Paměti kavalíra

Philippe Noiret býval ve škole lajdák, než v něm jeden z osvícených profesorů odhalil rodilého herce. Obdivoval d’Artagnana a stejně jako hrdinové Dumasova románu bral život zvesela a s nadhledem – vytouženého d’Artagnana si však zahrál až na stará kolena ve filmu Bertranda Taverniera D’Artagnanova dcera. Jeho filmová kariéra patří k nejzářivějším ve francouzské kinematografii. Lemuje ji sto dvacet pět filmů, z nichž mnohé se proslavily nebo uspěly v oskarovém klání: Život na zámku, Stará puška, Prohnilí, Bio Ráj, Něžné kuře, filmové adaptace Simenona… Zahrál si i Hrabalova Haňtu v Příliš hlučné samotě. S lehkostí a grácií střídal Philippe Noiret divadlo a film i komediální a vážné role. Na své herecké dráze se setkal s mnoha osobnostmi od Jeana Vilara a Gérarda Philipa přes Jeana Gabina či Françoise Saganovou po Alfreda Hitchcocka, partnerkami ve slavných rolích mu byly Romy Schneiderová či Catherine Deneuveová, ale ty opravdu nezapomenutelné si Noiret zahrál s Annie Girardotovou.
 

Přeložila Marta Lacrampe-Sudová.

Váz., 380 stran + 8 stran fotografické přílohy, ISBN 978-80-7407-036-5

ukázka z knihy

Kdo jsem. Můj příchod na svět. Rodinné kořeny. Chtěl jsem se stát řemeslníkem. Můj otec Pierre Noiret. Mé mládí. Druhá světová válka. Na památku mrtvých. Otcova povaha. Manželství mých rodičů. Má matka Lucie Hermanová. Mé útlé dětství v Casablance. Prázdniny v Le Touquet. Rok 1940, válka. Toulouse. Můj bratr Jean a odbojové hnutí Pommies. Otcovy a dědečkovy politické názory. Okupace. Smutek bratra Jeana. Náboženství a my. Tatínkova záliba v poezii. Dětská četba. Rodičovská výchova. Provinční zábavy. Hudba a já. Ctižádost. Školák – lajdák.

Vypadám jako měšťák, mám měšťácké způsoby i vůni, ale nikdy jsem se měšťákem necítil. Nenechte se mýlit, to slovo pro mě nemá žádný hanlivý přídech, právě naopak. Nejsem však s tímto duševním rozpoložením v souladu. Považuji se především za komedianta. Rozhodující není ani tak způsob života jako spíš náš náhled na existenci jako takovou. Naše řemeslo nás nutí, abychom s každým novým filmem, s každou novou hrou zpochybňovali sami sebe. Komedianti totiž mají jednu strašnou a zároveň nádhernou povinnost skládat zkoušky od osmnácti let až do osmdesáti a někdy i déle, když Bůh dá. Taková nejistota se ovšem valně nehodí k pojmu měšťák.

Komediant, to je prostě takový šašek, kejklíř. Nikdy jsem nedůvěřoval těm, kteří chtějí dokazovat, že naše řemeslo má v sobě něco vážného. To nejdůležitější je radost, kterou člověku poskytuje jeho vlastní práce a kterou rozdává druhým. Nemám nic proti zábavě. Nevidím žádný rozdíl v hierarchii hodnot mezi fraškou, tragédií, komedií nebo melodramatem. Všechno je jen otázkou dávkování a čestnosti přístupu.

Vždycky jsem se musel smát, když jsem slyšel, jak někteří s unylým výrazem vzdychají: „Panebože, to jsem ale riskoval, když jsem se do toho pouštěl…“ Člověk na sebe vzal riziko už ten den, kdy se rozhodl stát hercem, co však riskuje tím, že hraje v té či oné hře nebo filmu? Neúspěch? Špatnou kritiku? Že dostane do hlavy shnilým rajčetem? Jistě, když to bude propadák, dostanete jen pět franků tam, kde by jinak dostal deset. Je tohle však opravdu riziko? Riskují krotitelé dravé zvěře nebo akrobaté na visuté hrazdě.

