V severoportugalském Portu, kde stále prší, zemře člověk. Asi padesátiletého muže někdo zastřelil v jeho bytě. Vyšetřování zpočátku naráží na hradbu mlčení a nevědomosti. Jako by mrtvý neměl minulost a vlastně neexistoval – nenašel se u něho žádný mobil, nikdy nedostal pokutu za špatné parkování, neměl hypotéku ani předplatné do fitness centra, prostě žádné atributy včleňující člověka do systému moderního světa. V jeho bytě čeká na policii jen pár starých reprodukcí a pas plný razítek – Angola, Brazílie, Indie, Guinea Bissau… Komisař, který patří ke stejné generaci jako oběť, se nehodlá smířit s představou, že člověk nějak prožije půl století, pak zemře a vůbec nic to neznamená, nic podstatného se nezmění. Zarputilé pátrání ho vede na světě i v čase všude tam, kde lze nalézt otisk portugalské kultury.
Transatlantika c. 11, prelozila Lada Weissova, 444 str., 318 Kč.
ISBN - 97-80-7407-037-2
odkaz recenze / ukázka Datum zařazení do katalogu: 04.02.2009.
zákazníci s touto knihou obvykle kupují také
ukázka z knihy
Zase vane ten neklidný horký vítr plný prachu. Ale noc si s ním snadno poradí, až reflektory aut zmizí na silnici do Corimby za zatáčkou nebo za nízkou dunou porostlou vegetací. Přitom nezáleží na množství aut, na hustotě provozu: stačí chvíli počkat, až noc ztemní a oceán ztichne. Je půlnoc, 26. května 1973, ze silnice táhnoucí se až k nejzazšímu cípu písečného jazyka zmizela poslední auta a ostrov Ilha da Luanda se ponořil do tmy. Silnice osiřela. Je májový čtvrtek, vítr bičuje pás šedivé písčiny v moři, která poskytuje útočiště plážovým chatkám a domům s kokosovými palmami a zahradními dvorky. A kolem mlčí moře, okna jsou pootevřená. O půlnoci je pozdě, příliš pozdě, v matném světle, které nedopadne ani na pláž, není vidět, komu patří smích linoucí se zevnitř mezi cinkáním sklenek, vrzáním židlí, vůní divokých kakaovníků, listím kokosových palem, blesky křižujícími oblohu nad zátokou a jejich mžikavými odrazy v oknech světle modrého vozu, zaparkovaného před bungalovem vedle vespy opřené o kokosovou palmu. A moře mlčí. Až se později někdo pokusí rekonstruovat události této noci, určitě se zmíní o mlčícím moři; jsou tu však i další detaily, tvary, pohyby, z nichž se každý může objevit v konečném portrétu, nicméně dominantním a nejpodivnějším rysem zůstane mlčící moře. Jako by se ve zprávách o počasí na Ilha da Luanda (jen na ostrově, protože břehy města na druhé straně zátoky se topí v mlze jako za období dešťů) v květnové noci roku 1973 náhle vedle údajů o atmosférickém tlaku objevila tato neužitečná informace: moře mlčelo.
Takovou zprávu samozřejmě nikdo nenapíše, ale je tu ještě lahev White Horse na stole a kolem ní čtyři sklenky, z nichž dvě jsou prázdné. Smích patří třem mužům a třem ženám, rozsazeným kolem nízkého hranatého stolku na omšelém hnědém koberci. Jedna z žen si zouvá boty. Bílé sandály. Spadnou na zem a ona se zasměje. Pak se obrátí k lahvi a jediným dotekem ukazováčku ji roztočí: hrdlo střídavě ukazuje na každého z šestice přítomných, lahev na stolku uprostřed sedících postav se nepřestává točit, točí se, točí, až se zastaví před jedním z mužů. Smějí se. Smích téhle noci se ale vůbec nepodobá normálnímu smíchu, nevybuchuje, není v něm radost.
„Té neutečeš. Zasedla si na tebe,“ poznamená jeden z mužů.
