Dějiny literatury – Antologie - Textová analýza
Prestižní kniha dějin literatury představuje v mnoha vrstvách devatenácté století ve francouzské literatuře od romantismu po symbolismus. Teoretické pasáže o směrech či autorech jsou prokládány úryvky z děl v nejlepších českých překladech. Vodítka a otázky k literárním úryvkům, určené čtenářům i vyučujícím, jsou ideální cestou k interpretaci textu a správnému vnímání a chápání literatury.
Přeložili Jiří Našinec, Jiří Pelán, Aleš Pohorský a kol.
Vázaná, 560 stran + 58 stran obrazové přílohy, říjen 2008, ISBN: 978-80-7407-026-6
Datum zařazení do katalogu: 12.11.2008.
zákazníci s touto knihou obvykle kupují také
ukázka z knihy
Stendhal
Henri Beyle
Grenoble (1783–1799). Henri Beyle se narodil roku 1783 v Grenoblu. Matku ztratil velmi záhy, na dětství si uchoval špatnou vzpomínku. Od útlého věku se bouřil proti otci, proti tetě Séraphii, proti „tyranii“ svého domácího učitele abbé Raillana – pojal odpor k náboženství a k monarchii. Zato jej přitahovala filozofie 18. století díky jeho „skvělému“ dědečkovi, filozofu a filantropovi Gagnonovi. Jako dospívající mladík studoval matematiku a kresbu. Vydal se do Paříže, aby se zapsal na Polytechnickou školu, ale svého plánu se vzdal, nejspíš protože toužil po dobrodružnějším životě.
Armáda (1800–1814). Jeho bratranec Pierre Daru, generální sekretář na ministerstvu války, mu pomohl, aby nastoupil vojenskou dráhu (1800). Beyle se připojil k italskému tažení (srov. s. xxx) a stal se podporučíkem šestého dragounského pluku. Itálie jej okouzlila, ale vojenská služba jej nudila a roku 1802 ji opustil.
V Paříži snil ještě o jiné slávě: toužil psát „komedie jako Molière“. Navštěvoval herečky, ale jeho dramatické pokusy nesplnily očekávání. Svému skutečnému poslání byl blíže při psaní Deníku (od 1801). Nadchl se pro práce ideologů, kteří usilovali o přesnou analýzu lidských schopností (Destutt de Tracy) a poukazovali na vliv fyziologie na duševní život (Cabanis).
Roku 1806 bratrancovou zásluhou znovu vstoupil do služby, tentokrát u intendantury. Vykonával svou funkci v Německu, v Rakousku, stal se státním radou, intendantem, zúčastnil se tažení do Ruska a do Saska, zažil požár Moskvy a nakonec v dubnu 1814 Napoleonovu porážku.
Milán (1814–1821). Pád císařství připravil Henriho Beyla o zaměstnání, ale navrátil mu svobodu. Usadil se v Miláně, který ho roku 1800 okouzlil a stal se místem jeho srdce – jako epitaf chce mít nápis Arrigo Beyle, Miláňan. Žít v Itálii mu připadalo ideální pro každého, kdo chce být přirozený a užívat si života a lásky. V Miláně napsal několik prací věnovaných hudební a malířské kritice, ostatně nikterak originálních: Životopisy (Haydn, Mozart a Metastasio), Dějiny malířství v Itálii.
Jeho vlastní talent se projevil v prvním díle, jež podepsal jako Stendhal, Řím, Neapol a Florencie (1817). Avšak roku 1821 se stal podezřelým pro rakouskou policii. Musel opustil Milán, rozloučit se s milovanou Mathildou Dembowskou a vrátit se do Paříže.
Stendhal
Od přemýšlení o lásce k analytickému románu. (1821–1830). Ve své „honbě za štěstím“ Stendhal pokračoval v pařížských salonech. Meditoval o umění líbit se, pozoroval na sobě a kolem sebe působení vášně. Pod vlivem ideologů (přijal jej Destutt de Tracy) nabyly jeho reflexe téměř filozofické podoby v psychologickém eseji O lásce, jejž publikoval roku 1822.
