Pětatřicátník Pablo, černá ovce rodiny, flamendr a filozof na síti, který se většinu času věnuje kouření hašiše, pití alkoholu a v ranních hodinách prostitutkám, se zničehonic ocitne v zápletce jak z akčního filmu. Zmizí mu totiž bratr, jeho pravý opak, spořádaný ředitel prosperující rodinné firmy. Antidetektiv Pablo pátrá po hospodách, bordelech a na internetu a provádí přitom čtenáře současnou Barcelonou na povrchu i pod povrchem. Přeložil Ondřej Nekola. Váz., rok vydání 2008, stran 404, ISBN 978-80-86955-95-7
Datum zařazení do katalogu: 11.03.2008.
zákazníci s touto knihou obvykle kupují také
ukázka z knihy
Bratrství světla
Nejlepší zážitek pro loupák je, když ho namažete máslem, říkal jsem si, když jsem právě jeden podélně rozřízl a natíral jej margarinem koupeným ve slevě. A také si vzpomínám, že jsem se do něj chtěl zrovna zahryznout, když vtom zazvonil telefon. Pořádně jsem si kousnul, přestože jsem věděl, že budu muset odpovědět s plnou pusou.
„Posííím…?“
„Jsi doma?“
„Ne, šel jsem pryč. Po zvukovém znamení nahraj zprávu a nech mě na pokoji. Píííííííp.“
„Nezačínej zase blbnout, co to žvejkáš?“
„Snídám.“
„V jednu odpoledne?“
„No dneska jsem si trošku přivstal. Co chceš?“
„Stav se u mě v kanceláři. Něco bych pro tebe měl.“
„Hele, trhni si, nemám rád hádanky.“
„A já zase nerad mluvím po telefonu. Budou prachy. Počkám na tebe půl hodiny, ani o minutu víc.“
Zavěsil, já jsem dožvýkával loupák a přemýšlel, jestli si dám sprchu, oholím se nebo si sednu a zapálím si první cíčko nového dne. Zvolil jsem kuřivo a přitom jsem se holil. Jestli se ke mně nikdo moc nepřiblíží, sprcha může počkat, kdežto tři dny neholená tvář ze mě dělá Babinskýho, teda na pohled z deseti metrů určitě. Ale první potíže na sebe nenechaly dlouho čekat: došlo kafe, došly i čistý košile, musel jsem přeorat půlku obýváku, než jsem našel klíče, a když už jsem vycházel z domu na ulici, dostal jsem od toho pojebanýho slunce paprskama přímo do ksichtu. Ustál jsem náraz a podařilo se mi dojít až do Luigiho baru.
Při vstupu do lokálu jsem začal silně podupávat, kdyby náhodou…
„Luigi, dej mi jedno piccolo. A pár loupáků, jestli zbyly, já jsem teď akorát dojed poslední. Mimochodem co s nima děláš, necháváš je zvedat činky nebo co? Kdybys měl ptáka tak tvrdýho, jako máš loupáky, vypadal bys líp.“
„Koukej, jestli chceš čerstvý loupáky, tak zaplať, jestli ne, tak si polib a jez to, co ti milostivě dám. Jasný?“
„Tss… Nevím, jestli jsem tvou nabídku dobře pochopil. Až ti přijdu zaplatit to piccolo, vysvětlíš mi to pomaleji. A dej mi ještě cigára, buď od tý lásky.“
„Hele, jak to, že tě hned teď někam nepošlu?“
„Protože když mám prachy, tak v tomhle smrdutým brlohu nechám pokaždý aspoň deset tisíc peset.“
„A když ne, tak ti musím dávat na sekeru i cigarety… Jo, než na to zapomenu, včera večer tu byla Fina a ptala se po tobě. Prej jí máš zavolat. Ty tu Finu šoustáš nebo co? Má pěkný melouny…“
„Za ty svoje chlípnosti poletíš rovnou do pekla…“
Podělaný slunce dál neúnavně sálalo, ale když jsem vyšel z baru, podařilo se mi držet se ve stínu, a překonal jsem tak dva bloky domů dělící mě od hlavního vchodu do kanceláře bez větších problémů. Pak už mě čekalo jen něco málo přes třicet schodů ke dveřím Miralles & Miralles, Finanční poradci. Ten druhý Miralles jsem já, prvorozený je určitě uvnitř, oholený, osprchovaný a s uvázanou kravatou už od sedmi ráno. Nahodil jsem povšechné „ahoj“ směrem k partě pracujících a zvlášť jsem pozdravil Maríi: „Jak se máš?“ „Vidíš, bojuju s telefony… jé, ty jsi ale ztloustnul…“ „No pečuju o sebe. Snažím se jíst hodně sádla a moc se nehejbat.“ Protože jsem si všiml, že se v zadních kancelářích právě věnují dvěma párům klientů, rozhodl jsem se nedělat se zbytkem personálu moc rámusu. Jen Pumares, který procházel mezi stoly, zvedl obočí na pozdrav. Oplatil jsem mu stejným gestem a vydal se přímo do pracovny Mirallese The First.