„Já vím,“ odpověděl ten, na nějž ukazuje lahev. Vstal, je vysoký a tmavovlasý, značková košile, na zápěstí tetování: pohyby napodobujícími striptýzovou tanečnici zdvihá paže nad hlavu. Jedna z žen říká:
„Nestyď se a sundej košili. Nemůžeme se dočkat.“
Pomalu si rozepíná knoflíčky a v rozhalence na hrudi se ukazuje další tetování. Navlékne košili na ukazovák pravé ruky a roztočí ji nad hlavou.
„Paráda, člověče. Paráda,“ prohodí další žena. Muž odhazuje košili na pohovku v rohu místnosti. Dvě ženy na proutěné sedačce tleskají. Jeden z mužů zdvihá sklenici White Horse s ledem:
„Umělec. Hotový umělec.“ Muž usedá a natahuje ukazovák k lahvi. Sklání se ke stolu a roztáčí ji. Lahev začíná rychle rotovat a dává mu čas, aby si zapálil cigaretu, cétéčko, než se lahev znovu zastaví před černovláskou, která ho před několika okamžiky vyzývala, aby se nestyděl.
„Neunikneš.“
„Já vím,“ odpověděla s pohledem upřeným na prázdnou lahev. „Já vím.“ Totéž řekl on před chvílí. „Sundám si boty, jsem ještě obutá.“
„Boty ne. Boty až nakonec,“ protestuje další z žen.
„Boty až nakonec,“ potvrzuje jeden z mužů a dívá se přímo na ni.
„Boty až nakonec, Maro.“ Mara vstává a jednoho po druhém si je prohlíží. Zeširoka se usměje, svěšené paže se chopí lemu trička a vyhrnou ho, nejprve nad břicho, pak nad prsa. Ozývá se smích. Hvizd a po něm další, kdosi tleská, další se v rytmu připojí. Nakonec už se smějí a tleskají čtyři.
„Svlíknout. Svlíknout.“
Dva muži jsou už obnažení až do pasu, ženy nemají boty, jedna si svlékla sukni a zmuchlala ji vedle sebe, zůstala jen ve žluté blůze. Mara se zaklání a dívá se na strop bungalovu z dřevěných trámů, došků z trávy a palmového listí, tričko si přetáhla přes hlavu a zůstala jen v bílé podprsence, khaki kalhotách a plátěných teniskách. Kolem se ozývá hvízdání. Nepřestává se usmívat, ale trochu se jí točí hlava – dlouho seděla se zakloněnou hlavou, pila whisky s ledem a sodou, je pozdě, chce se jí spát. Teď je na ní, aby udala lahvi směr, pětici ovládá citelné vzrušení: kdo svleče kus oděvu, musí pak roztočit flašku. Sevřela tělo lahve mezi palec a ukazováček a cítí, jak se pomalu, velice pomalu roztáčí, až se nakonec zastaví, hrdlo opět míří na ni.
„Osud,“ prohlásil jeden z mužů. „Takový už je osud.“
„Pravidla se musí dodržet,“ usmívá se druhý, zabořený v potrhaném křesle. Mara znovu vstává, tentokrát rázně, musí si svléknout kalhoty a zůstane jen v podprsence a bikinových kalhotkách, v nichž přišla z pláže. Víc už nic. Rozepíná knoflík kalhot, kterým v Luandě říkají šortky nebo bermudy, uvolňuje zip a nechává je sklouznout ke kotníkům, je ráno 27. května 1973, pátek, Mara vidí za oknem bungalovu upravené zahrádky na úzkém pásu pevniny, keře, trávu, pelargónie, mangovníky, fíkovníky, blesky na nebi nad zátokou, flekaté tapety, občas odchlíplé od zdi, proutěná křesla, skládací plastové židličky, kalhoty u svých nohou, zem, hnědý koberec. Ví, že ve světle, které tlumí kouř z cigaret, zapalovaných jednu od druhé, vypadá dokonale, uvědomuje si, že kolem zní smích.
Pak si sedne na zem, roztočí lahev na stole, sleduje, jak dokončuje první, druhou, třetí otočku a zastaví se ve stejné poloze a zase míří na ni. Ostatní se na ni dívají a smějí se nočním smíchem, který odnese vítr a který není ani veselý, ani nervózní. „Pravidla jsou pravidla,“ opakuje tentýž muž. Ona však vstane a vykročí na pláž.