Jako jeden z prvních se zapojil do bitvy o romantismus statí Racine a Shakespeare (1823, rozšířené vydání 1825). Jakožto nespoutaný a kousavý polemik otřásl pevností klasicismu. Definoval svůj dramatický ideál, národní tragédii, vytvořil „dokonalou iluzi“, komedii veselou až k „bláznivému smíchu“ a konečně připojil osobní tón relativistickým myšlenkám v definici: „Romanticismus je uměním, jak předvést národům literární díla, která za dnešního stavu zvyklostí a víry mu mohou poskytnout nejvyšší možnou míru radosti.“
Roku 1827 vydal analytický román Armance, který se nesetkal s úspěchem. Jeho literární činnost je velmi různorodá, jak o tom svědčí Život Rossiniho (1823), Římské procházky (1829). Poté co opustil analytický román, vydal roku 1830 své první mistrovské dílo Červený a černý (srov. s. xxx).
Diplomat a spisovatel (1830–1842). Když Molé, ministr krále Ludvíka Filipa, jmenoval Stendhala konzulem v Terstu, nacházel se ve svízelné finanční situaci. Jeho liberální názory jej brzy uvedly v nemilost a roku 1831 přesídlil do papežského přístavu Cività-Vecchia na místo pro něho zajímavé tím, že leželo blízko Říma. Roku 1834 začal pracovat na novém románu, Lucienu Leuwenovi, který zůstal nedokončený.
V letech 1836–1839 mu pracovní volno umožnilo opět navázat kontakty s pařížskými salony a cestovat (Paměti turistovy, 1838), napsat Kartouzu parmskou (1839, srov. s. xxx) a dramatické příběhy, například Abatyši v Castru, jež byly později vydány pod společným názvem Italské kroniky.
Roku 1839 se znovu ujal svého úřadu v Cività-Vecchia, kde se pustil do dalších děl, jmenovitě do svého posledního románu Lamiela, avšak vzhledem ke zhoršenému zdravotnímu stavu byl nucen opět požádat o dovolenou (1841). Zemřel roku 1842 v Paříži na mozkovou mrtvici.
Posmrtné dílo. Stendhal po sobě zanechal řadu nedokončených rukopisů, jež byly zveřejněny po jeho smrti: Napoleonův život, započatý v letech 1817–1818, k němuž se vrátil v letech 1836–1838, avšak znovu jej opustil, dva zmíněné romány (Lucien Leuwen a Lamiela) a autobiografické příběhy, jež nám umožňují dobře poznat osobnost Henryho Beyla: Deník, Život Henriho Brularda (dětství a dospívání, srov. s. xxx) a Vzpomínky egotistovy (léta 1821–1830).
Osobnost
Stendhal jako člověk se nám zprvu jeví jako znepokojující a neuchopitelný. „Beylovo vědomí je divadlo,“ poznamenal Valéry, „v tomto autorovi je kus herce.“ Skutečně máme někdy dojem, že po libosti mění role. Avšak tajemství jeho povahy nám odhalují jeho důvěrné spisy, jakkoli nejsou skutečnou zpovědí.
Romantická citovost. Pod nevázanými a cynickými postoji skrývá Stendhal velmi živou, téměř ženskou vnímavost, nadšení, které může každou chvíli vzplanout, romaneskní a vášnivou představivost. Sám to nazývá „španělskou stránkou“ svého charakteru (Henri Brulard). Miluje lásku, slávu, velkorysost, intenzivně touží po štěstí.
Kritická inteligence. Potlačuje však soustavně rozlety své citovosti a představivosti z obavy, že se bude jevit jako hlupák nebo že bude směšný, jelikož má hrůzu z výlevů srdce a z laciné rozněžnělosti a jelikož jeho jasnozřivá inteligence je stále v pohotovosti. Podle metody ideologů analyzuje sebe sama chladně a beze vší shovívavosti, nepodléhá pokušení vylepšovat vlastní vzpomínky. Nesnáší vše, co není autentické, a má hrůzu z konvenčních myšlenek a citů, zvláště z pokrytectví.
