První díl výboru z povídek Georgese Simenona představuje doposud česky nevydané případy nejslavnějšího detektiva ze Zlatnického nábřeží (povídka Chudáka by nikdo nezabil vyšla pouze časopisecky). Komisař Maigret řeší svým důsledným psychologickým přístupem a znalostí prostředí zločiny v povídkách Maigret a inspektor Protiva, Svědectví malého ministranta, Nejvytrvalejší host na světě a Chudáka by nikdo nezabil.
Přeložila Jarmila Fialová.
Váz., stran 192, rok vydání 2007, ISBN 978-80-86955-68-1
Datum zařazení do katalogu: 25.04.2007.
zákazníci s touto knihou obvykle kupují také
ukázka z knihy
Maigret a inspektor Protiva
1
Pán, který nemiluje život o nic víc než policii
Mladý muž si trochu posunul sluchátka.
„Co jsem to říkal, strýčku? Ach ano… Když se malá vrátila ze školy a manželka si všimla, že má po těle červené flíčky, myslela si nejdřív, že jsou to spalničky, a …“
Nemožné dokončit jen trochu delší větu; s absolutní pravidelností se na obrovském plánu Paříže, rozprostírajícím se po celé jedné straně, rozsvěcovalo malé očko. Tentokrát to bylo ve 13. obvodu; Maigretův synovec Daniel zasunul kolíček do příslušného otvoru centrály a šeptal přitom:
„Co se děje?“
Lhostejně naslouchal a opakoval vše pro komisaře, sedícího na rohu stolu.
„Hádka dvou Arabů v bistru na náměstí d’Italie…“
Chystal se pokračovat v povídání o dcerušce, ale už se rozsvítilo další očko zasazené do mapy na stěně.
„Haló! Jakže? Autonehoda na bulváru de la Chapelle?“
Za vysokými okny bez záclon bylo vidět, že venku lije jako z konve, pravý letní déšť, vytrvalý a plynulý, vytvářející na pozadí tmy jakési světlé šrafování. V rozlehlém sále policejní pohotovosti, kam se Maigret utekl, bylo příjemně, i když trochu dusno.
Chvíli předtím seděl ve své kanceláři na Zlatnickém nábřeží. Čekal na telefonát z Londýna, týkající se mezinárodního podvodníka, kterého inspektoři objevili v jednom luxusním hotelu na Champs-Elysées. Hovor mohl přijít o půlnoci právě tak jako v jednu s půlnoci, Maigret neměl v tu dobu co dělat a v samotě své kanceláře se nudil.
A tak dal telefonistce příkaz, aby mu přepojovala všechny hovory na policejní pohotovost naproti přes ulici a šel si popovídat se synovcem, který měl tu noc službu.
Maigret měl vždycky rád ten obrovský sál, klidný a účelný jako laboratoř; většina Pařížanů o něm neměla tušení, a přitom to bylo samo srdce Paříže.
Na všech městských křižovatkách jsou červené aparáty s malým sklíčkem; stačí sklíčko rozbít, a jste automaticky ve spojení se strážnicí té které čtvrti a zároveň s centrální pohotovostí.
Někdo zavolá z toho či onoho důvodu o pomoc? Okamžitě se na obrovské mapě rozsvítí jedno očko. A muž ve službě uslyší volání zároveň se strážmistrem na nejbližší služebně.
Dole na temném, klidném dvoře prefektury stojí dva vozy plné policistů připravených vyrazit k naléhavým případům. V dalších šedesáti služebnách čekají další vozy a také policisté na bicyklech.
Další světýlko.
„Pokus o sebevraždu v hotýlku v ulici Blanche…“ opakoval Daniel.
Celý den a celou noc se dramatický život metropole takto zapisuje do světelných oček na jedné stěně; ani jediný policejní vůz, ani jedna patrola nevyjede z místního komisařství, aniž je důvod výjezdu oznámen centru.