2.
Téměř jako hudba. Byla to skutečně hudba, tóny klarinetu v pozdním odpoledni. Teprve pak se rozpršelo, řekl by, že „strašně lilo“, ale to by nepopsal ten nepřetržitý déšť, křik dětí na dvorcích, které se táhly až k vybledlému pahorku nad městem, auta, která večer projížděla kolem, rozstřikovala vodu z kaluží a měnila ji ve špinavou pěnu s rozmáčenými odpadky na ulicích, vyvrhujících s každým dalším deštivým dnem něco víc ze svých vnitřností. Znělo to jako hudba, jako bzukot křehkého dlouhonohého hmyzu, komárů létajících oknem tam a sem jako připomínka deště, bezvětří, hlasy na ulici a kroky, které také připomínají déšť, protože to jsou mokré kroky a znějí jinak na asfaltu, štěrku a na domovních schodech.
Uvnitř je místa poskrovnu, do stísněného prostoru se vejde jen postel, dvě křesla, jeden prádelník a jedna skříň vedle dveří do koupelny, kamrlíku, kde téměř není k hnutí. Voda ze sprchy dopadá přímo na podlahu, plastový závěs je potrhaný a jen díky šňůrkám (porůznu posbíraným, jednou byl ovázaný balík, další patřila ke starému závěsu, který kdosi vyrval odněkud ze zdi i s hřebíkem) drží na zrezivělé kovové tyči, která hrozí, že se každou chvíli zřítí. Proto vstupuje do sprchy opatrně, neopírá se o stěny. Vedle podlouhlého okénka, jímž je vidět do úzké chodby, oživené vázami a jedním mangovníkem, visí na dosah ruky barevný ručník s vyobrazením květin, rohů hojnosti, motýlů, kosmanů a tropické zvířeny.
Hudbu znovu zaslechl o pět dní později, když se déšť přesunul na sever. Z postele pozoroval mraky na nebi, které se od jihu trhaly a odhalovaly modré skvrny, jež blížící se večer přetřel oranžovou barvou, poslouchal žáby, shlukující se u jezírek na konci palmové aleje, papoušky v kleci a hlas klarinetu. Sice chyběl doprovod orchestru, ale klarinet hrál známou melodii téměř dokonale. Hudba mu pomohla zapomenout na horečku, přešel k oknu a odhrnul květovaný závěs. Od chvíle, kdy přijel, ještě neměl čas prohlédnout si ulici: štíty restaurací a výčepů, železářství, řeznictví, pekařství s nápisem Bombonière Adonai, autobusovou zastávku na křižovatce, k níž mířila karavana automobilů. Právě tam ho před šesti dny vyložil taxík. Dál viděl pobočku banky Bradesco, skupinku policistů, restauraci U gauča, dva obchody s oblečením a ulici zabočující doprava k tržnici. Nalevo, kde ulice stoupá, je další banka, obchod s dětskými karnevalovými maskami, služebna městské policie, pizzerie s venkovní zahrádkou, vývěsní štít kosmetického salonu, plácek, kde parkuje pár taxíků, stánek s občerstvením Věrný Pánu, trafika Ježíš je velký, dva odumírající stromy u chodníku, po kterém už nikdo nechodí. Vpředu pokračuje asfaltka přes most k rychlostní silnici, prodírá se mezi kancelářskými budovami a proudí podél kanálu, který je po deštích plný, ale po první vlně veder vyschne a přivábí hejna hmyzu, zatím jen na hladině pohupuje odpolední vítr odpadky a lahvemi, které sem odhodili lidé z kolemjedoucích aut. Vzadu vychází ulice z malého náměstí se dvěma supermarkety, realitní kanceláří Central de Macapá, obchodem s elektrospotřebiči Neodolatelný, parkují tu stěhovací vozy, prodává se nábytek, voní jídlo, policista řídí dopravu bez ohledu na semafor, kde se rozsvítí zelená jen jednou za pět minut.
