Pod těmito iniciálami se skrývá Barthesova strukturální analýza tajemné Balzacovy povídky Sarrasine. Roland Barthes rozložil celý text povídky na krátké oddíly, obsahující jednotlivé výpovědní jednotky – tzv. označující (signifiant). Autor o práci na této knize prohlásil: „Rozmělnil jsem a stlačil dohromady myšlenky vycházející z mé kultury, to znamená z promluvy těch druhých, které jsem okomentoval ne proto, abych je učinil srozumitelnými, ale abych zjistil, co je to ono srozumitelné.“
Přeložil Josef Fulka.
Brož., rok vydání 2007, stran 438, ISBN: 978-80-86955-73-5
Datum zařazení do katalogu: 28.05.2007.
zákazníci s touto knihou obvykle kupují také
ukázka z knihy
I. Hodnocení
Říká se, že některým buddhistům se díky askezi daří uvidět v jedné fazoli celou krajinu. Něco takového by si jistě bývali přáli první analytici vyprávění: vidět všechna vyprávění, co jich na světě je (je jich tolik, a tolik jich bylo) v jediné struktuře: vymaníme z každého příběhu jeho model, říkali si, a potom z těchto modelů utvoříme velkou narativní strukturu, kterou zase přeneseme (kvůli ověření) na jakékoli vyprávění: je to vyčerpávající („Vědění chce trpělivost, Trápení je jisté“1) a vposledku nežádoucí úkol, protože text zde ztrácí svou diferenci. Tato diference zjevně není nějaká plná, neredukovatelná kvalita (podle mytického nahlížení na literární tvorbu), není tím, co označuje individualitu každého textu, co jej pojmenovává, signuje, opatřuje parafou, ukončuje; je to naopak diference, která se nezastavuje a která se artikuluje v nekonečném množství textů, řečí, systémů: diference, jíž je každý text návratem. Je tedy nutné si vybrat: buď zasadit všechny texty do demonstrativního prostřídávání, zrovnoprávnit je pod pohledem in-diferentní vědy, přinutit je, aby se induktivně připojily ke Kopii, z níž se potom budou odvozovat, anebo navrátit každý text ne snad jeho individualitě, ale jeho hře, nechat ho vplynout, ještě předtím, než o něm budeme mluvit, do nekonečného paradigmatu diference, podrobit jej nejprve jisté zakládající typologii, jistému hodnocení. Jak tedy ustavit hodnotu nějakého textu? Jak založit prvotní typologii textů? Zakládající hodnocení všech textů nemůže přijít ani z vědy, neboť věda nehodnotí, ani z ideologie, neboť ideologická (morální, estetická, politická, aletická) hodnota textu je hodnota reprezentace, nikoli produkce (ideologie „reflektuje“, nepracuje). Naše hodnocení může být spojeno jen s praxí, a touto praxí je praxe psaní. Na jedné straně je zde to, co lze napsat, a na druhé to, co už napsat nelze: to, co se nachází v rámci spisovatelovy praxe, a to, co z něho vystoupilo. Jaké texty bych byl svolný napsat (či pře-psat), po jakých textech bych byl ochoten toužit, jaké texty bych byl ochoten prosazovat jako určitou sílu v tomto světě, který je mým světem? Hodnocení nalézá následující hodnotu: to, co dnes může být napsáno (pře-psáno) – co je pisatelné. Proč je pisatelnost naší hodnotou? Protože cílem literární práce (literatury jakožto práce) je učinit ze čtenáře ne již konzumenta, nýbrž producenta textu. Naši literaturu poznamenává nemilosrdný rozkol, který literární instituce udržuje mezi výrobcem a uživatelem textu, mezi jeho vlastníkem a klientem, autorem a čtenářem. Tento čtenář je pak uvržen do jakési zahálčivosti, intranzitivity, jednoduše vážnosti: místo aby si sám hrál, aby měl plný přístup ke kouzlu signifikantu, k rozkoši psaní, je mu dopřána již jen chabá svoboda umožňující text přijímat nebo zamítat: četba je již jen určité referendum. Naproti pisatelnému textu se tedy ustavuje jeho protihodnota, jeho negativní, reaktivní hodnota: to, co může být čteno, ale ne napsáno – co je čitelné. Každý čitelný text označíme jako klasický.
