Pohádky pro děti i jejich rodiče vyprávějí příběhy kluka Itamara, který chodí po zdech, nebojí se draka, ale zajíce, nechává se posílat jako dopis a chytá do pasti smutné modré čerty, a holčičky Rut, které tatÌnek vysvětluje, co by se stalo, kdyby nikdy nevstala z postele nebo si ji plete s japonskou žirafou.
David Grossman patří k nejznámějším a nejpřekládanějším izraelským spisovatelům, česky mu vyšly knihy Viz láska (Mladá fronta, 1996) a Mít s kým běžet (Mladá fronta, 2010).
Z hebrejštiny přeložil Petr Himmel, Ilustrace pro české vydání nakreslila Monika Zemánková, váz. 96 stran.
Datum zařazení do katalogu: 09.05.2011.
zákazníci s touto knihou obvykle kupují také
ukázka z knihy
Dopis jménem Itamar
„Dobrý den vespolek, nese se pošta!“ řekl jednou táta, když se vrátil z práce, a podával mámě dopisy: „Tady ti píšou z banky, tohle je pro mě z banky, tenhle je pro mě od Eliševy, která se mnou byla na vojně, a tenhle pro tebe z divadla.“
A oba si odešli číst své dopisy.
„Jak to, že vy dostáváte dopisy a já ne?“ zlobil se Itamar, „to mě pěkně štve!“ a kopl do dveří od bytu, aby i ony věděly, jak ho to štve.
Táta zakřičel ze svého pokoje: „Napiš někomu dopis a on ti odepíše, a přestaň laskavě kopat do dveří, protože ty za to nemůžou!“
Moc rád bych dostával dopisy se známkami a razítkem, pomyslel si Itamar.
„Poslyš,“ řekl táta, který se najednou objevil vedle něj, „když napíšeš mámě a mně dopis, pošleme ti dopis s odpovědí.“
„Dopis i se známkou?“ zeptal se Itamar.
„Se vším: se známkou, obálkou a dokonce i s poštovním razítkem,“ slíbil mu táta.
Itamar vyskočil radostí a běžel do svého pokoje napsat dopis, ale najednou se zastavil a běžel zase zpátky, protože si uvědomil, že má malý problém.
Vlastně velký problém.
Vlastně obrovský problém.
Itamar totiž ještě neumí psát.
To je ale k vzteku!
„Přestaň kopat do dveří!“ napomenul ho znovu táta.
A v tu chvíli dostal Itamar výborný, ba přímo skvělý nápad.
„Hele (takhle někdy říkal Itamar tátovi), hele, a co kdybych poslal jako dopis sám sebe?“
„Cože?“ podivil se táta.
„Pošlu vám sám sebe poštou jako dopis,“ řekl Itamar.
„Cože?“ vyhrkli táta a máma současně.
„Prostě takhle: pošlu vám sám sebe…“ vysvětloval Itamar už potřetí to samé, když vtom táta konečně pochopil, zasmál se a řekl, že je to vynikající nápad.
„Jasně, já mám totiž v hlavě samé vynikající nápady. A až k vám dopis Itamar dorazí, všechno vám řekne, jak to dopisy dělají,“ dodal Itamar.
Táta mu hned navrhl: „Zítra, než půjdeme do práce a do školky, pošlu tě poštou, jako se posílají dopisy. Co ty na to?“
„Hurá!“
Druhý den ráno vzal táta velký papír a napsal na něj:
Pro mámu a tátu Itamara, ulice Ejn Gedi 2, Jeruzalém
a papír připíchl spínacím špendlíkem na Itamara zepředu. Pak vzal stejný papír a napsal na něj:
Odesilatel Itamar Ešel, ulice Ejn Gedi 2, Jeruzalém
a připnul ho spínacím špendlíkem na Itamara zezadu.
„A teď půjdeme na poštu,“ řekl táta.
„Počkat, počkat,“ zarazil ho Itamar, „zapomněl jsi známku!“
„Jsem to ale hlupák,“ prohlásil táta, „posílat dopis bez známky!“
A přinesl dvě známky s obrázky barevných ptáků, trochu je olízl a bum! Jednu známku přilepil Itamarovi na čelo a druhou zezadu na kalhoty, rovnou na zadek.
„Au,“ řekl dopis.
