Kdo zabil Palomina Molera?

Kdo zabil Palomina Molera?

Mario Vargas Llosa
Mimo edice


Detektivní příběh Kdo zabil Palomina Molera? je zatím poslední do češtiny přeloženou knihou Mario Vargase Llosy, držitele Nobelovy ceny za literaturu z roku 2010. Neúnavné hledačství na poli příběhu se projevuje i v tomto detektivním thrilleru, který vzbudil ihned po svém vydání v Peru velký ohlas. Milostný příběh, završený neobyčejně brutální vraždou se prolíná s popisem kastovní společnosti, kterou prorůstá korupce a nedůvěra v justici a armádu. Toto velmi aktuální téma dokázal Mario Vargas Llosa zasadit do příběhu o lásce a smrti obyčejného peruánského vojáka Palomina Molera.

Vychází 25.9.2014

Překlad Jana Novotná

Váz., 188 stran, ISBN 978-80-7407-222-2

 

Ukázka

I.

„DOPRDELE!“ vykoktal Lituma s pocitem, že se pozvrací. „Co ti to udělali, hubeňoure?“

Mládence oběsili a navíc narazili na zpuchřelý strom rohovníku v tak absurdní poloze, že vypadal spíše jako strašák do zelí nebo figura vyjeveného krále karnevalu než jako obyčejná mrtvola. Před tím nebo potom, co ho zabili, ho navíc rozmlátili na maděru a pěkně se na něm vyřádili: rozdrcený nos a ústa, vrstva sražené krve, modřiny, otevřené rány, popáleniny od cigaret a jako by to nestačilo, Lituma zjistil, že se ho snažili vykastrovat, protože mu varlata visela mezi nohama. Byl bosý, nahý od pasu dolů, košili v cárech. Mladý, hubený, snědý a samá kost. Z hejna much poletujících kolem jeho tváře probleskávaly černé kudrnaté vlasy. Všude v okolí se potulovaly ucourané kozy, hrabaly pod kamením ve snaze najít něco k snědku a Litumovi blesklo hlavou, že se každou chvíli zakousnou i do nohou mrtvého.

„Kdo to doprdele mohl udělat?“ vykoktal ze sebe a zadržoval dávení.

„Co já vím,“ ohradil se kluk. „Mě vynechejte, já za to nemůžu. Buďte rád, že jsem vám to řek’.“

„To není o tobě, mladíku,“ mumlal Lituma. „Sprostě nadávám, protože se mi nechce věřit, že po světě pobíhaj tak zvrácený lidi.“

Hoch se musel ráno vyděsit k smrti, když hnal kozy po kameništi a narazil na tohle. Zachoval se však jako vzorný občan, to ano. Nechal stádo pást se na kamení a rozběhl se na komisařství do Talary. Nebylo to jen tak, vždyť Talara je odsud nejméně hodinu pěšky. Litumovi se vybavila jeho zpocená tvář a pobouřený tón, když se objevil na stanici:

„Na cestě do Lobitos zabili ňákýho člověka. Jestli chcete, tak vás tam zavedu, ale musíte jít teď hned. Nechal jsem tam kozy a někdo by mi je moh’ štípnout.“

Žádnou mu naštěstí neukradli. Když dorazili, četník si i přes to, že jím pohled na mrtvolu otřásl, všiml, že chlapec počítá stádo na prstech a že si ulehčeně oddychl: „Jsou všechny.“ „Panenkomarja,“ zvolal taxikář, stojící za ním, „co to má být!“

Cestou jim sice pasáček přibližně popsal, co je čeká, ale jedna věc je si něco představovat a druhá vidět to a cítit. Mrtvý totiž také příšerně páchl. Není divu, vždyť slunce svým žárem proráželo kameny i lebky. Tělo se rozkládalo jako o závod.

„Pane, pomůžete mi ho sundat?“ zeptal se Lituma.

„Co mi zbývá,“ zavrčel taxikář a pokřižoval se. Odplivl si přímo na strom. „Kdybyste mi řekli, k čemu bude moje fordka sloužit, nevzal bych to ani zadarmo. Vy i poručík mě zneužíváte. Myslíte si, že se mnou můžete vorat.“

Don Jerónimo byl v Talaře jediným taxikářem. Se svou prastarou károu, černou a velkou jako pohřební vůz měl dokonce dovoleno projíždět kolikrát chtěl mříží dělící obec od vyhrazené zóny, kde se nacházely kanceláře a domy gringů z International Petroleum Company. Poručík Silva a Lituma využívali taxi na všechny přesuny příliš dlouhé pro jízdu na kole nebo na koni, což byly jediné dopravní prostředky na stanici civilní gardy, tedy místního četnictva. Kdykoliv taxikáře zavolali, nesouhlasně vrčel a namítal, že přichází o prachy, a to přesto, že mu poručík vždycky uhradil benzín.

„Počkejte, done Jerónimo, teď jsem si vzpomněl,“ prohlásil Lituma, když už chtěli mrtvého odnést. „Nesmíme se ho dotknout, dokud nedorazí soudce a neprovede ohledání.“

„Tahle pitomost znamená, že si celou cestu zopakuju,“ zasípal starý. „Upozorňuju vás, že soudce mi buď zacáluje, nebo si bude muset hledat jinou kraksnu.“

Náhle se plácl do čela a s dokořán otevřenýma očima se sklonil k mrtvému.

„Ale tohodle já znám!“ zvolal.

„Kdo to je?“

„Jeden z pilotů, co přijeli na leteckou základnu v poslední várce,“ taxikář byl rozrušený. „Je to on. Piuřan, co si prozpěvoval bolera.“

 



< zpět