Maigret vždycky tvrdil, že mladí inspektoři by měli v tomto sále povinně prodělat aspoň roční stáž, aby se zde naučili geografii zločinu v hlavním městě, a sám sem rád přicházel strávit hodinku dvě svého volného času.
Jeden z mužů ve službě právě jí chléb se salámem. Daniel pokračuje:
„Hned zavolala doktoru Lambertovi, a když za půl hodiny přišel, červené flíčky zmizely. To se jen malé vyrazila kopřivka… Haló…!“
Rozsvítilo se očko v 18. obvodu. Přímé volání. Někdo právě rozbil sklíčko policejního hlásiče umístěného na rohu ulic Caulaincourt a Lamarck.
Pro začátečníka je to velice působivé. Představuje si noční vylidněnou křižovatku, déšť, mokrou dlažbu s pásy světla z luceren, v dálce osvětlené kavárny, a tu někdo, muž nebo žena, běží, možná přitom klopýtá, možná je pronásledován, někdo, kdo má strach nebo potřebuje pomoc, si omotá ruku kapesníkem a rozbije okénko hlásiče…
Maigret bezmyšlenkovitě pozoruje synovce a náhle vidí, jak synovec svraštil obočí. Obličej mladého muže vyjadřuje ohromení, pak zděšení…
„No tohle, strýčku…“ koktá.
Ještě chvíli poslouchá, zapíchne kolíček do jiného otvoru.
„Haló…! Služebna v ulici Damrémont? To jste vy, Damboisi? Slyšel jste to volání? Zazněl výstřel, viďte?… Ano, taky se mi zdálo… Co říkáte? Že váš vůz už odjel?“
Jinak řečeno budou policisté za tři minuty na místě, protože ulice Damrémont je pár kroků od ulice Caulaincourt.
„Promiňte, strýčku… Ale je to tak nečekané! Nejdřív jsem uslyšel hlas, který křičel do aparátu:
,Do pr… s fízlama!‘
Potom hned zvuk výstřelu.“
„Řekl bys, prosím, strážníkovi v ulici Damrémont, že hned přijedu, a aby zatím na nic nesahali?“
A Maigret se rozběhl po liduprázdných chodbách, zašel na dvůr, naskočil do malého auta rezervovaného policejním důstojníkům.
Bylo čtvrt na jedenáct.
„Ulice Caulaincourt… A dupni na to.“
Ve skutečnosti tohle není jeho práce. Policie ze čtvrti už bývá na místě a teprve po jejím hlášení se rozhoduje, je-li to případ pro kriminálku. Maigret podlehl zvědavosti. Zatímco Daniel povídal, také se mu vybavila jedna vzpomínka.
Začátkem minulé zimy – bylo to v říjnu a tu noc také pršelo – seděl ve své kanceláři a kolem jedenácté hodiny zazvonil telefon.
„Komisař Maigret?“
„Slyším.“
„Je u aparátu sám komisař Maigret?“
„Osobně.“
„V tom případě si vyližte pr…!“
„Prosím?“
„Vyližte si pr…! Právě jsem oddělal oknem dva vaše policajty, co jste je poslal hlídat před domem. Další byste posílal zbytečně. Vy se mi na kobylku nedostanete…“
Výstřel.
Komisaře hned uvedl na stopu polský přízvuk.
Odehrálo se to tehdy takhle osudově v malém hotýlku na rohu ulic Birague a Saint-Antoine, kam se uchýlil nebezpečný polský zločinec, poté co napadl několik statků na severu země.
Hotel vskutku hlídali dva policisté, protože Maigret se rozhodl chlapa osobně zatknout až za svítání.
Jeden z policistů byl na místě mrtvý, druhý se zotavil po pěti týdnech nemocničního ošetřování. Pokud jde o Poláka, ten si po telefonním hovoru s komisařem prostě střelil kulku do hlavy.
Maigreta praštila v sále pohotovosti do očí právě podobnost obou situací. Za dvacet, ba více let služby zažil takovou příhodu – sebevraždu po telefonu s doprovodem nadávek – jen jednou.
