Podivuhodná cesta Pomponia Flata

V prvním století našeho letopočtu cestuje Říman Pomponius Flatus po Blízkém východě, kde hledá zázračnou léčivou vodu. Neustálé ochutnávání pochybných vod mu přivodí střevní potíže a on se musí pár dní zdržet v Nazaretu. Tam ho osloví malý chlapec jménem Ježíš s prosbou, aby zachránil před popravou jeho otce tesaře, obviněného z vraždy bohatého římského občana. Pomponius Flatus se proti své vůli stane svérázným detektivem, jenž se snaží přijít na kloub záhadné vraždě, aby nebyl popraven nevinný tesař. Kniha je zároveň historickým románem, hagiografií, detektivkou i parodií všech těchto žánrů a patří k nejvtipnějším autorovým textům.

Eduardo Mendoza se narodil v Barceloně roku 1943 a ve světě patří k nejpřekládanějším španělským autorům. V češtině zatím vyšla pouze Pravda o případu Savolta (1983).

Vázaná, 186 stran

Přeložila Jana Novotná

ISBN 978-80-7407-068-6

Nejlepší loupákův zážitek

Stín někdejšího času

Psí lásky / Amores Perros

Patty Difusa, Venuše záchodků

Kojot a oposum / El coyote y el tlacuache y otros cuentos mexicanos

Proč se indiáni bojí sovího křiku / Por qué los indios temen el canto del búho

ukázka z knihy

1
   Nechť tě bo­hové och­raňují, Fa­bie, před ta­ko­vou po­hro­mou, ne­boť ze všech způ­sobů, ji­miž očiš­ťu­jeme tělo nám dané, je prů­jem tím nej­vle­klej­ším a nej­úpor­něj­ším. Trpí­val jsem jím často, jak už to bývá u těch, kdo stejně jako já pro­ni­kají při hle­dání mou­d­rosti a jis­tot do nej­vzdá­le­něj­ších koutů im­pé­ria a do­konce i za jeho hra­nice. Stalo se to­tiž, že do mých ru­kou se do­stal pa­py­rus, údajně na­le­zený v jed­nom et­ru­s­kém hrobě, a v něm jsem si pře­četl o ja­kémsi po­toce, je­hož vody ob­daří mou­d­rostí kaž­dého, kdo se jich na­pije. Ten, kdo mi lis­tinu pro­dal, tvrdil, že vodní tok se na­chází v ně­jaké vzdá­lené zemi, a z uve­de­ných údajů jsem od­hadl jeho po­lohu. Pak jsem se vy­dal na cestu a už dva roky ochut­ná­vám všechny vody, na které na­ra­zím. Avšak je­di­ným vý­sled­kem je, drahý Fa­bie, můj ne­ustále se zhor­šu­jící zdra­votní stav a po­sti­žení, o němž jsem se zmí­nil, je mi na celé cestě spo­leč­ní­kem nej­stá­lej­ším a, u Her­kula, i tím nej­zjev­něj­ším.
   Avšak v tomto do­pise ti ne­ho­d­lám vy­prá­vět o po­hro­mách, které mě po­tkaly, nýbrž o po­divné si­tu­aci, v níž se právě na­chá­zím, a o li­dech, které jsem po­znal.
   Pá­t­rání mě za­ve­dlo od Pon­tos Eu­xei­nos na území táh­noucí se od Tra­pe­zús na jih od Ki­lí­kie až na místo, kde se na­chá­zejí zvláštní temné hlu­boké pra­meny, z nichž pije skot, a krávy pak zbě­lají a ovce zčer­nají. Do­ra­zil jsem po jed­no­denní cestě koòmo až tam, kde se zmí­něné toky na­chá­zejí, se­stou­pil jsem z koně a ry­chle vy­pil celé dvě skle­nice, ne­boť se mi zdálo, že první ne­měla žádný úči­nek. Po chvíli se mi za­tmí před očima, srdce mi za­čne zbě­sile tlouct a tělo se mi značně na­foukne ná­sled­kem ucpání vnitř­ních ka­nálků. Jak­mile si to uvě­do­mím, vy­dám se s ne­smír­nými po­tí­žemi na zpá­teční cestu. Skoro se to­tiž ne­udr­žím na koni a jen stěží se ori­en­tuji po­dle slunce, roz­marně se pře­mís­ťu­jí­cího před mýma očima z jed­noho konce ob­zoru ke dru­hému.