Potom jeli autobusem na poštu a lidé si Itamara zvědavě prohlí-želi. Jeden pán se usmál a nějaká hubená paní řekla: „Své dítě bych rozhodně nenechala takhle chodit po ulici, se známkou na čele, polepené papíry a ověšené takovými hloupostmi.“
Ale Itamar neříkal nic, protože dopis mluví, teprve když je doručen adresátovi.
Na poště v jejich čtvrti pracuje Friedman, který se s tátou zná už hodně dlouho. Táta si vzal Friedmana stranou a něco mu povídal. Friedman se pak podíval na Itamara a řekl, že dopis ihned odbaví.
A opravdu, za pár minut se Friedman vynořil, někomu tam oznámil, že si dává přestávku a bere si pošťácké auto, aby mohl doručit spěšný dopis. Itamar měl velkou radost, ale po chvíli se začal pitvořit a mumlat za sevřenými rty: „Rzzíítkoooo.“
Táta a Friedman mu ale nerozuměli. Pochopili jenom, že jim chce Itamar připomenout, že na něco asi zapomněli, ale že nemůže mluvit, protože je dopis.
„Rzzíítkoooo,“ skoro křičel Itamar zpoza sevřených rtů, až jim to došlo.
„No jasně,“ plácl se do čela Friedman, „copak je možné posílat dopis bez razítka?“ Vzal tři kulatá razítka a za chvíli už měl Itamar na tvářích tři fialové otisky, jedno na levé tváři, jedno na pravé a jedno na čele vedle známky.
Potom vzal Friedman Itamara na záda jako poštovní balík, posadil ho dozadu do pošťáckého auta a jeli.
Itamar seděl na dvou velkých pytlích plných dopisů a přemýšlel o tom, jaké je to zajímavé být dopisem, který lidé posílají z nějaké vzdálené země jako Anglie nebo Mexiko a který pluje lodí nebo letí letadlem a vidí spoustu věcí, než se dostane na místo určení, a jak jsou pak jiní lidé šťastní, když nakonec dorazí.
„Jsme na místě,“ řekl Friedman a zastavil. „Tady je ulice Ejn Gedi 2.“
Friedman vzal Itamara na záda a šli k poštovním schránkám pod schodištěm.
„Tady je schránka rodiny Ešel,“ řekl Friedman, „ale ty jsi moc velký dopis a do schránky se bohužel nevejdeš, takže tě musíme doručit přímo adresátovi.“
Itamarova máma otevřela dveře a řekla: „Dobrý den, Friedmane. Áá, vidím, že přišla pošta.“
Přečetla adresu na dopise a řekla: „Ano, to je pro nás.“
Potom otočila Itamara zády k sobě, přečetla jméno odesilatele a radostně zvolala: „To je od našeho Itamara!“
„Zkontroluj ještě razítka a známky,“ poradil jí táta.
Máma si je prohlédla a řekla, že je vše v pořádku.
„A teď si poslechneme, co nám dopis poví,“ prohlásil táta.
Konečně! Dopis už to mlčení nemohl vydržet, otevřel pusu a řekl jedním dechem:
„Posílejte mi dopisy!“
„Zajímavý dopis,“ řekla máma.
„Důležitý dopis,“ řekl táta.
„Krátký dopis,“ řekl Friedman.
„Takhle to má být,“ pravil táta dopisu, „teď když jsme dostali dopis od Itamara, budeme moct poslat dopis my jemu. Už dnes odpoledne dostane zajímavý dopis, ale teď hybaj do školky!“
A opravdu. Když se Itamar vrátil odpoledne ze školky, viděl, že z jejich schránky vykukuje velká barevná obálka. Táta vyzvedl Itamara ke schránce a on z ní vytáhl dopis.
„To je pro Itamara Ešela z ulice Ejn Gedi 2,“ řekl táta, „znáš u nás v domě takového kluka?“
„To jsem já, to jsem já!“ křičel radostí Itamar.
Na obálce uviděl razítko a známku (s obrázkem letadla) a po-maloučku otevíral obálku, aby ji neroztrhl. Uvnitř našel obrázek namalovaný mámou.
Itamar hned pochopil, co je v dopise napsáno: že v sobotu, když bude hezky a všichni budou zdraví a když, když…, tak půjdou společně do zoo podívat se na zvířata.
Itamar se rozhodl, že ode dneška bude posílat dopis každý den.