Viděl mě, jak se blížím, přes skleněnou stěnu svojí pracovny. Je těžké ho nachytat nepřipraveného.
„Co kdybys zapnul klimatizaci, personál ti začíná skomírat,“ řekl jsem jen tak na pozdrav, zvědavý, jestli je můj Úžasný Bratr připravený na nějakou neomalenost hned na uvítanou.
„To tě asi pálí žáha z kocoviny.“
„Kdybys mě neoškubal, tak bych ji měl.“
„Takhle je to lepší. Mám pro tebe práci.“
„Myslel jsem, že si vystačíš sólo.“
„Někdo se přece musí hrabat v odpadcích a to tobě šlo vždycky líp.“
„Chceš se rozvést nebo se stěhuješ…?“
„Jestli ti to nevadí, zasměju se později. Potřebuju, abys mi něco zjistil.“
„Předpokládám, že mi dáš nějakou stopu. To, co mám najít, je modrý?“
„Hledám majitele jedné vily… jednoho starého domu na Les Corts. Padesát tisíc, jestli to zvládneš do pondělka.“
Jedna věc byla jistá. Pokud The First nabízí padesát litrů za jedno jméno, pak tahle informace vydělá několik milionů čistýho. Nic ilegálního to být nemůže – The First nikdy nedělá nic ilegálního, ale smrdí to na kilometry. Poškozený je nejspíš nějaký důchodce, nějaký siroteček, poslední tuleň v celém širém Středozemním moři.
Pokusil jsem se ho trochu vyždímat. Špatné svědomí něco stojí:
„No, víš, poslední dobou mám dost práce.“
„Necháváš si narůst obočí? Padesát tisíc za jedno jméno a dvě příjmení, ani o babku víc. Platí?“
Během půl hodiny dvakrát stejné ultimátum. Život je pes.
„Potřebuju nějakou zálohu.“
„Desátého jsem ti zaplatil činži. Neříkej mi, že už jsi propil sto padesát tisíc peset?“
„Taky jsem si koupil noviny a kelímek na zuby. Chci hned dvacet pět tisíc.“
„Patnáct.“
Dobro. S nevolí jsem se zatvářil, že teda přijímám. On se odsunul na kolečkovém křesle a vytáhl ze zásuvky psacího stolu kovovou pokladničku. Patnáct litranů bylo mnohem víc, než jsem toho dne čekal; začal jsem kout pikle, jak je nejlépe investovat, zatímco Miralles The First sázel mince po pětistovkách na stůl. Když pominu vymodelované tělo z nejsnobštější posilovny ve čtvrti a oblek z chic butiku s křupanským názvem, byl to hotový lakomec od Dickense.
Obešel jsem stůl a postavil se vedle něho, abych posbíral mince.
„Děkuju, bráááško,“ řekl jsem a protáhl samohlásku, jak nejlépe dovedu, což znamená hodně.
„Stokrát jsem ti říkal, abys mi neříkal bráško.“
„A ty myslíš, že mně se to líbí? Říkám to jen proto, abych tě naštval.“
Napsal mi adresu na žlutý lepící papírek a s odporem se ušklíbl:
„Osprchuj se. Smrdíš.“
Počkal jsem, až budu blízko dveří, a odpověděl jsem:
„To je pach Mirallesů, bratříčku, ty smrdíš stejně.“
Vyšel jsem co nejrychleji a nechal ho, ať se vzteká ve svém konfekčním obleku od Prudencia Botijera. Ještě jsem za zády něco zaslechl, ale to byly už jen jakési neartikulované zvuky.
Jedna nula pro mě. A patnáct hadrů v kapse.