Z okna pokoje dohlédne ještě dál: k aleji kokosových palem na pozadí moře zežloutlého deštěm. A kdyby žil ještě hodně let, zůstal by mu v paměti právě ten zvuk klarinetu, pronikavé tóny klarinetu by mu připomněly velké písně jeho života, pokud by si pamatoval velké písně a ne tuhle změť v barvách laciných přebalů nebo jen černobílé vzpomínky. Žádný klarinet nezněl jako tento nástroj v blížícím se soumraku naplněném kuchyňskými pachy, hlukem ulice, výbuchy smíchu z baru na rohu, kde točí kaiser a kořalku z cukrové třtiny. Téhle vzpomínce se nevyrovná žádná jiná, poměrně smutné zjištění pro člověka, který je nucen všechno opustit.
3.
Pršelo a dopravní ruch houstl s blížícím se polednem. Isaltino de Jesus hlásil už při sjezdu z Panenského vršku, že se obává kulaťáku na Santo Ovídiu. Fasády domů barevně splývaly s oblohou a za jednolitou záclonou deště je odlišovala jen sytost odstínu.
„Přišla zima,“ oznámil Jaime Ramos, když se v autě sháněl po doutnících.
„Zima už skončila, šéfe. Máme konec května.“
„Je zima, Isaltino. Svět je vzhůru nohama, věř mi.“
Podřízený souhlasně přikývl. Znal Jaimeho Ramose už dlouho, dost dlouho, aby ho prohlášením o příchodu zimy uprostřed května nijak nepřekvapil.
„Od té doby, co se ví, že Bůh neexistuje, může zima přijít úplně kdykoliv."
Isaltino nehodlal odpovídat. Cosi zamručel a přikývl. Ano, šéfe. Jistě. Teď řeknete, že svět je v prdeli, budiž. Souhlasím, vždycky s vámi budu souhlasit. Dědku protivná.
„Proč jste takový, šéfe?“
Jaime Ramos se na něho podíval:
„Jaký?“
„Naštvaný.“
„Nejsem naštvaný, Isaltino. Ale svět je prdeli.“
„Já věděl, že to řeknete, šéfe.“
„Co?“
„Že je svět v prdeli.“
„A není snad?“
„Ani bych neřekl. Neděje se nic zvláštního. Někdy prší, občas se dělají tyhle hrozné zácpy, jindy to skřípe v rodině, děti řvou, když by člověk potřeboval ticho, dokonce se nedostává peněz, vážně, koncem měsíce docházejí peníze, a někdy už v polovině. Jenže tak to bylo vždycky. To je normální. A je květen, není listopad ani prosinec, ale květen, skoro červen, a dneska pršelo, nic nového pod sluncem. V květnu pršívá.“
„Někde neprší.“
„To je pravda. Ale v Portu prší pořád. Vypadá, že prší, i když neprší, nejspíš proto, že moře se neustále přibližuje k městu, za chvíli se vylije do ulic, nakonec bude voda všude. Ale zatím není.“
„Isaltino, dohodli jsme se přece, že já budu mluvit a ty poslouchat.“
„Souhlasím s vámi, šéfe, nebojte se.“
Jaime Ramos ho poplácal po rameni a zasmál se. Podařilo se jim zaparkovat na ulici, která se šplhala na Panenský vršek, a zbylých padesát metrů došli pěšky. Čekala je práce.
4.