II. Interpretace
O pisatelných textech se možná nedá nic říct. Kde je především najít? Určitě ne na straně četby (nebo přinejmenším velice málo: jen náhodou, letmo a nepřímo v některých dílech pohybujících se na hranici): pisatelný text není nějaká věc, v knihkupectvích ho budeme hledat jen těžko. Poněvadž jeho model je navíc produktivní (a ne již reprezentativní), ruší veškerou kritiku, která by s ním jakožto produkovaná splývala: pře-pisování takového textu by mohlo spočívat jen v jeho diseminaci, v jaho rozptýlení na poli nekonečné diference. Pisatelný text je věčný prézens, na nějž se nemůže navrstvit žádná konsekventní promluva (jež by ho osudově přeměnila na minulost); pisatelný text jsme my sami v procesu psaní, ještě předtím, než je nekonečná hra světa (svět jako hra) překřížena, rozřezána, zaražena a učiněna plastickou prostřednictvím nějakého singulárního systému (Ideologie, Žánr, Kritika), který oklešťuje pluralitu vstupů, otevřenost sítí, nekonečnost řečí. Pisatelnost, to je romaneskno bez románu, poezie bez básně, esej bez pojednání, psaní bez stylu, produkce bez produktu, strukturace bez struktury. Ale co čitelné texty? Jsou to produkty (nikoli produkce), tvořící obrovskou masu naší literatury. Jak tuto masu znovu diferencovat? Je zde zapotřebí sekundárního úkonu, následujícího po hodnocení, díky němuž došlo k prvotnímu rozčlenění textů, úkonu jemnějšího než toto hodnocení, založeného na zvažování jisté kvantity, jistého více či méně, které každý text může mobilizovat. Tento nový úkon je interpretace (ve smyslu, jaký tomu slovu dával Nietzsche). Interpretovat text neznamená dávat mu smysl (více či méně podložený, více či méně volný), znamená to naopak zvažovat, z jakého plurálu je utvořen. Předpokládajme nejprve obraz triumfujícího plurálu, jejž neochuzuje žádné omezení ze strany reprezentace (imitace). V tomto ideálním textu se nacházejí četné sítě, jež si mezi sebou hrají, aniž jakákoli z nich může dominovat ostatním; takový text je galaxie signifikantů, nikoli struktura signifikátů; nemá žádný začátek, je reverzibilní; dostáváme se do něj různými vstupy a o žádném z nich nelze s jistotou prohlásit, že je to hlavní vstup; kódy, které mobilizuje, vyvstávají, kam až oko dohlédne, a jsou nerozhodnutelné (význam v nich nikdy není podroben principu rozhodnutí, leda snad vrhem kostek); tohoto absolutně plurálního textu se mohou zmocnit systémy vytvářející význam, avšak jejich počet nikdy není uzavřený, neboť jeho mírou je nekonečnost řeči. Na interpretaci, kterou si žádá text nahlížený bezprostředně ve svém plurálu, není nic liberálního: nejedná se o připouštění několikera významů, o to, že by se každému velkomyslně přiznával jeho kus pravdy; jedná se – proti veškeré in-diferenci – o afirmaci bytí plurality, jež není bytím pravdy, pravděpodobnosti a dokonce ani možnosti. Tato nutná afirmace je nicméně obtížná, protože nic sice neexistuje mimo text, avšak zároveň neexistuje žádný celek textu (který by se zpětně stal počátkem vnitřního řádu, smířením komplementárních částí pod otcovským dohledem Reprezentativního modelu): text je nutno vyvázat zároveň z jeho vnějšku i z jeho totality. Tohle všechno znamená, že u plurálního textu nemůže existovat narativní struktura, gramatika nebo logika vyprávění; jestliže se tedy jedny i druhé občas mohou přiblížit, je to v té míře (přičemž tomuto výrazu dáváme jeho plnou kvantitativní hodnotu), v jaké máme co do činění s texty, jež jsou plurální neúplně, s texty, které svým plurálem více nebo méně šetří.
III. Proti konotaci
Pokud jde o tyto umírněně plurální (to jest jednoduše polysémické) texty, existuje prostředečný nástroj zvažování, který může uchopit jen jisté střední množství plurálu, nástroj zároveň příliš vytříbený a příliš neurčitý, než aby se aplikoval na jednoznačné texty, a příliš chudý, než aby se aplikoval na texty mnohahodnotové, reverzibilní a otevřeně nerozhodnutelné (na texty veskrze plurální). Tímto skromným nástrojem je konotace. U Hjelmsleva, který předložil její definici, je konotace sekundární smysl, jehož signifikant je sám konstituován primárním znakem nebo primárním systémem signifikace, jímž je denotace: jestliže V je výraz, O je obsah a R je jejich relace, která zakládá znak, potom vzorec konotace zní: (VRO) R O. Konotace se netěší valné pověsti, nepochybně proto, že nebyla omezena na typologii textů a že jí nebyla podřízena. Jedni (řekněme filologové) prohlašují, že každý text je jednoznačný, že se v něm skrývá pravdivý, kanonický význam, a vykazují sekundární simultánní významy do oblasti nicotného žvatlání kritiků. Jiní (řekněme sémiologové) naproti tomu zpochybňují hierarchii denotovaného a konotovaného; tvrdí, že jazyk, matérie denotace, je se svou slovní zásobou a syntaxí stejným systémem jako jakýkoli jiný; není žádný důvod tento systém privilegovat, učinit z něho prostor a normu nějakého primárního významu, jenž by představoval původ a sazebník všech významů přidružených; jestliže povyšujeme denotaci na pravdu, objektivitu a zákon, je to proto, že jsme dosud pod nadvládou výsadního postavení lingvistiky, která až doposud redukovala řeč na větu a na její lexikální a syntaktické složky; jádro této hierarchie je však závažné: rozmísťovat všechny významy textu do kruhu okolo ohniska denotace (ohniska: středu, strážce. útočiště, světla pravdy) znamená navracet se k uzavřenosti západního (vědeckého, kritického či filosofického) diskursu, k jeho vystředěnému uspořádání.
