Protagonistou románu nejkontroverznějšího spisovatele současné francouzské literatury je podobně jako v Elementárních částicích (Garamond, 2007) autorův generační druh, tentokrát už čtyřicátník, úředník na ministerstvu kultury. Sarkasticky glosuje život, dokud nepotká dívku, která se vymyká jeho dosavadním zkušenostem se ženami. Skandální autor se nezapře v otevřeném líčení erotických scén i ve velmi kritických připomínkách na adresu různých náboženství.
Přeložil Alan Beguivin.
Váz., rok vydání 2008, stran 292, ISBN 978-80-7407-014-3
Datum zařazení do katalogu: 29.04.2008.
zákazníci s touto knihou obvykle kupují také
ukázka z knihy
První část - THAJSKÉ TROPY
1
Před rokem mi umřel otec. Nevěřím teorii, podle níž se stáváme doopravdy dospělými po smrti rodičů; doopravdy dospělými se nestáváme nikdy.
Nad starcovou rakví mě přepadly nepříjemné myšlenky. Užil si života, prevít jeden; uměl si to královsky zařídit. „Měls haranty, holenku…“ řekl jsem si energicky; „strkals svý tlustý péro mámě do mindy.“ Prostě je jasné, že jsem byl trochu napjatý; člověku neumírá někdo z rodiny každý den. Mrtvolu jsem vidět nechtěl. Je mi čtyřicet a už jsem pár mrtvol viděl; teď se tomu vyhýbám. Právě to mi vždy bránilo pořídit si domácí zvíře.
Nikdy jsem se ani neoženil. Měl jsem k tomu několikrát příležitost; ale pokaždé jsem ucukl. Ženy mám přitom rád. Po celibátu jsem nijak netoužil. Nepříjemné je to hlavně na dovolené. Na dovolené se lidi dívají na samotné muže od určitého věku skrz prsty; předpokládají u nich hodně egoismu a snad i trochu zvrácenosti; nemohu jim to mít za zlé.
Po pohřbu jsem se vrátil do domu, kde otec prožil posledních několik let. Tělo tam našli týden předtím. U nábytku a v koutech se už začínal usazovat prach; v jednom okně jsem zahlédl pavučinu. Takže místa se už zmocňoval čas, entropie a všechny tyhle věci. Lednička byla prázdná. Ve skříňkách nad linkou se válely hlavně potravinové sáčky Weight Watchers pro jednu osobu, plechovky aromatizovaných proteinů, energetické tyčinky. Procházel jsem místnostmi v přízemí a ukusoval sušenku s magnesiem. V kotelně jsem se krátce projel na rotopedu. Otci bylo sedmdesát pryč, ale těšil se o hodně lepší fyzické kondici než já. Každý den hodinu intenzivně cvičil, dvakrát týdně plaval. O víkendu hrál tenis, jezdil na kole s vrstevníky; několik z nich jsem potkal v krematoriu. „Vždycky nás všechny uhnal…!“ zvolal jeden gynekolog. „Bylo mu o deset let víc než nám a v dvoukilometrovém stoupání nás udělal o minutu.“ Otče, otče, řekl jsem si, jak velká byla tvá marnivost. V levé části zorného pole jsem zahlédl posilovací lavici a činky. Rychle jsem si představil kreténa v šortkách – s vrásčitou tváří, mimochodem velmi podobnou té mojí –, jak mučí prsáky s beznadějnou energií. Otče, řekl jsem si, otče, vystavěl jsi svůj dům na písku. Stále jsem šlapal, ale začínal jsem se zadýchávat a bolela mě trochu stehna; přitom byl nastavený jen první stupeň obtížnosti. Vybavil jsem si obřad a uvědomil si, že jsem zanechal skvělý celkový dojem. Vždycky jsem hladce oholen, mám úzká ramena; ve třiceti se mi začala dělat pleš, takže jsem si zvykl nechat se stříhat velmi nakrátko. Obvykle nosím šedé obleky, nenápadné kravaty a nepůsobím moc vesele. S tím krátkým sestřihem, úzkými brýlemi a zachmuřeným obličejem jsem se v situaci, kdy jsem s jemně skloněnou hlavou naslouchal směsici křesťanských pohřebních zpěvů, cítil jako ryba ve vodě – rozhodně lépe než třeba na svatbě. Pohřby jsou prostě moje. Přestal jsem šlapat a lehce se rozkašlal. Na okolní parcely se snášela noc. U betonového podstavce pod kotlem jsem objevil nedokonale vyčištěnou hnědavou skvrnu. Právě zde našli mého otce s rozbitou hlavou, v šortkách a tričku s nápisem „I love New York“. Podle patologa zemřel před třemi dny. V krajním případě se dalo dojít k závěru, že šlo o nehodu, mohl uklouznout po loužičce oleje nebo tak něco. Nicméně podlaha místnosti byla naprosto suchá; a lebka prasklá na několika místech, trocha mozku dokonce vyhřezla na zem; čili jako pravděpodobnější se jev ila vražda. Večer se u mě měl stavit nadporučík Chaumont z četnické stanice v Cherbourgu.
