Milovaný Jidáš

Objev textu Jidášova evangelia v roce 2005 vyvolal ve světě vlnu zájmu o tohoto po dvacet století zatracovaného apoštola, který se stal synonymem zrady. Nyní se postava Jidáše stala předmětem zájmu vědců na celém světě a o korekci jeho role v dějinách křesťanské církve se začalo mluvit i ve Vatikánu. Ve svém historickém románu se Gerald Messadié opírá o evangelia i různé nekanonizované biblické texty.

Přeložila Dagmar Slavíkovská.

Váz., rok vydání 2008, stran 228, ISBN 978-80-7407-012-9

Řád německých rytířů

ukázka z knihy

1.
Provokace
Mezi nebem a zemí se zableskla stříbrná nit. Bylo to však ostří meče, jež proťalo černá mračna, valící se sem od severu, od městeček Gophny, Thamny, Joppy, od moře, z nedozírných dálek. Mračna? Spíše zástupy duchů naplněných hněvem, připravených vyvrhnout svůj pomstychtivý hnis. Zdálo se, že tam nahoře je možné vytušit jejich velké zadnice, promodralá panděra, obludná varlata, tváře odulé nenávistí… Ale démoni na nebi? A proč taková zloba, můj Bože, čtrnáctého dne měsíce nísánu, v předvečer svátku Pesach, dvojnásobné oslavy jara, to znamená života i obratného úskoku, jenž svého času oklamal Anděla smrti, když byly krvavou rukou označeny židovské domy a on uvěřil, že jeho mrzká práce byla odvedena?
Ano, proč tolik zloby? Nikdo by to neuměl vysvětlit.
Jako na zdůraznění velikosti tohoto hněvu zaduněl hrom a vyslal své nesrozumitelné kletby k okolním kopcům. Několik dalších mu odpovědělo a blesky oslepily davy, dokončující přípravy prvního ze tří velkých židovských svátků. Ozvěny se slévaly, už nebylo slyšet ani slova. K tomuto hřmotu se přidalo hlasité bubnování deště, který se náhle snesl na krajinu, promáčel poutníky, kráčející po cestě pod jeruzalémskými hradbami, stejně jako římské hlídky, držící stráž na terase věže Antonia, vypínající se nad chrámem.
Pradleny lamentovaly nad prádlem, rozprostřeným k sušení. Ženy, které chystaly zvláštní nádobí na Svatý týden, zaraženě strnuly. Rabíni, předčítající verše Písně písní, oslavující krásu jara, mhouřili oči a rozsvěcovali svíce.
V tu chvíli ještě nikdo nevěděl, že Velikonoce, jež nazítří započnou, změní svět.
Nic už nikdy nebude jako dřív.