IV. Za konotaci, přeci jen
Tato kritika konotace je oprávněná jen zpola; nepřihlíží k typologii textů (tato typologie je zakládající: žádný text neexistuje předtím, než je klasifikován podle své hodnoty). Jestliže totiž existují čitelné texty, zapuštěné do západního uzavřeného systému, vyrobené v souladu s jeho cíly a poslušné zákona Signifikátu, je také třeba, aby měly zvláštní režim významu, a základem tohoto režimu je konotace. Všeobecné popření konotace tedy znamená zrušení diferenční hodnoty textů, odmítnutí definovat specifický (zároveň poetický i kritický) aparát čitelných textů, znamená to postavit omezený text (le texte limité) naroveň meznímu textu (texte-limite), ochudit se o typologický nástroj. Konotace je přístupová cesta k polysémii klasického textu, k onomu omezenému plurálu, jenž je jeho základem (není jisté, zda konotace existují i v moderním textu). Konotaci je tedy třeba zachránit před jejím dvojím obviněním a podržet si ji jakožto pojmenovatelnou, vyčíslitelnou stopu jistého textového plurálu (omezeného plurálu klasického textu). Co je tedy konotace? Z hlediska definice je to určení, vztah, anafora, rys, jenž má schopnost vztahovat se k předchozím, pozdějším nebo vnějším zmínkám, k jiným místům textu (nebo k místům v jiném textu): tento vztah, který lze pojmenovat různě (například funkce či index), není radno nijak omezovat, leda tím, že konotaci nebudeme zaměňovat s myšlenkovou asociací: asociace poukazuje k systému určitého subjektu, konotace je korelace imanentní textu či textům, anebo, chceme-li, je to asociace prováděná textem-subjektem uvnitř jeho vlastního systému. Topicky vzato jsou konotace jakési významy, jež nejsou ani ve slovníku, ani v gramatice jazyka, v němž je text napsán (to je samozřejmě vratká definice: slovník se může rozšiřovat, gramatika se může pozměňovat). Analyticky vzato se konotace vymezuje skrze dva prostory: prostor sekvenční, řádová posloupnost, prostor podřízený následnosti vět, podél nichž smysl bují jakýmsi hřížením, a prostor aglomerační, v němž jistá místa textu představují koreláty jiných významů, vnějších vůči materiálnímu textu, a vytvářejí spolu s nimi jakési mlhoviny signifikátů. Z topologického hlediska konotace zajišťuje (omezenou) diseminaci významů, rozptýlenou jako zlatý prášek na zjevném povrchu textu (význam je ono zlato). Ze sémiologického hlediska je veškerá konotace východiskem určitého kódu (který nikdy nebude rekonstituován), artikulací určitého hlasu, který je do textu vetkán. Z dynamického hlediska jde o ujařmení, jemuž text podléhá, o možnost takového ujařmení (význam je jakási síla). Z historického hlediska konotace zakládá (datovanou) Literaturu signifikátu, neboť zavádí zjevně zachytitelné významy (přestože nejsou lexikální). Z funkcionálního hlediska konotace kazí čistotu komunikace, neboť dává principiálně vzniknout dvojsmyslu: je to záměrný, pečlivě vypracovaný „šum“ vnášený do fiktivního dialogu autora a čtenáře, zkrátka proti-komunikace (Literatura je záměrná kakografie). Ze strukturálního hlediska umožňuje existence dvou systémů pokládaných za odlišné, totiž systému denotace a konotace, aby text fungoval jako hra, neboť každý systém poukazuje k druhému podle potřeb jisté iluze. A konečně z ideologického hlediska tato hra klasickému textu příhodně zajišťuje určitou nevinnost: jeden ze dvou systémů, denotativního a konotativního, se obrátí a stane se příznakovým: je jím systém denotace. Denotace není první z významů, avšak předstírá, že jím je; pod vlivem této iluze je nakonec jen poslední z konotací (tou, která, jak se zdá, současně zakládá i uzavírá četbu), svrchovaným mýtem, díky němuž se text tváří, jako by se navracel k přirozenosti řeči, k řeči jakožto přirozenosti: ať už věta uvolňuje jakýkoli smysl, přicházející, zdá se, až po její výpovědi, nevypadá to nejprve tak, že nám říká něco jednoduchého, doslovného, primitivního – něco pravdivého, ve vztahu k čemuž je všechno ostatní (co přichází později, jako nadstavba) jen literatura? Pokud se tedy chceme srovnat s klasickým textem, musíme si uchovat denotaci, to staré, bdělé, zchytralé, teatrální božstvo, jehož úkolem je reprezentovat kolektivní nevinnost řeči.
