Básně Alberta Caeira Alberto Caeiro je jedno z fiktivních – heteronymních spisovatelských alter-ego portugalského básníka a prozaika Fernanda Pessoy (1888-1945). Básně tohoto „přirozeného pohana“ čeští čtenáři dosud neměli možnost poznat. Texty doprovázejí faksimile Pessoova rukopisu, horoskopy a podobizny jeho heteronym a další bohatý výtvarný materiál.
Přeložila a doslov napsala Pavla Lidmilová.
Váz., rok vydání 2008, stran 184, ISBN 978-80-7407-010-5
Datum zařazení do katalogu: 03.05.2008.
zákazníci s touto knihou obvykle kupují také
ukázka z knihy
HLÍDAČ STÁD
I.
Nikdy jsem nehlídal stáda,
je to však, jako bych je hlídal.
Moje duše je jako pastýř,
zná vítr i slunce
a kráčí a dívá se
ruku v ruce s ročním obdobím.
Všechen mír přírody bez lidí
usedá vedle mne.
Já však zesmutním jako západ slunce
v našich představách,
když se ochladí na širé pláni
a cítíme, že k nám vnikla noc
jako motýl oknem.
Můj smutek je však pokojný,
protože je přirozený a správný,
jak to má být v duši,
když už myslí na to, že existuje,
zatímco ruce bezděčně trhají květy.
Moje myšlenky jsou spokojené
jako zvuk zvonců
za ohybem cesty.
Jen mě mrzí, že o té spokojenosti vím,
protože kdybych nevěděl,
místo aby byly spokojené a smutné,
byly by veselé a spokojené.
Myšlení vadí stejně jako jít v dešti,
když sílí vítr a zdá se, že prší víc.
Nemám ctižádost ani přání.
Být básníkem není mou ctižádostí.
Je to můj způsob samoty.
A jestliže občas v představě
zatoužím být beránkem
(či celým stádem
a rozptýlen po celé stráni
být spoustou šťastných věcí najednou),
tak jen proto, že cítím, co píšu při západu slunce,
nebo když mrak zastíní rukou světlo
a trávou přeběhne ticho.
Když usednu k psaní veršů
nebo se ubírám cestou necestou,
píšu verše na papír v duchu,
cítím v ruce pastýřskou hůl
a vidím svou postavu
nahoře na kopci,
jak hledí na své stádo a vidí své myšlenky
nebo jak hledí na své myšlenky a vidí své stádo
a nejistě se usmívá, jako když někdo nerozumí, co se říká,
a chce se tvářit, že rozumí.
Na pozdrav všem, kdo mě snad budou číst,
smekám svůj širák,
když mě zahlédnou přede dveřmi,
sotva se dostavník vyhoupne na vršek.
Zdravím je a přeju jim slunce,
i déšť, je-li ho třeba,
a ať mají doma
u otevřeného okna
svou oblíbenou židli,
kam usednou a čtou si mé verše.
A při čtení mých veršů ať si myslí,
že jsem cosi přirozeného –
třeba ten starý strom,
do jehož stínu v dětství
sklesli znaveni hrou
a z horkého čela si stírali pot
rukávem proužkované košilky.
II.
Můj pohled je jasný jako slunečnice.
Jsem zvyklý chodit po cestách,
dívat se vpravo nebo vlevo,
občas se taky ohlédnout…
A co každou chvíli vidím,
jsem dřív nikdy neviděl,
a já si toho umím všímat…
Umím se divit jako dítě,
které by hned při narození
vědělo, že se opravdu narodilo…
Každou chvíli jako bych se narodil
pro věčnou novost světa…
Věřím ve svět jako v sedmikrásku,
protože ji vidím. Ale nemyslím na něj,
protože myslet je nechápat…
Svět nevznikl proto, abychom na něj mysleli
(myslet je mít nemocné oči),
ale abychom se dívali a byli s ním zajedno.
Nemám žádnou filozofii: mám smysly…
O přírodě nemluvím proto, že bych věděl, co je,
ale protože ji miluji, a kvůli tomu ji miluji,
protože milující nikdy neví, co miluje,
ani neví, proč miluje či co je to milovat…
Milovat, to je věčná nevinnost,
a jediná nevinnost je nemyslet…
III.