Následujícím úkolem bylo zastavit se v supermarketu a něco nakoupit. Měl jsem chuť nadlábnout se pořádného hrnce špaget hezky zalitých smetanou a samozřejmě bylo třeba koupit kostku opravdového másla, abych si mohl namazat loupáky od Luigiho. To vše se dalo sehnat za tisíc peset, zbytek z prvních pěti tisíc bude na brambory, vajíčka, chemicky vykrmený vepřový a houbovitý mozeček z telecího. Dalších pět papírů padne večer u Luigiho. Když odečtu, co mu dlužím, můžu toho vypít už jen za necelý čtyři tisíce, ale opít se u Luigiho za takovou cifru je klidně možný, mnohem spíš než v jakýmkoli jiným pajzlu ve čtvrti s celými pěti litrany v kapse. A to nepočítám, že u Luigiho jsou poslední pivka na futro. Zbytek z patnácti tisíc spolkne haš; už minimálně čtyřicet osm hodin jsem si nezahulil ani jednoho pitomýho jointa.
Když jsem zvážil priority, rozhodl jsem se nejdřív projít po zahradách u ulice Ondina, jestli nenarazím na Nica, čímž bych vyřešil prvořadou záležitost, otázku léčebné kúry. Měl jsem štěstí, našel jsem ho, což po ránu nebývá tak jednoduché. Nejspíš to bude tím, že rána nejsou mou nejsilnější stránkou. Seděl na opěradle lavičky, křusky na sedadle. Vedle něho jsem poznal jeho kámoše, který vypadá, jako by ho právě pustili z Mathausenu. Dnešní svět je jeden velkej extrém: buď konfekce od Silveria Montesinose, nebo tepláky Najk s fajfkou debilů.
„Co chceš, kámo?“
„Hulo za pětku.“
Až za hodnou chvíli, když už jsem se bál, že se pohybuje v nadzemských sférách, odkráčel Nico s peripatetickou obezřetností a já jsem zůstal sám s kámošem z Mathausenu, který taky nevypadal řekněme zrovna dvakrát čile.
„Hele, a až se bude platit v eurech, kolik bude pět litrů?“ zeptal jsem se, jen abych se přesvědčil, jestli týpek ještě vůbec žije.
„Co já vím, brácho, co na tom sejde.“
A u toho náš kámoš taky skončil, ale já jsem dostal opravdovou chuť to zjistit. Jestli šest eur je jeden litr, pět litrů by bylo třicet eur. To jsou pěkně zaokrouhlená čísla, i když je jasné, že Nico jistě nové měny využije a ceny zboží trochu povytáhne. Náš přítel vypadal, jako by se ponořil do hlubokého přemítání; usoudil jsem, že bude lepší ho z jeho počínání nevyrušovat, a tak jsem si zapálil retko a posadil se na lavičku. Výhodou zmaštěnců je, že si vedle nich můžete sednout, v tichosti půl hoďky kouřit a nic se neděje, vystačí si sami. Naopak po třiceti sekundách ve výtahu s registrovaným uživatelem Windows dojde trpělivost každému. Samozřejmě že na některé věci jsou zmaštěnci jaksi k ničemu: nic moc zábavného neříkají, nemůžete si od nich půjčit prachy, a když se některý z nich dostane k dopravní policii nebo se z něj stane profesor logiky, s naprostou vážností nemele o ničem jiným než o přednosti na křižovatce nebo kontrafaktických kondicionálech. Vytáhl jsem z kapsy žlutý nalepovací papírek, co mi dal The First, abych zjistil, jestli adresa, co ho tak zajímá, je někde poblíž. Jaume Guillamet, čís. 15, napsal svým vytříbeným rukopisem. V duchu jsem se pokusil najít číslo domu, ulici znám dobře, patnáctka musí být v její horní části. Zkusil jsem v myšlenkách projít ulicí Guillametovou směrem nahoru a snažil se vybavit si všechny domy po pravé i levé straně, ale kdo by někdy zkusil podobné cvičení, přesvědčí se o jedné z mých nejoriginálnějších hypotéz, jež je mylně připisována Parmenidovi, podle níž má realita značné mezery. V tu chvíli přišel Nico s několika gramy čokolády a astrálnímu výletu byl konec. Rozloučil jsem se s ním i s jeho kámošem s předstíranou zdvořilostí, jako když člověk mluví na velblouda, a opustil jsem park v jeho spodní části. Den sliboval hulo, jídlo a chlast. Pouze představa, že bych se potkal s Finou, trochu zatemňovala horizonty. Je známo, že ženský jsou bezedný studny, schopný z člověka vysát veškerou pozornost, jakou jim jen může věnovat. Ale já mám samozřejmě na mysli ženský, který si za nějaký to číslo neberou hotovost, a Fina si bohužel nic nebrala, alespoň ne hotovost.
Při cestě do supermarketu jsem se trochu odchýlil od původní trasy, abych si ověřil číslování na Guillametové.
