsledkem skrytějších, ale i naléhavějších jevů. Druhá světová válka násilně stvrdila to, co už první prohlašovala ze zákopů plných hrůzy. Že totiž dějiny nespějí k dokonalosti stále vzdělanějšího a rozumnějšího lidstva, že vědecký a technický projekt se může dát do služeb nejbarbarštějších lidských pudů, místo aby od nich osvobozoval.
Tento neúspěch humanitních ideálů, jasně pochopený celou řadou spisovatelů, myslitelů a umělců, byl dlouho přecházen mlčením kvůli úpadkové proměně myšlení v ideologie a „zledovatění“ myslí. Spor „východ–západ“ během „studené války“ ukládal nutnost zvolit si jeden ze dvou táborů. Myšlenky byly nahrazeny strohými proslovy. Nabízely se silné opěrné body, které pokud rovnou nevybízely ke ztotožnění, nutily alespoň k hledání protiargumentů. Na pořadu dne byla politika, a dokonce i literatura v ní byla zaangažovaná, čímž jsme se načas vrátili do doby velkých učitelů. Pro Sartra, Camuse, ale také Aragona či Malrauxe literatura pouze sloužila nějaké věci. Je pochopitelné, že literatura, která se v této roli nepoznávala, dávala od padesátých let 20. století jasně najevo svou vůli držet se od toho dál a nalezla prostor pro vítanou nezávislost ve formálním kutilství či v uzavření do fantazie.
Tyto převládající diskurzy začaly pomalu ukazovat trhliny během „událostí“ roku 1968, i když nejprve jen proto, aby se agresivně radikalizovaly. Stejná radikalita se projevila i na omezeném literárním poli, odsouzeném k tomu, aby si budovalo vlastní „teorii“ a zkoumalo její tajná zákoutí. Muselo uplynout ještě dalších dvacet let, aby se ideologické iluze opravdu zhroutily a s nimi padla i berlínská zeď, jež byla jejich hmatatelným znamením, byť diagnózu stanovili už na konci 70. let nejpronikavější pozorovatelé, jako Jean-François Lyotard, který v Postmoderní situaci z roku 1979 konstatuje opouštění ideologizujících diskurzů a zaznamenává ztrátu orientačních bodů, jež jej doprovázejí. A celá řada spisovatelů se tak projevuje přímo ve svých dílech.
Humanitní vědy, „matkovražedné dcery literatury“, jak říká Michel Rio, dlouho zabíraly její místo, aby vypovídaly o bytí člověka ve světě. Ale podezření, jež vrhly na zažité diskurzy, se na konci
70. let přeneslo i na ně. Literatura tak musí najít cestu ze své věže ze slonoviny, otevřít okna okolnímu světu. Obdobně by šlo říci, že jsme přešli z literatury „řeholní“, řízené ve své uzavřenosti teorií podobnou řeholi svatého Benedikta, k literatuře „světské“, znovu ponořené do konkrétního času a světa. Otevřená okolnímu světu je tím spíše, že vnější svět ji k tomu značně vyzývá. V 70. letech skončilo období víceméně nepřetržitého hospodářského růstu a společenského pokroku. Petrolejářské krize a hospodářské změny způsobily vážné společenské škody. A na literárním poli, až do této doby značně omezeném, se najednou objevují nejrůznější sociální prostředí a spisovatelé mnoha původů. A především se znatelně rozšiřuje zásobárna zkušeností a kultur: jednak se začínají brát v potaz nové skutečnosti (společensko-ekonomické marginality, život na předměstských sídlištích, mizení dělnické třídy, odchod z venkova do měst, hlas přistěhovalců „druhé generace“…), jednak jiné kulturní praktiky (ústní předávání, pohádková tradice, rozmlžování identit, rituály družnosti…).
„Postmoderna“ v estetice
Soubor těchto jevů – jako je ztráta platnosti diskurzů, zmnožení míst a způsobů výrazu –, jež zasahují ve stejné míře všechny oblasti umění, dal vzniknout mnoha komentářům se společným jmenovatelem – „postmodernou“. Ovšem hodí se tento termín i pro literaturu, na niž byl, přiznejme si to otevřeně, často aplikován? Lyotard slovo ukul podle „post-industriálna“ navrhovaného Danielem Bellem, který jím chtěl popsat proměňující se svět. Takový vývoj tedy není vlastní pouze literatuře, ostatní umělecké disciplíny rovněž prodělaly kulturní proměnu velkého rozsahu.
