Philippe Delerm nabízí ve své knize návod, jak potěšit drobnými radostmi, které rozzáří úsměv na tvářích lidí a probudí jejich chuťové buňky či hmatové polštářky. Je určen především těm, kteří nemají radost ze života, protože neustále někam spěchají. A přitom stačí svlažit v parném letním dnu rty lokem vychlazeného piva nebo otevřít nehtem palce zelený lusk a ukazováčkem shrnout do dlaně malé zelené kuličky.
Přeložil Tomáš Kybal.
Váz., 188 stran, listopad 2008, ISBN 978-80-7407-021-1
Datum zařazení do katalogu: 20.11.2008.
zákazníci s touto knihou obvykle kupují také
ukázka z knihy
Nůž v kapse
Ani kuchyňský nůž, samozřejmě ani vyhazovák pro darebáka. Ale taky žádná rybička. Řekněme takový klasický Opinel č. 6 anebo Laguiole. Nůž, jaký by třeba mohl mít hypotetický, dokonalý děda. Nůž, který by si zastrčil do čokoládově hnědých manšestráků s širokými vroubky. Nůž, který by si vytáhl z kapsy při obědě, napichoval by na něj plátky salámu, pomalu by jím loupal jablko s pěstí sevřenou těsně u čepele. Nůž, který by zavřel rozmáchlým, obřadným gestem po kávě ve skle – a to by pro každého znamenalo, že je třeba se znovu pustit do práce.
Takový nůž by vám připadal báječný, když jste byl kluk: nůž na luk a šípy, nůž na vyrobení dřevěného meče s jilcem vyřezávaným v kůře – a takový nůž by vašim rodičům připadal příliš nebezpečný, když jste byl kluk.
Ale nůž k čemu? Když už nejsme v čase toho dědy a už nejsme kluk. Takže virtuální nůž, navíc s tímhle komickým alibi:
„Ale ano, ten může posloužit na spoustu věcí, na procházce, při pikniku i na kutění, když není nářadí…“
Dobře cítíme, že neposlouží. V tom to potěšení není. Absolutní potěšení egoismu: krásná zbytečná věc z teplého dřeva či z hladké perleti, s kabalistickým znakem na čepeli, který je pro opravdové zasvěcence: ruka s korunkou, deštník, šperhák, včela na střence. Ach ano, i snobismus je příjemný, když se váže k tomuto symbolu prostého života. V době faxu je to rustikální přepych. Předmět zcela sám o sobě, který zbytečně boulí kapsu a který čas od času vytáhneme, nikdy abychom ho použili, ale abychom se ho dotýkali, dívali se na něj pro blažené potěšení z otvírání a zavírání. V této neodůvodněné přítomnosti spí minulost. Na pár okamžiků se člověk cítí zároveň bukolickým dědou s bílým knírem i klukem u vody ve vůni bezu. Když otevíráme a zaklapáváme čepel, nejsme už mezi oběma věky, ale v obou zároveň – v tom tkví tajemství nože.
Krabice zákusků v neděli dopoledne
Jednotlivé kousky, samozřejmě. Jednoho opilého kapucína, jednu trubičku, dva jahodové dortíky, jeden lístkový řez… Až na jeden nebo dva zákusky už se ví, co kdo dostane – ale který bude ten navíc pro mlsouny? Beze spěchu probíráme jména. Za pultem prodavačka s kleštičkami na dortíky poslušně vychází vstříc našim přáním; neprojevuje netrpělivost, ani když musí vyměnit karton – lístkový řez se už nevejde. Tácek je velmi důležitý, plochý, čtverhranný, se zaoblenými vyvýšenými okraji. Bude tvořit pevný podstavec křehké stavby ohrožené osudem.
„To bude všechno!“
Pod obratnýma rukama prodavačky tácek vpluje do pyramidy růžového papíru, vzápětí ovázané hnědou mašličkou. Během placení a vracení drobných člověk drží balíček za spodek, ale jakmile je za dveřmi krámu, uchopí ho za šňůrku a nese ho trochu od těla. Tak se to dělá. Nedělní cukrářské zákusky se mají nosit, jako když se drží kyvadlo. Člověk kráčí bez nadutosti i falešné skromnosti, jako když proutkař vykonává své tajemné obřady. Není směšný
takový zkroušený, slavnostně vážný výraz jednoho ze tří králů? Ale ne. Vábí-li nedělní chodníky k procházce, má na tom svůj podíl i balíček na mašličce – stejně jako pórek tu a tam vyčuhující z nákupní tašky.
S krabicí dortíků v ruce člověk vypadá jako profesor Hluchavka z Tintinových dobrodružství – jak se sluší vypadat, pokud máme důstojně čelit rozruchu na ulicích po nedělní mši mezi závany vůní ze sázkových kanceláří, kávy a tabáku. Ty milé rodinné neděle, milé dávné neděle, milé dnešní neděle, čas se houpe jako kadidelnice na hnědé šňůrce. Jen trochu cukrářského krému poskvrnilo vršek opilého kapucína.
Loupání hrášku
Stává se to téměř vždy v té plané dopolední hodině, kdy se čas nechýlí k ničemu. Hrnky a drobečky od snídaně jsou zapomenuty, vůně oběda bublajícího na plotně ještě daleko, kuchyň je úplně klidná, vypadá téměř abstraktně. Na voskovaném ubruse leží jen obdélník novin, hromada hráškových lusků, mísa.
Člověk nikdy nepřichází ve chvíli, kdy se s vylupováním začíná. Náhodou procházel kuchyní na zahradu nebo se podívat, jestli přišla pošta…
„Můžu ti pomoct?“
Samo sebou. Člověk může pomoct. Může se posadit k rodinnému stolu a naráz nalézt ledabylý rytmus vylupování hrášku, uklidňující, jakoby odpočítávaný nějakým vnitřním metronomem. Vylušťovat hrášek je snadné. Stačí zatlačit palcem na štěrbinku lusku a on se poslušně otevře, nabídne. Některé, méně zralé, jsou zdrženlivější – tehdy musíme nehtem ukazováčku zelenou slupku roztrhnout, až ucítíme vlhkou, hutnou dužinu těsně pod falešně pergamenovou slupkou. Pak se kuličky jedním prstem shrnou. Poslední bývá maličká. Často je člověk v pokušení ji rozkousnout. Není to dobré, trochu hořké, ale svěží jako kuchyň v jedenáct hodin, kuchyň studené vody a očištěné zeleniny – hned vedle u výlevky se na utěrce dosušuje několik lesklých, nahých mrkví.
Hovor neodsýpá nijak rychle, je spíše pře-rývaný, a i zde jako by hudba slov přicházela zvnitřku, poklidná, důvěrně známá. Chvílemi člověk vzhlédne, aby se na konci nějaké věty podíval na druhého; ale ten musí zůstat se skloněnou hlavou – tak je to dáno. Mluví se o práci, plánech, únavě – žádná psychologie. Při vylušťování hrášku se nemá vysvětlovat, ale nechat se unášet, lehce proti proudu času. Byla by to práce tak na pět minut, ale je
pěkné si to prodloužit, zpomalit dopoledne, lusk po lusku s vykasanými rukávy. Ponoříme ruce do vyloupaných kuliček plnících salátovou mísu. Je to příjemné; přesýpající se obliny vypadají jako hebká zelená voda, až se divíme, že nemáme mokré ruce. Po dlouhém tichu jasné, blažené spokojenosti se ozve:
„Už bude třeba jen dojít pro chleba.“