Avšak zároveň jej pokrytectví zajímá a přitahuje a jeho odpor se mění v jakousi fascinaci. Předstírání pro něho bylo zpočátku nutností a v dětství se střídalo s otevřenou vzpourou. Později se stalo zbraní proti restauraci, kterou nenáviděl, a proti červencové monarchii, které sloužil a kterou zároveň pohrdal. Nakonec však v něm spatřoval jakousi osobní kázeň, jemnou hru, dokonce ironii jako formu umění. Zároveň neustále hledal uprostřed svého předstírání a svých „grimas“ hlubokou pravdu.
Beylismus
Stendhalovo dílo vyjevuje velmi osobní životní postoj a umění žít, jež byly nazvány beylismus. Beyle a jeho nejtypičtější hrdinové spojují povahové rysy často považované za neslučitelné: jsou to vášniví epikurejci. Pro Stendhala spočívá podstata života v „honbě za štěstím“. V této „honbě“ se lidé ukazují ve své pravé podobě, bez vytáček a předstírání. Velkým estetickým a morálním kritériem je prožívané potěšení. Tento epikureismus je neoddělitelný od individualismu, který jde až k egotismu, kultu sebe sama, nikoli úzkostného, nýbrž radostného, nadšeného a dobyvatelského. Stendhal miluje horoucí, originální a vášnivé povahy. Pokud jsou vášně upřímné, obohacují ty, kdo je prožívají, dávají jim zakusit povznášející a nenahraditelné pocity. A konečně se individualita projevuje energií, italskou virtù, jež završuje odlišení stendhalovských hrdinů od davu a dodává jim sílu v boji, který svádí jejich láska nebo ctižádost proti překážkám, předsudkům, dokonce proti morálce.
Individualismus, energie, mocné vášně, nebezpečný život, smysl pro radost a pro štěstí, to jsou znaky, pro něž Stendhal miluje karbonářskou a renesanční Itálii.
Tento ideál je v mnoha ohledech romantický, ale je to romantismus nikterak nepodobný Chateaubriandovu nebo Lamartinovu. Stendhal je také dědic 18. století, silně poznamenaný voltairovským duchem. Nepoznal náboženský cit, nedůvěřuje lyrismu a výřečnosti. Jako přísný analytik reaguje na pokušení citovosti ironií, ale není už to ironie Voltairova, často je zmírněna sympatií. Jeho epikureismus vyjadřuje horoucí, romantickou duši prahnoucí po originalitě, která se obává především nudy.
Literární tvorba
Spisovatel ve svém díle. Stendhal je ve svých románech přítomen stále, a to dvojím způsobem: 1) Nikdy se zcela neztrácí za svými postavami, soudí je, laskavě se jim posmívá (srov. s. xxx) nebo je drtí svým pohrdáním, když jsou mu protivné. – 2) Jeho hrdinové se mu podobají, dotvářejí jej nebo jsou jeho pokračováním. Julien Sorel, Fabrice del Dongo a Lucien Leuwen jsou jiní možní Stendhalové, zrození zároveň ze vzpomínek a snů svého tvůrce. Jsou skvělejší, podnikavější, svůdnější než mladý Henri Beyle, vedou barvitější, dramatičtější a úchvatnější život. Hrabě Mosca a Leuwen jsou poněkud idealizovanými bratry padesátiletého Stendhala. Mají jeho úsměvnou skepsi, která neuhasila plamen mládí. Pokud jde o jeho hrdinky, buď se mu také podobají (Mathilde de la Mole a Sanseverina dokládají jeho „španělskou povahu“) nebo ztělesňují zcela jiný typ žen, jež miloval a jimiž by chtěl být milován (paní de Rênal, Clélia Conti).
Literární tvorba autorovi nahrazuje životní zklamání a nízkosti a umožňuje mu věnovat se imaginárním, uchvacujícím variacím na vlastní osud, pokusům s různými stránkami vlastního bytí, jež zůstaly ve virtuálním stavu. Chápeme, jaké potěšení měl z psaní.
Realistické pozorování. Stendhal však nenechává svou představivost jen tak bloudit. Stará se především o pravdu, určuje reakce bytostí zrozených z jeho vzpomínek a z jeho snů podle metody vypůjčené z exaktních věd. Jako osnovu svých dobrodružství si obvykle vybírá skutečné události a poté je rozvíjí v prostředí, jež dobře zná a líčí podle přírody.