„Už jsou tu!“ vykřikovali hlasy přeskakujícími rozčílením učedníci a vybíhali z dílen.
Několik hlav se obrátilo ke konci Herodovy cesty, široké ulice s arkádami, protínající Jeruzalém od severu k jihu podél údolí Tyropoeion. Všechny pohledy pátraly po očekávaných příchozích. Ale kdo byli ti lidé?
„O kom to mluvíš?“ zeptal se nechápavě patnáctiletého kluka výrobce bot a přestal vyhlazovat hrubou kůži, z níž řezal řemínky k sandálům.
„Ježíš, mistře! Ježíš! Ty ho neznáš? Mesiáš! A jeho učedníci!“
Mesiáš? divil se v duchu obuvnický mistr. Ano, něco už o tom zaslechl. Muž, hovořící o dobrotě Pána. Nějaký Mesiáš? Někdo, kdo snad obdržel dvojí pomazání od krále i od velekněze? Vyloučeno! Ale jak se ten kluk dozvěděl o jeho příchodu? Je ovšem pravda, že se potlouká okolo neznámých lidí a ví toho občas víc než jeho mistr.
Po obou stranách Herodovy cesty se na jejím jižním konci u brány Esejců tvořily skupinky lidí. Po pravdě řečeno na tom nebylo nic zvláštního: v období Velikonoc sem každoročně přicházely desítky tisíc poutníků. A jako každým rokem si kdekdo kladl otázku, kde všichni ti lidé přespí. Ale každý to věděl až příliš dobře: ve stodolách okolních statků, a dokonce i na střechách. Nezůstal jediný chráněný kout, který by na ten týden nebyl pronajatý.
Obuvník v tom zmatku nakonec přece jen zahlédl nezvyklý průvod. Ozývaly se výkřiky.
„Hosanna!“
Zevlounů přibývalo. O té události nevěděli zhola nic, jen opakovali jméno Ježíš a slovo „Mesiáš“. Ano, ten Ježíš, který už tři roky dával co proto duchovenstvu, povětšině saducejům a několika farizejům. Galilejec, jenž hlásal úžasné věci, hovořil o milosrdenství Pána a strašlivých událostech, které mají v krátkém čase nastat. Jeho slova byla svým prorockým zápalem v protikladu k pokryteckým projevům rabínů. Mezi lidmi se šířily zvěsti o zázracích, uzdravených nemocných, slepých, kteří prohlédli, o boji se smrtí, a dokonce o vzkříšení. Neuvěřitelné. Někteří zřejmě věděli o Ježíšově příchodu do Jeruzaléma všechno; právě ti byli nejvzrušenější.
Vtom si několik lidí svléklo kabáty a širokým rozmachem je rozprostíralo na cestu, kudy měl prorok projít. Něco nevídaného. Potom opět vykřikovali hossana, budili všeobecný podiv, a dokonce tu a tam podnítili i nadšení ostatních přihlížejících.
„Kéž Bůh spasí Mesiáše Izraele! Bože, ochraňuj potomka Davidova!“
Potomka Davidova? Prvního krále Jeruzaléma? Tentokrát už ze svých krámků vyšli i všichni řemeslníci, aby spatřili hrdinu takového nevídaného přivítání. Jejich zákazníci učinili totéž. Okna patrových domků se otvírala a lidé z nich zvědavě vystrkovali hlavy.
Na oslu zvolna přijížděl nějaký muž. Bylo mu asi čtyřicet, v přísném obličeji neproniknutelný výraz. Nemohli z něj odtrhnout zrak. Zdálo se, že svým mlčením říká víc, než by se dalo vyjádřit slovy.
Za ním šli rozvážným krokem tři čtyři tucty mužů a několik žen.
Počet přihlížejících v několika minutách stoupl jako příliv. Shromáždilo se tu dva tisíce lidí, pak tři tisíce, a nepřestávali přicházet další. Na cestu teď házeli kabáty nejen vášniví stoupenci, ale palmovými ratolestmi přispělo i několik nadšenců. Z hlubin paměti se nořily vzpomínky: neprobíhalo kdysi přivítání krále Davida stejným způsobem? Nevstoupil i on do města na oslu, získaném u Jebúsejců? Že by se do Izraele vracel král? O velikonočním týdnu? Ano, to by mohlo něco znamenat, přichází-li zrovna v tuto dobu! Objímali se, náhle zachváceni ohromující nadějí.
Král! Tento prorok! Takové slavné časy! Král! Král, jenž by je konečně vykoupil z ponížení vyhnanství a zničení prvního chrámu! A také z ponížení okupací modloslužebnickými Římany!
Emoce se šířily jako oheň. Zmocnily se lidí, kteří se ještě před hodinou starali jen o sebe, žen myslících jen na usušení prádla, apatykářů míchajících své mastičky a propírajících léčivé byliny, přadlen navíjejících vřetena…
Do Jeruzaléma přicházel král! Hospodine, tvé milosrdenství se konečně zhmotnilo a padlo na nás jako nebeská rosa? Do očí stoupaly slzy.
Všichni zanechali práce, aby mohli být přítomni věčnému okamžiku.
„Hosanna! Bůh ochraňuj potomka Davidova!“
Průvod s Ježíšem v čele dorazil stěží do poloviny cesty, když z ní zbyl už jen úzký průchod, kudy se dalo jít dál. Nestálo za to ty lidi počítat: deset tisíc? Dvacet tisíc? Copak v takových chvílích člověk počítá?
Ti, kdo muže doprovázející Ježíše znali, i ti, kdo je neznali, na nich viseli očima. Ondřej a jeho bratr Šimon, Jan a jeho bratr Jakub, Filip, Bartoloměj, Jakubův Jidáš řečený Juda a Jidáš Iškariotský… Mnozí jejich jména ani neznali. A jako poslední kráčely ženy.
„Podívejte se! Tamhleta, to je žena Herodova správce!“
Paže mávaly na pozdrav.
„Hosanna!“
Ve chvíli, kdy Ježíš dorazil k pozlacenému sloupoví chrámu, hrozilo, že živelné srocení přejde v chaos. Nebývalého pozdvižení si náhle všimli legionáři na věži Antonia, římské citadele, nestydatě se vypínající nad nádvořím chrámu. Sledovali, jak jeho hlavní hrdina zvolna vystupuje po schodech na chrámové nádvoří Pohanů.
„Co se to děje?“ zeptal se jeden strážný kamaráda. „Víš o tom něco?“
„Ne,“ zabručel kolega. „Možná jakýsi svátek, který neznáme.“
„Oni ale přece nemají jiný svátek než příští sobotu ty jejich Velikonoce. A proč jde za tím člověkem tolik lidí?“
Strážný pokrčil rameny.
„Musíme upozornit Piláta.“