   Trvalo to ně­ja­kou chvíli, když tu jsem za­sle­chl mocný vý­buch, který vy­šel z mého vlast­ního těla a vy­stře­lil mě ze se­dla ta­ko­vou si­lou, že jsem do­padl asi dva­cet kroků od zví­řete, které vzá­pětí po­dě­šeně od­klu­salo a za­ne­chalo mě tam zle zří­ze­ného a v bez­vě­domí.
   Ne­vím, jak dlouho jsem tam le­žel, až jsem se pro­bral ob­klo­pený po­čet­nou arab­skou dru­ži­nou. Po­zo­ro­vali mě s údi­vem a ptali se je­den dru­hého, kdo asi je to in­di­vi­duum a jak se tam do­stalo po svých. Sla­bým hla­sem jsem jim sdě­lil, že jsem řím­ský ob­čan z pa­t­ri­cij­ské ro­diny a jme­nuji se Pom­po­nius Fla­tus, tedy Bzïoch, a že jsem spadl z koně ná­sled­kem lehké ne­vol­nosti.
   Když po­zorně vy­sle­chli mé vy­prá­vění, chvíli ro­ko­vali o dal­ším po­stupu, až je­den z nich pro­hlá­sil:
   „Na­vr­huji, aby­chom mu se­brali to, co mu ještě zůs­talo, po­řádně si to s ním roz­dali ze­zadu a pak mu uří­zli hlavu, jak to naše vě­ro­lomná rasa či­nívá všem po­cest­ným.“
   „Já zase na­vr­huji,“ do­dal další, „aby­chom mu dali na­pít a na­jíst, po­sa­dili ho na vel­blouda a vzali s se­bou, do­kud ne­na­jdeme ně­koho, kdo ho vy­léčí a po­stará se o něj.“
   „Do­brá,“ pro­hlá­sili os­tatní s po­smě­vač­nou vý­mluv­ností.
   Poté mě zve­dli, při­vá­zali pro­vazy k vel­blou­dímu hrbu a vy­dali se opět na po­chod. Se zá­pa­dem slunce se ka­ra­vana za­sta­vila a utá­bo­řila na úpatí duny, na je­jímž vr­cholku za­pá­lili oheò a po­sta­vili stráž, která měla udr­žo­vat v pa­t­řičné vzdá­le­nosti lvy či jiné noční dran­cov­níky.
   Pět dní jsem pu­to­val s těmi lidmi ko­čov­ného ži­vota, kteří ni­kam ne­pa­tří a ni­kde ne­spo­či­nou, na­nej­výš po dobu ne­zbyt­nou ke koupi či pro­deji zboží, jež pře­pra­vují. Ka­ra­vanu tvoří pouze muži a jez­decká a tažná zví­řata. Po­kud ně­kdo z nich bě­hem oněch krát­kých zas­tá­vek ve­jde ve styk s ně­ja­kou že­nou, za­ne­chá ji při od­jezdu tam, kde ji na­lezl, byť by se­be­víc na­lé­hala, že půjde s ním. Jsou však mo­no­gamní a že­nám, s ni­miž se se­zná­mili, jsou na­pros­to věrní, na­vště­vují je a za­hr­nují dary, kdy­ko­liv je k nim za­ve­dou je­jich cesty. Při těch pří­le­ži­tos­tech ob­no­vují, byť jen na krát­kou dobu, své pr­chavé vztahy, a to i tehdy, když si ženy bě­hem uply­nulé doby na­šly ji­ného part­nera, což chá­pou a nic ne­na­mí­tají. Na­rodí-li se z ně­ja­kého svazku sy­nové, za­ne­chají je s mat­kami, ale sta­rají se o je­jich ži­vo­bytí. Jak­mile syn do­sáhne věku se­dmi let, matce ho ode­be­rou a za­řadí do ka­ra­vany. Z těchto ná­hod­ných spo­jení se rodí jen málo dětí a do­tyčná et­nická sku­pina by na­ko­nec mo­hla za­nik­nout. Aby tomu za­brá­nili, kra­dou další děti, vy­cho­vá­vají je a za­chá­zejí s nimi, jako by byly sku­tečně je­jich. Po­čet proto ne­klesá, ov­šem ze stej­ného dů­vodu jsou tak obá­vaní. Když ně­který z nich těžce one­mocní anebo mu stáří již ne­do­vo­luje po­kra­čo­vat v ne­leh­kém ži­votě, který ve­dou, za­ne­chají jej v ně­jaké oáze s mě­chem vody, hrstkou da­tlí a s na­dějí, že tudy bude pro­jíž­dět jiná ka­ra­vana, která dodá je­jich dru­hovi znovu vše po­třebné k pře­žití. Ale to se ne­stává, a tak v oá­zách na ces­tách jsou často vi­dět kos­try ob­klo­pené zr­níčky da­tlí.