Za starých dobrých časů bývalo v Hollywoodu zvykem, že se čerstvě angažovaným hercům vymýšlel životopis. Podpisu smlouvy muselo předcházet barvité mládí. Vždy jsem si říkal, jak to musí být neuvěřitelně osvěžující. Věci se přikrášlovaly: herci začínali jako horníci v dolech, bývali závodními piloty nebo převozníky na řece Jang-c’-ťiang v Číně… Vyráběla se jim dobrodružství na míru v souladu s typem postav, které měli později ztělesňovat.

Já jsem se narodil v roce 1930, tak trochu náhodou v Lille. Měl jsem o pět let staršího bratra Jeana. Z té doby mi nezbyly žádné vzpomínky. Velmi rychle po mém narození jsme město opustili. Otcovo povolání nás totiž nutilo k častému stěhování. Tatínek pracoval pro oděvní firmu Sigrand, která měla filiálky po celé Francii, byl to velmi známý závod a vyráběl kvalitní konfekci. V každém obchodě bylo dokonce i oddělení, kde se šilo na míru. Tatínek pracoval v různých filiálkách řetězce – v Berck-Plage, v Lille, v Boulogne-sur-Mer a dokonce v Lyonu. Otec se narodil v roce 1895 a ze školy vyšel v patnácti nebo šestnácti letech s bezvýznamným certifikátem v kapse. Nikdy neměl žádné jmění. Celý život byl zaměstnancem, jak říkával – obchodním zaměstnancem. Nebyl studovaný, ale působil dobrým dojmem. Byl to vysoký fešák s líbivým knírkem, který se podobal hollywoodským hvězdám, takový Clarc Gable. Na divadle by mohl ztělesňovat španělského granda. Nevím, zda by se mu líbilo být hercem. I když pocházel z velice skromných poměrů, měl vytříbený vkus a smysl pro vybranost. Jeho rodiče se oblékáním i životním stylem pohybovali na hranici drobné buržoazie a dělnictva. Dědeček pracoval jako střední kádr v oděvním závodě v Amiensu, kde se v té době hodně vyrábělo to, čemu se říkalo amienský manšestr. Používal se na výrobu pracovních oděvů pro rolníky a některé řemeslníky, například tesaře. Dědeček s babičkou měli menší domek na předměstí v ulici Saint-Lucien, v typické ulici, jaké můžete vidět na severu Francie, kde se tísní průčelí úzkých domů z červených cihel, které mají v zadním traktu poměrně velkou zahradu. Bylo to všechno velmi skromné. Můj pradědeček, otec dědečka Noireta, byl provazníkem v Saint-Valéry-sur-Somme, v zátoce řeky Sommy.Vyráběl provazy pro námořnictvo. Tatínek nám vyprávěl, jak za úplňku chodíval navštívit vnuka. Chodil pěšky od Saint-Valéry, kde bydlel, až do Amiensu. Bude to nějakých sedmdesát až osmdesát kilometrů. Celou noc šel a na cestu mu svítil měsíc v úplňku. Dorazil za svítání, právě včas, aby stačil dát tátovi pusu, když vstával. Chvíli si s ním pohrál, naobědval se, trošku se prospal a večer se zase vydal pěšky přes velkou pikardskou rovinu do Saint-Valéry.

Jednou mi navrhl časopis Genealogie, že prozkoumá kořeny mé rodiny. Podařilo se jim dohledat dvě století zpátky. A byla to stále stejná písnička – drobní řemeslníci, zemědělci, nádeníci. Prostě Pikardi ze severní Francie. Tito lidé jsou zdrženliví v citových výlevech, zato mají smysl pro oslavy v širokém rodinném kruhu. U mých rodičů šampaňské sice neteklo proudem, ale popíjelo se při sebemenší příležitosti. Přitom v jejich prostředí se spíš těšilo oblibě šumivé víno, aperitivy nebo likéry. Moji rodiče, kam mi paměť sahá, dávali přednost šampaňskému. Myslím, že je to na severu zvykem. Maminka pocházela z Belgie a měla tuhle chuť v krvi. Naší oblíbenou značkou šampaňského bylo Veuve-Clicquot. Tatínek měl u této velké vinařské značky známého a vždy si nechával dovézt bedny jednopintových lahví, které společnost Clicquot vyráběla pro export. Pinta je o něco víc než polovina sedmičky. Tatínek říkával, že půl láhve pro dva nestačí, ba ani pro jednoho, kdežto pinta mu přesně vyhovovala.

