Náš výbor přináší devět dosud nepřeložených povídek, v nichž se tentokrát čtenář spolu s komisařem Maigretem podívá převážně mimo Paříž – ke zdymadlu na řece, na pochmurnou samotu jak z minulého století nebo do rychlíkového kupé… Jako obvykle může čtenář spolu s deketivem zkoušet dedukovat sám a sestavit příběh zločinu na základě jemných náznaků a psychologického znalosti lidských postav.
Přeložila Denisa Kerschová-Brosseau.
Váz., rok vydání 2008, stran 146, ISBN 978-80-86955-80-3
Datum zařazení do katalogu: 11.03.2008.
zákazníci s touto knihou obvykle kupují také
ukázka z knihy
Člun se dvěma oběšenci
Strážný zdymadla z Coudray patřil k typu hubených a věčně smutných chlapíků. Měl na sobě manšestrový oblek, pod nosem uvadlý knír a díval se na vás nedůvěřivýma očima. Ničím se nelišil od ostatních státních správců. Nečinil žádný rozdíl mezi Maigretem a dobrou padesátkou četníků, novinářů, strážníků z města Corbeil a úředníků z prokuratury, kterým už dva dny vyprávěl svoji historku. Mluvil a mluvil a nespouštěl přitom oči z břehů své šedosmutné Seiny. Byl listopad a začínala zima, ledově bílá obloha se odrážela od hladiny řeky.
„Vstávám každé ráno v šest, abych se postaral o manželku (Maigreta v tu chvíli napadlo, že jsou to vždycky ti samí poctivci se smutnýma očima, kteří se starají o nemocné manželky), a už když jsem rozdělával oheň, tak jsem něco zaslechl. O něco pozdějc, když jsem jí připravoval v prvním patře obklad, mně došlo, že někdo křičí… Sešel jsem rychle dolů… Na zdymadle jsem ve tmě rozeznal tmavý obrys něčeho velkého, co stálo přímo nad hrází…
,Co se děje?‘ zakřičel jsem.
,Pomóc!‘ ozval se ochraptělý hlas.
,Co tam děláte?‘ zeptal jsem se.
,Pomóc,‘ křičel dál.
Odvázal jsem pramici a jel se tam podívat. Byla to loďka Astrolabe. Protože už bylo líp vidět, rozeznal jsem na můstku starého Claessense. Vsadil bych se, že byl ještě trochu pod parou a nechápal o nic víc než já, kde se plavidlo vzalo na hrázi. Pes byl odvázaný, musel jsem mu dokonce říct, aby si ho držel.
No a to je všechno…“
Nejdůležitější ze všeho pro něj bylo, že loďka najela na jeho hráz, a kdyby byl proud silnější, mohla ji dokonce prorazit. To, že se na palubě kromě opilého vozky a jeho starého vlčáka našly dvě oběšené osoby, muž a žena, se ho nijak nedotklo.
Odtáhli Astrolabe od hráze, znovu zakotvili u břehu a teď odpočíval sto padesát metrů nad zdymadlem, tentokrát pod dohledem prokřehlého četníka, který chodil sem a tam po vlečné stezce, aby se trochu zahřál. Byla to stará loď bez motoru, stáj, jak se říkalo lodím plavícím se hlavně po říčních kanálech, které si vezly koně na palubě. Kolemjedoucí cyklisté se zvědavě otáčeli po šedavé kostře lodi, o níž se už dva dny psalo v novinách.
Jako obvykle Maigreta případem pověřili, když už se nedala sehnat žádná nová stopa. Vyšetřování se chýlilo ke konci, svědci vyprávěli to samé nejméně po padesáté – nejdříve strážníkům z Corbeil, potom vyšetřovacím soudcům a nakonec novinářům.
„Uvidíte, udělal to Émile Gradut!“ říkali všichni.
Po dvouhodinovém výslechu Graduta se Maigret vrátil na místo činu a s rukama v kapsách teplého svrchníku mrzutě obhlížel nevlídnou krajinu, jako kdyby se tady chystal koupit parcelu.
Zajímavé nebylo zdymadlo v Coudray, na něž loď narazila, ale zdymadlo v Citanguette na druhém konci zdrže, osm kilometrů zpátky proti proudu.
Kulisy byly víceméně stejné. Vesnice Morsang a Seine-Port ležely na druhém břehu, dost daleko. Jen tu líně tekla řeka lemovaná mýtinami, občas přerušenými proláklinami po bývalých pískovnách.