„Musím jít od toho, Isaltino. Jít od toho. Kolik let mi zbývá do důchodu?“
„Dvanáct, možná víc. Víte přece o tom novém zákoně, šéfe, trvalo jim týden, než to spočítali, přitom to jde bez kalkulačky. Patnáct, šéfe, ještě patnáct let.“
„No vidíš.“
„Takže ještě nemůžete odejít, že ne?“
„Naopak. Právě proto musím odejít, Isaltino. Dřív než půjdu do důchodu.“
„Stejně máte dost času, ale moc vás nechápu.“
„Až ten den přijde, předloží mi papíry, já je podepíšu, přichystají večeři na rozloučenou a zapomenou na mě. Nevadí mi, že na mě zapomenou, abys rozuměl.“
Jaime Ramos se otočil a pohlédl na holou zeď za sebou, jako by se i na ní usmíval Teofilo Cubillas stejně jako už mnoho let ve všech jeho bývalých kancelářích, Teofilo Cubillas jako vzpomínka na roky, které se nevrátí, na stěhování z jedné kanceláře do druhé, na postup ve služební hierarchii. Plakát postupně bledl a vypadal spíš jako modro-bílo-šedivá skvrna přilepená na zdi, Cubillas s rukama nad hlavou, smál se, protože právě vstřelil gól. Inspektor Jaime Ramos by si dokázal vybavit spoustu dalších gólů, ale stačil mu tenhle, stěhoval ho s sebou z kanceláře do kanceláře, z místnosti do místnosti, od jednoho výslechu k dalšímu, z léta do začátku zimy a nevadilo mu, že ostatní si za jeho zády šuškají „tamhle jde inspektor Ramos s Cubillasovým gólem“. Jednou, v Campo Alegre dokonce večer zašli do poslední ještě otevřené trafiky pro noviny, aby ukončili dlouhou debatu: vytrhali po jednom listy starého čísla časopisu První leden, zmuchlali je dohromady a vytvořili z nich kouli připomínající fotbalový míč. S ním pak Jaime Ramos předvedl ten gól, gól, který dal Teofilo Cubillas, ale on si ho už před léty přivlastnil, míč letí vzduchem, kouzelná noha peruánského útočníka, která teď patří inspektoru Jaime Ramosovi s cigaretou v puse, vykopává a cáry papíru se rozletí vzduchem jako prach: míč padá z nebe, dopadne na vnitřní hranu útočníkovy pravačky, lehce vyskočí asi metr do vzduchu, a pak vypálí zezadu levá noha a s konečnou platností pošle míč do brány, ale to už celý tým včetně Cubillase na hřišti tančí: Bené, Marco Aurélio, Duda, Teixeira a Teixeirinha, Gabrile, Oliveira, Rolando - druhý favorit jeho vzpomínek, soupeřící se jmény z jiných časů: Monteiro da Costa, Pinga, Virgílio, Pedroto, Barrigana, Hern//a//ni, Pav((a))o, Seninho neboli Siska a Américo. „Přihraj Pavaovi,“ požádal ho někdo tenkrát v noci. A snad to zavinil alkohol, kouř cigarety v koutku úst, který mu vnikl do očí, či déšť valící se z náměstí Boavista, ale měl dojem, že se rozpláče, když si vzpomněl na Pav((a))ovy rozpažené ruce předtím, než uprostřed stadionu zemřel, ano, jistě, mumlal jako zaříkadlo, Fernando Pascoal das Neves, alias Pav((a))o, zemřel ve třinácté minutě třináctého zápasu, v prosinci 1973, střelcem prvního gólu byl Abel, druhý dal Marco Aurélio, ale Pavao zemřel na hřišti, rozpadl se na prach stejně jako stránky zmuchlaného časopisu. „Tak rozehraj volnej kop na Schustera, dělej,“ vybídl ho kdosi. Vyjde to, nebo ne, dotek míče, balon na kopačkách Miguela Arcanja, Acácia Mequity, Moraise či Ruie Filipa, Madjera nebo Gomese, Andrého nebo Juary, Fraska či Capucha, Ruie Barrose a Branka, nebo nakonec v rukou Mlynarczyka.
Isaltino Jesus mu poklepal na rameno, aby ho probudil. Mnohokrát inspektora Ramose zaskočil, jak zírá na zeď své pracovny, ale nikdy nepoznal hlubiny, do nichž vykopl časopis přeměněný na fotbalový míč tenkrát večer, kdy ho téměř rozplakala vzpomínka na Pav((a))a.