Vrátil jsem se do obýváku a zapnul televizi Sony 19/6 o úhlopříčce 82 cm, surround zvukem a zabudovaným přehrávačem DVD. Na TF1 běžela Xena válečnice, jeden z mých oblíbených seriálů; dvě velmi svalnaté ženy s kovovými náramky a v kožených minisukních proti sobě stály s meči. „Tvé království trvalo dost dlouho, Tagratho!“ křikla blondýna; „jsem Xena, válečnice z Plání Západu!“ Někdo zaklepal na dveře; ztlumil jsem zvuk.
Venku se setmělo. Vítr pohupoval větvemi, z nichž crčela voda. Na prahu stála asi pětadvacetiletá dívka severoafrického typu. „Jmenuji se Aiša,“ řekla. „Uklízela jsem dvakrát týdně u pana Renaulta. Přišla jsem si pro věci.“
„Tak…“ řekl jsem, „tak…“ Udělal jsem rádoby přívětivé gesto. Vešla dovnitř, rychle pohlédla na obrazovku: obě válečnice nyní bojovaly tělo na tělo u paty sopky; předpokládám, že pro některé lesby to musí být vzrušující podívaná. „Nechci vás rušit,“ řekla Aiša, „za pět minut jsem hotová.“
„Nerušíte,“ řekl jsem; „vlastně mě neruší nic.“ Potřásla hlavou, jako by chápala, a zadívala se mi na obličej; nejspíš hodnotila jeho fyzickou podobnost s mým otcem a z ní možná vyvozovala úroveň podobnosti morální. Po několika vteřinách průzkumu se otočila a šla po schodech k pokojům. „Nespěchejte,“ řekl jsem přidušeným hlasem, „máte čas…“ Neodpověděla a pokračovala nahoru; pravděpodobně ani neslyšela. Usedl jsem na gauč, ta konfrontace mě vyčerpala. Měl jsem jí navrhnout, aby si svlékla kabát; to se obvykle lidem nabízí, aby si svlékli kabát. Náhle jsem si uvědomil, že je v pokoji strašná zima – vlhká a pronikavá zima jako v morně. Neuměl jsem zapnout kotel, nechtělo se mi to zkoušet, můj otec je teď mrtvý a nejlepší by bylo vypadnout. Přepnul jsem na TF3 právě včas na poslední kolo Otázek pro šampiona. Ve chvíli kdy Naděžda z Val-Fourré oznamovala Julienu Lepersovi, že dává svůj titul i potřetí v šanc, se na schodišti objevila Aiša s taškou přes rameno. Vypnul jsem televizi a spěšně k ní zamířil. „Vždycky jsem obdivoval Juliena Leperse,“ řekl jsem jí. „I když nezná přímo město nebo vesnici, odkud soutěžící pochází, vždycky dokáže něco prohodit o departementu nebo blízkém okolí; ví aspoň přibližně něco o jeho klimatu a přírodních krásách. A hlavně zná život: účastníci jsou pro něj lidskými bytostmi, chápe jejich potíže i radosti. Nic z toho, co tvoří jejich lidskou podstatu, mu není úplně cizí ani protivné. Z každého vytáhne něco o práci, rodině, koníčcích – prostě všechno, co v jeho očích může tvořit život. Účastníci jsou často členy obecní kapely nebo pěveckého sboru; zapojují se do přípravy místních slavností nebo se věnují humanitární činnosti. Mívají v sále děti. Divák si z toho pořadu obvykle odnáší pocit, že lidi jsou šťastní, a sám se pak cítí šťastnější a lepší. Nemyslíte?“