Ve své profesi jsem se vždy považoval za komedianta; chtěl jsem být řemeslníkem. Odjakživa chovám nesmírnou úctu k lidem, kteří něco dovedou. Řemeslník má v sobě něco hmatatelného, skromného, ale není to žádná falešná skromnost; vyrábí kvalitní předměty, které si můžeme s požitkem prohlížet a používat je. A to už něco znamená! A dáte-li mu pořádné prostředky a opravdu kvalitní suroviny, může se z něho stát i umělec.

Velikost řemeslníků a jejich „krásného výrobku“ mě naučil znát otec. Žil celý život v jejich blízkosti a choval k nim velký obdiv a uznání. Věděl, co představuje takový pánský oblek. Kolikrát říkával:

„Je to velmi dobře ušité, velmi dobře střižené, jenže to nepadne. Nemá to prostě šmrnc.“

A teď si lámejte hlavu, proč řemeslník od vedle ušije ze stejného materiálu prvotřídní šmrncovní oblek. Přitom rozdíl existuje a všichni řemeslníci to vědí. Právě tenhle rozdíl odlišuje dobře udělaný výrobek od toho, který je nejen dobře udělaný, ale má i „něco“ navíc.

Dodnes si vzpomínám na rozhovor, který jsem ve stejném duchu vedl s Marií Casar((e))sovou v době, kdy jsem nastoupil do Thé//a//tre National Populaire (TNP). Bylo mi asi třiadvacet a byl jsem, upřímně řečeno, takový mladý vůl. Jako spousta opožděných puberťáků jsem na sebe chtěl upozornit, tvářil jsem se, jako bych měl na všechno svůj vlastní názor, a přitom jsem o životě nic nevěděl. Byl jsem právě ve foyeru divadla TNP a vedle mě stáli další lidé, mezi nimi i Maria Casar((e))sová, a bavili se o hudbě, zvlášť o Pablu Casalsovi. Já jsem se v této oblasti vůbec nevyznal a nevyznám ostatně dodnes. Věděl jsem, že Pablo Casals je slavný violoncellista, ale nic víc. Chtěl jsem se však udělat zajímavým, jak říkávala maminka, „chtěl jsem se předvést“, a tak jsem se zapojil do rozhovoru:

„Slyšel jsem, že Pablo Casals teď hraje dost falešně…“

Bylo mi třiadvacet a nevěděl jsem o hudbě absolutně nic. Maria Casar((e))sová se na mě podívala a řekla:

„Milý Philippe, bylo by asi dobře, kdyby sis uvědomil, že někteří lidé sice hrají velmi čistě, ale nikdy nikoho nezaujmou, kdežto jiní možná hrají falešně, a přesto jsou to géniové…“

Ponaučení jsem si zasunul do kapsičky pod kapesník a věta mi uvízla v hlavě. Dělat a udělat věci dobře samo o sobě nestačí. To je to nejmenší, co se od vás očekává a k čemu vás zavazuje slušnost. Spokojíte-li se s tím, zůstanete daleko od vytoužené mety.

Tatínek začínal od píky. Dědeček mu našel místo v Magasins Réunis v Paříži, kde pracoval jako pomocný prodavač v oddělení pánských límečků a kravat. Bydlel v pokojíku pro služku a umývadlo měl na chodbě. I když nestudoval, vypěstoval si lásku k literatuře a zvlášť k poezii. Celý život četl Baudelaira a Verlaina, které míval na nočním stolku, a k jeho oblíbené četbě patřil i Montaigne a Pascal. Vzdělával se sám. Náruživě se zajímal o francouzský jazyk. Odebíral bulletin „Association des amis de la grammaire“ (Sdružení přátel gramatiky), v gramatice měl zvláštní zálibu. Okouzlovala ho četba slovníků. Když byl v důchodu, často jsem ho vídal sedět v křesle a číst si v tlustých Robertech a Laroussech. V mládí měl moc rád divadlo, chodíval tam s kamarády. Před první světovou válkou jste mohli dostat lístky i zadarmo, ale za to jste museli dělat klaku. Intendanti naháněli mladíky, aby bouřlivým potleskem vítali tu či onu herečku při vstupu na scénu – stávalo se, že to někdy dotyčná dáma vyžadovala i ve smlouvě.