V oblasti estetiky vznikl pojem „postmoderna“ jako reakce architektů na zevšeobecnění jistého modelu, který byl tak úspěšný, že se rozšířil po celém světě, až hrozil uniformitou: modelu „mezinárodního funkcionalismu“, dávajícího v duchu modernistických vynálezů Le Corbusiera a Bauhausu přednost formální čistotě a technické („funkční“) účelovosti. S touto estetikou se rozcházejí architekti
80. let, kterým se příčí donekonečna opakovat tatáž rovnoběžnostěnná tělesa a znovuzavádějí místní zvláštnosti a výzdobu fasády. Ostatní umělecké disciplíny – malířství, hudba – jdou těsně v závěsu. V konkurenci s mnohými formami abstrakce se opět navrací figurativní malířství, cituje staré mistry, jejichž díla umně překrucuje a přivlastňuje si je nebo je skládá do odvážných koláží. Hudba upouští od „akusmatických“ průzkumů a nachází nové harmonie, přičemž uvolňuje místo starým formám, důmyslně spojovaným s moderní technologií. Je znovu slyšet stará, barokní či folklorní hudba, která je však nově přetvářena.
Tyto nové variace se mohly stát v literatuře východiskem, jak uniknout onomu „vyčerpání“, jež diagnostikovala kritika a používali sami autoři. Bylo-li „vše napsáno“, vše se musí nově objevit a hrát si přitom s formou a modely, jako by to byly dílky jedné velké stavebnice. Jistý úspěch měly parodické přepisy, literatura na druhou prošpikovaná kritickými narážkami určenými k tomu, aby prokázaly, že člověk není tak naivní, aby věřil tomu, co píše. Nepochybně ve větší míře v zahraničí (ve Spojených státech, Španělsku, Itálii, Anglii) než ve Francii, kde se pojem postmoderna dá aplikovat dost špatně.
Neboť francouzská literatura sice také zná hravý rozměr, tvořený
virtuózním koncertem narážek a „meta“ či „inter-textuální“ rafinovanosti (Jean Echenoz, Jean-Philippe Toussaint, Renaud Camus, Éric Chevillard...), ale pojem nezahrnuje znepokojení, jež lze vycítit ve značně široké škále francouzských děl. U nás odkazy na minulost a snaha o zkoumání jejích praktik a úzů vyjadřují spíše zmatenost přítomnosti, která se snaží porozumět si díky znovunavázanému dialogu s minulostí.
Odkaz a dialog: znepokojená literatura
Dělali bychom chybu, kdybychom viděli v estetické proměně, jejíž počátek sahá do 80. let 20. stol., kyvadlový efekt, který po způsobu cyklů barokních bouří a klasicistních zmoudření popsaných Eugeniem d’Orsem střídá období vynalézavosti s obdobími více tradičními. Ve skutečnosti v literatuře naší doby nejde o žádný návrat k tradici, o žádný formální ústup. A pokud se někdy uchylujeme k formulacím typu „návrat subjektu“ či „návrat vyprávění“, abychom vystihli naši dobu, skýtají tyto výrazy pouze pokroucený pohled na to, co je skutečným předmětem úvah. Jistě, hovoří se znovu o „subjektu“, což dokazuje úspěch „autofikce“, a záliba ve „vyprávění“ zaznamenává opět značný úspěch, ale spisovatelé se nevracejí k tradičním literárním formám. Přesnější je říci, že ve skutečnosti se sice subjekt a vyprávění (ale také reálno, dějiny, kritická angažovanost, lyrismus) vracejí na kulturní scénu, ale ve formě palčivé otázky, nerozřešených problémů a naléhavé potřeby.
René Char, často citovaný komentátory současnosti, píše: „Naše dědictví je nám vydáno bez závěti.“ Sám úspěch tohoto aforismu vystihuje povědomí o určitém – z jistého pohledu tíživém – dědictví a potřebu zkoumat minulost, nikoli aby byla napodobována (klasická estetika), ani aby byla předmětem hrátek (postmoderní postoj), ale abychom se jejím prostřednictvím poznali v jakémsi dialogu oživujícím zvědavost, kterou moderna zrušila ve jménu praktiky „nepopsané desky“. Což vyjádřil Michel Chaillou, když v dlouhém výčtu obrazů, které podle něj mají popsat to, čemu říká „krajní současnost“, uvádí tuto větu: „Krajní současnost je dát všechna staletí dohromady.“ Jestli existuje rys, který dokonale vystihuje současnou literaturu (a v jistém ohledu i objasňuje, proč se dalo hovořit o „postmoderně“), je to její napojení na kulturní odkaz staletí a civilizací.
recenze
ROZHOVOR S Dominiquem Viartem, AUTOREM KNIHY SOUČASNÁ FRANCOUZSKÁ LITERATURA
Velkým myšlenkám už se nevěří
Profesor z lillské univerzity Dominique Viart společně Brunem Vercierem napsal knihu Současná francouzská literatura. Její český překlad přijel představit do Prahy.