Bez úsměvu na mě pohlédla; vlasy měla stažené do drdolu, obličej téměř nenalíčený, šaty spíš střídmé; slušná dívka. Několik vteřin váhala, než řekla slabým hlasem, trochu ochraptělým studem: „Měla jsem vašeho otce ráda.“ Nenapadala mne žádná odpověď; připadalo mi to zvláštní, nicméně možné. Stařec měl co vyprávět: cestoval po Kolumbii, Keni a bůhvíkde ještě; měl možnost pozorovat nosorožce dalekohledem. Vždy když jsme se viděli, posmíval se mému statutu úředníka a jistotě, která z něho vyplývala. „Vyhmátl jsi šikovnej flek…“ opakoval s neskrývaným pohrdáním; v rodinách to nikdy není jednoduché. „Studovala jsem zdrávku,“ pokračovala Aiša, „ale protože jsem odešla od rodičů, musím chodit uklízet.“ Lámal jsem si hlavu s vhodnou odpovědí: měl bych se jí zeptat, jaké jsou v Cherbourgu nájmy? Nakonec jsem se rozhodl pro „No jo…“ nebo podobný povzdech, v němž mělo zaznít jisté porozumění životu. Zdálo se, že jí to stačí, a zamířila ke dveřím. Přitiskl jsem obličej k oknu a pozoroval její Volkswagen Polo, jak se otáčí na blátivé cestě. Na TF3 běžel televizní film z venkovského prostředí, odehrávající se zřejmě v 19. století, s Tchékym Karyem v roli nádeníka. Dcera statkáře – hrál ho Jean-Pierre Marielle – povolovala mezi hodinami klavíru fešnému venkovanovi jisté důvěrnosti. Muchlovali se ve stáji; usnul jsem ve chvíli, kdy Tchéky Karyo energicky strhával dívce organtýnové kalhotky. Poslední věc, kterou jsem zachytil, byl záběr na skupinku vepřů.
Vzbudil jsem se bolestí a zimou; nejspíš jsem usnul ve špatné poloze, ztuhly mi krční obratle. Zvedl jsem se a ostře se rozkašlal, v ledovém ovzduší pokoje se mi pářilo z úst. Televize kupodivu vysílala Vypadáš skvěle, tedy pořad TF1; musel jsem se tedy mezitím vzbudit, nebo aspoň dosáhnout dostatečné úrovně vědomí, abych stisknul ovladač; vůbec jsem si na to nevzpomínal. Noční program byl věnován sumcům, velkým bezšupinatým rybám, které se rozmnožily ve francouzských řekách v důsledku globálního oteplování; s oblibou vyhledávaly zejména blízkost jaderných elektráren. Reportáž si kladla za cíl uvést na pravou míru některé mýty: dospělí sumci, pravda, dosahují délky tří až čtyř metrů; v řece Drôme byli dokonce zaznamenáni jedinci přesahující pět metrů; na tom není nic nepravděpodobného. Ovšem je naprosto vyloučené, že by se tyto ryby projevovaly masožravě nebo útočily na lidi. Lidová nedůvěra k sumcům jako by se v jistém smyslu přenášela na ty, kteří se věnují jejich lovu; na malé bratrstvo lovců sumců se v široké rodině rybářů nepěkně zahlíželo. Trpěli tím a pořad chtěli využít právě k tomu, aby si napravili negativní reputaci. Nemohli se samozřejmě ohánět gastronomickými argumenty, neboť sumčí maso je naprosto nepoživatelné. Ovšem jedná se o krásný druh rybolovu, zároveň inteligentní a sportovní, který nemá daleko k lovu štik a zaslouží si více příznivců. Udělal jsem pár kroků po místnosti v marné snaze se zahřát; příčila se mi představa, že bych měl spát v otcově posteli. Nakonec jsem si došel do patra pro polštáře a deky a uvelebil se jakž takž na kanapi. Zhasnul jsem hned po titulcích Sumce mýtů zbaveného. Tma byla neproniknutelná; ticho také.
