Dílo Mariny Cvetajevové bezesporu patří mezi klenoty světové literatury a je přeloženo do několika desítek jazyků. Proto je s podivem, že zatímco její tvorba je českému čtenáři představena poměrně velkým množství publikací, autorčin pohnutý osud je v českém prostředí sledován spíše okrajově. A to i přesto, že právě v Čechách Cvetajevová prožila značnou část svého života a ze zpětného pohledu lze říci, že přes veškeré peripetie bylo její „pražské období“ tím nejšťastnějším. Kniha Marie Razumovské je u nás první úplnou monografií věnovanou této nešťastné ruské básnířce, a vyplňuje tak bílé místo v české literární vědě.
Přeložila Tereza Javornická a Jana Štroblová Váz., 300 stran
Datum zařazení do katalogu: 27.04.2009.
zákazníci s touto knihou obvykle kupují také
ukázka z knihy
Předmluva k prvnímu vydání knihy
Když se mi koncem 60. let dostal do rukou moskevský
samizdatový opis veršů připisovaných Marině Cvetajevové
a já jsem se začala zajímat o jejich autorku, o které jsem
nevěděla nic víc, než že byla ruskou básnířkou 20. století,
netušila jsem, kam až mě tento list zavede. Ukázalo se, že
báseň od Cvetajevové nepochází, přesto je však jejím
důsledkem tato kniha.
O Marině Ivanovně Cvetajevové, která roku 1941 ve věku
48 let spáchala v Jelabuze na Kamě sebevraždu, byla doposud
napsána jediná biografie, a to disertační práce amerického
slavisty ruského původu, prof. Simona Karlinského,
již v roce 1966 v angličtině vydalo jedno americké univerzitní
nakladatelství. Od té doby si na toto téma ani na Západě,
ani na Východě nikdo netroufl. Důvodů je vícero: na Západě,
především v německy mluvících zemích, je tato velká
básnířka, srovnatelná s Pasternakem a Achmatovovou,
v podstatě neznámá. Až v poslední době se objevují překlady
několika menších próz; básnické sbírky, které obsahují
mimo jiné básně Cvetajevové, jsou již dávno rozebrané.
V Rusku zná její jméno a obdivuhodný rozsah jejího díla
každý, kdo se zajímá o literaturu, ačkoli v knihkupectvích
vůbec či téměř vůbec k dostání není. Avšak její osobité
životní cesty mají za následek, že se Marina Cvetajevová
dodnes v Sovětském svazu nedočkala plného uznání.
O jistých dílech a událostech v jejím životě se nesmí mluvit.
Sovětská literatura, jež o Cvetajevové pojednává, se věnuje
buď jejímu dětství a mládí v Moskvě, nebo důsledně dbá na
uchování mýtu, že za své neštěstí si mohli ti zlí emigranti
sami. Oproti tomu jsou ve vzpomínkách, jež vycházejí na
ruském Západě, často patrné jisté rozpaky ve vztahu ke složité
básnířce, která nechtěla patřit k žádnému uskupení,
kvůli své komplikované povaze často jednala bezohledně,
psala tak, že jí nikdo nerozuměl, a její muž se nakonec ukázal
být sovětským agentem. Na Západě i na Východě sestavovali
její příbuzní a známí, přátelé a nepřátelé své vlastní
portréty Cvetajevové a každý z nich si ten svůj chrání, jako
by byl jediným správným, nehledě na to, že si vzájemně
odporují: to je jen důkaz, kolik poloh, kolik tváří tato žena
musela mít.
Po celý svůj život cítila Marina Cvetajevová povinnost
zachytit vše, co jí pohnulo, co cítila, v epické či raději lyrické
formě. A tak nám uchovala – do určité míry subjektivní –
obraz své bytosti a své doby. S mnohým musíme pracovat
opatrně, protože Cvetajevová, již za svého života opředená
mýty a legendami, které se po její smrti ještě znásobily,
sama ráda vytvářela mýty a básnickému odrazu událostí ve
své duši přikládala vždy více váhy než pedantskému reprodukování
přesných událostí.
Máme ještě jeden důvod, proč se zabývat Marinou Cvetajevovou.
V tom, co prožila, se jako ve vypouklém zrcadle
soustředí osud její generace, těch Rusů, kteří se narodili na
přelomu století a na svých zádech nesli lesk a bídu „událostí,
jež hýbaly světem“. V Rusku měla být uskutečněna utopická
představa o „novém člověku“ a „nové společnosti“:
tuto generaci stála život, nebo jí zlomila páteř, pokud se jí
nepodařilo zachránit se útěkem do bezpečí, jež často přinášelo
zase jen bídu. Jedni umírali v lágrech a pod kulkami
GPU nebo se ze strachu snažili vystříhat každého nebezpečného
slova; druzí až do vyčerpání pracovali v cizí zemi, jen
aby si zachránili holou existenci, ztráceli sílu při poznání,
jak nesmyslný je jejich uprchlický život. Mnoho z nich zemřelo,
avšak mnozí přežili v těch nejtěžších podmínkách
díky svému pevnému postoji a železné vůli, a položili tak
základy pro nový začátek a budoucnost svých dětí.