- O. H.: Čeští čtenáři příliš neznají letošního laureáta Jean-Marie Gustava Le Clézia. Můžete o něm říci pár vět? Proč by je měl zajímat?
- D. V.: Le Clézio je autorem velmi bohatého a různorodého díla. V 60. letech začal Zápisem o katastrofě, který byl blízko „novému románu“. Jde o velmi formalistní dílo, jehož hlavní postava je značně depresivní. Potom se jeho dílo otevřelo světu, zahrnulo do sebe všemožné kultury. Psal o svém původu, o ostrovu Mauritius a také hodně o Mexiku, o jiných civilizacích, které jsou mnohem méně racionální, než je ta francouzská. Jeho psaní je velice lyrické, má velkou důvěru v jazyk, je tedy hodně poetický.
- Nemohu se také nezeptat na rozpoutanou kauzu Milana Kundery a také na to, jak obohatil francouzskou literaturu?
- Pokud jde o tu kauzu, je těžké něco říkat, protože neznám celou historii, jinak mi to asi připomíná aféru Güntera Grasse... My ve Francii jsme zas měli případ Maurice Blanchota, který býval hodně blízko extrémní pravici, fašismu a jenž se pak proměnil ve velkého obhájce židovské kultury. Nevím, zda je Kundera vinen, či nevinen, ale je také vidět, jakým vývojem pak prošel, jak se změnilo jeho myšlení... A co se týče jeho obohacení francouzské literatury, přinesl zejména směs racionality a iracionálního, humoru a vážnosti, fikce a historie.
- Napsali jste knihu /Současná francouzská literatura/. Dá se nějak krátce charakterizovat?
- Tu knihu jsme napsali proto, že francouzská literatura se zhruba v letech 1969-1982 výrazně proměnila. Předtím byla literatura velmi formální, uzavřená sama do sebe, a od 80. let se zase začala zajímat o věci okolo sebe, jako by se znovu zmocnila světa, začala se zajímat o člověka, společnost i dějiny. To však neznamená, že by se literatura vracela, naopak všechny trendy promísila, a tak našla nové formy. I co se týče angažovanosti, zůstává kritická, avšak nenavazuje na angažovanost tak, jak ji známe u Sartra.
- Ve vaší knize se ale objevuje i otázka, jak psát po Proustovi, Kafkovi, Faulknerovi a Beckettovi. Jaká je vaše odpověď?
- Odpovědí je právě popis toho, jak autoři ty cesty hledají. Často se také tvrdí, že po „novém románu“ už žádná francouzská literatura není. My ukazujeme, že to je omyl.
- Jak francouzskou literaturu ovlivňuje ta frankofonní?
- Je velice významná, protože francouzskou literaturu zvnějšku vyživuje. Jde především o jazyk, o rytmus, o jinou slovní zásobu, která přichází z Quebecu či Antil, a francouzští autoři se to často snaží napodobovat. A dalo by se říci, že stejně jako francouzská literatura přijala tu frankofonní, přijala také pařížská literatura tu, jež vzniká v provinciích.
- V knize používáte termín „povolná literatura“. Je to jen úkaz současné produkce?
- „Povolná“ literatura zahrnuje knihy řemeslně dobře napsané, často od akademiků, jde ale o knihy, které mohou vznikat kdykoliv a kdekoliv. Vedle toho stojí literatura „souznící“, jež chce vyvolat hodně hluku, skandál, vzniká podle témat, která jsou v módě: sex, násilí, drogy... Nejsou přitom nijak originální. A pak je tu ještě třetí součást literární tvorby, ta „nepovolná“, „nesouznící“, jež by se dala krátce charakterizovat tak, že člověk, který takovou knihu přečte, není stejný, jako byl předtím. To je případ Le Cléziových knih.
- Proměňuje se nějak poměr těchto přístupů?
- Mezi „povolnou“ a „nesouznící“ je pořád stejný. V 19. století bylo plno akademických autorů, jejichž jméno je dnes zapomenuto, zatímco Flaubert a Baudelaire jsou stále tady. Souznící literatura je však zde teprve od 20. století, protože závisí na masových médiích.