   Jako všichni Na­ba­tejci vzý­vají Hu­bala, je­hož ně­kdy na­zý­vají i Allá­hem, a jeho tři dcery, které též po­va­žují za bo­hyně, i když niž­šího stupně. Mo­dlí se spo­lečně při zro­zení a zá­niku dne a po­kle­kají smě­rem, kde by po­dle je­jich pro­počtů měl být Je­ru­za­lém.
   V kaž­do­den­ním ži­votě jsou vlídní, řeční, rádi se smějí a vy­pra­vují si his­torky. Ni­kdy však ne­vzpo­mí­nají na mi­nu­lost ani ne­plá­nují bu­douc­nost, a po­kud ho­voří o čem­ko­liv, ni­kdy ne­za­po­me­nou zdů­raz­nit, že vše v je­jich pří­běhu je pou­hým vý­plo­dem fan­ta­zie. A pro­tože jsou nu­ceni být stále spolu, dnem i nocí, od mládí až do smrti, mají přísně za­ká­zány ja­ké­ko­liv dů­věr­nosti, které by zcela jistě vy­vo­lá­valy kon­flikty a zvrhly se v ne­přá­tel­ství. To je dů­vod, proč pře­há­nějí for­mál­nost a dis­krét­nost a proč jsou tak ob­řadní. Jedí i spí od­dě­leně a po­každé, když sou­loží ze­zadu, se snad ti­síc­krát ukloní a vy­ptá­vají na zdraví toho dru­hého a na jeho ob­chody, jako dva přá­telé se­t­ká­va­jící se po dlou­hém od­lou­čení. Po­hos­tin­nost je pro ně pos­vátná, ov­šem sou­časně ne­dů­vě­řují ne­z­ná­mým li­dem, ať už po­chá­zejí od­kud­ko­liv. Po­tkají-li se s ji­nou ka­ra­va­nou nebo se sku­pi­nou po­cest­ných či pas­týřů, tajně se po­radí, co pod­nik­nou. Ně­kdy ci­zince po­zdraví a po­kra­čují v cestě; jindy zase je po­bijí. Ne­jedí ve­p­řové. Když mo­hou, tak se myjí. Ni­kdy se ne­holí.
   Pá­tého dne za sou­mraku za­hléd­neme řím­ský tá­bor. Ara­bové se k němu ra­ději ne­při­bli­žují, ale na mé prosby mě ne­chají ode­jít, aniž by za mě žá­dali vý­kupné, pro­tože vědí, že nic ne­mám, a mají po­de­zření, že by za mne stejně ni­kdo ne­vy­pla­til ani ses­ter­cius. Po­dě­ko­val jsem jim a slí­bil, že je za je­jich vel­ko­duš­nost od­mě­ním, po­kud nás osud opět svede do­hro­mady.
   „U Alláha,“ oni na to, „něco ta­ko­vého je zcela ne­prav­dě­po­dobné, jest­li bu­deš stále pít ten hnus.“
   Pak po­kra­čují v cestě a já mí­řím pěšky k tá­boru; při­tom la­tin­sky vo­lám, aby si mě ne­sple­tli s ne­pří­te­lem a ne­pro­bo­dli mě ko­pím.
   V tá­boře se na­chází ko­horta XII. le­gie Ful­mi­nata s dva­ceti jezdci a s ma­lým po­moc­ným sbo­rem pod ve­le­ním Li­vi­ana Ma­lia, zná­mého také jako Ne­bojsa, muže po­kro­či­lého věku, vy­rov­nané po­vahy a vel­kého bři­cha. Sdě­lím mu, kdo jsem a jak jsem se sem do­stal. Vy­slechne mě, a když jej in­for­muji o cíli své cesty, po­do­tkne, že i když je v Sý­rii už dva­cet let, byl tam to­tiž pře­lo­žen spolu s Qu­in­tem Di­diem krátce po bitvě u Actia, v níž bo­jo­val po boku Marka Anto­nia a Kle­o­pa­try, ni­kdy ne­sly­šel o vo­dách s po­dob­nými zá­zrač­nými vlast­nostmi. Je­nom jed­nou, řekl, ne­da­leko Ale­xan­d­rie, za­hlédl no­so­rožce sko­ta­čí­cího ve vo­dách Nilu. Pak mi oznámí, že on a jeho mu­žové smě­řují do Sa­basté na po­moc oby­va­te­lům, kteří při po­vstání otřá­sa­jí­cím zemí za­cho­vali věr­nost římu.