Tato generace již dnes až na několik výjimek neexistuje;
v některých případech, jako v případě Mariny Cvetajevové,
nežijí už ani jejich děti. V básnířčině vlasti nemají ti, kdo
přežili, dodnes možnost vyslovit celou pravdu.
Bohužel nemohu jmenovat všechny, kdo mi při této práci
pomáhali. Ráda bych proto s vděčností zmínila jen dvě
jména, která „tady“ i „tam“ zastoupí všechna ostatní: profesor
Marc Slonim, jehož zájem a morální podpora mi od
začátku dodávaly odvahu, a nezapomenutelná Galina Šapošnikovová,
od níž jsem dostala onu nepravou báseň Cvetajevové
a která mezitím ve věku necelých padesáti let zemřela
v Moskvě na následky sedmnáctiletého věznění v gulagu.
Vídeň, leden 1981
Předmluva k českému vydání
Od vzniku této původně německy psané biografie až do
jejího českého vydání uplynulo více než dvacet let – doba,
během níž se svět od základů změnil. Marina Cvetajevová je
dnes jak v Rusku, tak i na Západě známou, obdivovanou
a oblíbenou básnířkou a spisovatelkou; její dílo se stává
tématem vědecké práce a je, především v její vlasti, opakovaně
vydáváno. Marině Cvetajevové jsou přisuzovány stejné
kvality jako Anně Achmatovové či Borisi Pasternakovi.
Jsem velice ráda, že má kniha o Marině Cvetajevové nyní
vyjde i v češtině. Doba, již básnířka strávila ve své milované
Praze, byla snad tou nejšťastnější v jejím životě. Korespondence
s Annou Teskovou přinesla této biografii nemálo
podnětů. Také dnes má Marina Cvetajevová v Praze mnoho
obdivovatelů a obdivovatelek, kteří šíří její slávu.
Velmi mne těší, že na tomto vydání mé knihy pracovala
také výtečná překladatelka básní Jana Štroblová, jejíž kniha
„Hodina duše“ vyšla již deset let před mou biografií. Jí
a Tereze Javornické patří můj srdečný dík.
Marija Razumovská
Vídeň, únor 2009
Dětství
„Dětství je časem slepé pravdy,
mládí – časem jasnozřivého omylu, iluze.
Podle mládí nesuď...
Dějiny mých pravd – to je dětství.
Dějiny mých omylů – mládí.
Obojí je cenné, první jakožto Bůh a já,
druhé jakožto já a svět. Hledáte-li dnešní
Gončarovovou, vraťte se do jejího dětství,
a pokud můžete – do mládí.
Tam jsou kořeny...“
„NATALJA GONČAROVOVÁ“
ČÁST I.
Kapitola 1
Pohádkový svět, který zanikl jako bájné ruské město Kitěž,
svět, který se od dnešního tolik liší, že se také z něj už stal
mýtus – to je Rusko doznívajícího 19. století. Stejně obrovské
jako země sama byly i protiklady: vedle pokojného,
pohostinného života statkářů, kteří čas počítali podle ročních
období a církevních svátků a k jejichž rodinám patřilo
i služebnictvo, tu byl život politických idealistů, neúnavný,
hnaný líticemi, směřující k proměně a reformám. Nezalekli
se ani zabíjení, aby dosáhli své představy o spravedlivém
světě. Vedle panovnického rodu, vedeného těmi nejlepšími
úmysly, dbajícího o zachování dědictví po předcích, ale
také nejistého a přístupného škodlivému našeptávání, tu
byla vrstva umělců a intelektuálů, kteří jako vizionáři hleděli
do budoucnosti a snažili se pro nadcházející desetiletí
nalézt mravní měřítka. Svět, v němž králík stál pět kopějek,
ale lidé umírali hladem a na tuberkulózu. Svět, v němž
vedle nejčistších křesťanských ctností stály ty nejbrutálnější
neřesti. Svět, v němž byly asimilovány tisíce cizinců, avšak
Židé znamenali problém. Svět, který schopným lidem otevíral
cestu k úspěchu, ale dohlížel na spásu jejich duší a zakazoval
nebezpečné publikace. To všechno je Rusko 19. století,
které utvářelo duši a osobnost Mariny Cvetajevové.