Jenže v Citanguette se navíc nacházel hostinec, takže lodě dělaly všechno pro to, aby mohly přes noc zakotvit tam. Byl to opravdový hostinec pro lodníky, kde se dal koupit chléb, konzervy, salám, lana a oves pro koně.
A Maigret vlastně celé vyšetřování odbyl jakoby nic právě tady, občas si dal u pultu skleničku, posadil se ke kamnům, někdy se šel projít na chvíli ven, zatímco hostinská, světlovlasá málem jako albínka, ho pozorovala s úctou podbarvenou ironií.
O oné noci ze středy na čtvrtek se vědělo následující: Aiglon VII, menší remorkér z horního toku Seiny, za soumraku přivlekl ke zdymadlu v Citanguette šest člunů, jeden za druhým, jako malá kachňátka. V té chvíli mrholilo. Lodníci uvázali kotevní lana a jako obvykle se sešli v hostinci na skleničku, zatímco strážný zdymadla uklízel rumpály.
Člun Astrolabe se objevil v zátočině až půl hodiny nato, když už byla úplná tma. Starý Arthur Aerts, kapitán, stál u kormidla, Claessens kráčel po pobřežní stezce před koňmi s bičem přehozeným přes rameno.
Astrolabe zakotvil za konvojem malých člunů. Claessens pak přivedl koně zpátky na loď. Stručně řečeno, v tu chvíli si jich nikdo ani nevšiml.
Bylo nejméně sedm večer a všichni už měli snědenou polévku, když do hostince vešli Aerts a Claessens a usadili se u kamen. Kapitán Aiglonu cosi vyprávěl a oba starší muži jen poslouchali. Plavovlasá hostinská s batoletem v náručí jim čtyřikrát nebo pětkrát přinesla pálenku, ale velkou pozornost jim nevěnovala.
Takhle to tu chodilo vždycky, Maigret si to brzy uvědomil. Skoro všichni se víceméně znali. Muži vešli, pokynuli na pozdrav a mlčky se usadili, kde bylo místo… Vzácně se tu objevila i nějaká žena, ale ta přišla jen nakoupit potraviny a připomenout svému muži, zaujatému pitím:
„Vrať se brzo!“
To samé také prohodila Emma, žena starého Aertse, když přišla koupit chleba, vejce a králíka.
Od této chvíle nabývala každá podrobnost na obrovské důležitosti a každé svědectví bylo nadmíru cenné. Proto také Maigret naléhal:
„Jste si jistá, že byl Arthur Aerts opilý, když kolem desáté odcházel?“
„Namol jako vždycky…“ odpověděla hostinská. „Byl to Belgičan, v podstatě dobrák od kosti, vždycky se mlčky posadil do kouta a pil, co se do něho vešlo, aby v něm zbylo trochu síly na cestu zpátky…“
„A Claessens, jeho vozka?“
„Ten vydržel víc. Zůstal asi o čtvrt hodiny déle, pak taky odešel, ale za chvíli se ještě na skok vrátil, zapomněl si tady bič…“
Až sem šlo všechno dobře. Nebylo těžké představit si noční břeh Seiny nad zdymadlem, remorkér, za ním šest vlečných člunů, Aertsovu loď, na každé palubě rozsvícenou svítilnu a všude jemný, vytrvalý déšť.
Emma se vrátila s nákupem na palubu kolem půl desáté. V deset se tam objevil Aerts, namol jako vždycky, jak říkala hostinská. A ve čtvrt na jedenáct zamířil k Astrolabu Claerens.
„Čekala jsem, až odejde, abych mohla zavřít, lodníci chodí spát brzo, byl poslední…“ prohlásila hostinská.
To bylo vše, co se týkalo událostí jistých a ověřitelných. Od této chvíle žádná přesná informace neexistovala. Nazítří ráno v šest se kapitán remorkéru podivil, že nevidí Astrolabe za ostatními čluny, a o něco později si všiml, že kotevní lana jsou přeřezaná.
Ve stejné chvíli uslyšel strážný zdymadla v Coudray, který ošetřoval svou nemocnou ženu, volání starého vozky a hned nato zjistil, že mu na hráz najela loď.
Pes byl na palubě odvázaný. Vozku probudil až náraz, nic nevěděl a tvrdil, že spal jako vždycky celou noc ve stáji.
Jenže na zádi lodě našli v kajutě oběšeného Aertse; nevisel na provaze, ale na psím řetězu. A za závěsem u umyvadla objevili jeho ženu Emmu, oběšenou na prostěradle staženém z lůžka.
A to ještě nebylo všechno. Když chtěl kapitán remorkéru Aiglon VII odrazit od břehu, marně se sháněl po svém topiči – Émile Gradut zmizel.