   Ná­sle­du­jící ráno, dříve než je le­žení strženo a vo­jáci po­kra­čují v cestě, se můj hos­ti­tel obrátí k jed­notce s krát­kým pro­je­vem. Dě­lává to den­no­denně, ne­boť to tak vi­děl u Marka Anto­nia, a přes­tože uběh­la již dlouhá doba, je stále pře­svěd­čen, že je to do­bré pro udr­žení vy­soké mo­rálky vo­jáků a je­jich smy­slu pro dis­ci­p­línu. Pro­slov však bě­hem let za­sta­ral a při­šel o svou pře­svěd­či­vost. Tloušťka do­dává Li­vi­anu Ma­li­ovi pa­t­ri­cij­ský vzhled, ale ne­nosí tu­niku a tógu, nýbrž br­nění a volné kal­hoty, a tak při­po­míná spíše šaška. Za­tímco sli­buje slávu jako od­měnu za od­vahu a úsilí, vo­jáci ani ne­za­stí­rají ve­selí. Li­vi­a­nus Ma­lius to vidí a trpí tím, ale končí svou řeč stoic­kým ges­tem člo­věka, který plní kruš­nou po­vin­nost, aniž oče­kává ně­ja­kou od­měnu. Na tři po­vinné po­křiky od­poví od­díl jen s ne­chutí a vý­prava se vydá na po­chod.
   Po čty­řech dnech cesty, když jsme pře­bro­dili řeku Jor­dán, mi sám Li­vi­a­nus Ma­lius radí, abych jeho spo­leč­nost opus­til, pro­tože ji­nak se jistě za­pletu do bojů. Není ani za­po­třebí, aby pří­sa­hal na bohy, jak ho­dlá uči­nit, ne­boť již od vče­rej­šího dne na­chá­zíme ves­nice zni­čené po­žáry, které za­klá­dají sami vzbou­řenci, jak­mile na­bu­dou pře­svěd­čení, že bi­tevní štěs­těna jim ne­přeje. Židé se ra­ději vzá­jemně usmrtí, než by se vzdali ří­ma­nům a vi­děli zne­s­vě­cení svých chrámů, a než po­slední spá­chá se­be­vraždu, za­pálí obec a vše v ní. často mají to­lik na­spěch ve vzá­jem­ném vy­vraž­ïo­vání, že na­ko­nec ne­zůs­tane ni­kdo, kdo by při­lo­žil po­cho­deò. Ona ne­před­po­klá­daná okol­nost pak le­gi­o­ná­řům umožní místo vy­dran­co­vat, ale ry­chlý roz­klad mr­t­vol vy­sta­ve­ných slunci vy­vo­lává epi­de­mie. Proto dá­vají řím­ské úřady před­nost zá­palné oběti a pod­po­rují ji, ač­ko­liv krátí je­jich zi­sky. A pro­tože ne­mám chuť zú­čast­nit se boje, na­bídku při­jí­mám. Ačko­liv kam půjdu, jest­li se od­lou­čím od ex­pe­dič­ního sboru a zůs­tanu sám v ne­přá­tel­ské zemi? Jak jsem se do­zvě­děl, je to ob­last plná ban­ditů a lou­pež­níků i těch, kteří se sice živí ně­čím ji­ným, leč ne­pro­marní pří­le­ži­tost, když se jim na­skytne, a okra­dou a za­bijí všechny, na něž si trouf­nou. Nej­slav­nější z ban­ditů se jme­nuje Teo Do­brá trefa a pro­sla­vil se kru­tostí a kr­ve­lač­ností. Muže stíná me­čem; ženy věší za kot­níky hla­vou dolů a uře­zává jim prsy a má zá­libu v pití dět­ské krve. Toho ne­t­vora pro­ná­sle­dují ži­dov­ské i řím­ské úřady marně již celá léta, pro­tože ni­kdo neví, kde žije ani jak vy­padá. Ti, co ho spa­t­řili, ho již to­tiž iden­ti­fi­ko­vat ne­mo­hou; ne­žijí.