Marinin otec Ivan Vladimirovič Cvetajev pocházel z vesnice
Talica ve Vladimirské gubernii. Narodil se v roce 1846
jako třetí syn prostého, chudého, avšak váženého duchovní-
ho. Jeho matka zemřela ve věku pětatřiceti let, záhy po
narození čtvrtého syna. Děti vyrůstaly bez matky. V dětství
měl Ivan Vladimirovič jen jeden pár bot, které si obouval,
když šel do města. Dva mladší synové si neúnavnou prací
vydobyli cestu na univerzitu. Dmitrij Vladimirovič studoval
ruské dějiny a stal se známým vědcem, Ivan Vladimirovič
byl už jako devětadvacetiletý profesorem dějin umění.
„Svou vědeckou kariéru začal latinsky psanou disertací
o staroitalském národu Osků, kvůli které se vydal do Itálie,
po kolenou lezl kolem starobylých památníků a mohyl
a opisoval, srovnával, dešifroval a vykládal starobylé písmo.
To mu přineslo evropskou slávu.“1
Roku 1888 se přihlásil na katedru dějin umění Moskevské
univerzity, zároveň pracoval jako vedoucí oddělení a posléze
ředitel Rumjancevova muzea. S velkým úsilím a velkou energií
založil Muzeum výtvarných umění Alexandra III., jehož
otevření v roce 1912 znamenalo završení Cvetajevova tvůrčího
života. Obě dcery Ivana Vladimiroviče jednohlasně chválí
jeho neutuchající pracovitost, skromnost, dobrotu a srdečnost.
Alexandra Černakovová-Nikolajevová jej označuje za
člověka s jemnou, něžnou duší, někdy až úplně naivního.
Marina Cvetajevová hovoří o svém otci takto: „Náš rod
Cvetajevů, rod duchovních, pochází z vesnice Talici poblíž
města Šuje. Odtud pochází i Muzeum Alexandra III. Na
Volchonce… odtud pocházejí mé poémy s dvěma tisíci
slok, dvaceti tisíci koncepty, odtud pochází hlava mého
syna, která se nevešla do žádné čepice… Odtud pochází to,
co je lepší a větší než verše (verše mám po mámě, stejně
jako má ostatní utrpení), totiž vůle k nim, k nim a ke všemu
ostatnímu – od čtyřverší po čtyřpudový pytel, který je potřeba
zvednout, co zvednout – nést! Odtud pochází srdce, ne
alegorie, ale anatomie… ne srdce básníka, ale chodce.“2
Ivan Vladimirovič byl dvakrát ženatý. Jeho první žena Varvara
Dmitrijevna Ilovajská byla dcerou slavného historika.
„První láska, věčná láska, věčný stesk mého otce“ zemřela
na tuberkulózu záhy po narození dětí, Valerie (1882–1966)
a Andreje (1890–1933). Roku 1891 se čtyřiačtyřicetiletý
Ivan Vladimirovič znovu oženil, aby dal svým malým sirotkům
matku; vzal si Marii Alexandrovnu Mejnovou, kulturní
a vzdělanou dvaadvacetiletou dívku, která se od svého muže
lišila nejen věkem, ale také původem.
Rodina Mejnových pocházela z Německa. Není známo,
kdy se přestěhovala do Ruska. Mariin otec Alexandr Danilovič
Mejn byl typický baltský Němec: světlovlasý, korektní.
Zjevně také bohatý. V sovětských publikacích se uvádí, že
pracoval jako úředník v bance, Marina však píše, že pracoval
jako redaktor v novinách. Oženil se s dvacetiletou dívkou
z urozené polské rodiny. Její matka nebo babička byla
hraběnkou Lanckoronskou. Krátce po narození jediné
dcery mladá žena ve věku osmadvaceti let zemřela. Portrét
mladé babičky visel v obývacím pokoji Cvetajevových a od
dětství podněcoval Marininu fantazii:
BABIČCE
Úzká tvář Polky a dokola val
límce, šat černě se vrství...
Má mladá babičko, kdo líbával
vaše rty pyšné? A prsty,
co v komnatách nádherou hořících
Chopina hrály, svou něhu...
Tma lokýnek bloudí vám po lících
věčného ledu a sněhu.
Temný a přímý a upřený zrak –
vari, pryč, nezvaný hoste!
Ne, mladé ženy, ty nehledí – tak...
Má mladá babičko, kdo jste?
Vy dvacetiletá... Zem po kosti
hladoví, jak když se postí, –
ach, co jste tam odnesla možností!
A co teprv nemožností!
Tak nevinný den byl, jen maličko
vál vítr v pokoji do váz, –
a dvě temné hvězdy zhas. – Babičko!
Tu vzpouru v srdci mám po vás?