- Je tedy souvislé sledování a kritické hodnocení současné literatury vůbec přiměřené? Nemůže se recenzent dostat do pozice hlupáka, který nad různými sezonními hity přemoudřele opakuje, že nejde o kvalitní literaturu?
- To je důvod, proč se dlouho nikdo z francouzských profesorů nechtěl do analýzy současné literatury ponořit. Říkali, že je třeba počkat, až to čas protřídí. Já si naopak myslím, že když kritika jednou vytvořila nástroje, jež mohou fungovat na Flaubertovi či Kafkovi a Rabelaisovi, tak se stejné nástroje dají použít i na současnou literaturu. Problémem je dnes taky samotný status recenzentů, ani tak ne pro ně samotné, ale v důsledku médií, pro něž pracují. Dříve se autoři objevovali, dnes se spíše sází už na ty známé a jejich postavení se jen potvrzuje.
- V knize se píše také o dnešním literárním vnímání první a druhé světové války. Dá se to nějak porovnat?
- Dříve si spisovatel vymyslel románovou postavu a tu konfrontoval se skutečnými historickými událostmi, chronologicky popisoval její příběh. Dnes se ale román o historii píše z hlediska současnosti, tedy nejde o román historický, nýbrž spíše archeologický. Pokud pak jde o první světovou válku, dnešní spisovatelé se nezajímají o celkové vylíčení tohoto konfliktu, ale spíše o dříve skryté detaily z hlediska celku války - třeba popravy pacifistů. A co se týče druhé světové války, zájem o ni se vrátil po roce 1990, kdy teprve ve Francii začaly procesy s nacisty, a opět šlo o odhalení různých temných součástí. Za de Gaulla totiž obecný diskurz předstíral, že všichni Francouzi bojovali proti fašismu.
- Taktéž hovoříte o tom, že román o Osvětimi buď není román, nebo není o Osvětimi.
- Dnes totiž píše generace, která už válku nezažila, ta však zasáhla jejich rodiče či prarodiče. A tak si kladou otázku, jak o holokaustu psát. Svědectví psát nemohou a román jim připadá jako jakási zrada. Výsledkem jsou tři druhy přístupů. Prvnímu říkám rodové vyprávění, které si klade otázku, co bylo šoa, jde tedy opět o archeologický způsob, to je třeba případ již zesnulého Georgese Pereca. Pak jsou fikce napsané s velkou úctou podle vzoru knih Prima Leviho či Elieho Wiesela. A třetí forma je alegorická, kde se utváří uzavřený a lokálně a časově nespecifikovaný svět táborů. Sem patří postapokalyptický Antoine Volodine.
- V souvislosti s dnešní literaturou se zmiňujete rovněž o opadnutí zdrženlivosti a denících, jež od začátku kalkulují s publikováním. Vyplývá z toho také absence tajemství v současných dílech?
- Jistě, to ale vidíte i v blozích na internetu či v tom, že lidé dávají na internet své fotky v choulostivých situacích. Jde o exhibici a zároveň o snahu zanechat stopu. Což ale existuje ale i v nejnáročnější literatuře. Je však rozdíl mezi exhibicionistickou komercí a literaturou, v níž spisovatel prostřednictvím textu analyzuje svůj psychický stav.
- LN A neznamená současné psaní o válkách a předcích také to, že autor o sobě nechce mluvit, nebo dokonce že nemá co říci?
- Myslím, že je to přesně naopak. Psychoanalýza totiž nevede k autobiografičnosti. Psychoanalýza nám totiž říká, že nás ovládá naše podvědomí, k vědomí nemáme žádný přístup, takže nemůžeme mluvit o našem nitru jasnozřivým způsobem. Ale naše podvědomí je tvořeno tím, co jsme zdědili, předky, vzory a tím, co jsme zažili v dětství. Současná literatura tedy přišla s novým způsobem, který nahrazuje niternost historií.
- Vaše kniha pojednává taktéž o konci velkého spisovatele. Co tím máte na mysli?
- Ten byl vytvořen v 18. a 19. století v souvislosti s osvícenci a poté s mistry myšlenky, jako byl třeba Zola, až po Sartra či Aragona. Kdežto dnes už nikdo velkým myšlenkám a velkým slovům nevěří. Lyotard říká, že už nikdo nevěří velkým příběhům vysvětlujícím svět. Proto je dnešní spisovatel jen jedním z davu a literatura nepřináší odpovědi, nýbrž klade otázky. A také se literární svět v důsledku rozhlasu, televize a internetu scvrkl.
------------------------------------------------------------------------
© Ondřej Horák
článek vyšel v Lidových novinách, 24.10.2008