Přišel jsem od Santa Clary. První číslo, které jsem uviděl, bylo 57, budu muset vyjít jen pár stovek metrů. Už z dálky jsem si všiml, jaký asi dům zajímá mého bratra Number One. Prošel jsem kolem něj tolikrát a nikdy mě nenapadlo si ho zblízka prohlídnout, ale už na první pohled bylo zřejmé, že sem vůbec nezapadá. Barabizna z počátku století s malou zahrádkou, obehnaná zdí, za níž vyčnívalo několik vysokých stromů. Těžko pochopit, jak tady mezi novou zástavbou o osmi či devíti patrech může u všech čertů stát tahle zřícenina se zatlučenými okny a zahradou, zabírající půlku chodníku. Svým způsobem připomínal tenhle kus ulice obraz od Delvauxe nebo Magritta: ruiny, sochy, nádraží bez vlaků i cestujících, onen druh nepřítomnosti, znepokojující nehybnost; obraz všeho, co chybí. Samozřejmě že jsem neměl v úmyslu zazvonit na zvonek, pokud tam vůbec nějaký byl. Část rozumu, co mi ještě zbývá, mi radila nechat tento krok na dobu, až budu osprchovaný, obléknu si čisté věci a promyslím si nějakou dobrou záminku pro toho, kdo mi přijde otevřít. Nicméně na chvíli jsem se před domem zastavil. Zeď se tyčila do výšky dvou metrů a břečťan, co ji obrůstal, byl natolik bujný, že se dalo usuzovat, že dům není zcela opuštěný. Obešel jsem malou zahradu a hledal nějakou branku, nebude-li na ní poštovní schránka či zvonek. Když jsem obcházel první roh na východní straně, šlápnul jsem, zabrán do pátrání, do psího hovna. Typického psího hovna, na jaké už skoro nenarazíte od té doby, co jsme v Evropské unii a všichni je po svých miláčcích sbírají do pytlíků Marks & Spencer. Snažil jsem se ho zbavit. Třel jsem botu o obrubník, ale lejno se zašprajclo v zahnutém místě pod podpatkem, a tak jsem se musel zout. Hledal jsem kolem sebe nějaký papír nebo cokoliv, čím bych mohl botu očistit. Na telefonním sloupu, který stál hned u zdi zahrady, jsem si všiml přivázaného červeného hadříku, takového, jaký se dává na předměty trčící z aut. I když jsem tušil, že při vstupu do supermarketu mě bude ještě provázet značkový psí odér, hadřík jsem po chvilce odhodil, protože už byl naprosto k nepoužití.
Protože pátrání člověka hned vystresuje, rozhodl jsem se, že pro dnešek je má pracovní doba u konce. Zahodil jsem hadřík na zasviněnou zem (baví mě si pouhým pohledem dokazovat, že žiju v Barceloně a ne v Kodani) a vydal jsem se směrem k supermarketu, než zavřou.
V Lídlu to vždycky vypadá, jako by točili film o Vietnamu, nevím proč, asi že je levnější než Carrefour, kde by člověk naopak čekal, že potká Freda Astaira a Ginger Rogersovou, jak tančí polku mezi mrazicími boxy. K naplánovanému nákupu jsem přidal ještě několik serepetiček, zboží, jaké vůbec nechcete, ale narážíte na ně na každém kroku mezi krabicemi bez vík, které jako by právě přilétly na padácích z amerického vrtulníku. Když jsem vystál neuvěřitelně dlouhou frontu u pokladny, s uspokojením jsem zjistil, že účet o moc nepřevyšuje čtyři litry. Navíc mě nečekaně napadlo, že bych se mohl stavit v trafice a koupit cíga na špeky.
Když jsem dorazil domů, měl jsem ještě trpělivost se hned nezhulit, a tak jsem se rozhodl, že se nejdřív osprchuju a až pak si zahulím (musím přiznat, že i já sám jsem začínal cítit, že smrdím jak tančící medvěd z cirkusu), ale hned jak bylo po hygieně, vyskočil jsem z vody jako vítězný čolek, ani jsem se neobtěžoval osušit, sedl jsem si na gauč a začal balit. Bambáre jsem napěchoval solidně a po dvou dnech abstinence jsem za krátkou chvíli začal pociťovat příjemné šimrání. Jenom škoda, že prostředí obývacího pokoje ne zcela odpovídalo čistotě mé právě vykoupané a navoněné osoby. Tyhle neduhy stárnoucího buržousta se u mě začnou projevovat vždycky poté, co si dám sprchu, možná právě proto se sprchuju co nejmíň. A tak jsem zůstal ztuhle civět na vypnutou televizi v očekávání, že z pozorování ničeho mě přejde chuť uklízet. Je ale neuvěřitelné, jak odhalujícím předmětem může být vypnutá televize: odráží se v ní vaše silueta a před ní PIVO.