Vykloněn k večeru z okna
a vědom si úkosem luk před sebou
čtu, až mě z toho pálí oči,
Knihu Cesária Verdeho.*///Cesário Verde (1855–1886), portugalský básník; posmrtně vyšla Kniha Cesária Verdeho. (Pozn. překl.)///
Je mi ho tolik líto! Byl to venkovan
vězněný na svobodě městem.
Ale díval se přitom na domy
a rozhlížel se ulicemi
a všímal si lidí kolem,
tak jako hledíme na stromy
a zrakem sledujeme cestu, jíž se jde,
a všímáme si na lukách květin…
Proto jej tížil ten veliký smutek,
jejž vlastně nikdy nedal znát,
ale chodil městem, jako se nechodí po louce,
a smutný, jako když květy se lisují v knihách
a rostliny vkládají do vázy…
IV.
Dnes vpodvečer se sesula bouřka
ze svahů nebes dolů
jako obrovský balvan…
A jako by se z vysokého okna
vytřepaly drobty z ubrusu
jediným mocným rázem,
tak taky zasvištěl
z nebe déšť
a zatemnil cesty…
Když vzduchem lomcovaly blesky
a otřásaly prostorem
jako veliká hlava, co říká ne,
tu nevím proč – ne že bych se bál –
zachtělo se mi modlit k svaté Barboře,
jako bych byl čísi stará tetka…
Ach! Tím modlením k svaté Barboře
bych si připadal jako větší prosťáček,
než za jakého se mám…
Připadal bych si domácký a všední,
existující stejně poklidně
jako třeba zahradní zeď;
myslící a cítící tak přirozeně,
jako má barvu a vůni květ…
Připadal bych si jako někdo, kdo může věřit na svatou Barboru…
Ach, moci tak věřit na svatou Barboru!
(Když někdo věří, že existuje svatá Barbora,
myslí si, že je lidská a viditelná,
či co vlastně si o ní myslí?)
(Takové báchorky! Co vědí
květy a stromy a stáda
o svaté Barboře? … Kdyby třeba větev
myslela, nikdy by nemohla
vyplodit svaté ani anděly…
Mohla by usoudit, že slunce
svítí a že bouřku
dělá plno zlostníků
kdesi nad námi…
Ach, jak i ti nejprostší z lidí
jsou churaví a zmatení a hloupí
v porovnání s jasnou prostotou
a zdravou existencí
stromů a rostlin!)
A jak na to všechno myslím,
už nejsem tak šťastný jako dřív…
Jsem mrzutý a stonavý a chmurný
jako den, kdy ustavičně hrozí bouřka
a ani v noci se nestrhne…
V.
Na nic nemyslet je metafyzické až dost.
Co že si myslím o světě?
Kdoví, co já si myslím o světě!
Myslel bych na to, kdybych se rozstonal.
A jakou představu mám o věcech?
Jaký názor na příčiny a účinky?
Co jsem vydumal o Bohu a o duši
a o stvoření světa?
Nevím. Myslet na to je podle mě zavřít oči
a nemyslet. Jako si zatáhnout záclony
na okně (ale já tam záclony nemám).
Tajemství věcí? Kdoví, co je to tajemství!
Jediné tajemství je, že někdo na tajemství myslí.
Kdo je na slunci a zavře oči,
najednou neví, co je to slunce,
a začne myslet na plno horkých věcí.
Tu ale oči otevře a uvidí slunce
a už na nic myslet nemůže,
protože sluneční světlo stojí za víc než myšlenky
všech filozofů a všech básníků.
Sluneční světlo neví, co dělá,
a proto se nemýlí a je obecné a dobré.
Metafyzika? Jakou metafyziku mají tamty stromy?
Tu, že jsou zelené a košaté a mají větve
a v pravý čas nesou plody, což nás nenutí k myšlení,
nás, co si jich neumíme všímat.
Jaká ale metafyzika je lepší než jejich,
totiž nevědět, proč žijí,
ani nevědět, že to nevědí?
„Hluboké utváření věcí…“
„Hluboký smysl vesmíru…“
To všechno je falešné, nic to neříká.
Těžko věřit, že na takové věci se dá myslet.
Jako by se myslelo na důvody a cíle,
když pozvolna svítá a matný zlatavý třpyt
kolem stromů vystupuje z tmy.
Myslet na hluboký smysl věcí
znamená přidávat, třeba myslet na zdraví
nebo nést číši k vodě pramenů.
Jediný hluboký smysl věcí je,
že žádný hluboký smysl nemají.
Nevěřím v Boha, protože jsem ho nikdy neviděl.