Tatínkovi bylo devatenáct let, když vypukla první světová válka, takže šel okamžitě na frontu. Přidělili ho ke 33. pěšímu pluku v Lille. V tomto pluku sloužil jeden poručík, který se měl později proslavit: poručík de Gaulle. Než tatínek upadl do zajetí, náhoda je svedla dohromady. Když se v roce 1939 stal de Gaulle státním sekretářem pro válku, vzpomínám si, jak tatínek přede mnou a mým starším bratrem zvolal: „Ale toho čahouna přece znám!“ Tímto přátelským označením rád častoval své oblíbence. Na začátku zákopové války totiž tatínka poslal rotmistr s dopisem k plukovníkovi do vojenského štábu v zápolí. Když přišel ke krytu, ordonance mu zakázala vstoupit; plukovník byl zaneprázdněn, protože byl u něho nějaký kapitán. Z místa, kde stál, mohl otec sledovat scénu. Plukovník seděl za malým stolkem, prakticky pod zemí. Před ním se tyčil tak obrovský chlap, že se musel ohýbat. A tatínek si velmi dobře zapamatoval, jak tenhle čerstvě jmenovaný kapitán nadával plukovníkovi! Zapůsobilo to na něho. V roce 1916 se takové věci běžně nedělaly.Vše nasvědčuje tomu, že už tenkrát pozvedl mladý de Gaulle prapor odporu proti zavedeným autoritám.

Hned v prvních měsících války utrpěl pluk mého otce těžké ztráty.Mnoho mladých důstojníků padlo a bylo nutné je nahradit. Díky svým schopnostem a inteligenci šel otec rychle nahoru a stal se důstojnickým čekatelem. Pár měsíců před koncem války ho zasáhla do kolena střepina granátu. Zranění nebylo vážné, ale vyřadilo ho z boje. Při jednom z posledních útoků svého pluku upadl do německého zajetí. Odvezli ho do týlu do Německa a tam ho ošetřili v důstojnickém lágru. Do Francie se vrátil až po příměří, které bylo podepsané 11. listopadu.

Můj otec sloužil na různých místech podle toho, jak šly ofenzivy a protiofenzivy. Bojoval hlavně u Verdunu, dlouho byl v Douaumontu a nakonec v Chemin des Dames… Když jsem v roce 1988 natáčel s Bertrandem Tavernierem film Život a nic víc, měl jsem samozřejmě všechna tato jména v hlavě. Otec umřel krátce předtím a film už neviděl. Když se mi dostal do rukou scénář, hned jsem Tavernierovi vyprávěl o tatínkovi, že vlastně tohle všechno prožil. Ve Verdunu stál v čele sdružení bývalých účastníků bitvy jeden veterán z první světové války, dříve inženýr u firmy Renault, kterému bylo určitě nějakých pětadevadesát let, ale stále si udržoval fyzickou i duševní svěžest. Tavernier se mě vyptával na podrobnosti z války, jak ji zažil můj otec, a já mu dal jméno jeho pluku. Když jel Tavernier do Verdunu vytipovat vhodná místa pro natáčení, předal moje informace starému pánovi, který pomáhal s přípravami natáčení. Když jsem přijel, nalezl jsem kartičku, na níž byla na den přesně zaznamenána data a místa otcova pohybu po tomto kraji. Život a nic víc je bez nadsázky film, který jsem natáčel s tatínkem po boku. Opravdu jsem měl pocit, že tam je. Nosil jsem stejnou uniformu jako kdysi on. Měl jsem u sebe pár jeho fotografií. Věděl jsem, že před sedmdesáti lety byl přesně na těchto místech…

Tamní lidé jsou dosud ovlivněni historií. S Tavernierem jsme hodně cestovali krajinou poznamenanou dějinami, vesnicemi, z nichž nezůstal kámen na kameni. Vzpomínám si na dvě události, o nichž jsme se dozvěděli z místního tisku. Na pile, kde se řezaly stromy ze zdejší oblasti, používali speciální rentgenový přístroj, aby zjistili, zda ve dřevě nezůstala nějaká cizí tělesa, střepiny z granátů nebo kulky, které by mohly zlámat čepele. V okolních lesích je nalézají často. A v jednom kmeni objevili celou pušku! To už stálo za dlouhý článek v novinách. Tu pušku si zřejmě opřel kdysi o strom nějaký voják. A nikdo s ní od té doby nepohnul. Za ta léta strom pušku doslova pohltil a po osmdesáti letech ji našli neporušenou uvnitř kmene.