Až zvonění telefonu mě vrátilo zpět na planetu Zemi.
„Anóóó?“
„Dobrý déééén. Tady Středisko statistických studií, provádíme průzkum poslechovosti a sledovanosti médií. Byl byste tak laskav a věnoval nám několik vteřin? Bude to velmi krátké.“
Byl to hlas dívky z tele-marketingu, onen přehnaně sladký hlas, který však nemůže zakrýt blbou náladu člověka, jenž nenávidí svou práci. Jenže nejhorší na celé věci bylo, že anketa měla být jen zástěrkou pro to, aby mi něco prodala, což mě jebe.
Rozhodl jsem se, že jí to trochu ztížím.
„Anketa…? No dobře, já miluju ankety.“
„Jé, ano? Tak vidíte, máte štěstí… Mohl byste mi říct své jméno, prosím?“
„Rafael Bolero.“
„Rafael Bolero a dál?“
„Kecal. Rafael Bolero Kecal.“
„Dobrá, Rafaeli, kolik je vám let?“
„Sedmdesát dva.“
„Vaše zaměstnání?“
„Cukrář.“
„Cu – k – rář, skvěle. Máte rád hudbu?“
„Che, k smrti!“
„Anóóó? A jakou muziku posloucháte?“
„Mesiáše od Haendela a ještě Raspu. Tenhle styl.“
Holka začínala pomalu váhat, ale nedala se odradit. Ještě se mě zeptala, jestli poslouchám rádio, koukám na televizi, jestli čtu noviny a jaké, a nakonec, když už mě zasypala všemi hloupostmi, přistoupila k věci:
„Výborně, Rafaeli… Jako poděkování za vaši spolupráci, a protože vím, že máte rád vážnou hudbu, vám darujeme kolekci tří audionosičů, kazety nebo cédéčka, zcela zdarma. Pouze nám musíte uhradit poštovní výdaje: dva tisíce čtyřista dvanáct peset, co říkáte?“
„Jej, to je mi líto, ale musel bych to probrat se svým manželem…“
Můj hlas je nepochybně mužský, naprosto dutý, a holku už přepadaly pochyby. To byl ten pravý okamžik pro mě. Přešel jsem do protiútoku.
„Aha, promiňte, nedivte se, to víte, jsme homosexuální pár, žijeme spolu od té doby, co jsme se dostali z detoxikačního centra, no a zařídili jsme si dohromady cukrárnu, už to bude šest měsíců. A máme jednoho zákazníka, taky je gay, který u nás nakupuje větrníčky (je mi to žinantní říkat, ale naše větrníčky jsou naprosto bož-skýýý), no a ten náš zákazník nás zasvětil do Bratrstva věčného světla… Ale vy jistě znáte Bratrstvo, že?“
„Ani… ne…“
„No tak to musíte poznat. My jsme naprosto spokojení. Představte si, že můj manžel dopoledne prodává Strážnou věž a já jsem v cukrárně. A odpoledne si role vyměníme… Takže vy jste ještě neviděla Světlo?“
„Ne, ne…“
„Ne? Tím se netrapte, děvenko, s tím hned něco uděláme. Jakpak se jmenujete?“
Děvenka byla z toho všeho už pěkně vyšťavená.
„Ne, víte…“
„Nebo víte co? Dejte mi svoji adresu a já za vámi dnes večer přijedu a popovídáme si, co vy na to?“
„Ne, promiňte, ale máme zakázáno uvádět své adresy…“
„Áá, že to máte zakázané…? To není problém. Já hned najdu ten náš hovor na počítači a pošlu číslo Velké Lesbické Sestře, aby si promluvila s vaším šéfem, ano? Áaa, už se mi na monitoru ukazují první čísla… Voláte z Barcelony, že ano? Jestli chvilku počkáte, hned mi vyjede přesná adresa…“
Víc už nevydržela, uslyšel jsem jen „cvak“ spěšně zavěšeného telefonu.
Mise splněna. Dal jsem si pořádnýho prda a skvěle naladěný jsem šel postavit vodu na špagety. To jsem ale netušil, co se právě děje v Miralles & Miralles, a už vůbec jsem netušil, do jaký šlamastyky se ještě dostanu.