Kdyby on chtěl, abych v něho věřil,
jistě by si se mnou přišel promluvit
a vstoupil by ke mně dveřmi
se slovy Tu jsem!
(Možná to zní směšně tomu,
kdo nerozumí, když se mluví o věcech,
jak to učí pohled na ně,
protože sám se na věci dívat neumí.)
Je-li však Bůh to, co květy a stromy
a hory a slunce a svit měsíce,
pak v něho věřím,
pak v něho věřím bez ustání
a celý můj život je modlitba a mše
a přijímání zrakem a sluchem.
Je-li však Bůh to, co stromy a květy
a hory a slunce a svit měsíce,
proč mu mám říkat Bůh?
Říkám mu květy a stromy a hory a slunce a svit měsíce;
vždyť jestli se pro můj zrak učinil
coby slunce, svit měsíce, květy a stromy a hory
a jako stromy a hory a květy
a slunce a svit měsíce se mi jeví,
pak chce, abych jako stromy a hory a květy
a slunce a svit měsíce jej znal.
A proto ho poslechnu
(co víc vím o Bohu než Bůh o sobě sám?),
poslechnu a žiju spontánně,
stačí otevřít oči a vidět,
a říkám mu slunce a svit měsíce a květy a stromy a hory
a bez myšlení ho miluji
a myslím na něj zrakem a sluchem
a jsem s ním napořád.
VI.
Myslet na Boha je neposlechnout Boha,
Bůh sám přece chtěl, abychom ho nepoznali,
a proto se nám neukázal…
Buďme prostí a pokojní
jako potoky a stromy
a Bůh nás bude milovat a z nás udělá
nás, tak jako stromy jsou stromy
a jako potoky jsou potoky,
a dá nám zeleň svého jara
a řeku, kam mířit, až skončíme…
A nic víc, protože dát nám víc bylo by vzít nám víc.
VII.
Ze své vsi vidím vše, co se ze země dá vidět z vesmíru…
Proto je moje ves stejně velká jako každá jiná země,
protože já se měřím tím, co vidím,
a ne tím, jak jsem vysoký…
Ve městech je život menší
než v mém domku nahoře na kopci.
Vysoké domy ve městě zamykají zrak,
zakryjí obzor, odstrčí pohled daleko od širého nebe,
zmenšují nás, protože berou, co nám oči mohou dát,
a ochudí nás, protože vidět je naše jediné bohatství.
VIII.
Jednou za poledne na sklonku jara
zdál se mi sen jako z fotografie.
Viděl jsem Ježíše Krista sestoupit na zem.
Blížil se ze svahu dolů
a stal se znova dítětem,
běhal a válel se v trávě
a rval kytky a hned je zahazoval
a chechtal se na celé kolo.
Utekl z nebe.
Patřil příliš k nám, než aby se tvářil
jako druhá osoba trojice.
V nebi bylo všecko falešné, všecko jiné
než květy a stromy a kameny.
V nebi musel být pořád vážný
a čas od času se znova stát člověkem
a vystoupit na kříž a pořád umírat
s korunou celou z trní,
nohy probodené hřebíkem,
a dokonce s hadrem kolem beder,
jak to mají na obrázcích černoši.
Ani nesměl mít tátu a mámu
jako ostatní děti.
Otcem mu byly dvě osoby –
stařec jménem Josef, který byl tesařem
a nebyl jeho otcem;
a druhým otcem byla hloupá holubice,
jediná ošklivá holubice na světě,
protože ani nežila na světě, ani to nebyla holubice.
A jeho matka nemilovala, dřív než ho měla.
Nebyla to žena: byl to kufřík,
v němž se k nám dostal z nebe.
A chtěli, aby on, co se narodil jen z matky
a nikdy neměl otce, jehož by s úctou miloval,
kázal dobrotu a spravedlnost!
Jednou když Pánbůh spal
a Duch svatý kdesi lítal,
ze skříňky zázraků ukradl hned tři:
Prvním zařídil, aby se nepřišlo na jeho útěk.
Druhým se z něj stal navěky člověk a dítě.
Třetím stvořil Krista navěky ukřižovaného,
přibitého na kříži, který je v nebi
a slouží za vzor všem ostatním.
Pak se rozběhl ke slunci
a sklouzl dolů po prvním paprsku, jehož se chytil.
Dnes žije se mnou na vesnici.
Je to hezké, usměvavé a přirozené dítě.