Není to zcela mimořádné, že se stejná nebo skoro stejná situace opakuje v rozmezí šesti měsíců?
Autíčko projíždělo Paříží, dojelo na bulvár Rochechouart s jasně osvětlenými biografy a dancingy. Pak, hned od rohu ulice Caulaincourt, která se dost svažuje, vládl klid, skoro liduprázdno, sem tam sjel dolů autobus a objevilo se pár vzácných chodců spěchajících po chodnících zaplavených deštěm.
Na rohu ulice Lamarck skupinka siluet. Policejní vůz zastavil pár metrů od nich. Bylo vidět lidi v oknech, domovníky na prahu domů, ale další zvědavce odradil déšť.
„Dobrý večer, Damboisi…“
„Dobrý večer, pane komisaři…“
A Dambois ukázal na postavu ležící na chodníku ani ne metr od policejního hlásiče. U těla klečel muž, lékař ze sousedství, kterého mezitím přivolali. Přitom od výstřelu neuplynulo ještě ani celých dvanáct minut.
Lékař se vztyčil, poznal známou Maigretovu postavu.
„Smrt nastala okamžitě,“ pronesl a osušoval si mokrá kolena a potom skla brýlí, plná dešťových kapek. „Výstřel vyšel z bezprostřední blízkosti – do pravého ucha.“
Maigret mechanicky naznačil gesto výstřelu do ucha.
„Sebevražda?“
„Vypadá to tak…“
A strážmistr Dambois ukázal Maigretovi na revolver, kterého se dosud nikdo nedotkl; ležel asi padesát centimetrů od ruky mrtvého.
„Znáte ho, Damboisi?“
„Ne, pane komisaři… Přesto, sám nevím proč, se mi zdá, že je to někdo ze čtvrti.“
„Můžete se opatrně přesvědčit, jestli má u sebe peněženku?“
Maigretovi už crčela voda z klobouku. Strážmistr mu podal dost ošoupanou náprsní tašku, kterou vyňal mrtvému ze saka. V jedné přihrádce bylo šest stofrankových bankovek a fotografie ženy. V druhé občanská legitimace na jméno Michel Goldfinger, třicet osm let, obchodník s diamanty, ulice Lamarck 66bis.
Fotografie na občanském průkazu odpovídala muži, který dosud ležel na chodníku, rozpláclý a s podivně zkroucenýma nohama.
V posledním oddílu prkenice, zavřeném na koženou přezku, našel Maigret mnohokrát přeložený hedvábný papír.
„Můžete mi, Damboisi, posvítit baterkou?“
Opatrně balíček rozložil a ve světle se zatřpytilo asi deset malých lesklých kamínků, nezasazených diamantů.
„Nedá se říct, že pohnutkou zločinu byla loupež!“ zabručel strážmistr, „nebo že motivem sebevraždy byla bída. Co si o tom myslíte, šéfe?“
„Dal jste vyslechnout sousedy?“
„Už se do toho pustil inspektor Lognon.“
Každé tři minuty se řítil dolů po příkře se svažující ulici autobus. Každé tři minuty stoupal autobus opačným směrem a vždycky právě řadil. Dvakrát třikrát zvedl Maigret hlavu, protože motory vynechávaly.
„To je zvláštní…“ zašeptal si pro sebe.
„Co je zvláštní?“
„Že v kterékoli jiné ulici bychom už měli o výstřelu nějaké informace. Uvidíte, že Lognon nic ze sousedů nedostane, protože kvůli tomu stoupání tu pořád řvou motory.“
Nemýlil se. Lognon, jemuž kolegové přezdívali inspektor Protiva, protože měl věčně špatnou náladu, přistoupil k strážmistrovi.
„Vyslechl jsem asi dvacet osob. Buď lidi nic neslyšeli – většina jich poslouchá rádio a ještě k tomu je dnes večer na pařížské stanici gala program –, nebo mi říkají, že podobné zvuky jsou tu slyšet celý den… Zvykli si na ně… Jedině jedna stará žena z šestého patra druhého domu vpravo tvrdí, že slyšela dva výstřely… Jenomže jsem otázku musel několikrát opakovat, protože je hluchá jako poleno… Potvrdila mi to její domovnice…“
Maigret si strčil náprsní tašku do kapsy.