Jednoho dne objevili dělníci při stavebních pracích ve vesnici tělesné pozůstatky nějakého vojáka. Díky složení půdy byly poměrně dobře zachovalé. Našli jeho identifikační štítek se jménem a matričním číslem a medailonek s fotografií jeho a mladého děvčete. Tak jako můj otec i on pocházel ze severní Francie. Když se na tamní radnici o nálezu dozvěděli, poslali pro tělesné ostatky identifikovaného vojáka delegaci a ta je odvezla do jeho rodiště. Provedly se běžné formality, aby se zjistilo, zda má ještě rodinu, případně nějaké potomky. A při tom putování proti proudu času objevili jeho snoubenku. Když přijeli do domu stařičké dámy, první, co uviděli, byla fotografie dvou mladých lidí na krbu. Ta mladá dívka z medailonku se nikdy nevdala a stále očekávala návrat svého snoubence. Při natáčení filmu jsem měl stále v hlavě všechny tyhle příběhy a přízraky.

Tatínek se vracel k první světové válce zřídka. Mluvil o ní jen letmo, když se o ni zavadilo při rozhovoru. To málo, co jsme se skutečně dozvěděli o životních podmínkách a pocitech zúčastněných, nám svěřil až po dvaceti letech, když měl zase odejít do války. Předtím se pravidelně zúčastňoval cvičení důstojníků v záloze. V roce 1939 byl opět mobilizován v hodnosti kapitána. Dovedete si představit, že nebyl nadšen. Nikdy jsem však neslyšel, že by si stěžoval. Měl velmi vyvinutý smysl pro povinnost.

Nikdo z nás si neumí představit, co to byl Verdun. Na několik stovek čtverečních metrů dopadlo přes dva miliony granátů… Je to vůbec představitelné? Když vypukla další válka, různě jsme se bratrem tatínka vyptávali. Ten si na oživování válečných vzpomínek nijak zvlášť nepotrpěl. Byl členem Croix-de-Feu, což se v dnešní době nerado vidí. A přitom šlo původně o sdružení bývalých bojovníků, kteří si vysloužili válečný kříž. Vytkli si za cíl nedopustit, aby civilisté zapomínali na jejich kamarády padlé v boji, a rozhořčoval je nepořádek, do něhož Francie zabředla. Jistě že mezi nimi byli sem tam i nějací extremisté. Můžeme však posuzovat postoje minulosti dnešními měřítky? Tahle naše záliba v pokání v sobě něco má rozčilujícího.

Jako voják si můj otec vedl velmi dobře. Získal všechna možná vyznamenání: dostal válečný kříž s pochvalným uznáním, medaili za zranění a o několik let později řád Čestné legie za statečnost ve válce. Na jedné straně byl skutečným milovníkem života, což mu určitě pomohlo přežít čtyři roky pekla. A na druhé straně to byl čestný, odhodlaný muž s velkým smyslem pro osobní kázeň. Vzpomínám si, že jsem jednou přišel domů s třídenním strništěm na tváři, jak se to dneska dělá často. V šedesátých letech to bylo méně běžně. Jdu za otcem, obejmu ho a on mi povídá:

„Prosím tě, snad nemáš vousy?“

„Ne, jen jsem se pár dní neholil.“

A on dodal:

„To já jsem se za války ve čtrnáctém holil denně.“

„Ale proč ses holil denně?“

„Musel jsem se buď holit, nebo si nechat narůst vousy jako spousta mých kamarádů. Jenže všude byli vši a to se mi nelíbilo. A pak, pomáhalo mi to vydržet…“

Tahle odpověď ho velmi dobře vystihovala. Voják, který se každý den holil. Pamatuji se také, jak nám vyprávěl o zákopu, kde museli dlouho zůstat. Vyhloubili si jakási podzemní lůžka, aby se chránili před dělovými granáty a šrapnely. Přišly prudké bouře a na několik dní a nocí všechno zaplavila voda, leželi v ní a vyčerpáním ve vodě i usínali. Každopádně nebylo kam jinam si jít lehnout. Vyprávěl mi, jak někdy prohodili pár slov s Němci na druhé straně. Byli tak blízko sebe a měli všichni války plné zuby… Jednou se dokonce bavili celý den, dokud nepřišli důstojníci a neučinili tomu přítrž.