Nos si utírá pravým rukávem,
čvachtá se v kalužích,
trhá kytky, raduje se z nich a zapomíná na ně.
Hází kamením po oslech,
v sadech krade ovoce
a s brekem a křikem utíká před psy.
A protože ví, že holky to nemají rády,
zatímco ostatní to baví,
běhá za děvčaty,
co chodí v hloučcích po cestě
s džbánem na hlavě
a nadzvedává jim sukně.
Mne naučil všemu.
Naučil mě dívat se na věci.
Předvádí mi vše, co je na květech.
Ukazuje mi, jak pěkné jsou kameny,
když je člověk drží v ruce
a pomalu si je prohlíží.
Pánaboha hrozně pomlouvá.
Říká, že je to hloupý a stonavý dědek,
co v jednom kuse plivá na zem
a sprostě kleje.
Panenka Marie celé odpoledne na věčnosti štrikuje punčochy.
A Duch svatý se drbe zobákem,
ze židlí si dělá bidýlko a kálí na ně.
Všecko v nebi je hloupé jako katolická církev.
Říká mi, že Pánbůh nechápe nic
z toho, co stvořil –
„Pokud to stvořil, o čemž pochybuji.“ –
„Říká třeba, že bytosti na něho pějí chválu,
ale bytosti na nikoho nic nepějí,
kdyby pěly, byly by pěvci.
Bytosti existují a nic víc,
a proto se jmenují bytosti.“
A když Ježíška pomlouvání Boha zmůže,
usne mi v náručí
a já ho odnesu domů.
………………………………………………
Bydlí se mnou v domku v půli kopce.
Je to věčné dítě, bůh, který chyběl.
Je to někdo lidský, kdo je přirozený,
je to někdo božský, kdo se usmívá a hraje si.
A proto vím docela jistě,
že je to opravdový Ježíšek.
A tohle dítě tak lidské, že je božské,
je můj každodenní život básníka,
a právě proto, že se mnou pořád chodí, jsem pořád básník,
a každý i letmý pohled
naplno procítím
a i sebeslabší zvuk, ať jakýkoli,
jako by se mnou rozmlouval.
To nové dítě, jež přebývá tam, kde žiju,
podává jednu ruku mně
a druhou všemu, co existuje,
a tak jdem všichni tři cestou necestou,
poskakujeme, zpíváme a smějeme se
a radujeme se ze společného tajemství,
že se totiž samo sebou rozumí,
že na světě žádné tajemství není
a že všecko stojí za to.
To věčné dítě mě nikdy neopouští.
Směr jeho pohledu je jeho napřažený prst.
Všemožným zvukům vesele naslouchám,
když mě žertem šimrá za ušima.
Vycházíme jeden s druhým tak dobře
ve společnosti všeho,
že na sebe nikdy nemyslíme,
ale žijeme pospolu a oba dva
v důvěrné shodě
jako pravá a levá ruka.
K večeru na zápraží
hrajeme drápky, s vážnou tváří,
jak se sluší na boha a na básníka
a jako by v každém kamínku
byl celý vesmír,
a proto ho za žádnou cenu nesmíme
nechat spadnout na zem.
Potom mu vyprávím, co se stává jen lidem,
a on se usmívá, protože všecko je k neuvěření.
Směje se králům i těm, co králi nejsou,
a mrzí ho, že slyší o válkách
a obchodech i o lodích,
jež mizí jak dým na širých mořích,
protože ví, že nic z toho není v oné pravdě,
kterou má květ, když rozkvétá,
a která putuje se slunečním světlem
přes hory a doly
a oslňuje oči obílenou zdí.
Potom usíná a já ho ukládám k spánku.
V náručí ho odnesu domů,
uložím ho a zvolna ho svlékám
jako v nějakém přečistém rituálu,
úžasně mateřsky až donaha.
Spí u mě v duši
a v noci se občas probouzí
a hraje si s mými sny.
Pár jich převrátí vzhůru nohama,
vrší jedny přes druhé
a sám si zatleská,
usmívaje se mi do spaní.
……………………………………………..
Až umřu, synáčku,
nechť jsem tím nejmenším z dětí.
Pak zas ty mě vem do náruče
a odnes k sobě domů.
Svlékni mou znavenou lidskou bytost
a ulož mě k sobě do postele.
A kdybych se probudil, vypravuj mi pohádky,
abych zase usnul.
A dej mi svoje sny, abych si mohl hrát,
dokud mi nevzejde onen den,
který znáš ty sám.