„Nevadí mi, když na mě zapomenou,“ zopakoval s pohledem upřeným na podivnou zeď podivného bytu v Santo Ovídiu. „To je to poslední. Kvůli tomu bych neuronil ani slzu.“
„Šéfové nepláčou. Tak vám vadí zůstat doma?“
„Možná. A možná taky ne. Děsí mě večeře na rozloučenou, pro všechny stejné jídlo, rybí karbanátky a smaženky, sýrové kostičky, plátečky šunky, lahve s ubrouskem ovinutým kolem hrdla a dárky: pero, rybářská udice, to mě vážně děsí.“
Jaime Ramos se už zúčastnil více než desítky večírků na rozloučenou, dvakrát musel proti své vůli pronést řeč, přispěl na různá pouzdra s perem značky Parker, kravaty, encyklopedii portugalského myslivectví, jednu sekačku na trávu, různé romány Josého Saramaga, jednu koženou peněženku, řadu lahví portského a dokonce na sbírku obrázků Batmana, kterou měl dostat policista známý pod touto přezdívkou. Pera Parker vždy považoval za mimořádně podivný dárek pro policisty, kteří málo píšou, ale měla to zřejmě být jakási náhrada za roky hlupáctví a stádní nevzdělanost. Na jiné dárky na rozloučenou si příliš nevzpomínal - ani na stisky rukou, poplácávání po zádech, krabice doutníků, krabičky prezervativů, časopisu Playboy, stříbrné medaile, které nejspíš skončí na stěně stísněného pokojíku mezi rodinnými fotografiemi (ze svatby syna či dcery, podle toho, jestli oblečení padne hůř ženichovi nebo nevěstě), zarámovanými reprodukcemi obrazů trochu v holandském a trochu vlámském duchu od kohosi, kdo byl trochu malíř, řadami knih, které kdysi možná někdo i otevřel, dalšími reprodukcemi zátiší, vázami s naaranžovanými květinami na stolcích, které chrání krajkové dečky, mezi pachy nedělního oběda, přílohami sobotních novin a televizí – ale pamatoval si na pera značky Parker v typických pouzdrech, s vyrytým nápisem připomínajícím jizvu.
„Ještě vám zbývá spousta času, šéfe.“
„Možná. Snad ano. Ale děsí mě oběd na rozloučenou a projevy. Kdo pronese řeč?“
„Určitě ředitel. A možná to bude večeře, šéfe.“
„Jasně, samozřejmě že večeře. Do té doby se stejně několikrát změní ředitel, dneska se ředitelé děsně rychle střídají, Isaltino.“
„Nedělejte si starosti, protože do té doby se toho ještě spousta seběhne. Vyhrajeme hodně mistrovství, možná vyměníte plakát s Cubillasem za Deka, tím se netrapte. Je brzo na to myslet.“
„Nikdy není brzo. Náš život je plný nepodařených případů, Isaltino, disciplinárních řízení i povýšení. Dokonce i povýšení.“
„Měli by vás povýšit na ředitele, šéfe. Na ředitele.“
„Ovšem. Bolí mě záda.“
„Nemusel byste se takhle honit, hned tady, hned tam, mohl byste vést klidnější život, jen jestli by vás to bavilo.“
recenze
Poezie mrtvoly na podlaze
Česká premiéra detektiva Ramose
Máte mrtvolu muže, ale nevíte co s ní. Nikdo o ni nestojí. Nikdo netouží po tom, aby se objasnila smrt záhadného obchodníka. Měl u sebe jen pas a zemřel kdesi na okraji portugalského Porta, kde pořád prší, v anonymním bloku domů u výpadovky.
Na policejní stanici se však dostaví bohatý a vlivný advokát. Nechce objasnit vraždu, jen potřebuje najít syna oběti, aby mu mohl vyplatit část dědictví, tak jak to určuje závěť. Cosi na tom všem zavání čertovinou a nos detektiva Jaimeho Ramose, liberála ze staré školy, je na podobné nesrovnalosti velmi citlivý.
Fotbal, doutník a intuice
Jaime Ramos, jedna z nejúspěšnějších postav současné portugalské detektivky, je jakýmsi alter egem básníka, novináře, romanopisce, neúnavného propagátora čtení a knih, gurmána a cestovatele Francisca Josého Viegase (47). Kniha, která před nedávnem vyšla česky, se v portugalském originále jmenuje „Daleko od Manausu“. V češtině ale vydavatelství Garamond zvolilo název „Muž bez minulosti,“ zřejmě proto, že v českém čtenáři Manaus automaticky neevokuje brazilské reálie tak jako v Portugalcích.