1. Věda o lásce. Ve své knize O lásce se zabývá vášní jako přísný analytik, téměř jako matematik. Rozlišuje čtyři druhy lásky: lásku vášnivou, lásku podle vkusu, lásku tělesnou a lásku z marnivosti. Zrození lásky se odehrává v sedmi krocích, z nichž nejdůležitější je krystalizace, skutečný psychologický zákon, který Stendhal objevil: předmět lásky zdobíme tisícem dokonalostí, stejně jako se v solných dolech v Solnohradu „větvička, kterou zima zbavila listí“, obalí „lesklými krystalky, nekonečným množstvím pohyblivých a zářivých diamantů“, které ji pozmění k nepoznání. Spisovatel se má sice jistě na pozoru, aby neznázornil city svých hrdinů jako pouhé aplikace zákonů, o nichž pojednává, neboť živé bytosti nejsou schémata nebo diagramy, ale je příznačné, že Stendhal chce lásku pochopit a abstraktně ji analyzovat, dříve než ji vylíčí.
2. Skutečná fakta. Námět Červené a černé poskytla Stendhalovi Gazette des Tribunaux. Příběh Juliena Sorela odráží téměř přesně příběh Antoina Bertheta, kterého odsoudil k smrti soud v kraji Isère a který byl popraven v únoru 1828 za pokus o vraždu paní Michoudové, u níž byl zaměstnán jako vychovatel. Námět Kartouzy parmské je vzat z jedné italské kroniky (srov. s. xxx).
3. Obrazy mravů. Červený a černý nese výmluvný podtitul: Kronika z roku 1830. Román předkládá obraz francouzské společnosti (provinční šlechta, církevní kruhy, pařížská aristokracie) a politických mravů v posledních letech restaurace. V Lucienu Leuwenovi jsme svědky triumfu bohatého měšťanstva za Ludvíka Filipa. Kartouza parmská nás zasvěcuje do intrik malého italského dvora kolem roku 1820 (srov. s. xxx). Toto živé, přesné líčení je téměř vždy satirické. Autor neváhá projevit svůj stranický postoj – nenávist k absolutismu a antiklerikalismus – a není o nic smířlivější vůči hybridnímu režimu, následujícímu po červencové revoluci. Vkládá Julienu Sorelovi za přítomnosti soudců do úst skutečnou obžalobu sociální nespravedlnosti, avšak navzdory svým liberálním názorům se obává, že demokracie se přemění v nový konformismus, v uniformitu a v nudu. Ostatně není snad „beylismus“ vzpourou proti společenskému útisku, ať je jeho povaha jakákoli?
Stendhalův styl
Stendhal sice není nestranný ve svých soudech, ale stylem je objektivní. Nemá rád poezii, podezřívá Chateaubrianda z „šarlatánství“, protože krouží velkolepé věty. Ideálem je suchost občanského zákoníku. „Mám jen jeden prostředek, jak zamezit, aby mne příliš neovládla představivost: jít rovnou k věci: (Henri Brulard). „Jít rovnou k věci“ je při psaní jeho typický postup. Říkal také: „Vynakládám veškeré úsilí, abych psal suše… Děsím se, že jsem zaznamenal jen vzdech, když si myslím, že jsem napsal pravdu.“ Toto hledání chladného záznamu a pozitivního tónu Stendhala sbližuje s realisty a s naturalisty, kteří se k němu budou hlásit. Ale jeho styl naprosto není neosobní ani jednotvárný. Je oproštěný, sžíravý, někdy útočný, ale dokáže i bez zemdlenosti vyjádřit lyriku štěstí.
Osudy díla
Stendhalovo dílo současníky buď šokovalo, nebo je ponechalo lhostejnými. Pouze Balzac odhalil v Kartouze parmské mistrovské dílo. Ostatně Stendhal věnoval tento román „to the happy few“, několika málo vyvoleným, kteří jsou schopni jej ocenit, a prohlašoval, že nebude pochopen před rokem 1880. V té době se skutečně pro jeho dílo nadchl romanopisec Paul Bourget. Ale zásluha za „objevení“ Stendhala náleží Tainovi, analytikovi inteligence (srov. s. xxx). Od té doby se znalost Stendhala prohlubovala díky publikování nevydaných rukopisů a práci zapálených stendhalovců. Možná je jeho publikum méně široké než Balzakovo, ale spolu s autorem Lidské komedie patří do první řady mistrů francouzského románu. Dnes přitahuje právě těmi stránkami díla, které budily u jeho současníků nelibost svým egotismem, zdrženlivostí vůči citovým výlevům a dobrotě, nenuceností a oblibou paradoxů. Jeho jméno neoznačuje pouze geniálního romanopisce, ale je výrazem pro určitou podobu inteligence a citovosti, pro určitý postoj vůči realitě a umění žít.