………………………………………………………
Takový je příběh mého Ježíška.
Z jakého rozumného důvodu
by neměl být pravdivější
než vše, co vymýšlejí filozofové
a vše, co učí každé náboženství?
IX.
Jsem hlídač stád.
Stádo jsou moje myšlenky
a všechny mé myšlenky jsou pocity.
Myslím očima i ušima
a rukama i nohama
a nosem i ústy.
Myslit si květ je vidět a čichat jej
a jíst plod je znát jeho smysl.
Proto když někdy za horkého dne
z něj samým blahem zesmutním
a s horkýma očima zavřenýma
natáhnu se v trávě,
tu cítím celé tělo natažené v realitě,
znám pravdu a jsem šťasten.
X.
„Hej, pastýři, co své stádo
tamhle u cesty popásáš,
cože ti říká vítr, když vane?“
„Že prý je vítr a že vane
a že tak vždycky vál už dřív
a povane si pořád stejně.
Copak zas tobě povídá?“
„Mnohem více, než mi říkáš,
o spoustě věcí povídá.
O paměti, o stýskání,
o tom, co nikdy nebylo.“
„Tys přece neslyšel vát vítr.
Vítr jen o větru mluvívá.
Lež je to, cos od něj slyšel,
tu lež sám v sobě ukrýváš.“
recenze
Fernando Pessoa
Nevinnost je nemyslet, básně Alberta Caeira
Mnozí editoři se přesvědčili, že dílo nejvýznamnějšího portugalského modernisty Fernanda Pessoy († 1935) je téměř nemožné najednou uspořádat, natož obsáhnout či vydat a většina čtenářů potvrdí, že to co bylo vydáno nelze najednou přečíst. Je to dílo příliš hutné a těžko stravitelné a doporučuje se, servírovat jej po částech, což platí zejména pro Pessoovu poezii.
V červnu 2008 byl opět zásluhou Pavly Lidmilové vydán čtvrtý výbor z poezie Fernanda Pessoy s názvem Nevinnost je nemyslet a s podtitulem Básně Alberta Caeira. Najdeme zde tři soubory Caeirových básní nazvané „Hlídač stád“, „Zamilovaný básník“ a „Rozptýlené básně“. Některé z básní „Hlídače stád“ se v českém překladu již objevily ve výboru Heteronyma (1968, 1990), ostatní jsou prezentovány poprvé.
Po výboru Opiárium a jiné básně Álvara de Campos (2003) se tedy jedná o další publikaci věnovanou výhradně tvorbě jednoho z Pessoových heteronymů. Heteronymním fiktivním autorům, jejichž počet se počítá na desítky, stvořil Fernando Pessoa identitu a životní osudy a poté tvořil jejich jménem. Množství básní tří nejznámějších heteronymů Ricarda Reise, Álvara de Campos a Alberta Caeira je nesrovnatelné s „hubenou“ tvorbou ortonymního Pessoy, navíc psanou částečně v angličtině. Caeiro v této trojici vystupuje jako „mistr“ a ostatní, dokonce včetně Pessoy, se považují za jeho žáky a následovníky. Heteronymie bývá vysvětlována i tak, že se autor zmnožil, aby literárně obsáhl neobsažitelnou jednotu skutečnosti.
Na Caeirově „mimoliterárním životě“ není, slovy Ricarda Reise, „nic k vyprávění, protože jeho básně jsou to, co prožil“. Dozvíme se pouze, že většinu času strávil na venkově kdesi v Ribateju, zemědělském kraji nedaleko Lisabonu, a zemřel v hlavním městě, kde velmi mlád roku 1915 podlehl tuberkulóze. Jedná se tedy o osud velmi podobný skutečnému osudu Cesária Verdeho, portugalského předchůdce modernistů, k jehož odkazu se autor „Hlídače stád“, jako jediný z heteronymů, hlásil.
Kdyby jednotliví heteronymové. zastupovali dějinná období portugalské historie, světlovlasý mladický Alberto Caeiro by jistě zastupoval mírumilovné, tajemné, přírodní, pohanské, krátké a pomíjivé období keltské. Podle Fernanda Pessoy byl nevzdělaný, psal s chybami a téměř nečetl portugalsky, natož v cizích jazycích. Jeho velmi jednoduchým jazykem psaná tvorba, tolik kontrastující se složitým ortonymním dílem, je tedy maximálně autentická, bez cizích vlivů. Caeiro byl Pessoův nejosobnější a nejsložitější heteronym a snad proto, jako jeden z mála nepřežil svého stvořitele. Byl „básníkem přírody“, pohanem, který se snažil omezit přemýšlení a vnímat vše pouze smysly, především zrakem. Šlo mu o prostotu věcí a nahotu myšlenek, bez filozofické, metafyzické a intelektuální zátěže.