„Dejte to tělo vyfotografovat…“ řekl Damboisovi. „Až fotografové skončí, převezte ho na patologii a požádejte doktora Paula, aby provedl pitvu. A jakmile sejmou otisky z revolveru, pošlete ho k expertize ke Gastonnu-Renettovi.“
Inspektor Lognon asi zprvu viděl v té záležitosti příležitost se vyznamenat a teď stál zarytě na chodníku, obličej zmáčený deštěm, ruce v kapsách, a tvářil se naštvaně.
„Půjdete se mnou, Lognone? Vzhledem k tomu, že se to stalo ve vašem sektoru…“
A oba odcházeli. Šli po pravém chodníku ulice Lamarck. Byla liduprázdná a po celé její délce zářila do tmy jen světla dvou kavárniček.
„Promiňte, starouši, že se zabývám věcí, která se mě netýká, ale něco mi tu vrtá hlavou. Ještě přesně nevím, co to vlastně je. Něco mi v tom nehraje, rozumíte? Pochopitelně že oficiálně vedete vyšetřování vy…“
Jenomže Lognon si příliš zasloužil svou přezdívku inspektor Protiva, než aby byl vůči komisařovým námluvám vstřícný.
„Nevím, jestli to pochopíte… Že tohle udělá chlap jako Stan Zabiják, který věděl, že ho určitě ještě v noci zatkneme, a který krom toho už celý měsíc cítil, že jsem mu v patách…“
Stanovu charakteru přesně odpovídalo bránit se do poslední chvíle jako šelma, což ostatně byl, a dát přednost kulce do hlavy před gilotinou. Navíc nechtěl opustit tento svět sám a posledním husarským kouskem a posledním záchvatem nenávisti ke společnosti bylo oddělat ty dva inspektory, co na něj číhali.
To všechno bylo v jeho linii. I ten telefonát Maigretovi, který se stal jeho osobním nepřítelem, i ta poslední nadávka a poslední výzva…
Jenže o tom telefonu tehdy tisk nepsal. Vědělo o něm jen několik Maigretových kolegů.
A slova vykřičená dnes ráno do aparátu policejní pohotovosti jaksi nezapadala do rámce toho mála, co nyní věděli o obchodníkovi s diamanty.
Pokud rychlé posouzení vůbec umožňovalo nějaké hodnocení, nebyl to muž velkého formátu, ale jen malý obchodníček, dokonce neduživec a smolař, přísahal by komisař. Obchod s diamanty má stejně jako všechny ostatní panstvo i chudáky.
Maigret věděl, kde se soustřeďuje obchodování s diamanty – ve velké kavárně na ulici Lafayette, kde pánové velcí dealeři sedí u stolu a dovolují přistoupit skromným prodejcům, jimž svěří pár drahokamů.
„Tady je to,“ řekl Lognon a zastavil se u stejného domu jako ostatní v ulici, šestiposchoďové postarší budovy, kde se v některých oknech svítilo.
Zazvonili, a když se dveře otevřely, všimli si, že se v domovnické kukani ještě svítí. Hudba z rádia sem pronikala z místnosti s prosklenými dveřmi, za nimiž bylo vidět postel, starší ženu, která pletla, a muže v plátěných prošívaných pantoflích, bez tvrdého límečku a s košilí rozhalenou na chlupaté hrudi; četl noviny.