Červený a černý
Pan de Rênal, ultra-royalistický starosta Verrières, malého města v kraji Franche-Comté v době restaurace, se rozhodne najmout jako vychovatele svých dětí Juliána Sorela, tesařova syna, který se má stát duchovním. Předloží svůj návrh otci Sorelovi. Ten se vypraví pro syna na pilu a spatří ho jak sedí na střeše: „Místo aby pozorně dohlížel na chod celého mechanismu, Julián četl.“
Otec a syn
Všimněme si, jak mistrně vsouvá Stendhal do děje portrét svého hrdiny přesně v náležitou chvíli. Scéna na pile, představování Juliána, rozhovor mezi otcem a synem, všechno směřuje k tomu, aby se vyvolal nejpodstatnější dojem – Julián Sorel se liší od svého prostředí; a bude tomu tak vždy a všude, kdekoli se bude pohybovat. Prozatím tímto velkým čtenářem, zjevně nevhodným pro namáhavou práci, otec, nevzdělaný nádeník, i bratři pohrdají a jsou k němu hrubí. Odlišnost a ústrky z Juliána udělaly mlčenlivou, uzavřenou, dokonce záludnou bytost, přichystanou ke vzpouře. V hloubi duše je vášnivý, hrdý, snivý i vypočítavý a ctižádostivý ve všem všudy: jeho touha „prosadit“ se vyjadřuje také vědomí vlastní hodnoty, potřebu pomstít se a rozlet představivosti (I, 4 a 5).
Několikrát na Juliána marně volal. Že mladík neslyšel otcův strašný hlas, byla více vinna kniha, do níž byl zahloubán, než lomoz pily. Sorel přes své stáří vyskočil mrštně na kmen, který se přisunoval k pile, a odtud na příčný trám, na němž spočívala střecha. Prudkou ranou vyrazil Juliánovi knihu z rukou a ta spadla do potoka; druhou, stejně prudkou ranou do hlavy pozbyl Julián rovnováhu. Byl by spadl dvanáct nebo patnáct stop hluboko mezi otáčející se kladky pily a ty by ho byly rozdrtily, kdyby ho otec nebyl levou rukou v pádu zadržel.
„Tak ty budeš, lenochu, stále číst ty proklaté knihy, když máš dávat pozor na pilu? Čti si je, pro mne za mne, večer, když chodíš mařit čas1 k faráři!“
Ačkoliv byl Julián silnou ranou omráčen a celý krvácel, zaujal obvyklé místo u pily. Měl slzy v očích, ani ne tak z tělesné bolesti, jako nad ztrátou knihy, kterou tak miloval.
„Pojď dolů, hovado, chci s tebou mluvit!“ Pro lomoz stroje Julián opět rozkaz neslyšel. Poněvadž otec již slezl a nechtělo se mu znovu vylézat na stroj, došel si pro dlouhé bidlo na srážení ořechů a uhodil jím syna do ramene. Sotva byl Julián dole, strkal ho starý Sorel surově před sebou k domu. „Bůh ví, co se mnou chce dělat!“ pomyslil si mladík. Cestou pohlédl smutně do potoka, kam spadla jeho kniha. Byla to kniha, kterou měl ze všech nejraději: Paměti ze Svaté Heleny2.
