Nikdy není pozdě na šťastné dětství

Nikdy není pozdě na šťastné dětství

Beatrice Landovská
Mimo edice
Cena 280 Kč
koupit

 

Vzpomínky na Léta Páně 1962 – 1975, jak si to pamatuji já, Beatrice Landovská, narozená v září 1962 v Praze v Dejvicích, v porodnici na Roosweltově ulici. Dětství jsem prožila v nedalekých Vokovicích, se svým otcem Pavlem Landovským, narozeným v září 1936 v Německém Brodě, s matkou Helenou Landovskou (rozenou Albertovou) v září 1941 v Praze, a se svou o rok a půl mladší sestrou Andreou Landovskou, narozenou v dubnu 1964 v Přerově. Vše se odehrálo v Praze, v Pardubicích a v Kytlici jakož i na dalších místech Čech a Moravy, s výjimkou jediné cesty do Bulharska v roce 1970. Bez skrupulí, věcně, ale s humorem popisuje Beatrice Landovská své dětství, strávené v Praze Vokovicích ve společnosti bohémských rodičů, herce Pavla Landovského a scénografky a dramatičky Heleny Landovské. Vedle nezapomenutelných rodinných příběhů nechybějí ani historky, v nichž se objevují známé osobnosti, nejlepší rodinný přítel Pavel Juráček, Václav Havel, Ludvík Vaculík a všichni herci Činoherního klubu 60. a 70. let. Existuje dětství? Existuje jenom to, co si pamatujeme. A až odejde naše paměť, nebude existovat ani to. Staneme-li se dospělými, máme zodpovědnost za své dětství už jenom my.

 

Váz., 1. vydání, 250 stran 

ISBN 978-80-7407-458-5

 

Ukázka: 

Jindy nás otec traumatizoval například tím, že jsme musely počítat cestou k babičce do Pardubic auta, která jsme předjeli. To byla velmi náročná činnost! Vydržely jsme to přesně sto kilometrů, což byla vzdálenost, kterou jsme jezdívali často, nejen do Pardubic, ale i do Kytlice a do Plzně. Když jsme pak jezdili s tatínkem delší vzdálenosti a my se nemohly cestou ani vyčůrat, protože by nás předjetá auta zase předhonila, jedna nebo druhá jsme se v cíli většinou pozvracely. A to jsme nebyly žádné fajnovky. Holt ale 150 kilometrů v dobře odpruženém Saabu a v napětí, že nám něco unikne, bylo i na nás moc. A abychom na sebe v autě neupozorňovaly a zbytečně otce nedráždily, nevykazovaly jsme za jízdy téměř vůbec známky života: nemluvily jsme, moc se nehýbaly a dýchaly potichu. Otec nesnášel při jízdě jakékoliv rozptylování. Vysmrkat se, chtít se napít anebo, nedej bože, vyčůrat! Tak to jsme si dobrovolně rozmyslely.

Jednou, cestou z Bezejovic ve staré dobré Tatře, s námi jel spisovatel Ludvík Vaculík. Tento pro mne nerudný pán, který mi byl v dětství pramálo sympatický, nehledě na to, že jsem jeho jméno považovala za necudné, s námi jezdil docela často. Mezi přátele mých rodičů se tak nějak moc nehodil, a pokud mne paměť neklame, možná se mezi ně ani sám úplně nepočítal, i když se s nimi oběma ocitl tak nějak dlouhodobě na jednom břehu. Jezdil s námi autem na koně do Bezejovic, protože stejně jako moje maminka byl členem Jezdeckého klubu Bezejovice a stejně jako moje maminka jezdil za panem Josefem Zemanem, milovníkem koní, skvělým fotografem a samorostem, jak o něm koneckonců Vaculík nejednou píše ve svých knihách. Psal všeobecně dobře, i když o nás a o naší mamince se moc hezky ve své literatuře nevyjadřoval, ba právě naopak, dehonestoval nás zcela bezostyšně, a dokonce i jmenovitě. Nicméně je pod ochranou svého literárního díla, pro český jazyk podstatného. Já si ho z dob předliterárních pamatuji jako nesympatického páprdu v baloňáku se síťovkou, které jsme v pubertě říkaly „beznadějka“, protože ji nosili jen zcela beznadějné kategorie tehdejších občanů, které vypotil socialismus v šedesátých a sedmdesátých letech. Vaculík, tento světem uznávaný spisovatel a všeobecně obdivovaný proutník, si vozíval ve své „beznadějce“ svačinky, které v našem autě bezostyšně konzumoval, aniž si povšiml, že s Andreou omdlíváme touhou mu jeho voňavou svačinu sežrat. Jezdil s námi podle mne hlavně proto, že s námi vždycky ušetřil za jízdné. O lidech, zdálo se mi, mluvil bez vzrušení a i největší dramata vyprávěl, jako by se nechumelilo. Ráda jsem poslouchávala, o čem si dospělí povídají, špicovala jsem uši a zajímala jsem se hlavně o věci tabuizované, týkající se sexu, smrti a jiných tajemství, a leccos jsem si překvapivě dokázala dát do souvislostí. A Ludvík Vaculík mluvil o lidech stejně, jako by to byly neživé věci. I když v autě, které řídil otec, se bál pípnout stejně jako my ostatní. Sice rozprávěl, ale opatrně a kdykoli připraven ztichnout. Tehdy v Tatře, cestou z Bezejovic, jsem se vysmrkala. Táta zastavil. Vyskočil z auta, začal kolem něho běhat a něco křičet. Občas do Tatry kopl.

„Vylágrovala. Svině! Zradila mě. Vylágrovala.“

Opřel se o kapotu, až se celé obrovité tělo starožitného vozu rozhoupalo.

„To já poznám. Je po ní…! Konec!“

To byla těžká chvíle, které jsme se všichni báli. Vaculík opatrně zatočil za mírného pískání kličkou na vypolstrovaných dveřích a statečně zašeptal:

„Pavle, to dítě smrkalo.“

A rychlým pohybem okýnko vytáhl. Seděli jsme v tichu a v přítmí dřevěného hranatého auta. Bála jsem se strašně, protože jsem cítila nejistotu i u obou dospělých, u mámy i u Vaculíka. Auto, které jindy vrzalo a skřípalo, když se v něm člověk trochu vrtěl, ani nehleslo. Otec se vrátil, nasedl a zahřměl:

„Kerá?“

„Betynka,“ špitla máma.

„Smrká jako slon.“

„Ale, prosim tě, vždyť to nebylo skoro slyšet…“

„Ty nevíš, co to je, když řidič POSLOUCHÁ AUTO!“

Naklonil se k matce jako generál k vojínovi a hřímal:

„Poslouchat auto! Víš, co to je?!“ 



< zpět