„Pardon, madame… Je doma pan Goldfinger?“
„Neviděls, Désiré, že by se vracel? Ne… Vlastně odešel tak sotva před půl hodinou.“
„Sám?“
„Ano… Myslela jsem, že jde na nějakou pochůzku po čtvrti, možná pro cigarety…“
„Často takhle večer vychází?“
„Skoro nikdy. A když, tak jde s manželkou a švagrovou do kina…“
„Dámy jsou nahoře?“
„Ano. Dneska večer nikam nešly. Chcete k nim zajít? Je to ve třetím vpravo.“
Výtah v domě nebyl. Schody byly potaženy tmavým běhounem, v každém patře svítila v chodbě holá žárovka a byly tam dvoje hnědé dveře, jedny vlevo, druhé vpravo. Dům vypadal čistě, ale žádný přepych. Stěny, vymalované jako nápodoba mramoru, by potřebovaly pořádnou vrstvu nové malby, protože stářím zežloutly, ne-li zhnědly.
Zase to rádio… Stejná píseň, jakou bylo toho večera slyšet odevšad – onen slavný gala pořad na pařížské stanici. Ozývala se i ve třetím patře…
„Mám zazvonit?“ zeptal se Lognon.
Uslyšeli zvonění, hluk židle, kterou někdo odsouval, aby mohl vstát, a mladý hlas:
„Už jdu…“
Rychlý, lehký krok. Klika dveří se otočila, dveře se otevřely a hlas pronesl:
„Nebyls tam…“
Dalo se uhodnout, že celá věta měla znít:
„Nebyls tam moc dlouho…“
Ale osoba, která otevřela dveře, se před dvěma neznámými muži zarazila a vykoktala:
„Promiňte, myslela jsem, že je to…“
Byla mladá, hezká, celá v černém, jakoby ve smutku, s jasnýma očima a blond vlasy.
„Paní Goldfingerová?“
„Ne, pane… Pan Goldfinger je můj švagr.“
Zůstávala trochu v rozpacích, nenapadlo ji pozvat návštěvníky dál. V jejím pohledu převládal neklid.
„Dovolíte?“ řekl Maigret a vykročil.
A ze vzdálené místnosti zazněl jiný, ne tak mladý, jakoby trošku zemdlený hlas:
„Co se děje, Evo?“
„Já nevím…“
Oba muži vstoupili do malé předsíňky. Vlevo za prosklenými dveřmi zahlédli malý, do šera ponořený salon, kam se zřejmě často nechodilo, jak se dalo soudit podle bezvadného pořádku i podle pianina pokrytého fotografiemi a bibeloty.
V druhé místnosti se svítilo a také tam tlumeně hrálo rádio.
Než komisař a inspektor stačili vejít, vrhla se tam dívka se slovy:
„Dovolíte, já jen zavřu dveře ložnice. Mé sestře nebylo dnes večer dobře, takže si už lehla…“
Dveře mezi ložnicí a jídelnou, která jim sloužila i za obývací pokoj, byly asi dokořán? Slyšeli nějaký šepot. Paní Goldfingerová se zřejmě vyptávala:
„Kdo je to?“
A Eva potichu:
„Nevím. Nic neříkali…“
„Nech dveře pootevřené, ať slyším…“
Vládl tu poklid jako ve většině bytů ve čtvrti, jako za všemi těmi osvětlenými okny, jichž si oba muži všimli, těžký, trochu sirupovitý klid interiérů, kde se nic neděje, kde si lidé ani nepředstavují, že by se vůbec někdy mohlo něco stát.
„Promiňte… Pojďte prosím dál…“
Jídelna byla zařízena nábytkem v selském stylu, jakého nábytkářské firmy prodávají po tisících, se stejnou měděnou žardiniérou na příborníku a stejnými talíři s historickými výjevy, vystavenými v kredenci na pozadí červeně kostkovaného kretonu.
„Posaďte se… Moment…“
Na třech židlích ležely kusy látek, krejčovské střihy, módní časopisy a štůček látky, z něhož se právě něco stříhalo, když zazněl zvonek.
Dívka zavřela rádio a náhle zavládlo naprosté ticho.
Lognon, mračící se víc než jindy, si hleděl na špičky mokrých bot. Maigret si pohrával s dýmkou, ale nechal ji vyhasnout.
„Je to dlouho, co švagr odešel?“
Na stěně visely kyvadlové hodiny a dívka maně pohlédla na ciferník.