Tváře měl zardělé a hleděl k zemi. Byl to osmnáctiletý až devatenáctiletý mladíček, na pohled slabý, nepravidelných, ale jemných rysů a orlího nosu. Velké černé oči, v nichž se ve chvílích klidu zračila hloubavost a temperament, byly v tom okamžiku oživeny výrazem nejdivočejší nenávisti3. Pod tmavě kaštanovými, velmi hluboko rostoucími vlasy se jeho čelo zdálo nízké a tvář dostávala ve chvílích hněvu zlý výraz. Mezi nesčetnými podobami lidské fyziognomie není snad žádná, která by se vyznačovala nápadnější zvláštností. Jeho štíhlá, urostlá postava jevila více pružnosti než síly. Již v nejútlejším mládí neobyčejně zamyšlený vzhled a velká bledost přivedly otce na myšlenku, že hoch nebude dlouho živ, nebo zůstane-li na živu, že bude rodině na obtíž. Protože jím doma všichni pohrdali, nenáviděl také on své bratry i otce; když si v neděli hoši na náměstí hráli, býval stále bit.
Teprve asi před rokem mu počala jeho hezká tvář získávat sympatie mezi dívkami. Protože Juliána pro jeho slabost všichni přehlíželi, vášnivě přilnul ke starému štábnímu lékaři, který se kdysi odvážil před starostou hájit platany4.
Lékař vykoupil někdy syna na celý den u otce Sorela a vyučoval ho latině a dějepisu, totiž tomu, co znal z dějepisu o tažení do Itálie z roku 17965. Umíraje odkázal mu kříž Čestné legie, úspory ze své penze a asi čtyřicet svazků knih. Nejdrahocennější z nich sletěla právě do obecního potoka, jehož tok byl změněn zásahem pana starosty6.
Sotva vešel Julián do domu, ucítil na rameně pádnou ruku otcovu; zachvěl se, protože čekal, že bude bit.
„Řekni mi pravdu,“ křičel mu do uší tvrdý hlas starého sedláka. Otec jím točil jako dětská ruka olověným vojáčkem. Juliánovy velké černé oči, plné slz, se octly proti malým, šedým a zlým očím starého tesaře, který vypadal, jako by chtěl číst až na dně synovy duše.
***
„Řekni mi pravdu, jestli to dovedeš, ty učtený všiváku; odkud znáš paní de Rênal; kdy jsi s ní mluvil?“
„Nemluvil jsem s ní nikdy,“ odpověděl Julián, „viděl jsem tu paní jenom v kostele.“
„Ale díval ses na ni, ty drzý sprosťáku?“
„Nikdy! Víte, že v kostele vidím jen Boha,“ dodal Julián pokrytecky7. Doufal, že se tak vyhne dalším políčkům.
„No, něco v tom přece je,“ odpověděl prohnaný sedlák a odmlčel se na okamžik, „ale z tebe nic nevytáhnu, prokletý pokrytče. Brzy se tě bohudík zbavím a to pile jen prospěje. Naklonil sis pana faráře nebo někoho jiného a ten ti opatřil pěkné místo. Vezmi svých pět švestek, zavedu tě k panu de Rênal, kde budeš vychovatelem.“
„Co za to dostanu?“
„Stravu, šatstvo a plat tři sta franků.“
„Nechci být sluhou8.“
„Troubo, kdo ti říká, že budeš sluhou, což bych chtěl, aby můj syn byl sluhou?“
„Ale s kým budu sedět u stolu?“
Tato otázka starého Sorela zmátla; cítil, že by mohl říci něco neopatrného, kdyby mluvil dále: rozzlobil se na Juliána a zahrnul ho nadávkami. Křičel, že si příliš vybírá9, a odešel se poradit s ostatními syny.
Brzy poté je Julián viděl, jak se opřeni o sekyry radí. Pozoroval je dlouho, ale když viděl, že nic neuhodne, šel si sednout na druhou stranu za pilu, aby byl bezpečen proti dalšímu přepadení. Chtěl přemýšlet o neočekávané zprávě, která změnila jeho osud; ale cítil, že není schopen rozumně přemýšlet; obraznost mu stále přiváděla na mysl jenom to, co uvidí v krásném domě pana de Rênal.