Téměř bukolický soubor „Hlídač stád“ působí jako zápis Caeirových toulek portugalskou přírodou bez lidí. Básníkovi stačí jediný pohled, aby pochopil, že „jediný hluboký smyslu věcí je, že žádný hluboký smysl nemají“. Stává se pastýřem prostých slov, která mají volnost pohybu a existence a jsou jen nepatrně usměrňována myšlenkami. Přemýšlení je bráno jako výsadní, ale zároveň negativní stránka lidství, kterou si člověk zavírá dveře k porozumění, štěstí a čiré radosti. Mistr Caeiro se stává součástí přírody, kde každý kámen a květina je pro svou dokonalost bez dalšího smyslu nebo citu božštější něž samotný Bůh.
Soubor „Zamilovaný pastýř“ zahrnuje básně napsané za Caeirova „života“ i básně „posmrtné“, protože Pessoa psal Caeirovým jménem až do roku 1930. Prvotní verše mají obdobu milostného dialogu, v němž se básník díky přiznané lásce cítí nepessovsky úplný. Z monologických posmrtných veršů však prosvítá, že cit byl pouhou iluzí a co se jevilo jako pravda, je najednou klamné. Stupňující se emoce k ženě způsobují, že básník začíná přemýšlet a přestává mluvit. Selhává jako pastýř a slova, již neudržitelná pohromadě se rozprchnou. Básník tak odvrhuje city a vrací se k přírodě „s hrudí dmoucí se svobodou“, ale opět neúplný a sám. Připravený se však tříštit, aby se znovu pokusil o jednotu, jak dokládá v „Rozptýlených básních“.
Z koncepce knihy Nevinnost je nemyslet by měl jistě radost i sám Pessoa, protože se v rámci jím stanovených pravidel o prolínání světa skutečného a literárního snaží podat celistvý obraz o fiktivním básníkovi Caeirovi. Začíná esejem reálného slavného glosátora portugalské skutečnosti Eduarda Lourença. Pokračuje předmluvou heteronymního Ricarda Reise skutečně plánovanou k otištění v případě, že by došlo k vydání mistrových básní a úvodním článkem anglicky píšícího a rovněž fiktivního Thomase Crosseho. V závěru knihy je poté uveden spis dalšího z Caeirových žáků Álvara de Campos, nazvaný „Poznámky na paměť mého mistra Caeira“. Následují ho dva dokumenty, Pessoovy slavné dopisy jeho skutečným portugalským literárním kolegům , v nichž vysvětluje pohnutky k množení svého literárního já.
Podstatnou část téměř dokonalé iluze o „životě“ Alberta Caeira tvoří hojný obrazový materiál. Soubor „Hlídač stád“ tak můžeme číst na levé straně knihy v portugalském faksimile Caeirova „rukopisu“ a na pravé pak v českém překladu. Vedle proslulých černobílých kreseb, které se podle popisů pokouší rekonstruovat podobu mistra a jeho žáků, od Pessoova modernistického souputníka Almady Negreirose, zde najdeme rovněž fotografii mladého Pessooy a jeho milé Ophélie Queirozové, které vtipně uvádějí a uzavírají soubor „Zamilovaný básník“. Literární badatelé totiž někdy spojují tyto uvěřitelně citlivé verše s autobiografickým momentem ortonymního básníka, s krátkým oživením dávno zapomenuté, a jediné, známosti s Ophélií.
Při čtení Caeirova díla možná čtenáře přepadne touha číst verše v trávě pod stromy a jako básník se jen dívat kolem sebe. Těžko uvěřit, že básně nepsal Caeiro, toulající se po krajině jako věčně udivené nevinné děcko, ale Pessoa, městský „básník, který dovede předstírat“, více než kterýkoli jiný, jež svůj pozemský čas trávil především mezi čtyřmi stěnami.
Fernando Pessoa: Nevinnost je nemyslet, básně Alberta Caeira, překl. Pavla Lidmilová, Garamond, Praha 2008
© Karolína Vrublová