„Chvíli před desátou… Možná za deset minut deset? Měl v deset schůzku tady ve čtvrti…“
„Nevíte kde?“
Ve vedlejším pokoji, ponořeném do tmy, přestože dveře byly pootevřené, se někdo hýbal.
„Asi někde v kavárně, nevím v které… Určitě někde blízko, protože ohlásil, že se vrátí před jedenáctou…“
„Obchodní schůzka?“
„Určitě… Jakou jinou schůzku by mohl mít?“
A Maigret měl dojem, že se dívčiny tváře trochu začervenaly. Jak tak oba muže pozorovala, už chvíli se jí ostatně zmocňoval vzrůstající neklid. V pohledu měla němou otázku. Zároveň vypadala, že má strach z toho, co se dozví.
„Vy mého švagra znáte?“
„Totiž… Trochu… Míval večer často nějaké schůzky?“
„Ne… Málokdy… Dalo by se říct, že nikdy…“
„Asi mu někdo zatelefonoval?“
Maigret si totiž všiml telefonu na malém stolečku.
„Ne… To u stolu večer oznámil, že má v deset pochůzku.“
Hlas teď zněl úzkostlivěji. A lehký hluk v ložnici naznačoval, že paní Goldfingerová vstala a bosá se asi postavila za dveře, aby lépe slyšela.
„Byl váš švagr v dobrém zdravotním stavu?“
„Ano… Vlastně on na tom nikdy se zdravím nebyl moc dobře… Hlavně si dělal starosti. Měl žaludeční vřed a lékař si byl jistý, že ho vyléčí; ale on byl přesvědčený, že je to rakovina.“
Nějaký hluk. Spíš zašustění, a Maigret pohlédl ke dveřím; byl si jistý, že se v nich objeví paní Goldfingerová. Pak ji uviděl v rámu dveří, zahalenou do modrého flanelového županu, s tvrdým, upřeným pohledem.
„Co se stalo mému manželovi?“ zeptala se. „Kdo jste?“
Oba muži zároveň vstali.
„Promiňte, madame, že jsme tak vtrhli do vašeho soukromí. Vaše sestra mi řekla, že vám dnes večer není dobře…“
„To je vedlejší…“
„Mám pro vás bohužel špatnou zprávu.“
„O mém manželovi?“ zeptala se jakoby jen konečky rtů.
Maigret však pozoroval dívku a viděl, jak otevřela ústa k výkřiku, který nevyšel. Strnula, k smrti vyděšená, s vytřeštěnýma očima.
„O vašem manželovi, ano… Měl nehodu.“
„Nehodu?“ zeptala se manželka tvrdě a nedůvěřivě.
„Madame, je mi to moc líto, ale musím vám sdělit, že pan Goldfinger je mrtev…“
Ani se nepohnula. Zůstala tam stát a měřila si je temnýma očima. Její sestra byla blondýna s modrýma očima, ale Mathilda Goldfingerová byla spíš tlustší bruneta s téměř černýma očima a s výrazně prokresleným obočím.
„Jak zemřel?“
Dívka se vrhla ke stěně, opřela o ni ruce, hlavu sevřela pažemi a tiše vzlykala.
„Než vám odpovím, je mou povinností položit vám jednu otázku. Měl váš manžel – podle vašeho mínění – nějaký důvod k sebevraždě? Třeba kvůli stavu svých obchodů…“
Paní Goldfingerová si otřela kapesníkem vlhké rty, pak si přejela rukama po spáncích a maně si prsty prohrábla prameny vlasů nad čelem:
„Já nevím… Nechápu… To, co říkáte, je tak…“
Tu se ve chvíli, kdy to nejméně očekávali, dívka pojednou prudce otočila; odhalila křečovitě stažený obličej zalitý slzami a oči plné hněvu, možná i vzteku, a s nečekanou energií vykřikla:
„Michel by nespáchal sebevraždu, jestli to je to, co chcete naznačit…“
„Uklidni se, Evo… Dovolíte, pánové?“
A paní Goldfingerová si sedla, loktem se opřela o stůl v selském stylu:
„Kde je…? Odpovězte mi… Řekněte, jak k tomu došlo…“
„Váš manžel byl zabit kulkou do hlavy přesně ve čtvrt na jedenáct u policejního hlásiče na rohu ulice Caulaincourt.“
Chraplavý, bolestný vzlyk. Evin. Paní Goldfingerová byla sinalá, měla stažené rysy a zírala dál na komisaře, jako by ho neviděla.