„Musím se raději toho všeho zříci,“ řekl si, „než se tak snížit, že bych jedl se služebnictvem. Otec mě bude chtít k tomu donutit; raději zemřu. Mám ušetřeno patnáct franků a osm sous10; dnes v noci uteču; za dva dny se dostanu postranními cestami, kde se nemusím bát četníků, do Besançonu; tam se dám na vojnu, a bude-li třeba, odejdu do Švýcar. Ale pak bude ovšem po mé kariéře, po mé ctižádosti a po krásném kněžském stavu, který otvírá cestu ke všemu11.“
(Přeložil Otakar Levý, Odeon, Praha 1974)
recenze
Nepřekonaný „Lagarde-Michard“
Milovníci francouzské literární klasiky si přijdou na své
Stejně jako několika českým generacím studentů při slově matematika naskočí „Běloun“, tak každý Francouz, který prošel střední školou, ví, co je „Lagarde-Michard.“ Výuka literatury ve Francii se dlouho bez těchto šestisvazkových dějin zahrnujících období od středověku až po 20. století, neobešla. André Lagarde a Laurent Michard, profesoři literatury ze dvou významných pařížských lyceí, zpracovali na svou dobu unikátní učební pomůcku v padesátých a šedesátých letech, v reedicích pak knihy jistě dosáhly mnoha vydavatelských rekordů.
Francouzi sice na Lagard-Michardovi vyrůstali, ale dnes se nad ním většinou ušklíbnou: jak zastaralé! Pravda, francouzská teorie literatury prošla od 60. let strukturalistickým vývojem, mnohem úžeji se propojila s lingvistikou, antropologií, filozofií a sociologií. Zavrhla spojování textů s životopisy autorů. Zavedla terminologické systémy, studenti začali být čím dál tím víc tlačeni ke schopnosti brilantní argumentace nad vypreparovanými úryvky literárních děl autorů, které pořádně nepoznali. Ale i tyto osnovy plné teorie jsou dnes už kritizovány a učitelé sami cítí potřebu vrátit školní literatuře maso a šťávu, kterou takový Lagard-Michard ještě měl.
Narodil se, zemřel...
Při všech slepých uličkách dnes francouzská škola vítězí nad tou českou stále ještě v tom, že učí literární texty skutečně číst. Analýza textu se nedá srovnat s tradiční otázkou českého učitele „Co tím chtěl básník říci?“ Tato metoda se dokáže jedním úryvkem zabývat tak dlouho, až na konkrétním výběru lexika, na konfrontaci s jinými možnostmi, jak „říct“ totéž, na zdůraznění melodie a rytmu autorových vět dokáže, v čem je daný spisovatel výjimečný, jaký byl jeho záměr (co například prozrazuje, co naznačuje, co explicitně neříká), jaké konotace u čtenáře vyvolá. Proč píše dlouhé, anebo krátké věty, proč začíná román právě touto scénou, jak manipuluje „nevinný“ dialog. Student se tak ve francouzské škole naučí vytáhnout z textu co tam je i není, a přemýšlet nad tím. A právě takový pohled na literaturu publikace pánů Lagarda a Micharda představuje.
Nakladatelství Garamond odvedlo heroickou práci už tím, že se do nevděčného úkolu počeštit klasickou francouzskou učebnici pustilo. Námitky zdejších francouzských zastupitelských úřadu, které se zdráhali „překonanou“ publikaci finančně podpořit, nakonec přebil argument, že to co je ve Francii možná zastaralé, jsme v Čechách ještě neobjevili. Že totiž tento návod, jak učit literaturu, může být v našem prostředí i dnes opravdu užitečný. Francouzská literatura 19. století, jeden z šesti výše jmenovaných svazků, představuje vybrané osobnosti dané literatury a doby velmi podrobně, vedle biografických údajů a charakteristiky děl přináší vždy celý soubor pečlivě vybraných a okomentovaných ukázek. Graficky pěkně vypravená kniha se může pochlubit i kvalitními reprodukcemi dobových výtvarných děl, portrétů spisovatelů, fotografií z divadelních představení či filmových adaptací.
Učitelé literatury dostávají do rukou užitečnou pomůcku, která však potěší i leckterého nadšence francouzskou klasikou. Tvláště takového, co vždy trpěl pocitem, že se ve škole o literatuře nedozvěděl takřka nic víc než, že se někdo „narodil, zemřel, a jak kruté prožil dětství.“
Jovanka Šotolová
André Lagarde; Laurent Michard. Francouzská literatura 19. století. Přeložili Jiří Našinec, Jiří Pelán, Aleš Pohorský, Garamond, 580 stran
RESPEKT 45/2008