Francisco José Viegas se zcela vymyká prostředí své malé země na okraji Evropy, zastiňované velkým španělským sousedem. A zároveň jako by naplňoval dávný odkaz všech portugalských objevitelů a námořníků o věčném putování po světě. Sen, který je vtělený do portugalského „saudade“ – což je těžce přeložitelné slovo, jež znamená něco jako nostalgie, deprese a stesk dohromady. Tedy portugalský stesk po zašlé slávě, kdy se říše rozpínala od Afriky po Jižní Ameriku a ani ne deset milionů Portugalců ovládalo několikanásobně větší a početnější země na několika rovnoběžkách. José Antonio Viegas je totiž bigotní kosmopolita a tulák. Žil delší dobu v Brazílii a také působil jako odvedenec v koloniálních válkách. Ve svých prózách např. střídá evropskou a brazilskou portugalštinu, čili píše pro Portugalce zvláštním slohem, který v Portugalsku znají především z brazilských telenovel, které velká část národa náruživě sleduje. Napsal několik cestopisů, ale také místopisů o portugalských městech, několik ceněných básnických sbírek a románů, spoustu novinových sloupků, článků a fejetonů a především veleúspěšnou sérii detektivek, v nichž komisař Jaime Ramos svým netradičně snivým způsobem vyšetřuje zločiny.
Jaime Ramos miluje stejně jako jeho autor doutníky, fotbal a dobrý koňak. Je to jakési vtělení iberoamerického zemitého chlapíka s neobyčejně vyvinutou představivostí a smyslem pro logiku věcí i života. Jedním z jeho důležitých životních poznatků je např. to, že „život příšerně napodobuje fikci a je tolik neoriginální“. Neochvějně se tedy pouští do pátrání po vrahovi muže bez minulosti, muže, v jehož příběhu překvapivě nachází střepy vlastního života, když sloužil stejně jako on v portugalských koloniích.
Děj se rozvíjí v několika zemích – Portugalsku, Brazílii a ve dvou bývalých afrických koloniích Portugalska, Angole a Guiné-Bissau a také v několika časových rovinách. Těmi je čtenář bez milosti vláčen sem a tam a často moc dobře neví, kde se to vlastně zase ocitl: „Je známo, že detektivní romány se řídí určitými pravidly, tento nikoli“. Tradiční postupy detektivního románu sice stavěla na hlavu už Agatha Christie, ale dělat to znova a znova vůbec není na škodu. Ani Viegasův detektiv, stejně jako čtenář, totiž neví, za jaké nitky má přesně tahat, jakým směrem by se jeho pátrání mělo vlastně ubírat: „Žádný telefon. Žádné rodinné fotky. Žádný mobil. Žádné doklady. Žádné auto. Ani řidičský průkaz. Jen pas.“ Ramos se tedy musí spoléhat výhradně na svou intuici a ta mu říká, že se má vydat za synem zemřelého do brazilského Manausu.
Když detektiv po čase pochopí, že se celá záležitost okrajově týká i jeho vlastní minulosti, neváhá v ní lovit jako v ponorné řece také. Vrací se do svého mládí a pátrá i v kalných vodách života advokáta, s ním kdysi sloužil v Guinei a který toho evidentně ví víc, než detektiv. A to nemůže Jaime Ramos překousnout.
Mrtvoly a bolavé klouby
Detektivku Muž bez minulosti by si měl rozhodně přečíst každý, koho zajímají moderní dějiny, problematika rozpadu koloniálních impérií, cestování a především poezie. Ne nadarmo je Viegas jedním z nejuznávanějších současných portugalských básníků. Poezie zločinu, nebo pátrání po něm, poezie prázdných bytů, v nichž leží na podlaze mrtvola, a poezie dobrého jídla a kvalitních doutníků – poezie „možných věcí,“ jak se objevuje v jedné z Viegasových básní, je u něj receptem na originální prózu.
Jaime Ramos ví, že „svět je v prdeli“, že nemůže změnit svůj životní styl stárnoucího policisty a že mu do důchodu zbývá patnáct let. Pak dostane nevkusnou plaketu a všem bude úplně jedno, že už není detektivem. Celé roky strávil v podřepu u mrtvol a bolí ho z toho klouby. Nicméně, jeho smysl pro to, co je správné a co ne, mu velí, aby vedl pátrání i kvůli mrtvolám, o které nikdo nestojí. Kvůli mužům bez minulosti.
Markéta Pilátová, iliteratura