„A kde je teď?“
„Jeho tělo převezli do ústavu soudní patologie, kde ho můžete vidět počínaje zítřejším ránem.“
„Chápeš, Mathildo?“ vykřikla dívka.
Pro ni byla slova zároveň obrazy. Teď pochopila, že ho budou pitvat a tělo pak umístí do některé z četných zásuvek té lednice na mrtvoly v ústavu soudní patologie.
„A ty na to nemáš co říct? Ty neprotestuješ?“
Vdova neznatelně pokrčila rameny a zemdleným hlasem opakovala:
„Já to nechápu…“
„Madame, já netvrdím, že váš manžel spáchal sebevraždu…“
Tentokrát jako by sebou trhl Lognon a pohlédl na komisaře se strnulým úžasem. Paní Goldfingerová svraštila obočí a zašeptala:
„Já tomu nerozumím… Před chvíli jste řekl…“
„Že se to podobá sebevraždě… Ale někdy dochází ke zločinům, které se podobají sebevraždám… Měl váš manžel nepřátele?“
„Ne!“
Energické ne. Proč se potom ale ženy po sobě krátce podívaly?
„Měl nějaké důvody sáhnout si na život?“
„Já nevím… Už nevím… Musíte mě omluvit, pánové… Ani já se dnes necítím dobře… Manžel byl nemocný, sestra vám to už říkala… Považoval svůj stav za horší, než skutečně byl… Měl velké bolesti… Velmi přísná dieta, kterou mu předepsali, ho oslabovala… Měl… Kromě toho měl poslední dobou starosti…“
„Kvůli svým obchodům?“
„Bezpochyby víte, že obchod s diamanty je už dva roky v krizi. Ti velcí to přežijí… Ti, co nemají kapitál a žijí abych tak řekla ze dne na den…“
„Měl u sebe váš manžel dnes večer nějaké drahokamy?“
„Asi ano… Měl je u sebe vždycky…“
„V peněžence?“
„Ano, tam je obvykle ukládal… Moc místa nezaberou, že?“
„Ty diamanty byly jeho?“
„To není moc pravděpodobné. Pro sebe je kupoval málokdy, hlavně v poslední době. Dávali mu je do komise…“
Tak to asi vskutku bylo. Maigret dost dobře znal ty lidičky pohybující se v okolí ulice Lafayette, kde vládly podobně jako v „galerce“ jejich vlastní zákony. Bývalo tam k vidění, jak kameny reprezentující celá jmění putují z ruky do ruky bez sebemenšího potvrzení. Všichni se tam znají. Všichni vědí, že v jejich bratrstvu by se nikdo neodvážil nedodržet slovo.
„Ukradli mu ty diamanty?“
„Ne, madame… Tady jsou. Tady je jeho náprsní taška. Rád bych vám položil ještě jednu otázku. Informoval vás manžel o všech svých obchodech?“
„O všech…“
Eva se zachvěla. Znamenalo to, že její sestra neříká pravdu?
„Měl váš manžel, pokud o tom víte, v nejbližších dnech splatit nějaké větší sumy?“
„Zítra měl splatit jednu směnku – třicet tisíc franků.“
„Měl ty peníze?“
„Já nevím. Právě proto měl dnes večer to jednání… Měl schůzku se zákazníkem, z něhož tu sumu doufal vytáhnout…“
„A kdyby ty peníze nedostal?“
„Asi by došlo k směnečnému protestu…“
„Už se to někdy stalo?“
„Ne… Vždycky v poslední chvíli ty peníze sehnal.“
Lognon si zachmuřeně povzdychl jako člověk, který soudí, že ztrácejí čas.
„Takže kdyby mu osoba, se kterou se váš manžel měl dnes večer setkat, ty peníze nedala, byl by zítra Goldfinger v maléru. Což znamená, že by byl automaticky vyřazen z okruhu obchodníků, že ano? Pokud se nemýlím, pánové jsou v takovém případě přísní…?“
„Panebože! Co vám na to mám říct?“
Maigret se díval na ni, aspoň zdánlivě, ve skutečnosti však už několik minut stále nenápadně pozoroval malou švagrovou ve smutku.
„Vy máte smutek?“ zeptal se.
Obracel se na Evu, odpověděla však Mathilda:
„Obě máme smutek, po matce, zemřela před šesti měsíci. Od té doby žije sestra s námi…“
„Pracujete?“ otázal se Maigret ještě Evy.
Opět odpověděla její sestra.
„Je písařka v jedné pojišťovně na bulváru Haussmann.“
„Poslední otázka… Věřte, že je mi to trapné… Měl váš manžel revolver?“
„Měl, ano… Ale prakticky ho nikdy nenosil… Musí být v zásuvce jeho nočního stolku.“
„Byla byste tak laskavá a ověřila si to?“
Vstala, vešla do ložnice a rozsvítila tam. Bylo slyšet, jak otvírá zásuvku, hýbe nějakými předměty. Když se vrátila, byl její pohled zasmušilý.
„Není tam,“ řekla a už si nesedla.
„Kdy jste ho viděla naposled?“
„Je to nejvýš pár dní… Přesně bych to nemohla říct… Možná předevčírem, když jsem gruntovala…“
Eva otevřela ústa, ale přes povzbuzující komisařův pohled mlčela.
„Když se dnes večer manžel vrátil k večeři, tak už jste ležela?“
„Lehla jsem si ve dvě hodiny, byla jsem unavená…“
„Kdyby tedy otevřel zásuvku a bral si revolver, tak byste si toho všimla?“
„Myslím, že ano…“
„Jsou v té zásuvce věci, které by byl mohl potřebovat?“
„Ne… Lék, který užíval jen v noci, když měl velké bolesti; staré krabičky od pilulek a jedny brýle s rozbitým sklem…“
„Byla jste dnes ráno v ložnici, když se oblékal?“
„Ano… Stlala jsem…“
„Takže si váš manžel ten revolver musel vzít včera nebo předevčírem večer?“
Nový Evin pokus zasáhnout. Otevřela ústa. Ne. Mlčela.
„Nezbývá mi než vám poděkovat, madame… Mimochodem – znáte značku toho revolveru?“
„Browning 6 milimetrů 38. Číslo najdete v manželově náprsní tašce, měl zbrojní pas.“
Což byla pravda.
„Pokud vám to nevadí, inspektor Lognon, který vede vyšetřování, se pro vás staví zítra ráno, jak vám to bude vyhovovat, abyste šla identifikovat tělo…“
„Jak bude chtít… Třeba hned v osm…“
„Platí, Lognone?“
Vyšli z bytu, znovu se ocitli ve špatně osvětlené chodbě, na schodech s tmavým běhounem a zahnědlými zdmi. Dveře za nimi se zavřely a z bytu nebylo slyšet sebemenší hluk. Obě ženy mlčely. Nepadlo mezi nimi ani slovo.
Na ulici zvedl Maigret hlavu k osvětlenému oknu a zašeptal:
„Teď, když už nic nemůžeme zaslechnout, bych se vsadil, že se tam do sebe pustí.“
Na zácloně se objevil stín. Přestože byl zkreslen, bylo poznat siluetu dívky spěšně procházející jídelnou. Téměř přesně v tu chvíli se rozsvítilo druhé okno a Maigret by se byl vsadil, že se zamkla na dva západy ve svém pokoji a že se ji sestra marně pokouší přesvědčit, aby jí otevřela.
